Krev na podlaze nebyla první věc, kterou jsem v chatě číslo třináct uviděl. Nejdřív mě zarazily otevřené dveře. Vítr s nimi nepatrně pohyboval a staré panty sténaly, jako by se dům snažil varovat každého, kdo se odváží vstoupit. Teprve potom jsem zahlédl tmavou skvrnu mezi stolem a převrácenou židlí.
Zůstal jsem stát na prahu a v žaludku se mi sevřel známý uzel. Během let u kriminální služby jsem se naučil nedělat ukvapené závěry. Přesto mě napadlo jediné: přijel jsem pozdě. Do osady u vyschlého rybníka mě přivedlo oznámení o pohřešované Květoslavě.
Její sestra Věra zavolala na služebnu krátce po sedmé ráno. Květoslava se jí hlásila každý večer, protože se starala o nemocnou matku a chtěla mít jistotu, že se doma nic nestalo. Předchozího dne však nezavolala, nezvedala telefon, nedorazila do práce a její malé šedé auto zůstalo zaparkované před chatou. Věra tvrdila, že takové chování k sestře nepatří.
V jejím hlase nebyla panika. Byl v něm tichý, o to přesvědčivější strach. Jmenuji se Radovan a za léta vyšetřování jsem poznal, že příbuzní často vycítí nebezpečí dřív než policie. Proto jsem se rozhodl zajet na místo osobně.
Osada ležela za obcí Březová Lhota v údolí sevřeném mezi dvěma pásy lesa. Rybník vyschl během mimořádně suchého léta. Zůstalo po něm popraskané dno, rezavé rákosí a několik převrácených člunů, které vypadaly jako kostry velkých zvířat. Chaty stály podél břehu v nepravidelné řadě.
Číslo třináct bylo úplně na konci, stranou od ostatních. Doprovázel mě místní strážmistr Bohdan. Byl mladší než já, svědomitý a trochu zadýchaný, protože posledních dvě stě kroků jsme museli ujít pěšky. Cestu blokoval poražený smrk.
Bohdan přísahal, že tam předchozího večera ještě neležel. Neviděl jsem na kmeni stopy pořezání, jen čerstvě vyvrácené kořeny. Přesto mi překážka vadila. Zdržela by sanitku, hasiče i člověka, který by potřeboval rychle odjet.
Když jsme došli k chatě, Bohdan sáhl po klice. Zadržel jsem mu ruku. Dveře byly odemčené. Právě proto jsem mu řekl, aby se na nic nesahal.
Nasadili jsme si rukavice a ochranné návleky. Zavolal jsem techniky a požádal Bohdana, aby obešel chatu, zkontroloval okna a nikoho nepouštěl blíž. Sám jsem zůstal na prahu. Volal jsem dovnitř Květoslavino jméno.
Nejprve klidně, potom hlasitěji. Odpovědělo mi jen bzučení mouchy narážející do skla. Vzduch uvnitř páchl zatuchlinou, kávou a něčím kovovým. Ten poslední pach jsem znal.
Mohl patřit krvi, ale také staré vodě v rezavém vědru. Doufal jsem v druhou možnost. Tmavá skvrna měla nepravidelný okraj a táhla se pod převrácenou židli. Nebylo jí tolik, aby sama dokazovala smrtelné zranění, ale dost na to, aby vyloučila obyčejné říznutí do prstu.
Vedly od ní tři drobné kapky směrem ke kuchyňské lince. Pak stopa náhle končila. Na stole stál hrnek s nedopitou kávou. Povrch pokrývala tenká blána a na okraji zůstal otisk růžové rtěnky.
Vedle hrnku ležely dvě kostky cukru. Podle Věry Květoslava sladila vždy jen jednou. Ta maličkost se mi usadila v hlavě. Lidé při návštěvě mění zvyky.
Nabídnou hostovi cukr, přisunou druhou židli, sáhnou po lepších šálcích. Jenže na stole byl jediný hrnek. Druhá židle ležela na boku a jedna její příčka byla prasklá. Mohlo dojít k zápasu.
Stejně tak ji mohl někdo nešikovně převrhnout a poranit se o střep. Žádný střep jsem však neviděl. V dřezu stál umytý talíř a na odkapávači ležel nůž. Čepel byla čistá, ale rukojeť mokrá.
Květoslava pracovala jako účetní v nedalekém stavebním družstvu. Podle sestry byla přésná, opatrná a měla téměř chorobný smysl pro pořádek. Chata tomu odpovídala jen napůl. Police byly oprášené, záclony pečlivě uvázané a knihy srovnané podle výšky.
Zásuvky u kuchynské linky však někdo vytáhl a jejich obsah vysypal na zem. Mezi příbory, utěrkami a účtenkami ležela prázdná plechová pokladnička. Výko nebylo vypáčené. Klíček zůstával v zámku.
Jestli někdo hledal peníze, Květoslava mu pokladničku nejspíš otevřela sama. Na stěně visely hodiny ve tvaru slunce. Ukazovaly jedenáct minut po desáté a vteřinová ručička stála. Baterie se pov alovala pod stol em.
Příliš daleko na to, aby vypadla bez cizí pomoci. Poznamenal jsem si čás, i když nemusel nic znamenat. Pachatelé někdy zastaví hodiny, protože věří, že tím vytvoř í falešnou stopu. Častěji se však hodiny zastaví prostě proto, že s nimi někdo při hádce ud eřil.
Na omítce vedle nich jsem objevil úzkou šmouhu. Byla světlá jako otěr od gumové podrážky. Bohdan se vrátil od zadní stěny. Jedno okno bylo pootevřené, ale síť proti hmyzu zůstala neporušená.
Pod oknem našel otisk boty. Vyšel jsem ven a prohlédl si ho z bezpečné vzdálenosti. Vyprahlá půda kolem chaty byla tvrdá jako kámen. Přesto se v otisku leskla vlhkost.
Podrážka měla uprostřéd trojúhelníkový vzor a směřovala k lesu. O dva kroky dál stopa mizela. Nebyl důvod, aby byla zem mokrá právě tam. Rybník byl bez vody někollik měsíců a v noci nepršelo.
Od sousední chaty nás pozorovala starší žena v červeném svetru. Když jsem se k ní vydal, ustoupila za plot, ale neutekla. Představila se jako Rosálie a pevně svírala zahradničké nůžky. Znala Květoslavu deset let.
Popsala ji jako člověka, který každému pomůže, ale nerád žádá o pomoc pro sebe. Večer prý Rosálie slyšela bouchnutí. Podívala se z okna a spatřila u chaty tmavou dodávku. Motor běžel, světla byla zhasnutá, řidiče neviděla.
Všimla si pouze muže u dveří. Byl vysoký, zeptal jsem se. Spíš široký v ramenou, kulhal na levou nohu. Poznala byste ho?
Rosálie zavrtěla hlavou. Muž měl čepici a stál zády. Přesto si vybavila něco zvláštního. Nesl modré vědro, z něhož cestou kapala voda.
Když se vracel k dodávce, vědro už neměl. Dodávka odjela přibližně před půlnocí směrem k lesní cestě, nikoli k obci. Květoslavu od té chvíle neviděla. Pol icii nezavolala, protože tmavá dodávka prý v posledních týdnech jezdila č asto.
Myslela si, že patří dělníkům, kteří zaměř ovali vyschlý rybník. O zaměř ování Věra nič nevěděla. Telefonicky mi vysvětlila, že Květoslava se poslední měsíc zajímala o plánovanou obnovu rybníka. Obec chtěla dno vyčistit a hráz opravit.
Stavební družstvo, kde pracovala, se ucházelo o zakázku. Květoslava však narazila na nesrovnalosti v cenách. Řekla sestře, že někdo účtuje práci, která se nikdy neprovedla. Věra tomu nevěnovala pozornost.
Považovala to za běžné pracovní rozčilování. Teď si vyčítala, že se nezeptala na jména. Ujistil jsem ji, že vina neleží na ní, ale sám jsem tomu uklidnění nevěřil úplně. Vrátil jsem se do chaty.
Na psacím stole stál přenosný počít ač, vypnutý a studený. Napájecí šňůra chyběla. Vedle něj ležel sešit se seznamem částek. Několik řádků bylo přeškrtnutých a na poslední stránce stálo jediné slovo: hráz.
Pod ním Květoslava nakreslila tři kruhy spojené čarami. Mohlo jít o trubky, nádrže nebo pouhou bezmyšlenkovitou kresbu. V koši jsem našel roztrženou obálku. Adresa byla napsaná strojem, ale známka scházela.
Dopis z ní někdo vyndal. Zvedl jsem oči k rodinným fotografiím na polici. Na jedné stála Květoslava s Věrou před touto chatou. Obě držely malované cedulky s čísly.
Květoslava měla třináct, Věra dvanáct. Na zadní stránce fotografie byl rukou připsaný rok a věta: „Když držíme spolu, žádné číslo není nešťastné. ” Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekal. V našem povolání se člověk chrán í odstupem.
Jenže odstup má trhliny. Stačí fotografie, nedopitá káva nebo něčí starostlivý zvyk a případ přestane být složkou. Dostane tvář. Pod stolem jsem zahlédl úzký proužek papíru.
Klekl jsem si a posvítil pod skříňku. Papír byl přeložený do čtverce a přilepený k podlaze kapkou zaschlé tekutiny. Než jsem se ho dotkl, zavolal jsem technika, který právě dorazil s kolegyní. Fotili místnost, odebráli vzorky a měřili skvrnu.
Předběžná zkouška potvrdila krev. Lidský původ se musel ověřit, ale nikdo z nás už nevěřil na rezavé vědro. Technik opatrně papír rozevřel. Uvnitř byla tužkou napsaná tři slova: „Nevěřte správci hráze.
”
Správcem byl podle Bohdana muž jménem Mojmír. Bydlel v hájovně za lesem a měl na starosti stavidlo, i když v rybníce nezůstala voda. Bohdan ho znal jako podivína, nikoli násilníka. Každé ráno chodil kontrolovat hráz a zapisoval stav do sešitu.
Toho dne se však v obci neukázal. Jeho teleon byl vypnutý. Poslal jsem hlídku k hájovně, ale zakázal jsem jim vstupovat bez posily. Poznámka mohla být varováním, stejně jako pokusem svést nás na nesprávnou cestu.
Technici našli v krvi částečný otisk bosého chodidla. Byl malý a pravděpodobně patřil ženě. Od skvrny směřoval ke spíži, nikoli ke dveřím. Žádná další krvavá stopa se však neobjevila.
Prohlédl jsem podlahu v předsíni a všiml si jemných rýh v prachu. Někdo tud y táhl těžký předmět, možná koberec nebo bednu. Rýhy končily u zadní stěny spíže. Stála tam vysoká skříň naplněná zavar eninami.
Na první pohled se jí nikdo nedotkl. Sklenice byly vyrovnané, ani jedna nespadla. Při bližším pohledu jsem uviděl, že nohy skříně nestojí v otlačených důlcích. Někdo ji nedávno posunul a potom vrátil téměř na stejné místo.
S Bohdanem jsme ji začali opatrně odtahovat, zatímco technik sledoval podlahu. Skříň byla těžká, ale pohybovala se překvapivě snadno. Pod zadní hranou měla připevněná malá kolečka. Za ní se objevila prázdná stěna a kus potrhané tapety.
Rýhy pokračovaly pod linoléum. Když jsem jeho okraj nadzvedl, ucítil jsem chladný proud vzduchu. V podlaze byla dřevěná dvířka s kovovým kruhem místo kliky. Květoslava zřejmě věděla, proč je skrývá za skříní.
Bohdan si klekl vedle mě a zašeptal, že žádný sklep v plánech chaty zakreslen není. Při ložil jsem ucho ke spáře. Zpočátku jsem slyšel jen vlastní dech a vzdálené kroky techniků. Potom se z hlubky ozvalo tiché škrábnutí.
Následovala rána, pauza a další dvě rány. Nebyl to zvuk trubek ani pracujícího dřeva. Někdo dole klepal. Vytáhl jsem služební svítilnu a požádal všechny, aby zmlkly.
Bohdan zavolal posilu a postavil se stranou s rukou u pouzdra. Uchopil jsem kovový kruh. Dvířka byla těžká a jejich okraje se lepily k rámu, jako by je někdo potřel blátem. Když povolila, vyvalil se ze sklepa pach mokré zeminy.
Kužel světla odhalil úzký žebřík, modré vědro a čerstvé kapky na schodech. Dole se něco pohnulo. Pak se ze tmy vynořila bledá ruka, sevřela příčku a roztřesený ženský hlas zašeptal: „Zhasnête, on se vrací. ”
Ženská ruka se sevřela kolem příčky tak křečovitě, až klouby zbělely.
Posvítil jsem níž a poznal Květoslavu podle fotografie z police. V lásy měla slepené krví, právý spánek oteklý a nohu držela přir ozeně stranou. Když spatřila moji uniformu, neulevilo se jí. Naopak se přitiskla ke stěně a znovu zašeptala, abych zhasl.
Ujistil jsem jí, že jsme od policie a požádal ji, aby se nehýbala. Bohdan mezitím vedl záchr anáře dovnitř. „Je pořád tady,” řekla Květoslava. „Slyšela jsem ho nad sebou.
” V chatě však byli jen technici a my. Bohdan prohledal všechny místnosti, zatímco jsem zůstal u otvoru. Květoslava nedokázala vylézt sama. Záchr anář sestoupil k ní, zpevnil jí krk a společně jsme ji vytáhli na nosítkách.
Jakmile se ocitla na světle, zavřela oči. Krev na jejím spánku už zaschála. Částečný otisk bosé nohy u převrácené židle patřil téměř jistě jí. Byla ž ivá, což pro nás byla úleva, ale nikoli odpověď.
Sanitka nemohla kvůli vyvrácenému smrku přijet až k chatě. Hasici odřezávali větve a záchr anáři zatím ošetřovali Květoslavu na terase. Mluvila přerývaně. Večer seděla u stolu a kontrolovala účty za obnovu hráze.
Kolem desáté uslyšela ve spíži šramot. Než vstala, někdo jí ud ěřil zezadu. Probrala se na podlaze. Dveře byly otevřené a v místnosti nikdo nebyl.
Bála se utéct ven, proto se doplazila do sklepa. Potom se útočník vrátil a posunul skříň před dvířka. „Viděla jste ho? ” zeptal jsem se.
„Ne, jen boty, tmavé kalhoty a cítila jsem mokrou hlínu. ” „Slyšela jste hlas nebo kroky? ” Květoslava zaváhala. „Jeden krok byl těžší, možná kulhal, ale já nevím.
Po té ráně se mi všechno motalo. ” Právě taková odpověď bývá spolehlivější než jistota vnucená strachem. Nechtěla nám nabídnout jméno jen proto, aby zaplnila prázdné místo. Zeptal jsem se na modré vědro.
Nikdy je neviděla. Vodu do sklepa nenosila a tajný pros tor používala pouze k ukládání brambor. Dřív z něj vedla odvodňovací trubka pod hráz, ale její ústí bylo dávno zasypané. Poznámku se slovy, že nemáme věřit správci hráze, také nenapsala.
Její písmo vypadalo jinak. Když jsem jí ukázal sáček s nal ezeným papírkem, zbledla ještě víc. Mojmír podle ní nebyl poctivec, ale na nesrovnalosti v účtech ji upozornil právě on. Před třemi dny jí přinesl kopie záznamů o odvozu bahna.
Podle dokladů odjelo ze dna rybníka devadesát nákladních vozů, ačkoli se tam žádné stroje neobjevily. Květoslava měla kopie schované v počít ači. Napájecí šňůra prý obsahovala malou paměť, kterou používala místo obyčejného úložiště. Proto zmizela.
Než ji odnesli, zeptal jsem se na teleon. Sáhla po kapse kabátu položeného u dveří, ale kapsa byla prázdná. Naposledy ho držela krátce před útokem. Chtěla zavolat Věře, pak si to rozmyslela, protože očekávala návštěvu.
Jméno návštěvníka říc nestačila. Předpadla ji nevolnost a záchr anář rozhovor ukončil. V tu chvíli Bohdan zkusil její číslo vyt očit. Z chaty se neozvalo nic.
Pak mezi poryvy větru zaznělo slabé zvonění od vyschlého rybníka. Nejdřív jsem si myslel, že se zvuk odráží od plechové střechy. Bohdan volání ukončil a znovu je spustil. Tentokrát jsme oba jasně slyšeli melodii vycházející z popraskaného dna.
Sestoupili jsme po kamenitém břehu. Zvonění nás vedlo k rezavému rákosí asi padesát kroků od chaty. Mezi deskami vyschlého jílu ležel převrácený kus plechu. Pod ním se mihotalo světlo.
Teleon byl zasunutý do mělké praskliny a přikrytý hrstí vlhké zeminy. Nedotkl jsem se ho. Odbornice teleon vyfotografovala, odebrála zeminu a teprve potom ho vložila do průhledného sáčku. Přístroj měl naprasklý roh a na zadní stránce nálepku ve tvaru sedmikrásky.
Věra nám po teleonu potvrdila, že patří Květoslavě. Podivné bylo, že kolem praskliny nevedly žádné zřetné stopy. Někdo mohl přijít po deskách jílu, ale hlína zakrývající teleon byla mokrá. Stejnou vlhkost jsme viděli v jediném otisku za chatou.
Voda z modrého vědra měla zřejmě vytvoř it obě stopy. Teleon nebyl zamčený. Věra přitom tvrdila, že Květoslava používala heslo a měnila je každý měsíc. Na obrázovce zůstala otevřená složka se zvukovými záznamy.
Obsahovala jediný soubor označený Vilémovým jménem. Tak okatě připravený nález ve mně probudil nedůvěru, ale museli jsme ho vyslechnout. Odbornice vytvoř ila kopii a přístroj odpojila od sítě. Potom pustila záznam z přenosného reproduktoru.
Nejprve zazněl Květoslavin hlas. Ptala se, proč jsou na účtech Vilémovy podpisy, když se bahno neodváželo. Muž odpověděl, že podepisoval jen převzetí prázdných výkazů a o částkách nič nevěděl. Květoslava mu nevěřila.
Řekla, že kopie předá policii. Následovalo šoupnutí židle, prudký nádech a věta, při které Bohdan zvedl oči. „Jestli ty papíry nedáš, přijedu v desát a jestli otevřeš pusu, zabiju tě. ” Květoslava se zeptala, zda jí vyhrožuje.
Můž se krátce zasmál a odpověděl: „Ber to, jak chceš. ” Pak záznam skončil bouchnutím dveří. Hlas podle Bohdana nepochybně patřil Vilémovi. Bydlel v chatě na protějším břehu, vlastnil tmavou dodávku a po pracovním úrazu kulhal na levou nohu.
Dříve vedl stavební četu, která opravovala hráz. Měl přístup k výkazům i důvod umlčet účetní, která odhalila podvod. Vše do sebe zapadalo až příliš snadno. Hlídka našla Vilm a za jeho chatou.
Štípal dříví a při chůzi skutečně šetřil levou nohu. Když nás spatřil, odložil sek eru a neprotestoval proti prohlídce. Dodávka stála pod plachtou. Byla tmavě modrá, široká a na podlaze nákladového pros toru zůstaly zaschlé skvrny od bláta.
Vilm tvrdil, že s ní dva týdny nejel, protože má prázdnou nádrž. Ukazatel to potvrzoval, ale palivo mohl někdo odčerpat. V koutě ležely vysoké boty s trojúhelníkovým vzorem na patě. „Květoslavu jste včera navštívil?
” zeptal jsem se. „Ne. ” „Vyhrožoval jste jí kvůli dokladům? ” Vilm sevřel čelist.
„Pohádali jsme se, ale před týdnem. Chtěla tvrdit, že jsem brál peníze. Já ty výkazy podepisoval na příkaz družstva. ” Pustil jsem mu část záznamu.
Při vlastní větě o zabití sebou trhl. Neřekl, že hlas není jeho. Tvrdil však, že takovou větu nikdy nevyslovil. Některé části rozhovoru poznával, jiné ne.
Slova o přijezdu v desát prý řekl při jiné návštěvě, když domlouvali kontrolu hráze. Sloveso zabít použil kvůli porouchanému motoru. Řekl tehdy, že ho jednou zabije, protože se stále zadirá. Znělo to jako bídná výmluva člověka zahnaného do kouta.
Jeho alibi bylo o něco lepší. Od deváté večer do půlnoci hrál karty v hostinci. Potvrdila to obsluha i čtyři hosté. Jeden z nich sice na čtvrt hodiny odešel teleonovat, ale Vilm zůstal u stolu.
Cesta k rybníku trvala autem nejméně dvacet minut. Vilm navíc ukázal čerstvě sešitou ránu na chodidle. Bez hole ušel sotva několik kroků. Rosálie ovšem viděla jen kulhající postavu.
Někdo mohl kulhání snadno napodobit. Zatímco Bohdan zapisoval výpověď, pustil jsem si záznam znovu do sluchátek. Vilémův hlas byl drsný a Květoslava mluvila tiše, jako by telefon ležel pod novinami. V pozadí cvrlikal pták.
Před větou o zabití třikrát krátce zapískal. O několik vteřin později se ozvalo stejné trojí zapískání se stejnou prodlevou i dozvukem. Ptáci opakují své volání, ale ne s naprostou přesností. Vrátil jsem nahrávku a soustředil se na šoupnutí židle.
I to se objevilo dvakrát, podruhé slabší. Požádal jsem odbornici, aby zvuk zvětšila a rozdělila na jednotlivé úseky. Na první pohled působil souvisle. Mezi slovy nebylo ticho ani nápadné přeskočení.
Pod větou o zabití však našla neprnou změnu okolního šumu. Trvala kratší dobu než mrknutí. Někdo ji překryl zvukem posouvané židle. Byl to skrytý střih, pečlivý, ale nedokonalý.
Věta vznikla spojením nejméně tří částí pořízených v různou dobu. Rozebrali jsme ji slovo po slově. Úsek „Přijedu v desát” pocházel z klidné části rozhovoru. „Otevřeš pusu” navazovalo původně na větu o jednání před obecní radou.
Slovo „zabiju” mělo jinou ozvěnu a zřejmě bylo převzaté ze zmínky o motoru. Dokonce i Vilémův krátký smích byl vložený. Původně zazněl téměř o dvě minuty dřív. Nahrávka tedy obsahovala právý rozhovor a právý vilémův hlas, ale hrozbu vytvoř il někdo dodatečně.
Odbornice zkontrovala čásové údaje. Původní záznam vznikl před šesti dny. Upravená podoba byla uložena toho rána krátce po šesté, kdy Květoslava podle svého stavu stále ležela zavřená ve sklepě. Teleon se mezitím připojil k síti u hráze a později podruhé poblíž chaty číslo třináct.
Někdo znal Květoslavino heslo, uměl pracovat se zvukem a měl dost čásu vytvoř it falešnou stopu ještě před Věřiným oznámením. Prohlédl jsem si teleon přes průhledný sáček. Vlhká hlína ulpěla na zadním krytu, ale v otvoru pro nabíjení nebylo jediné zrnko. Přístroj neležel v prasklině přes noc.
Někdo ho navlhčil, položil pod plech a nechal obrázovku odemčenou, abychom nahrávku našli bez překážek. Potom čekal, až na číslo zavoláme. Nebyl to odhozený důkaz. Byla to návnada.
Vilm mohol podvádět, lhát i vyhrožovat jiným způsobem. Nahrávka ho však z útoku neusvědčovala. Právě naopak. Někdo využil jeho spor s Květoslavou, kulhání, dodávku i podpisy na výkazech a sestavil z nich téměř dokonalého viníka.
Stejný člověk nejspíš napsal varování před Mojmírem, přinesl modré vědro a vytvoř il mokrý otisk za oknem. Nestavěl jednu falešnou cestu, stavěl dvě, aby si policie mohla vybrat. Když jsme se vraceli k chatě, zavolali z nemocnice. Květoslava nabyla plného vědomí a vzpomněla si, koho večer očekávala.
Než ak sestra předala teleon k jejímu lůžku, spojení se přerušilo. Ve stejné chvíli se v nalezeném přístroji spustil budík, který předtím v seznamu nebyl. Na obrázovce se objevila jediná věta: „Vilm je vrah. ” Květoslava přitom žila a ten, kdo zprávu nastavil, to ještě nemohl vědět.
Věta na obrázovce svítila sotva tři vteřiny. Potom budík umlkl a nápis zmizel. Odbornice telefon okamžitě odstínila od sítě. Ujistila mě, že zprávu mohl někdo připravit předem a její opozděné zobr azení nemuselo znamenat, že přístroj právě ovládá.
Mně však vadilo něco jiného. Neznámý člověk věděl, že telefon najdeme, zavoláme na něj a prohlédneme jeho obsah. Předvídal naše kroky s jistotou někoho, kdo znal místo i zvyky vyšetřovatelů. Nechtěl jen obvinit Viléma.
Chtěl nás zaměstnat tak dlouho, aby mohol dokončit něco důležítějšího. Z nemocnice zavolali znovu, tentokrát z pevné linky. Květoslava mluvila pomalu, ale zřetelně. Návštěvnicí, kterou očekávala, byla Rosálie, Vilémova dcera.
Před dvěma dny jí řekla, že našla něco pod hrázi. Bála se o tom mluvit po teleonu a slíbila přinést fotografie. Měli se sejít v desát večer. Rosálie však nepřišla hlavními dveřmi.
Květoslava si po úderu vybavovala ženský hlas u svého ucha a ruce, které jí táhly přes spíž. Myslela si, že jde o útočníka, jenže ten hlas jí opakoval, aby vydržela. „Řekla mi květo,” zašeptala do teleonu. „Tak mi říkají jen ti, kteří mě dobře znají.
”
Zeptal jsem se, zda jí Rosálie mohla ukrýt ve sklepě. Květoslava dlouho mlčela. Potom si vzpomněla na vůni jalovcového mýdla. Rosálie je vyráběla doma a nosila ho v plátěném sáčku.
Stejnou vůni cítila, když ji někdo podpíral pod rameny. Následovalo skřípění koleček, rána dvířek a kroky nad hlavou. Teprve poz ději se vrátil člověk s těžkou chůzi. Květoslava si oba příchody spojila v jedinou událost.
Otřes mozku a strach doplnily mezery způsobem, který dával smysl, ale nebyl právdivý. Vilm seděl stále ve své chatě. Když jsem vyslovil dceřino jméno, podíval se nejprve na stráž mistra a potom k oknu. Ta krátká odmlka mi stačila.
Zeptal jsem se, kde je Rosálie. Odpověděl, že odjela za známou do města. Nevěděl prý, kdy ani ke komu. Připomněl jsem mu, že jeho dodávka měla být dva týdny bez pohybu.
Nádrž byla prázdná, ale na sedadle spolujezdce jsme našli drobnou skvrnu od krve a v prostoru u pedálů čerstvé bláto. Krev mohla patřit Květoslavě. Bláto mělo stejný sladce zatuchlý pach jako zemina ve vědru. „Vaše dcera tou dodávkou včera jela,” řekl jsem.
„Nejela. Byla v chatě číslo třináct. ” Vilm sevřel ruce tak silně, až mu zbělely jizvy na prstech. Pořád zapíral, jenže už se nesnažil přesvědčit mě.
Bojoval sám se sebou. Nakonec sklonil hlavu a řekl, že chce mluvit beze svědků. Stráž mistr ustoupil ke dveřím, ale místnost neopustil. Vysvětlil jsem Vilémovi, že nemohu slíbit beztrestnost jemu ani jeho dceři.
Mohu mu pouze slíbit, že každé další zdržení zhorší jejich postavení a možná ohrozí Rosálin život. Při posledních slovech se mu zachvěla brada. Přiznal, že lhal od chvíle, kdy jsme přišli. Rosálie se objevila u jeho chaty krátce po půlnoci.
Neměla kabát, jednu botu ztratila a na rukávech měla krev. Krev nebyla její. Řekla, že našla květo zr aněnou na podlaze a ukryla ji ve sklepě, protože se k chatě vracel muž, před kterým obě utíkali. Potom se protáhla starou odvodňovací trubkou vedoucí od sklepa k hrázi.
Trubka nebyla úplně zasypaná, jak se v osadě věřilo. Na konci jí zakrývaly jen schnilé fošny a vrstva rákosí. „Proč jste nezavolal záchr anku? ” zeptal jsem se.
Vilm si přejel dlání přes tvář. Tvrdil, že zavolat chtěl. Rosálie ho však ujistila, že Květoslava byla při vědomí. Krvácení se zastavilo a sklep útočník neobjeví.
Než se rozhodli, zazvonil Vilémův teleon. Volal Skála, majitel firmy, která měla čistit dno rybníka. Věděl, že Rosálie byla u chaty. Popsal její šaty a pohroził, že policie najde její otisky, krev na dodávce i fotografie ukradené z jeho pozemku.
Jestli promluví, udělá z ní pachatelku. Vilm se zalekl a dceru ukryl ve staré čerpací stanici za hrázi. Jeho strach vysvětloval lež, nikoli její krutost. Řekl jsem mu, že nechal zr aněnou ženu zavřenou podl ahou celé hodiny.
Vilm se nebránil. Do hostince se vrátil ještě před půlnocí, jen v jeho vlastním vyprávění. Ve skutečnosti u karetního stolu seděl nepřetržitě a o dceřině cestě nevěděl. Dodávku vzala náhradním klíčem.
Palivoměr byl porouchaný, takže prázdná nádrž představovala další lež. Když se Rosálie vrátila, ukryl ji a čekal do rána. Doufal, že květo vyjde sama. Když uviděl policii, pochopil, že se přepočítal, ale už nedokázal přiznat, co udělal.
Rosálie pracovala někollik měsíců ve Skálově kanceláři, přepisovala dodací listy a třídila účty. Na papíře odvážely desítky vozů bahno z vyschlého rybníka. Ve skutečnosti však nákladní vozy přijížděly v noci opačným směrem. Jednou je sledovala.
Za starou hrázi našla rozšířenou odvodňovací chodbu a v ní sudy, rozbité nádoby, zbytky barev, olejů a páchnoucí zeminu z průmyslového dvora. Skála ukládal škodlivý odp ad tam, kde ho měla při opravě zakrýt nová vrstva jílu. Obci účtoval odvoz bahna a souč asně přijímal peníze za odstranění odp adu, který ve skutečnosti schoval pod rybník em. Rosálie vše vyfotografovala.
Když zjistila, že některé výkazy podepsal její otec, obrátila se na Květoslavu. Doufala, že účetní pozná, které doklady jsou podvržené. Květoslava spojila její snímky s mojmírovými záznamy o pohybu vozid el. Proto napsala do sešitu slovo hráz a tři propojené kruhy.
Nebyly to trubky. Znázorňovaly tři podzemní pros tory plné sudů. Skála se o jejich schůzce musel dozvědět. Buď Rosálii sledoval, nebo našel v kanceláři kopii zprávy, kterou si vytiskla.
Vyrazili jsme ke staré čerpací stanici. Vilm kulhal vedle nás a každých pár kroků se zastavoval, ale odmítl zůstat v chatě. Cesta vedla po koruně hráze kolem popraskaného betonového stavidla a nízké budovy zarostlé bezem. Dveře byly zajištěné řetězem.
Vilm vytáhl klíč schovaný pod kamenem. Řetěz však ležel příliš volně. Někdo zámek otevřel a znovu zavěsil tak, aby si toho člověk přicházející ve spěchu nevšiml. Uvnitř byla tma, pach oleje a chlad.
Na matraci ležel vlněný přehoz, vedle něj láhev vody a nedotčený chléb. Rosálie tam nebyla. Zadní okno zůstalo otevřené. Pod rám em se zachytil pruh modré látky a na podlaze leželo rozšláplé jalovcové mýdlo.
Vilm zavolal dceřino jméno, ale odpověděla mu jen ozvěna z prázdné šachty. Venku jsme našli dvě řady stop. Menší vedly od budovy k hrázi. Přesně se otiskly hlubší podrážky pracovních bod.
U levé paty měly trojúhelníkový vzor. Někdo znovu napodoboval Vilémovu stopu, tentokrát však udělal chybu. Obě podrážky se otiskly stejně hluboko. Člověk se zr aněným chodidlem by levou nohu šetřil.
Tenhle muž kulhal pouze tehdy, když mohol být pozorován. Rosálie ho u chaty viděla zezadu a tak jí předvedl přesně to, co si měla zapamatovat. Boty v dodávce nebyly opotřebované a uvnitř na nich nezůstaly otisky vilémových ponožek. Někdo je tam položil spolu s blátem, aby uzavřel připravený obr az viníka.
Stráž mistr zavolal posily a nechal uzavřít cesty z údolí. Já jsem se sklonil k menším stopám. Rosálie nešla klidně. Prává špička se někollikrát smekla a v hlíně zůstaly rýhy, jako by ji někdo držel za paži.
Stopy mířily ke starému výpustnému tunelu. U vstupu leželo modré vědro, stejné jako ve sklepě. Na jeho dně se leskla mazlavá voda. Odbornice odebrála vzorek.
Už podle pachu bylo zřejmé, že nejde o vodu z rybníka. Obsahovala olej a cosi štiplavého, co dráždilo oči. Stejnou tekutinou pachatel navlhčil zem u okna i hlínu na květoslavině teleonu. Vilm se opřel o zeď a začal vyprávět zbytek, který si dosud nechával pro sebe.
Skála mu před měsícem nabídl peníze za podpis prázdných výkazů. Vilm je přijal, protože potřeboval splatit dluh po pracovním úrazu. Netušil prý, co se pod hrázi ukládá, dokud mu to Rosálie neřekla. Pak chtěl podpisy odvolat.
Skála mu připomněl, že každý doklad nese jeho jméno. Vyhrožoval i jeho dceři. Vilm proto při rozhovoru s Květoslavou křičel a mluvil o zabití motoru. Někdo později jeho věty rozstřihal a složil z nich hrozbu.
„Skála umí upravovat zvuk? ” zeptal jsem se. „On ne,” odpověděl Vilm. „Ale platí člověka, který mu dělá záznamy z obecních jednání.
Ten zná teleony i počít ače. ” Jméno neznal. Věděl pouze, že se scházejí ve skladu za pilou. Skála tam držel starý počít ač, kopie smluv a klíče od všech stavebních buněk kolem rybníka.
Tak mohol zís kat květoslavino heslo, pokud jí někdo při práci nahlédl do přenosného počít ače. Chybějící napájecí šňůra s pamětí nejspíš skončila ve stejném skladu. Nahrávka i zpráva o Vilémově vině měly odvést pozornost od podzemních pros torů dřív, než je skála nechá zavést. Z tunelu se ozvalo slabé kovové zadunění.
Všichni zmlkli. Zvuk se po chvíli opakoval. Tentokrát dvakrát. Připomněl mi klepání, které jsme slyšeli pod chatou, ale přicházelo z větší hlubky.
Posvítil jsem dovnitř. Chodba klesala pod hrás a její stěny pokrýval černý povlak. As i dvacet kroků od vchodu ležel v blátě Rosálin druhý střevíc. Za ním se táhla čerstvá rýha a mizela za železnými dveřmi.
Vilm se k nim rozběhl, ale zadržel jsem ho. Nad prahem byl připevněný tenký drát, téměř neviditelný v nánosu pavučin. Vedl ke staré rozvodné skříni. Skála nechtěl pouze ukrýt svědky.
Připravil místo pro každého, kdo by ji přišel hledat. Ze škvíry pod dveřmi prosakovala páchnoucí voda a za plechem kdosi znovu ud eřil. Tři rychlé rány od sebe a jedna poslední. Potom se z útrob hráze ozval motor čerpadla.
Motor se rozběhl s hlubokým zachvěním, které prošlo podlahou tunelu až do mých chodid el. Ze škvíry pod železnými dveřmi okamžitě vyrazil silnější proud. Nebyla to čistá voda. V kuželu svítilny se leskla duhovými skvrnami a přinášela pach oleje, rozpouštědel a hniloby.
Za dveřmi někdo zakašlal. Potom zaznělo zoufalé bušení. „Rosálie,” vykřikl Vilm. Odpověděl mu přidušený ženský hlas, ale slova zanikla v rachotu čerpadla.
Vilm se znovu vrhl ke dveřím. Bohdan ho zachytil kolem pasu právě včas. Tenký drát nad prahem se chvěl. Nevěděli jsme, zda spouští proud, zápalnou nálož nebo jen další čerpadlo.
V pros tředí plném hořlavých výparů by stačila jediná jiskra. Nařídil jsem všem ustoupit. Bohdan zavolal hasiče, kteří ještě odstranovali smrk z přijezdové cesty. Zároveň poslal hlídku k zadní stránce hráze, odkud doléhal tlumený zvuk výfuchu.
Čerpadlo zřejmě nepoháněla stará elektrická síť, ale přenosný zdro j ukrytý venku. Jestli ho najdeme a vypneme, zís káme čás. Nemohli jsme však čekat se založenýma rukama. Hladina za dveřmi stoupala tak rychle, že už prosakovala po celé jejich šířce.
Posvítil jsem na stěnu tunelu. Staré cihly se místy drolily a mezi nimi vedla rezavá trubka. O někollik kroků zpátky z ní vyčnívalo kolo u závěru. Vilm tvrdil, že kdysi odvádělo vodu do výpustní šachty.
Kolo se nepohnulo ani pod vahou dvou mužů. Rukojeť ho držela pevně. Teprve, když Bohdan přinesl železnou tyč a zasunul ji mezi příčky, ozvalo se skřípění. Ot očili jsme uzávěr o čtvrť kruhu.
Proud pod dveřmi zeslábl, ale nezastavil se. V tom zvenku práskly dveře vozu a kdosi se rozběhl po koruně hráze. Hlídka vykřikla, aby se zastavil. Následovaly těžké kroky, krátký zápas a zvuk padajícího plechu.
Za někollik vteřin se motor čerpadla zadrhl. Rachot přešel v nepravidelné zakašlání a konečně utichl. V nastalém tichu jsme slyšeli Rosálin pláč. Hasici dorazili s ochrannými maskami a přístrojem na měření nebezpečných výparů.
Velitel si prohlédl drát a zjistil, že vede ke spínači ukrytému v rozvodné skříni. Kdybychom dveře otevřeli, spustilo by se druhé čerpadlo a souč asně elektrický proud do kovového prahu. Nebyla to výstraha. Byla to past promyšlená pro člověka, který by jednal ve spěchu.
Hasici odpojili zdro j, přestřihli drát a dveře vypáčili. Rosálie ležela na nízké římse s koleny přitaženými k bradě. Špinavá voda jí sahala k pasu. Zápěstí měla svázaná a přes ústa pruh látky, který se jí podařilo stáhnout pod bradu.
Když ji vynesli ven, Vilm se k ní rozběhl, ale záchr anář ho zastavil. Nejdřív jí museli svléknout nasáklé šaty, opláchnout kůži a nasadit dýchací masku. Přesto natáhla ruku a sevřela otci prsty. Muž zadržený za hrázi nebyl Skála.
Byl to jeho pomocník, který zpracovával záznamy obecních jednání. V kap se měl ovlád ač čerpadla, klíče od skladu za pilou a květoslavinu napájecí šňůru. Na rukávu mu ulpěla stejná modrá vlákna jako na roztrženém kusu látky pod oknem čerpací stanice. Tvrdil, že pouze plnil příkazy a o Rosálii nevěděl.
Jeho pohled ke d veřím tunelu však prozrazoval opak. „Kde je Skála? ” zeptal jsem se. Muž mlčel, dokud Bohdan neoznámil, že hlídka našla u zdroje čerpadla časový spínač.
Pak pochopil, že Skála zamýšlel zaplavit komoru i bez jeho přítomnosti. Příkaz zněl spustit čerpadlo, počkat na úplné zatopení a odvést zdroj do skladu. Skála prý mezitím jel pro nákladní voz. Chtěl ještě před polednem zavést vstup do podzemních pros torů drceným kamením a tvrdit, že hrás se propadla sama.
Uzavřeli jsme silnici k pile i lesní cestu. Skálu v nákladním vozu našla hlídka u opuštěného lomu. Korba byla plná kameniva. Motor běžel a dveře řidiče zůstaly otevřené.
Skála se pokusil utéct mezi stromy. Daleko se nedostal. Bláto na svahu bylo kluzké a pracovní boty, v nichž předchozího večera napodoboval Vilémovo kulhání, měly hladké špičky. Když ho přivedli zpátky, tvářil se pobouřeně.
Prohlašoval, že jel opravit sesutou hráz a vůbec netuší, proč ho zadržujeme. Nehádal jsem se s ním. Právda se málokdy ukáže v jediné oslnivé chvíli. Častěji se skládá z drobných věcí, které lhář považuje za bezvýznamné.
Nechali jsme odborníky odebrat zeminu z jeho bod, vlákninu z nohavic i mastný povlak z podběhů vozu. Zajistili jsme čerpadlo, modré vědro a všechny sudy v podzemních komorách. Každý vzorek dostal vlastní obal, označení a přesný údaj o místě nálezu. Skála nás pozoroval a poprvé přestal mluvit.
Ve skladu za pilou jsme našli víc, než čekal. Na stole ležel Květoslavin dopis, kopie Mojmírových záznamů a přenosný počítač s rozpracovanou falešnou nahrávkou. V zásuvce byly účty za odvoz odpadu z někollika průmyslových dvorů. Podle nich měl odpad skončit ve schváleném zařízení daleko za krajem.
Ve skutečnosti ho řidiči vozili v noci k vyschlému rybníku. Skála inkasoval peníze za jeho odstranění a současně obci účtoval smyšlený odvoz bahna. Za zadní stěnou skladu jsme objevili Mojmíra. Měl svázané nohy, rozbitý ret a žízeň, ale jinak byl při vědomí.
Skála ho unesl krátce před útokem na Květoslavu, protože správce odmítl změnit záznamy o nočních průjezdech. Poznámku nalezenou pod stolem napsal Skálův pomocník. Měla obrátit podezření proti člověku, kterého už drželi zavřeného a který se nemohl hájit. Rosálie vypovídala až následující den v nemocnici.
Mluvila tiše. Občas se jí roztřásly ruce, ale na podstatných věcech se její výpověď neměnila. K chatě číslo třináct přijela před desátou, uviděla Skálovo auto ukryté mezi stromy a obešla dům zezadu. Než stačila Květoslavu varovat, zaslechla úder a pád židle.
Skála vyšel ze dveří s napájecí šňůrou v ruce. Rosálie se schovala pod terasou. Když odjel, našla květoslavu na podlaze. Bála se, že se vrátí.
Nedokázala zraněnou ženu odn ést k autu a tak ji ukryla ve sklepě. Chtěla odsunout skříň jen částečně, aby se Květoslava mohla později dostat ven. Kola však sjela do rýhy a těžký nábytek zapadl těsně před dvířka. Rosálie slyšela přijíždět dodávku.
V panice utekla odvodňovací trubkou. Skálův pomocník mezitím vstoupil do chaty, hledal fotografie a skříň ještě přitlačil ke stěně. Právě jeho těžké kroky slyšela Květoslava nad sebou. Skála později objevil Rosálii v čerpací stanici.
Donutil ji do tunelu, svázal ji a řekl jí, že až se komora naplní, všechno bude vypadat jako nešťastí při průzkumu hráze. Rosálie si zapamatovala jeho slova i stříbrný prsten s odštípnutým černým kamenem. Stejný prsten měl na ruce při zadržení. Na látce, kterou jí zavázal ústa, se navíc našly drobné částečky cementu a barviva ze skladu.
Nejdůležítější výpověď však podala Květoslava. Když odezněl otok a lékaři jí dovolili soustředit se déle než několik minut, vybavila si okamžik před úderem. Ve skle hodin ve tvaru slunce spatřila odraz muže stojícího za ní. Skála už u ní dříve jednal o účtech a proto ho poznala.
Než ztratila vědomí, slyšela ho říct, že pod bahnem žádná pravda nezůstane, pokud se hráz včas zasype. Při pádu mu strhla z rukávu knoflík. Knoflík našli technici pod převrácenou židlí. Chyběl na Skálově pracovní bundě, kterou schoval v lomu pod sedadlo nakladače.
Na manžetě zůstala květoslavina krev a v záhybu látky stejné jalovcové mýdlo, jakým voněly rosálany ruce. Skála se zřejmě při přetahování dotkl jejího sáčku. Každá stopa sama o sobě mohla mít nevinné vysvětlení. Dohromady však tvořily cestu, z níž nebylo kam uhnout.
Rozbory odpadu trvaly někollik týdnů. Voda z modrého vědra obsahovala přesně stejnou směs olejů, rozpouštědel a kovů jako kal v podzemních komorách. Stejné částice se našly ve Skálově voze, na jeho botách i v čerpadle. Složení odpovídalo nákladům uvedeným na zatajených účtech.
Skála tvrdil, že se na místě pohyboval pracovně, jenže některé látky byly uloženy teprve noc před útokem. Na podrážkách měl jejich čerstvou vrstvu a mezi vzorky byla i zemina z mokrého otisku za chatou. Pomocník nakonec popsal, jak upravil Vilémův hlas, odemkl Květoslavin teleon a nastavil falešnou zprávu. Přiznal také položení bod do dodávky a navlhčení hlíny vodou z vědra.
Snažil se tím zmírnit vlastní trest, ale jeho slova už pouze potvrzovala to, co dokládaly nálezy. Skála byl obviněn z útoku na Květoslavu, únosu Rosálie a Mojmíra, pokusu zabít svědkyni, podvodu i ohrožení půdy a vody. Ani Vilém neodešel bez následků. Přijal peníze za falešné podpisy a ze strachu zatajil, kde se dcera ukrývá.
Kdybychom Květoslavu našli o několik hodin později, mohla ve sklepě zemřít. Vilém svou vinu přiznal a později svědčil proti Skálovi. Soud vzal v úvahu jeho spolupráci, nikoli však výmluvu, že chtěl chránit rodinu. Strach může vysvětlit chybu, ale nemůže ji proměnit ve správný čin.
Obnova rybníka se zastavila na celý rok. Su dy byly vyvezeny, znečištěná zemina odstraněna a podzemní chodby zajištěny. Obec musela vynaložit víc peněz, než kolik měla původní oprava stát. Přesto nikdo nepochyboval, že je to nutné.
Jed ukrytý pod jílem by se při prvních vydatných deštích dostal do studní a potoka. Rosálie fotografie, Mojmírovy zápisy a květoslavina odvaha neochránily jen někollik lid í. Zachránili celé údolí před škodou, kterou by další generace napravovaly marně. Na jaře jsem se k chatě číslo třináct vrátil.
Dveře už nevrzaly a prasklá židle zmizela. Květoslava seděla na terase s Věrou. Jizvu u spánku jí zakrývaly v lásy a při chůzi ještě používala hůl, ale v očích neměla strach. Rosálie s Mojmírem dole u hráze sázely olše.
Vilm jim mlčky podával sazenice. Některé vztahy se nedají opravit jednou omluvou. Mohou však začít znovu poctivou prací. Rybník se pomalu napouštěl.
Voda zatím sahala jen k prvnímu rákosí. Přesto se na hladině odráželo celé nebe. Květoslava mi ukázala starou fotografii se dvěma malovanými cedulkami. Věta na zadní straně zůstala stejná: „Když držíme spolu, žádné číslo není nešťastné.
” Pochopil jsem, že pravda opravdu může čekat pod bahnem, za strachem i za pečlivě sestavenou lží. Sama se však nevyhrabe. Někdo musí promluvit, i když se mu třese hlas. Někdo musí odmítnout snadné vysvětlení a udělat další krok.
Odvaha neznamená nebát se, znamená nedovolit strachu, aby rozhodoval místo nás. Květoslava a Rosálie to dokázaly a díky nim dostal druhou šanci člověk, chata i rybník, který už všichni považovali za mrtvý.
