Otvory v převrácené kánoi byly příliš malé. Příliš úzké, než aby jimi proklouzla mužská ruka, natož zápěstí. A řezané byly čistě, do suchého dřeva, ne zevnitř v boji o život, ale později, v klidu, na břehu. Hank Milligan se na mě podíval, ale neřekl nic.
Já také ne. Jen jsme mlčky přiložili dřevo do ohně a dívali se, jak jiskry stoupají do ledové noci. Byla to dlouhá, mrazivá noc a v hlavách nám oběma ležela stejná otázka, na kterou jsme se báli odpovědět nahlas. Všechno to začalo o pět dní dříve, kdy jsme dorazili k jezeru Kostí v kvebecké divočině.
Byli jsme pět dní cesty od civilizace, po stezce a kánoi, a už samotné jméno toho místa k té tísni přispívalo. V těchto končinách má každé jezero, každý kopec i ostrov jméno, které vzešlo z nějaké skutečné události. Jezero Kostí tedy samo o sobě vyvolávalo představu něčeho neblahého. Nikdo z nás neznal příběh, z něhož jméno vzniklo, ale všichni jsme cítili, že se nad vodou i pobřežím vznáší ponurá atmosféra.
Kdybychom tenkrát nenašli čerstvé stopy losů, zřejmě bychom se utábořili jinde. Na stovky mil kolem jsme věděli jen o jedné další skupině bělochů. Cestovali s námi stejným vlakem, nastoupili v North Bay a byli odněkud z Bostonu. Společný cíl a stejný druh lovu nám poskytly záminku k seznámení, ale to sotva přesáhlo několik zdvořilostních vět.
Hlavní z nich, hlučný a domýšlivý Američan, nám nebyl nijak po chuti. Pouze jeho průvodce, Švéd jménem Jake, se sblížil s jedním z našich mužů, a to bylo jediné pojítko mezi našimi tábory. Oni se usadili u Beaver Creek, víc než padesát mil západně od nás. Už před šesti týdny to bylo, a zdálo se to jako věčnost.
Byl náš poslední večer v lesích. Profesor ležel u mě v malém šikmém stanu a mluvil o nebezpečích lovu ve dvojicích. „Kdyby se jednomu z dvojice něco stalo,“ říkal, „ten druhý by byl jediným svědkem. Jeho výpověď by nikdo nemohl potvrdit.
“ Rozvíjel své teorie s profesorskou přesností a důkladností, až mě jeho monotónní hlas uspával. Mysl se mi zatoulala k obrazům, které jsme nechávali za sebou. K jezeru Garden se stovkou ostrovů, k peřejím pod Round Pond, k nekonečným výhledům na lesy zbarvené podzimním zlatem a šarlatem. Profesorův hlas se měnil v tiché hučení.
Myslím, že jsem na chvíli i usnul. Pak se všechno seběhlo tak rychle, že to dodnes působí jako zlý sen. Náhlé ticho, rychlé kroky po jehličí, zmatené hlasy a vzápětí se u vchodu do stanu objevila profesorova žena. Byla bledá, bez klobouku, s puškou v ruce a mluvila přerývavě.
„Rychle, Harry, je to Rushton. Něco se stalo. Musíš tam jít. “
V tu chvíli jsme už byli venku.
Profesor zvolal, jakmile zahlédl postavu na břehu: „Bože můj, je to Rushton. “ Dva průvodci právě vytahovali z kánoe muže. Nastalo ticho, slyšel jsem jen šplouchání vody o písek. Pak se ozval hlas.
Přerývavý, horečnatý, jakási směs křiku, šepotu, vzlyků a kleteb. Už od prvních slov se v tom hlase ozývalo cosi, co nám všem nahnalo chlad do morku kostí. Stín, který se mezi slovy plížil, cosi nepojmenovatelného, co skalilo klid našeho tábora. Ten obraz mám před očima dodnes.
Lehká mlha nad jezerem, hvězdy třpytící se nad stromy a naši muži v tichosti táhli Rushtona po kamenech k ohni. Na rameni se mu houpal oholený kmen cedru, provizorní pádlo, kterým musel pádlovat během té své hrozné cesty. Nejvíc nás zasáhl ten rozpor. Úplně vyčerpané tělo a přitom prudká řeč, neutišitelná, přetékající slovy.
Když ho posadili do kruhu světla, viděl jsem jeho tvář, rudou, stuhlou, s očima plnýma hrůzy a lesklýma od slz. A z jeho úst tryskal proud slov, rychlý, zmatený, zoufalý. U ohně jsme seděli já, profesor, jeho žena, náš průvodce Met Morris, mohutný Hank Milligan a muž přezdívaný Silverfis podle svého oblíbeného pití, jehož pravé jméno nikdo neznal. A mezi námi Rushton.
Nepřetržitě mluvil, těkal pohledem z tváře na tvář, jako by u každého hledal potvrzení. Silverfis se vzpamatoval první. Byl to drsný, ale ušlechtilý typ dřevorubce a hned pochopil, že muž před ním je na pokraji zhroucení. „Nech to na později,“ řekl tiše, ale rozhodně.
„Nejdřív něco sněz, chlape, a dej si panáka. “
„Jíst, pít? Proboha, ne, musím mluvit,“ vykřikl Rushton. „Už tři dny mluvím s těma zatracenýma stromama.
Musím to ze sebe dostat hned. Ty stromy, ty stromy mlčely. Mlčely pořád. “ Zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl.
„Tak poslouchejte. Bylo to takhle…“
Samotný příběh nebyl ničím výjimečný. Podobné příběhy se mezi lovci vyprávějí u každého ohně. Ale způsob, jakým ho líčil, nám tuhla krev v žilách.
Slova se mu lámala, narážela jedno do druhého. Chvíli šeptal, chvíli skoro křičel, a mezitím se ztrácely smysluplné souvislosti. Přesto jsme všichni rozuměli. To, co se snažil skrýt, se stejně dralo ven mezi řádky.
Vyprávěl, že se s Jakem plavili v devítistopé kánoi a uprostřed jezera se převrhli. Drželi se zespodu převržené kánoe a několik hodin se potýkali s ledovou vodou. Nakonec do trupu prosekali otvory, aby jimi mohli prostrčit ruce a držet se. Byli daleko od břehu, vítr je hnal pryč.
Když je konečně zanesl k malému ostrovu, s hrůzou si uvědomili, že proud je zanese těsně kolem, aniž by se ho mohli dotknout. Tehdy se pohádali. Jake chtěl kánoi opustit a doplavat. Rushton trval na tom, že musí počkat, až vítr povolí.
Přeli se a podle Rushtona došlo i k potyčce. Krátké, prudké. Jake se prý vyrval a beze slova zmizel ve vlnách. Rushton zůstal.
Vítr ho zanášel dál, ale nakonec se mu podařilo dostat k ostrovu. Držel se kánoe pět hodin, než se dotkl pevniny. Vyčerpaný, stuhlý, sotva se vyškrábal na břeh a hned omdlel napůl ve vodě. Když se probral, byla noc.
Loď zmizela a on byl sám. Ve tmě křičel Jakovo jméno, bloudil po skalách, až se mu zdálo, že slyší hlasy a kroky. Nakonec zahlédl kánoi zachycenou o větev na druhé straně ostrova. V ní byl malý sekáček a v kapse u kabátu našel lahvičku se zápalkami.
Jedinou záchranu. Udělal oheň, prohledal celý ostrov. Ale po Jakovi ani stopy. A pak říkal, že se z vody začaly plazit přízraky.
Poloutopení muži lezli po kamenech a mizeli mezi stromy, když se k nim přiblížil. Nakonec se zhroutil a čekal do rána. Za svítání vyřezal z větve pádlo, přivázal kánoi provizorním řemenem a přeplaval na pevninu. Pak hladový a promrzlý putoval dva dny, než dorazil k našemu táboru.
Vyprávěl to rychle, bez dechu, a my jsme všichni věděli, že každé slovo je naprostá pravda a zároveň strašlivá lež. Když domluvil, síly ho opustily a on se zhroutil. Silverfis kývl na Meta Morrise, který měl tu noc službu u ohně. Za chvíli se nad plameny opékali pstruzi, slanina a koláčky z mouky.
Káva voněla po okolí. Jídlo kolovalo kolem, ale Rushton jedl jako zvíře. Hltal, polikl, dusil se, pak náhle zbledl a odvrátil se. Zvracel.
Ten náhlý záchvat byl výmluvnější než všechna slova. Řekl, že v noci měl pocit, že se zblázní. Všude slyšel hlasy, viděl postavy mezi stromy a nad hladinou, a pokaždé, když se otočil, měl dojem, že tam stojí Jake, mokrý, mlčenlivý, a že ho sleduje. Snažili jsme se přejít k jiným tématům.
Mluvili jsme o lovu, o cestě zpátky, o počasí, ale nemělo to smysl. Rushton byl posedlý svým vyprávěním. Nedokázal mlčet, jako by se musel obhajovat ne před námi, ale před sebou samým. Když jsme dojedli, zapálili jsme dýmky a tiše seděli kolem ohně.
Jiskry stoupaly vzhůru do temného nebe, které se třpytilo hvězdami. Byla to tichá, krásná noc. Ale nikdo z nás klid necítil. Všichni jsme měli v hlavě jediný obraz.
Smrt Jaka. „Já tam půjdu,“ ozval se po chvíli Met Morris. „Půjdu s někým a pokusím se ho najít. “
„Jasamně,“ přidal se Hank.
„Jake a já jsme kdysi spolu pár cest udělali. Dlužím mu to. “
„Říká se, že je tam kolem těch ostrovů hluboká vodа,“ poznamenal Silverfis. „Ale my ho najdeme.
Jestli tam je, najdeme ho. “
Všichni mluvili o mrtvém jen jako o něm. Nikdo nevyslovil jeho jméno. Nastalo ticho.
Rushton si nervózně promnul ruce a pak, aniž ho kdo pobízel, znovu začal svůj příběh. Skoro slovo od slova stejně jako předtím. Bylo to, jako by ho měl naučený nazpaměť. Nechápal, že se ho ostatní snaží nechat být.
Silverfis, aby přerušil ten proud, rychle skočil do řeči. „Já znal jinýho jeho parťáka. Živil se kdysi dole u mosejovských peřejí. “
„To jo,“ přidal se Hank.
„Jo, šikovnej chlapík. “ Dodal to jen, aby odvedl řeč. Všichni se snažili mluvit, smát se, říct cokoli, co by zabránilo Rushtonovi pokračovat. Ale bylo to marné.
A tak pokračoval Rushton. „Jsem prohledal ten ostrov křížem krážem. Pořád jsem si myslel, že ho někde najdu, že uslyším ten jeho poslední výkřik, jak volá ve tmě…“
Všichni jsme se dívali jinam. Hank kopl do polen, aby oheň zahučel.
Met se natáhl po žhavém uhlíku, když mu dýmka už dávno hořela. Ale profesor sedící naproti Rushtonovi zvedl hlavu. „Myslel jsem, že jsi říkal, že se potopil beze slova,“ poznamenal klidně. Ticho, které následovalo, bylo nesnesitelné.
Rushton zrudl, zakoktal se a začal zmateně vysvětlovat. Ale jeho slova se zamotávala, odporovala si. Profesor se na něj díval tiše, bez výrazu. A tehdy se všechno změnilo.
Atmosféra, kterou jsme celou dobu cítili, se zhmotnila. Všichni jsme vstali téměř najednou, jako by nás cosi donutilo. Profesorka se omluvila, že musí jít spát, a odcházela s přehnanou zdvořilostí. Při odchodu se Rushtonovi rychle dotkla ruky a zamumlala něco o tom, ať se v noci zahřeje.
Zůstali jsme u ohně už jen já a on. Když jsme se chystali do spacáků, řekl mi: „Mývám ve spánku zlozvyk, mluvím. Kdybych tě budil, prostě mě vzbuď. “
Přikývl jsem.
Ale v noci, když se ozvalo jeho mumlán í, jsem pochopil, že ho probudit nedokážu. Nebylo to obyčejné mluvení ze spánkú. Bylo to zuřivé, hrůzné blábolení, jako by znovú prožíval vše, co se stalo. Křičel, prosil.
Někdy se hádal s neviditelným protivníkem. Hlas měl napjatý, plný zoufalství i vzteku. Vydržel jsem poslouchat jen krátce. Pak jsem se rozhodl.
Zůstanu vzhůru do rána u ohně. Byla mřazivá noc, ale bylo to lepší než poslouchat to dál. Když jsem vyšel ze stánu, spátřil jsem siluety na břehu. Pohybovalа se pomálu, tiše.
Byl to Hánk Milligán. Nejspíš taky nespal. V ruce držel lámpu a zkoúmal převrženou kánoi. Když mě zpozoroval, trochu se polekal.
„Nemohl jsem spát,“ zamumlal. „Zima. “
Šel jsem k němu a společně jsme si kánoi prohlédli. A tehdy jsme oba stuhli.
Otvory, které Rushton říkal, že vyřezali, aby se jimi mohli držet, byly příliš malé, příliš úzké pro mužskou ruku, natož pro zápěstí. A byly řezané čistě, do suchého dřeva. Ne zevnitř v boji o život, ale později, na břehu. Hank se na mě podíval, ale neřekl nic.
Já také ne. Jen jsme mlčky přiložili dřevo do ohně. O tři dny později se Hank Milligan a Silverfis vraceli starou indiánskou stezkou, která vedla od Beaver Creek k nám. Mezi nimi byla natažena houpací nosítka a v nich těžký náklad.
Jeli pomálu, beze slova, a pod jejich kroky tiše křupal zmřzlý mech. Nikdo z nich si nestěžoval na váhu, ale oběma se pod rameny rýsovalа bolestivá červeň od popruhů. Mezi nimi v kolébající se síti leželo to. Nikdo už nemusel říkat, co to je.
Všechno bylo řečeno. Našli ho v mělké vodě, sotva čtyři stopy hluboké, jen pár kroků od závětrného břehu ostrova. A když ho otočili, uviděli vzadu na hlavě dlouhou hrozivou ránu.
Ránu, kterou si žádný člověk nemohl zasadit sám.
