Vlad III. , zvaný Drákula či později Tepeš, tedy Naražeč. Už jen ta přezdívka v lidech dodnes vyvolává hrůzu. Ale skutečný muž, který ji nosil, neměl s nesmrtelným hrabětem z románu Brama Stokera nic společného.
Nebyl to upír, nevládl z gotického hradu v Transylvánii a nebyl to démon. Byl to valašský kníže patnáctého století, vládce malého, strategicky nesmírně zranitelného knížectví sevřeného mezi Uherským královstvím, Osmanskou říší, Moldavskem a mocnými sedmihradskými městy. Jeho pověst krutovládce není výmyslem moderní literatury. Už v patnáctém století se o něm šuškalo, že popravuje své nepřátele tím nejhorším možným způsobem – narážením na kůl.
Je ale nutné oddělit doložitelnou brutalitu tehdejší moci od pozdější démonizace, která z něj udělala téměř nadpřirozenou příšeru. Encyklopedie Britannica ho popisuje jako valašského vojvodu, který vládl celkem třikrát – v roce 1448, pak v letech 1456 až 1462 a naposledy v roce 1476. Jeho děsivá pověst v Evropě pramenila právě z těch nejkrutějších trestů, které používal proti svým nepřátelům. Narodil se pravděpodobně v roce 1431 v obci Sighișoara v Sedmihradsku, tedy na území Uherského království.
Přesné datum neznáme, odborníci připouštějí rozmezí let 1428 až 1431. Jeho otcem byl Vlad II. , zvaný Drákul, člen významné dynastie Basarabů a pozdější valašský vojvoda. Ten přídomek Drákul neměl s ďáblem nic společného.
Pocházel z Řádu draka, rytířského spolku založeného císařem Zikmundem Lucemburským na obranu křesťanské Evropy před osmanskou expanzí. Z toho vzniklo jméno Drákula, tedy doslova „syn draka“. Teprve později si rumunské slovo drákul lidé spojili s ďáblem, a to sehrálo roli při démonizaci jeho jména. Vladovo dětství známe jen z politických souvislostí, ne z intimních detailů.
V roce 1436 se jeho otec ujal vlády ve Valašsku, jehož centrem bylo město Târgoviște. Valašsko tehdy nebylo stabilním národním státem v moderním smyslu, ale knížectvím, které neustále lavírovalo mezi mocnějšími sousedy. Mladý Vlad a jeho bratr Radu byli v roce 1442 předáni jako rukojmí na dvůr osmanského sultána Murada II. , aby byla zajištěna loajalita jejich otce.
Populární literatura z tohohle pobytu často dělá zdroj Vladovy pozdější krutosti. Pravdou ale je, že šlo o tvrdou politickou zkušenost v prostředí, kde se moc, loajalita a násilí prolínaly naprosto bezprostředně. Zlom nastal v roce 1447. Vladův otec byl odstraněn a zabit, jeho starší bratr Mirča byl podle tradice oslepen a pohřben zaživa.
Za vším stáli valašští bojaři, nejvyšší feudální aristokracie, která tvořila vládnoucí vrstvu hned po knížeti. Vlad se po otcově smrti pokusil získat trůn. V roce 1448 se mu to s osmanskou podporou na krátko podařilo, ale jeho první vláda trvala jen asi dva měsíce. Pak byl vytlačen a musel znovu hledat spojence.
Rozhodující příležitost přišla až v roce 1456. Tehdy Vlad znovu získal valašský trůn a zahájil svou hlavní vládu, která trvala až do roku 1462. Právě tohle období je jádrem jeho historické pověsti. Země byla vnitřně nestabilní, ohrožovaná bojarskými frakcemi, tlakem osmanského sultána i zájmy uherské politiky.
Vladova vláda se vyznačovala tvrdou centralizací, snahou zlomit odpor bojarů, trestáním zrady a zastrašováním nepřátel. Není pochyb, že používal extrémní násilí jako nástroj vlády. Sporné jsou ale rozsah, přesná čísla a autenticita jednotlivých drastických epizod. Přídomek Tepeš, tedy Naražeč, souvisí s jeho nejobávanější metodou trestu – narážením na kůl.
Tato poprava nebyla jeho vynálezem, znali ji už ve starověku i středověku. Vlad ji ale používal v takovém rozsahu a s takovou demonstrativností, že se stala jeho politickou značkou. Smyslem nebylo jen zabít. Šlo o to vystavit popravu veřejně jako obraz panovnické moci a varování pro všechny ostatní.
Vnitřní politika jeho druhé vlády byla především bojem proti bojarům, elitě, kterou považoval za odpovědnou za smrt svého otce a bratra. Pozdější tradice vypráví, že pozval bojary na hostinu. Starší nechal popravit a mladší poslal na nucené práce při stavbě pevnosti Poienari. Tyto příběhy se v pramenech liší a nelze je všechny brát doslova.
Jádro je ale věrohodné – Vlad se snažil zlomit moc starých rodových skupin a opřít se o loajálnější služebníky. Jeho brutalita vůči elitám nebyla pouhým sadismem. Byla prostředkem státní konsolidace v prostředí, kde se vláda často měnila násilným převratem. Ostrý konflikt vedl i se sedmihradskými saskými městy, hlavně s Brašovem a Sibiu.
Ta byla hospodářsky silná, chráněná uherskou korunou a zapojená do obchodu s Valašskem. Spory se týkaly obchodních privilegií, podpory Vladových politických protivníků i kontroly nad hranicí. Právě ze saského a německojazyčného prostředí pochází velká část nejčernějšího obrazu Vlada jako krvelačného tyrana. Nejstarší tištěné prameny o něm představují takzvané německé letáky, šířené hlavně ve střední Evropě od osmdesátých let patnáctého století do třicátých let šestnáctého století.
Tyto texty popisovaly mimořádně kruté činy valašského vládce a staly se hlavním zdrojem jeho západoevropské pověsti. Musíme je ale číst kriticky. Nebyly to neutrální soudní protokoly, ale texty vznikající v prostředí politického nepřátelství, městské propagandy a dobového zájmu o senzační krutosti. Vyprávěly, že Vlad upaloval chlapce, vařil lidi zaživa, nechával narážet křesťany a Židy vedle sebe, brousil lidi na mlýnském kameni nebo spálil žebráky po hostině.
Některé motivy mohou mít reálné jádro, jiné jsou zjevně literárně stylizované jako příklad tyranské ukrutnosti. Vedle německé tradice existuje také slovansko-ruská tradice, známá jako Povídka o vojvodovi Drákulovi. Ta je v některých ohledech jiná. Vlad je v ní krutý, ale jeho krutost je podána jako nástroj spravedlnosti a pořádku.
Typický je motiv zlatého poháru ponechaného u veřejné studny. Nikdo si ho nedovolil ukrást, protože se každý bál Vladova trestu. Tato tradice vytváří obraz vládce zlého, ale účinného, schopného potlačit zloděje a korupci. Není to jen sadistický tyran, ale také strašný, a přesto spravedlivý vládce.
Už rané prameny tedy nebyly jednotné – obraz Vlada závisel na tom, v jakém politickém a kulturním prostředí vznikal. Nejvýznamnější politickou událostí jeho vlády byl konflikt s Osmanskou říší. Zpočátku byl Vlad s Osmany spojen nebo přinejmenším jejich podporu využil při prvním nástupu na trůn. V padesátých letech se ale jeho postavení změnilo.
Odmítal platit tribut a dostával se do sporů o míru závislosti Valašska. V zimě 1461 až 1462 podnikl ničivý útok proti osmanským pozicím na Dunaji. V dopisech se chlubil vysokými počty pobitých nepřátel. Tato čísla musíme číst jako válečnou a diplomatickou rétoriku, ne jako přesnou statistiku.
Jádro události je ale zřejmé – Vlad otevřeně přešel k protiosmanské politice a vyvolal reakci sultána Mehmeda II. V roce 1462 vytáhl sultán proti Valašsku. Vlad se nemohl v otevřené bitvě měřit s osmanskou převahou, a tak využíval taktiku spálené země, přepadů, ústupu a psychologického zastrašování. Nejznámější epizodou je noční útok na osmanský tábor u Târgoviště v noci ze 16.
na 17. června 1462. Vlad se údajně pokusil probít až k sultánovu stanu a zabít Mehmeda II. Útok způsobil zmatek, ale válku nerozhodl.
Ještě slavnější se stala scéna, kdy Osmané po příchodu k Târgovišti spatřili les naražených těl. Přesný počet obětí je nejistý, ale jako psychologický válečný prostředek to odpovídá Vladově doložené metodě vlády. Při ústupu zanechal pole s tisíci naraženými těly jako odstrašující znamení pro osmanské pronásledovatele. Vladova protiosmanská válka ale skončila politickou porážkou.
Mehmed II. prosadil jako valašského vládce Vladova mladšího bratra Radua, zvaného Radu Krásný. Vlad hledal pomoc u uherského krále Matyáše Korvína. Místo očekávaného spojenectví byl ale v roce 1462 zadržen a uvězněn.
Důvody souvisely s uherskou politikou a potřebou vysvětlit Matyášovu nečinnost vůči Osmanům. K tomu se přidaly podezřelé nebo dokonce sfalšované listy, které měly Vlada kompromitovat jako zrádce jednajícího se sultánem. Vlad unikl osmanskému zajetí, ale byl uvězněn svým vlastním spojencem. Období jeho uherského věznění je méně jasné než jeho vláda.
Bývá uváděno, že byl držen nejprve přísněji, později volněji, pravděpodobně ve Vyšehradě a v Budíně. V té době se mohl oženit s příslušnicí uherské šlechty a postupně se vrátil do politické hry. Některé prameny uvádějí také jeho konverzi ke katolicismu, která měla posílit jeho přijatelnost u uherského dvora. Nebyl mrtvým politickým mužem, ale záložní figurou, kterou mohl Matyáš Korvín znovu použít v protiosmanské politice.
Jeho pověst krutého vládce mezitím v německojazyčném prostoru žila vlastním životem. V roce 1476 se Vlad naposledy pokusil získat valašský trůn. Pomohly mu uherské síly a moldavský kníže Štěpán Veliký. Jeho třetí vláda byla ale velmi krátká.
Ještě téhož roku, pravděpodobně v prosinci 1476 nebo na počátku roku 1477, byl zabit. Okolnosti smrti nejsou zcela jisté. Nejčastěji se uvádí, že padl v boji severně od dnešní Bukurešti, buď v potyčce s osmanskými nebo proosmanskými silami, případně byl zabit zradou. Podle tradice byla jeho hlava poslána do Konstantinopole jako důkaz smrti nebezpečného nepřítele.
Místo jeho pohřebiště je sporné. Tradičně se uváděl klášter Snagov, později se pozornost přesunula ke klášteru Comana. Archeologické a historické důkazy ale neumožňují jednoznačné potvrzení. Senzační hypotézy o pohřbu v Itálii nejsou obecně přijímány jako pevně doložené.
Nejdůležitější je odlišit historického Vlada od literárního Drákuly. Bram Stoker vydal svůj román Drákula v roce 1897. Nepsal historický román o Valašsku patnáctého století, ale gotický román o upírovi. Historické jméno Drákula zřejmě převzal z četby, ale jeho poznámky obsahují především zmínku o jménu, ne hlubokou znalost Vladových činů.
Neexistuje pevný důkaz, že by Stoker vytvořil hraběte Drákulu jako přímý psychologický portrét Vlada Tepeše. Spíš použil jméno a neurčitou východoevropskou atmosféru. Většina upírské mytologie románu pochází z literární gotické tradice, folklóru a viktoriánské imaginace. Spojení Vlada s Transylvánií je také třeba korigovat.
Narodil se sice v sedmihradské Sighișoaře, ale jeho politickým prostorem bylo Valašsko, ne transylvánský hrad v romantickém smyslu. Turistické spojení s hradem Bran je převážně moderní a komerční záležitost. Obraz Vlada v rumunské paměti je dvojí. Na Západě převládl obraz monstra, který vyrůstal z německých letáků, pozdějších hororových motivů a Stokerova Drákuly.
V rumunské tradici se naopak často objevuje jako tvrdý, ale spravedlivý obránce země proti Osmanům, vládce, který trestal zloděje, zrádce a rozvratníky. V moderním nacionalismu, zvláště v devatenáctém a dvacátém století, se z něj stal symbol odporu vůči cizí nadvládě. Ani jeden z těchto obrazů není neutrální. Vlad nebyl ani romantický národní světec, ani čistě démonická zrůda bez politické racionality.
Byl vládcem, který v mimořádně násilném prostředí používal násilí mimořádně demonstrativním způsobem. Nejpevnější historický závěr zní: Vlad III. Drákula byl skutečný valašský vojvoda, v mládí osmanské rukojmí, třikrát vládnoucí kníže, který vedl tvrdou centralizační politiku, bojoval s bojary, sedmihradskými Sasy i Osmany a používal extrémní tresty včetně narážení na kůl. Zároveň mnoho konkrétních historek o jeho krutosti pochází z nepřátelských letáků a moralizujících vyprávění, která měla politický a senzační účel.
Nejspolehlivější není ani démonizace, ani rehabilitace, ale obraz vládce pohraničního státu, který proměnil strach v nástroj vlády a jehož jméno se teprve později spojilo s upírskou legendou, která s jeho skutečným životem souvisí jen velmi volně.
