Telefon zazvonil v půl čtvrté ráno a já věděl, že to nebude dobrá zpráva. Běla volala málokdy a nikdy ne ze zvědavosti. Když jsem zvedl, nepozdravila. Jen tiše řekla, ať přijedu k zátoce pod starou hájovnou, že vytáhla něco, co do vody nepatří.
V jejím hlase nebyla hysterie, spíš odpor. To mě probudilo víc než káva. Cesta byla prázdná, nad lesem se držela nízká mlha. V hlavě se mi pořád vracelo jméno, které mi nedalo spát už od včerejška.
Ctibor. Účetní, který se před pěti dny nevrátil domů. Tichý, pečlivý chlap, podle sousedů až nudný. Auto zůstalo u kanceláře, peněženka doma, postel rozestlaná.
Žádný útěk, žádná milenka, žádné dluhy. Jen kufřík s mosazným znakem jestřába, který mu prý dal otec a se kterým se nikdy nerozloučil. Běla stála na kamenitém břehu a ukázala k mělčině. V trávě ležel tmavošedý kufřík, mokrý od bahna, s vlascem zamotaným kolem držadla.
Na jednom rohu byla odřená kůže a zámky se leskly novotou. „Nešahala jsem na něj víc, než musela,“ řekla. „Myslela jsem, že mám sumce, jenže ono to táhlo do strany. Jakmile se to ukázalo nad hladinou, pustila jsem naviják a vytáhla to ke břehu.
Pak jsem zavolala. “
Přikývl jsem a dřepl si. Bahno na víku bylo rozmazané, ale nedost na to, aby zakrylo ten znak. Jestřáb.
Žaludek se mi sevřel. „Jste bledý,“ poznamenala Běla. „Znám ten znak,“ odpověděl jsem. „Možná souvisí s jedním zmizením.
“
Vyprávěla mi to bez zbytečných ozdob. Přijela ještě za tmy, nahodila a asi po půl hodině se prut ohnul. Ne prudce, spíš těžce. Pak se to pohnulo neživě, jako když pod vodou táhnete pytel mouky.
Kufřík se vynořil dnem napřed. „Nebyl tak hluboko, jak by měl být, kdyby ho někdo chtěl opravdu utopit,“ řekla. „Spíš visel za ucho na větvi pod vodou. “
Prošel jsem břeh.
Půda byla po nočním dešti měkká a stopy se v ní daly číst skoro sama. Jedna sada patřila Běle, druhá byla starší, rozpitá, těžké boty se širokou podrážkou. Kousek výš jsem našel otisk pneumatik. Ne od přívěsu, spíš od většího auta.
Když jsem se vrátil, Běla se dívala na hladinu a mnula si palec o ukazovák. „Ještě něco,“ řekla. „Včera večer jsem šla od vody později. Nahoře u cesty stálo auto, tmavé, motor běžel.
Když jsem šla kolem, někdo vevnitř zhasl světlo. A slyšela jsem kovový zvuk, jako když něco položíte na korbu nebo přehodíte přes zábradlí. “
„Viděla jste člověka? “
„Jen obrys.
Široká ramena. A jednu zvláštní věc. “
„Jakou? “
„Pískal si.
Tři tóny dokola. Jako když někdo potřebuje přehlušit vlastní hlavu. “
Ta věta mi zůstala pod kůží. Dorazil Radek s technikem.
Technik si nasadil rukavice a zakroutil hlavou, že kufřík neotevře tady. Pak jsem ukázal na držadlo. V záhybu kůže se zachytil světlý vlásek, spíš z vousů. A pod jedním zámkem úzký proužek modré barvy, jako když kov odřete o natřené zábradlí.
„Takže to někdo nesl a házel přes něco natřeného,“ řekl Radek. Běla zvedla hlavu. „U vyhlídky je staré železné zábradlí, modré. Ale to je výš.
Odtamtud by to letělo dál od břehu. “
V tu chvíli mi zavibroval telefon. Operační. Před hodinou se přihlásil správce z rekreační osady na druhém břehu.
V noci tam někdo rozbil zámek u prázdné chaty. Uvnitř zůstal mokrý otisk bot, stejně široká podrážka. A na stole ležel seznam jmen. Nahoře bylo napsané Běla.
Otočil jsem se k ní. Stála klidně a čekala, jestli jí zalžu, nebo řeknu pravdu. „Něco se děje i na druhém břehu,“ řekl jsem. „A vy pojedete se mnou.
Ne jako podezřelá, ale jako svědek, kterého nechci ztratit z očí. “
Běla ani nemrkla. Jen si přitáhla bundu blíž ke krku. Na služebně jsme kufřík otevřeli.
Zámky povolily tupým cvaknutím. Uvnitř nebylo nic, co by člověk čekal od účetního, který si potrpí na pořádek. Žádné srovnané složky. Jen změť promočeného papíru, tenký kožený diář, malý paměťový disk v průhledném pouzdře a fotografie přilepená k vnitřní straně víka.
První jsem vzal diář. Písmo se rozpilo do modrých stínů, ale tu a tam šlo něco vyčíst. U několika záznamů stálo slovo přístaviště, jinde jen písmeno L s kroužkem. Na jedné stránce bylo čitelné slovo doplatky.
Přesně ten druh slova, kvůli kterému se lidé rozhlížejí, kdo je za dveřmi. Disk zůstal suchý jen proto, že ho někdo zastrčil do sáčku se zipem. Technik si ho vzal a slíbil, že zkusí něco zachránit. Opatrně jsem odlepil fotografii.
Ctibor stál vlevo ve světlé košili se svým zdvořilým výrazem. Vedle něj se usmíval podsaditý muž v tmavé vestě, opřený o zábradlí přístaviště. „To je Lumír,“ řekla Běla tiše. „Správce z hlavního přístaviště.
Vybírá poplatky, půjčuje řetězy. Když se chce, umí být milý. Když nechce, máte chuť otočit se a jít domů. “
Na zadní straně byla tužkou poznámka, zčásti rozpitá.
Dalo se z ní vyčíst jen otevření sezóny a loňský červen. Ctibor tedy Lumíra znal nejméně rok. Na té fotce stáli vedle sebe příliš přirozeně. Položil jsem fotografii na stůl a zeptal se Běly, co ještě mi neřekla.
Nejdřív se ohradila pohledem. Pak sklopila oči k mokrému diáři. „Nechtěla jsem do toho tahat věci, které třeba nic nejsou. “
„U vody člověk slyší kde co,“ řekl jsem.
To ji zasáhlo. Nadechla se pomalu jako před studeným skokem. „V noci předtím jsem byla ještě u starého přístaviště pod cestou. Vracela jsem se pro podběrák a slyšela jsem dva chlapy.
Jeden byl rozčilený, mluvil ostře. Druhý měl nižší, chraplavý hlas. Jeden říkal, že tohle už nepodepíše. Druhý na to, že teď už je pozdě couvat.
Pak něco kovově bouchlo. A hned potom motor člunu. “
„Viděla jste je? “
„Jen světlo, slabé, přikryté dlaní.
A stín člunu. Nevelký, spíš služební nebo rybářský. “
„Proč jste to neřekla hned ráno? “
Chvíli hledala odpověď.
„Protože jsem si myslela, že jde o pytláky. A taky proto, že ten chraplavý hlas jsem možná slyšela už dřív u přístavu. Jen možná. Nechtěla jsem ukázat na člověka, když si nejsem jistá.
“
Listoval jsem diáři proti světlu. Na některých místech byly v papíru rýhy po silně přitlačeném psaní, i když slova vzala voda. Pod jednou z nich se dalo vyčíst, že se Ctibor měl sejít večer u přístaviště kvůli hotovosti. O pár stránek dál jsem našel tři jména.
Dvě se rozpadla v modrou skvrnu. Třetí bylo Lumír. Zavolal Radek. V chatě na druhém břehu našli víc.
Seznam byl psaný stejnou rukou jako diář. Byli na něm správci stání, majitelé menších člunů, jeden dodavatel nafty. A mezi nimi opravdu Běla. U jejího jména stálo: rybářka.
Zátoka pod hájovnou. Vstává brzy. „Ctibor si někoho mapoval,“ řekl jsem. „Nebo si někdo mapoval lidi kolem vody.
Ani jedna možnost není dobrá. “
Běla se neurazila, jen si přitáhla bundu ke krku. „Jestli je na té fotce Lumír a jestli jsem slyšela člun od starého mola, pak bychom neměli sedět tady. “
Vyjeli jsme do hlavního přístaviště.
U kanceláře správy bylo zavřeno, přestože už dávno minulo dopoledne. Běla se zastavila a ukázala k prázdnému místu mezi sloupky. „Tohle bývá jeho služební člun. “
Lana visela rozvázaná, konce ještě tmavé vlhkostí.
Na hraně prken zůstala čerstvá odřenina s modrou barvou. Nad vodou se nesl slabý pach benzínu. Nad vraty do skladu jsem uviděl malou černou čočku. Kamera.
Pod ní svítila červená tečka. „Tak nás opravdu viděl,“ řekl jsem. Běla se ohlédla přes rameno. „Jestli je uvnitř záznam, tak už víme víc než ráno.
“
Kousek dál jsem na prkně našel další odřeninu od kovu. Tentokrát delší, s tenkým šedým vláknem zachyceným v tříšce. Schoval jsem ho do sáčku a zavolal Žofii, naší účetní. Čísla jí nelžou, ani když se je někdo snaží naučit mluvit jinak.
Než přijela, dorazil předseda družstva, starý Karel. Když uslyšel jméno Lumír, zkřivil ústa. Když uslyšel jméno Ctibor, přestal mžourat. Odemkl nám kancelář a ustoupil, jako by se bál, co uvnitř najde.
Místnost byla malá, přetopená a příliš uklizená. Za pultem stála kartotéka se složkami. Ale už po první minutě bylo jasné, že pořádek je jen nátěr. V knize příjmů se střídaly různé tlaky ruky, i když podpis dole byl pokaždé Lumírův.
U několika položek někdo vyškrábal původní částku a přepsal ji nižší. Tam, kde měly být platby za krátkodobá stání, zela prázdna. Ve spodní zásuvce jsem našel svazek účtenek převázaný provázkem. A pod ním mokrý kruh jako po hrnku.
Papír byl suchý, kruh čerstvý. Někdo tu byl nedávno. Žofie přišla, stáhla si rukavice a šla rovnou ke knihám. „Tohle nepsal v jeden den jeden člověk.
Stejná loď, stejné stání, ale jednou je platba zapsaná jako hotovost, podruhé jako převod. Jenže převod ve výpisu chybí. Někdo si tu dělal druhou řadu světa. “
Karel začal cosi o tom, že Lumír býval pečlivý.
Žofie na něj ani nezvedla oči. „Pečlivý bývá i ten, kdo přikrývá špatné věci. Jen pečlivost vypadá jinak podle toho, co člověk chrání. “
Stáhli jsme záznam z kamery.
Krátce po deváté přijel Ctibor. Nesl kufřík přes rameno. Zazvonil, Lumír mu otevřel. Chvíli mluvili u dveří.
Pak zmizeli uvnitř. O dvacet minut později vyšel Ctibor první, v ruce sešit a svazek listů. Lumír šel za ním rychlými kroky. Ne jako člověk, který vyhazuje hosta.
Jako někdo, kdo se snaží vzít zpátky, co už pustil z ruky. Na další kameře bylo vidět víc. Oba muži se zastavili u zábradlí. Ctibor držel papíry před sebou, jako by z nich četl.
Lumír několikrát rozhodil rukama. V jednom okamžiku sáhl po sešitu, Ctibor ucukl. Pak oba vyšli ze záběru k dolnímu konci mola. O několik minut později se ve světle lampy objevil služební člun.
U motoru stál Lumír. Na přídi někdo seděl shrbený, jen tmavá silueta. Člun odplul směrem k úzké zátoce. Za necelou čtvrthodinu se vrátil.
U motoru byl zase Lumír, ale příď byla prázdná. V místnosti ztuhl vzduch. Karel se přežehnal. „Počkej,“ zvedla Žofie prst.
„Podívej na čas. “
Měla pravdu. Čas návratu člunu neseděl s cestou tam a zpátky. Byl příliš krátký.
A pak jsem na starší kameře, která mířila na boční molo pro malé pramice, uviděl další postavu. Muž v tmavé bundě, bez kufříku, s taškou přes rameno. Kulhal, byl promočený, těžce našlapoval. Odhodil lano z malé zelené pramice, odstrčil se a zmizel do tmy směrem k druhému břehu.
„To je on,“ řekl jsem dřív, než jsem si to stihl rozmyslet. Nikdo mi neodporoval. Ctibor po hádce nezmizel pod vodou. Byl živý ještě nejméně půl hodiny poté.
Žofie se mezitím prokousala výpisy. Lumír měsíce vybíral hotovost za krátkodobá stání a část peněz vůbec nezapisoval. U půjčovny lodí to dělal chytřeji. Lodě vedené jako poškozené ve skutečnosti jezdily a platby za ně se objevovaly jen občas, nižší.
K tomu přibývaly nafouknuté účty za benzín. „Ctibor na to přišel při uzávěrce,“ řekla Žofie. „Rozcházely se součty. On si to musel sepsat, porovnat a pak si pro něco přijít osobně.
Proto potřeboval svědky, ne oběti. Proto byl v seznamu i Běla. Vídá lodě na vodě v časech, kdy podle knih neměly být. “
Tehdy zazvonil telefon.
Technik z paměťového nosiče dostal ven část souboru. Byly tam fotky stránek z pokladní knihy, přehledy plateb a krátká hlasová poznámka. V ní Ctibor šeptem říkal, že Lumír stahuje hotovost přes lodě vedené jako nepojízdné a že dnes večer má slíbený sešit s původními zápisy. Na konci nahrávky bylo slyšet tři tiché tóny pískané nejistě dokola.
Stejná melodie, o které mluvila Běla. Celé dopoledne jsem čekal tělo. Místo toho se vynořoval jiný obraz. Špinavý, ale živý.
Zpronevěra, podvody, strach a člověk, který si hrál na mizerného detektiva, protože už nevěřil, že to za něj udělá někdo jiný. Žofie našla poslední kousek. V knize půjčovny byla u zelené pramice poznámka tužkou. Vrácení do suchého doku.
Jenže datum nesedělo a podpis byl dopsaný později. Tentýž večer někdo zaplatil malou částku za stání u opuštěného skladu dřeva v severní zátoce. Ne kartou. Přes starý členský účet, o kterém skoro nikdo nevěděl.
„Jestli chtěl zmizet a schovat doklady, zamířil tam,“ řekla. Severní zátoka. Zarostlé břehy, slepé rameno. Místo, kam lidé nejezdí, pokud nechtějí klid nebo tajemství.
Vyjeli jsme hned. Radek už čekal u odbočky, promočený na kůži. Déšť se rozpadl do hustého mrholení. Zelenou pramici jsme našli zataženou hluboko v rákosí, přikrytou potrhanou plachtou, uvázanou uzlem, jaký nepoužívá člověk od lodí.
Ve skladu dřeva byly jen otisky bot, ohořelá zápalka a kus chleba tvrdý jako kámen. Prošli jsme břeh. Pak se zastavila Běla. Nedívala se na zem, ale do svahu nad zátokou.
Odhrnula mokré větve a ukázala na úzkou stezku. „Tudy se chodilo ke staré chatě hajného. Už roky nikdo, ale podívejte. “
Na spodních větví byl čerstvě sedřený mech.
Na trnitém šlahounu visel kousek světlé látky. Pod ním se v hlíně rýsoval otisk široké podrážky. Jenže přes něj šla ještě druhá stopa, užší a mělčí. Někdo šel nahoru, někdo těžší se vracel dolů.
Chtěl jsem vyrazit hned, ale Běla zavrtěla hlavou. „Ten svah je v noci zrádný. Když tam uklouznete, uslyší vás půl zátoky. A jestli je nahoře vyděšený chlap, může udělat hloupost.
“
Měla pravdu. Rozestavil jsem Radka k cestě a k lodi. S Bělou jsme zůstali pod svahem. Čekání bývá nejhorší část práce.
Jednou zapraskala větev, podruhé něco šplouchlo v rákosí. Úsvit přišel pomalu, bez okázalosti. Už jsem se chystal dát znamení k výstupu, když se Běla lehce dotkla mého rukávu. „Okno vlevo,“ zašeptala.
Na skle, které jsem považoval za slepé, se na okamžik objevila pára. Takhle se neorosí opuštěná chata. Takhle se orosí sklo, za nímž někdo dýchá a bojí se nadechnout nahlas. Šli jsme nahoru pomalu.
U dveří jsem se zastavil a řekl, že jsme policie. Chvíli se nic nedělo. Pak uvnitř cosi drclo o podlahu a ozvalo se chraplavé: „Jděte pryč. “
„Ctibore,“ řekl jsem, „máme váš kufřík a víme, že vás sem nedonesla voda.
“
Za dveřmi zavládlo ticho. Potom se odsunula petlice, dveře se pootevřely a mezi nimi se ukázala tvář bledá jako mokré plátno. Ctibor vypadal o deset let starší než na záznamech. Měl roztržený rukáv, na spánku zaschlou krev.
Uvnitř byl zatuchlý chlad, rozlámaná lavice, v rohu stará kamínka. Na stole ležela taška nacpaná papíry a dvěma sešity omotanými igelitem. „Nejdu nikam, dokud mi neřeknete, kde je on,“ vydechl. „Lumír tady není,“ odpověděl jsem.
„A jestli chcete, aby se odtud nedostal čistý, musíte začít mluvit. “
Sedl si, ne proto, že by chtěl, ale protože už nevydržel stát. Mluvil zpočátku trhaně. Už několik měsíců dával dohromady nesrovnalosti v přístavišti.
Ztrácely se hotové peníze, palivo, poplatky za lodě vedené jako nepojízdné. Lumír měl klíče, přístup i pověst člověka, se kterým se nikdo nechce hádat. Ctibor si dělal kopie a zapisoval si jména lidí, kteří mohli potvrdit noční jízdy. Když Lumír slíbil, že mu ukáže původní sešit a všechno vysvětlí, udělal chybu, jakou dělají slušní lidé.
Šel tam sám. Věřil, že pravda stačí. Nestačila. Lumír nejdřív nabízel peníze, pak začal vyhrožovat.
Když Ctibor odmítl podepsat upravené uzávěrky, vyrval mu kufřík a přehodil ho přes modré zábradlí do vody. Ctibora udeřil hákem na lano do hlavy. Ctibor se ale vytrhl, popadl sešit, který mu Lumír předtím ukázal, a utekl k bočnímu molu. Odrazil zelenou pramici téměř po slepu.
„Slyšel jsem za sebou motor,“ řekl a přejel si rukou přes obličej. „Myslel jsem, že mě dožene na vodě, tak jsem zajel do rákosí a loď schoval. Telefon mi spadl někde u mola. Domů jsem nešel, protože věděl, kde bydlím.
Věděl i o sestře. “
„Tady nahoře jsem byl přes dvě noci. Slyšel jsem ho dole pískat. Tři tóny pořád dokola.
Chodil kolem a čekal, až slezu. “
Běla stála u okna a nepřerušovala ho. Teprve když Ctibor domluvil, zvedla ruku. „Někdo je dole teď.
Není to vítr. Někdo šlape po mokrém kameni a snaží se nedělat hluk. “
Vyšel jsem ke dveřím právě včas, abych mezi kmeny zahlédl pohyb. Tmavá bunda, přikrčená postava, v ruce cosi dlouhého.
S Radkem jsme se rozdělili bez domluvy. Muž se pokusil vzít to svahem dolů, ale uklouzl na kořenu a svalil se na bok. To dlouhé nebyla zbraň, jen lodní bidlo s kovovou špicí. Ale i tak by stačilo.
Lumír se bránil jen první tři kroky. Pak poznal, že už není kam hrát divadlo. Když jsme ho zvedli, páchl deštěm, naftou a strachem. Ještě než jsme mu spoutali ruce, stačil se podívat k chatě a sykavě vydechnout Ctiborovo jméno.
Nebyla v tom lítost, jen vztek, že mu někdo zůstal naživu. Zbytek se nesl méně dramaticky a o to únavněji. Žofie z účetních knih vytáhla řadu podvodů, kterou nešlo vysvětlit nepořádkem. Záznamy ukázaly hádku, člun i Ctiborův útěk.
V tašce ze staré chaty byly původní sešity, částky psané ještě před přepsáním. A pak Ctiborova výpověď. Nedokonalá, nehrdinská, ale poctivá. Lumír zatloukal dva dny.
Třetí den zmlkl úplně. Když před něj položili fotografie, rozpisy jízd, mokrý diář a sešit, který si Ctibor zachránil pod bundou, došlo mu, že roky schovával malou špínu za velkou samozřejmost. Teď ho zradila obyčejná pečlivost někoho jiného. Odsoudili ho nejen za zpronevěru a falšování záznamů, ale i za násilí a vyhrožování.
Neusvědčila ho voda, ale to, co nedokázal utopit. Ctibor se z toho dostával pomalu. První dny se lekl každého prudšího zvuku a při výslechu se mu třásly ruce. Přesto vypověděl všechno.
Bez něj by papíry byly jen chytré papíry. Bez Běly bychom k němu přišli pozdě nebo vůbec. Když jsem jí to jednou řekl, jen pokrčila rameny a opravila si splávek na vlasci. „Člověk má říct, co ví, dokud to ještě může někomu pomoct,“ odpověděla.
„Pak už je z toho jen pozdní moudrost. “
Od té doby mi ta věta zůstala v hlavě. V práci člověk často čeká na větší důkaz, lepší čas, jistější slovo. Jenže osudy se málokdy lámou za ideálních podmínek.
Spíš v mokru, v únavě a v okamžiku, kdy se někdo obyčejný rozhodne, že nebude mlčet. Na Orlíku se voda dál tváří, že všechno odnese. Ale já už vím, že občas vrátí právě to, co má být vysloveno nahlas.
A že někdy stačí rybářka, která vstává před svítáním, a jeden vyděšený muž, který se nakonec odhodlá říct pravdu, aby se cizí osud nezlomil úplně špatným směrem.
