Telefon zazvonil těsně po půlnoci. Dispečerka mluvila chladně: někdo hlásil výkřik z Rokliny Vlčí jámy. Prý poslední, pak ticho. Sedl jsem si na posteli, mráz mi přejel po zátylku.
Ne kvůli tomu slovu „poslední“. Spíš kvůli názvu místa, kam se ve dne chodí jen ti, co už nevěří na klidné konce. Vyjel jsem s Blažkem. Mrholilo.
Cesta do kopců byla prázdná. U závory stál svědek, Redl, hubený chlap kolem padesátky. Venčil psa, když se pes z ničeho nic zasekl, začal vrčet a pak se rozběhl k rokli. A pak ten výkřik, řekl.
„Zespoda. Jako když někdo spadne a pak ženský hlas. Jednou, krátce. A pak jen ticho.
“
Sešli jsme dolů. Potok hučel tak, že přehlušoval vlastní kroky. U balvanu se v mechu leskl kov. Hodinky.
Prasklé sklíčko, ručičky stály kousek po jedenácté. Pásek byl natržený, ne stará prasklina, čerstvá. Vedle otisk boty, nedokonalý, jako by někdo klouzal. Na větvi visel kousek látky, zachycený o trn.
Pak přišla zpráva od dispečerky. Pohřešovaná žena z vedlejší obce, Králová, se nevrátila z večerní směny. Popis oblečení, barva bundy. A poznámka, která mi přitlačila žaludek k páteři: „Na ruce nosí levné hodinky s prasklým sklíčkem.
Odmítá je vyměnit, protože jsou šťastné. “ Podíval jsem se znovu na hodinky v dlani. Před třemi lety jsme měli podobný případ. Jiný les, jiná rokle, ale také noc, výkřik, hodinky u potoka.
Člověka jsme našli až o dva dny později, daleko odtud. Ten případ jsem nikdy nepustil. Oficiálně uzavřený, ale v hlavě mi zůstal jako nezavřené dveře, které v noci občas zavrzají. Technici našli další stopy.
Pod stolem v chatě nad roklí, kterou nám ukázala místní běžkyně, jsme objevili schovanou dutinu. V ní lepicí páska, provaz, plachta, léky na uklidnění, injekční stříkačky a svazek účtenek. Všechno z lékárny u silnice, kde pracovala Králová. Na dně obálka s papírem.
Stručný plán: rokle, světla, křik, ticho. A na konci slovo: výkupné. Majitel chaty byl Šafránek, místní údržbář. Když jsme přijeli k jeho domu, nebyl doma.
Ve dveřích se objevila jeho sestra, bledá, unavená, držela se futer, jako by se bez nich rozpadla. „On by nikomu neublížil. On jen dělá, co musí kvůli mně. “ Pak přijel Šafránek v zeleném autě.
Po chvíli přiznal: „Půjčil jsem ho Tomášovi. Měl dluhy, chtěl z rodiny vytáhnout peníze přes hranou hru na únos. A pak do toho vstoupil Mach. Ten mi vyhrožoval, že půjde na policii, když mu nedám za mlčení.
“
Tomáš už nebral telefon. Šafránek řekl, že se to vymklo. Mach přišel k chatě, začal vyhrožovat, chtěl podíl. Tomáš chtěl utéct, ale venku byla tma a mokro.
A pak jen křik a rána a ticho. Vyrazili jsme do lesa. Sníh zesílil, stezka byla kluzká. U potoka, pod skalním převisem u padlého smrku, jsme našli Tomáše.
Živého, promrzlého, s zlomenou nohou, zabaleného do potrhané plachty. Když ho záchranáři vytahovali, chytil mě za rukáv. „Ta z obchodu, je v pořádku. Vzal jsem jí jen hodinky, aby to vypadalo opravdově.
Řekl jsem jí, že jí je vrátím ráno. “
Macha jsme našli ten den doma. Neutíkal daleko. Přiznal, že šel za Tomášem, chtěl ho vystrašit.
„Zakopl nebo uklouzl, já nevím. Byla tma. Křikl. A pak jsem slyšel funět.
Tak jsem ho dotáhl pod převis a řekl mu, že jestli na mě někdy ukáže, tak nedokončil to. “ A pozdní hovor na policii? „Aby se to rozmazalo, aby se to nehledalo hned. Čas je nejlehčí lež.
“
Večer jsem seděl nad protokolem. Mach půjde za vydírání. Šafránek za to, že podlehl strachu. A Tomáš bude muset splatit nejen dluhy, ale i důvěru.
To je někdy tvrdší než peníze. Když jsem jel domů, míjel jsem odbočku k Vlčí jámě. Les byl klidný. Ale já jsem si z té noci odnesl jedno vědomí.
Nejhorší není křik ve tmě. Nejhorší je ticho, které přijde, když se člověk bojí říct pravdu včas. Říct si o pomoc je odvážnější než jakákoli lež, i když ta lež zní jako poslední výkřik.
