Když Hitchcock v červnu 1960 uvedl Psycho do kin, bylo mu šedesát. Měl za sebou špionážní thrillery, psychologická dramata i barevné velkofilmy, přesto se rozhodl natočit černobílý film s televizním štábem o krádeži, motelu, mrtvé matce a slušném mladíkovi, jehož zdvořilost skrývá nepředstavitelnou poruchu identity. Zlo už nemuselo přicházet z hradu ani z cizí planety. Mohlo bydlet u opuštěné silnice, podat hostovi sendvič a nervózně se usmát.
Příběh nezačal Hitchcockem. Robert Bloch, narozený roku 1917 v Chicagu, byl zkušený spisovatel, který dlouho přemýšlel o tom, co se skrývá za normální lidskou tváří. Roku 1957 byl ve Wisconsinu zatčen Ed Gein. Policie na jeho farmě našla tělo zavražděné ženy, ostatky další oběti a předměty z lidských kůží, které získával vykrádáním hrobů.
Veřejnost si z něj udělala monstrum s mnoha oběťmi, ale spolehlivě se mu prokázaly jen dvě vraždy. Gein trpěl těžkou duševní poruchou, byl souzen jako nepříčetný a zbytek života strávil v psychiatrických zařízeních. Často se píše, že Norman Bates byl vytvořen podle Geina. Bloch sám vysvětloval, že vyšel ze situace, ne z jeho osobnosti.
Když začal Psycho psát, věděl o Geinovi jen to, co četl v novinách. Využil představu skrytého venkovského zločinu a děsivého rodinného tajemství. Gein neprovozoval motel, nezavraždil ženu ve sprše a nepředstíral rozhovory s mrtvolou matky. Psycho není beletrizovaným životopisem.
Blochův román vyšel roku 1959. Jeho Norman je muž středního věku, obtloustlý, plešatějící, nosí brýle a čte knihy o psychologii a okultismu. V mnoha scénách působí nepříjemně a sebelítostivě. Román začíná přímo u Normana a jeho matky.
Hitchcock ale nechal hrdinku Marion Crane ukrást čtyřicet tisíc dolarů, prchnout z města, zabloudit během bouře k motelu a vyslechnout Normanovy stížnosti na dominantní matku. Scénář posílil její příběh a Normana změnil na citlivého mladého muže. Vražda ve sprše přišla ve chvíli, kdy se divák ztotožnil s hrdinkou a věřil, že se příběh vrací k normálu. Hitchcock publikum přinutil přesunout soucit z oběti na vraha.
Když se automobil s tělem na okamžik zastaví při klesání do bažiny, divák si přeje, aby se ponořil. Pro roli Marion byla získána Janet Leigh, zavedená hvězda. Její jméno bylo pro Hitchcockův podvod nepostradatelné, publikum nemělo důvod čekat, že nejslavnější herečka filmu zemře tak brzy. Nejdůležitější volbou byl Anthony Perkins.
Narodil se roku 1932 jako jediný syn herce Osgooda Perkinse. Otec býval kvůli divadlu a filmům často mimo domov, a když 21. září 1937 náhle zemřel na srdeční příhodu, bylo Antonymu pět let. V dospělosti otevřeně vyprávěl, že byl na otce žárlivý, protože ho vnímal jako soupeře o matčinu pozornost, a když skutečně zemřel, uvěřil, že ho zabil vlastní myšlenkou.
Po otcově smrti vztah s matkou zesílil. Perkins popisoval její dotyky jako znepokojivě erotizované a spojoval je s vinou za otcovu smrt. Podobnost s Normanem je zarážející, oba přišli o otce a zůstali sami s dominantní matkou. Rozdíl je zásadní: Perkins se dokázal léčit, pracovat a vytvořit vlastní rodinu.
Hitchcock a scénárista Stefano pochopili, že právě takový muž může být znepokojivější než groteskní Norman románu. Perkins roli přijal dřív, než přečetl úplný scénář, protože nabídka přišla od Hitchcocka. Tvrzení, že ho režisér na place psychologicky týral, nemají oporu. Perkins na natáčení vzpomínal jako na tvůrčí zkušenost.
Sám navrhl, aby Norman při nervozitě pojídal cukrovinky. Jeho Norman nehrozí nožem, sklání hlavu, koktá a zaměstnává ruce. Perkins později přiznal, že část chvění nebyla technika. Byl tehdy skutečně vystrašený, uzavřený a bál se žen a intimity.
Hitchcock měl s vlastní matkou rovněž těsnou zkuenost. Vyprávěl, že jako chlapec musel večer stát u její postele a referovat o celém dni. Sám Perkins později přiznal, že dlouhá psychoanalýza souvisela se strachem z lidí, vinou za otcovu smrt a pocitem, že jeho osobnost zůstala nedokončená. V padesátých letech navázal utajovaný vztah s hercem Tabem Hunterem.
Oba byli prodáváni jako idoly dívek, a tak chodili na dvojité rande se ženami, aby večer odjeli spolu. Perkins byl homosexuální nebo bisexuální muž, který vedl dva životy, protože veřejná homosexualita znamenala riziko ztráty práce, vydírání a společenského vyloučení. Roku 1973 se oženil s fotografkou Berry Berensonovou. Přátelé čekali, že manželství rychle skončí, ale mýlili se.
Berry přinesla Perkinsovi stabilitu a rodinný život, narodili se jim dva synové. Natáčení začalo v listopadu 1959 a trvalo asi třicet dní. Slavná sprchová sekvence má padesát dva střihů a vznikla ze sedmdesáti osmi kamerových postavení. Krev nahradil čokoládový sirup a zvuk bodnutí vznikl z úderu do melounu.
Nůž se ve filmu do těla skutečně nezabodne, divák si průnik čepele vytvoří spojením střihu, pohybu ruky, hudby a zvuku. Hitchcock původně chtěl vraždu bez hudby. Bernard Herrmann přesto vytvořil prudký motiv pro smyčcové nástroje, jehož opakované vysoké tóny připomínají křik i mechanický pohyb nože. Hitchcock po vyslechnutí uznal, že Herrmann scénu zásadně posílil.
Film vytvořil mimořádně silný kulturní obraz, jehož nevýhodou je propojení genderové nejednoznačnosti, duševní nemoci a vražednosti. Norman není transgender osoba a film se výslovně pokouší odlišit jeho převlékání od běžného transvesticismu. Podle psychiatra se Norman neobléká jako žena pro potěšení, ale protože ve chvíli vraždy věří, že je matkou. Tato formulace odpovídá dobovým představám populární psychiatrie, dnes působí zastarale.
Anthony Perkins za roli zaplatil profesní cenu. Po Psychu ho producenti vnímali jako nervózního podivína, proto odjel do Evropy, kde získával pestřejší úlohy. Ve Welsově adaptaci Kafkova Procesu ztvárnil Josefa K. V roce 1983 se k Normanovi vrátil v Psychu 2, v roce 1986 film Psychu 3 sám režíroval.
Nazýval Normana Hamletem hororu. Během natáčení posledního dílu se dozvěděl, že je nakažen virem HIV. Perkins nemoc asi dva roky tajil, protože se bál stigmatu. Zemřel 12.
září 1992 ve věku šedesáti let na komplikace spojené s AIDS. V prohlášení připraveném před smrtí odmítl představu nemoci jako Božího trestu a uvedl, že mezi nemocnými poznal více soucitu než v konkurenčním filmovém průmyslu. Jeho žena Berry zemřela 11. září 2001 jako cestující letu American Airlines 11, který únosci navedli do severní věže Světového obchodního centra.
Jejich synové tak přišli o otce v důsledku nemoci zatížené společenským odsuzováním a o matku při teroristickém útoku sledovaném celým světem. Ve středu příběhu stojí tři skutečné matky a jedna fiktivní. Augusta ovlivnila nemocného syna, jehož činy vytvořily americký mýtus. Ema Hitchcocková zůstala v režisérových vzpomínkách jako autorita, před níž dítě podávalo večerní hlášení.
Janet Perkinsová vychovávala po manželově smrti jediného syna a podle jeho pozdějšího svědectví překračovala některé citové hranice. Norma Batesová je literární koncentrací těchto kulturních obav, matkou, která už nemusí být živá, protože její hlas se stal součástí synova vědomí. Film se neptá pouze, kdo zabil Marion Crane. Ptá se, kolik hlasů člověk nosí uvnitř sebe a zda lze skutečně uniknout rodiči.
Norman říká Marion, že všichni jsme chyceni ve svých soukromých pastích. Jeho past je extrémní, ale princip je srozumitelný. Člověk může opustit dům, změnit jméno a zkusit začít znovu, přesto si sebou odnáší hlas, který mu říká, kým smí být.
