Vedro se toho dne drželo u Třeboně jako mokrá deka. Silnice se chvěla, pole bledla prachem a já jsem jel služebním autem k jezeru, které místní nazývali Černý výměr. Košile se mi lepila na záda, z otevřeného okénka táhl pach stojaté vody. Zavolali mě z kraje krátce po poledni.
Tělo pod molem u hotelu Rákosí. Mrtvý měl být Vratislav, majitel podniku. Na případy u vody mám zvláštní neklid, který se mi usadí mezi žebry. Můj otec se kdysi topil na rybníku při bouřce.
Přežil, ale od té doby se na hladinu nedívám jako na klidné zrcadlo. Voda toho hodně schová, ale nic si nenechá pro sebe navždy. Když jsem dorazil k hotelu, parkoviště bylo plné aut, přesto panovalo zvláštní ticho. Hosté seděli pod slunečníky, limonády stály nedopité.
Nikdo se neptal nahlas, nikdo se nehádal. Všichni jen čekali, až se někdo odváží promluvit. U pásky mě zastavila Radana z místního oddělení. Znal jsem ji z jednoho případu krádeží.
Měla ostrý pohled a stála rovně, jako by se v největším horku opírala o neviditelnou zeď. „Jáchime, díky, že jsi přijel rychle,“ řekla a podala mi návleky. „Je to horší, než vypadalo po telefonu. “
„Mrtvý majitel hotelu bývá horší skoro vždycky.
Kde je? “
Ukázala k jezeru. Dřevěné molo vybíhalo z rákosí asi dvacet kroků do vody. Prkna byla rozpálená do běla.
Na konci stál policista a odháněl zvědavce, kteří předstírali, že se dívají na hladinu. Pod molem, tam, kde se stín lámal o zelenavou vodu, leželo tělo napůl zachycené o podpěru. Sešli jsme k němu pomalu. Cítil jsem horkou pryskyřici, rybinu a něco sladkého, nepříjemného, co k létu u vody patří jen tehdy, když se něco pokazí.
Vratislav měl světlou lněnou košili a tmavé kalhoty. Jedna bota mu chyběla. Na spánku se mu táhla rána, nevelká, ale čistá a tvrdá. Voda kolem těla byla příliš klidná.
„Kdo ho vytáhl? “ zeptal jsem se. „Nikdo. Čekali jsme na tebe a na lékaře.
Kluk nahlédl dolů, potom ho odvedla matka. “
Přikývl jsem. Utonutí se dá snadno zamaskovat jako nehoda. Jenže už při prvním pohledu mi něco nesedělo.
Vratislav neležel tak, jak obvykle leží člověk, kterého voda jen tak přinese. Byl zaklíněný ramenem pod šikmou vzpěrou, prsty pravé ruky sevřené v pěst. Klekl jsem si na okraj mola. Pod jedním prknem jsem zahlédl úzký proužek červené látky.
Vypadalo to jako utržený kus šátku. „Kdy ho viděli naposledy živého? “ zeptal jsem se. Radana si otřela čelo hřbetem ruky.
„Podle recepční ráno kolem půl osmé šel z kuchyně k molu a nesl termosku. Tvrdil, že čeká návštěvu. “
„Jakou návštěvu? “
„To neřekl.
A recepční se jmenuje Milada. “
Lékař dorazil zadýchaný, s kloboukem v ruce. Jmenoval se Havel a už z dálky vypadal rozzlobeně. Když se sklonil k tělu, zmlkl.
To byl dobrý znak. „Na první pohled voda v plicích být může, ale rána na hlavě je před smrtí. Tady u spánku mohla vzniknout pádem na hranu mola, ale taky úderem. “
„Čas?
“
„Ráno, možná mezi osmou a desátou. “
Když tělo zajišťovali, obešel jsem okolí. Hotel Rákosí byla nízká budova s velkou terasou a bíle natřenými rámy oken. Všiml jsem si stažených rolet v kanceláři v přízemí.
Za sklem se odráželo slunce, ale uvnitř se něco pohnulo. Někdo nás sledoval. Na terase jsem našel Miladu. Seděla za recepčním stolkem, prsty sevřené tak pevně, až jí zbělely klouby.
Bylo jí kolem padesáti, vlasy měla obarvené do měděna a rty pečlivě namalované. V horku vypadala jako svíčka, která se odmítá rozpustit. „Vy jste mluvila s Vratislavem ráno? Říkal vám, koho čeká?
“
„Ne. Neptám se majitele na každého člověka, se kterým se sejde. “
„Nesl termosku. “
„Kávu, černou.
Pil ji pořád. Byl klidný. “
Pak sklopila pohled a dodala tišeji: „V posledních dnech byl podrážděný. Kvůli lidem.
Vratislav uměl být štědrý, když chtěl, a krutý, když potřeboval. “
To byla věta, kterou si člověk nepřipraví jen tak. Ze dveří kuchyně vyšel vysoký muž v zástěře. Představil se jako Bořek, kuchař.
Přinesl Miladě sklenici vody, ale položil ji přede mě, jako by si spletl směr péče. „Pijte. Tady dneska padají i zdraví. Ráno Vratislav v kuchyni nadával na dodavatele ledu.
Pak si vzal termosku. Byl sám. Tedy potom přišla Aneška. “
„Kdo je Aneška?
“
„Jeho dcera,“ řekla Milada. „Přijela včera večer z Prahy. “
Aneška seděla na zemi u postele, kolena přitažená k bradě. Kolem ní ležely rozházené staré fotografie, dopisy, výstřižky.
Na jedné fotce byl Vratislav mladší, s rukou kolem ramen ženy, která se neusmívala. „Nechci s nikým mluvit,“ řekla, aniž by se na mě podívala. „To chápu. Ale někdy člověku pomůže říct aspoň jednu pravdivou věc.
“
Zasmála se krátce a ostře. „V tomhle hotelu se pravdivé věci zamykaly do skladu. “
„Přijela jste za otcem? “
„Pozval mě.
Řekl, že chce něco napravit. “
„Co chtěl napravit? “
Aneška si přitiskla čelo ke kolenům. „Nevím.
Včera jsme se pohádali. Řekl, že jestli nepřestanu hrabat v minulosti, ublížím někomu, kdo si to nezaslouží. Ráno jsem se probudila pozdě. Už byl pryč.
“
„Slyšela jste něco? Hluk, kroky, motor? “
„Motor člunu, nebo se mi to zdálo, kolem deváté. Tady se po jezeře motory nesmí, ale otec měl výjimku pro zásobování.
“
Správce se jmenoval Ctibor. Našel jsem ho u kůlny za hotelem, kde stály staré kánoe a kanistry s benzinem. Když mě uviděl, okamžitě zavřel dveře kůlny a opřel se o ně zády. Lidé, kteří nechtějí nic skrývat, obvykle nezakrývají dveře vlastním tělem.
„Potřebuju se podívat dovnitř. “
„Tam nic není, jen bordel. “
„Bordel bývá výmluvný. “
Ctibor se zamračil, ale ustoupil.
Uvnitř visela na háku záchranná vesta a pod ní mokrá stopa. Jedna zelená kánoe chyběla z řady. Poznal jsem to podle čistého obdélníku v prachu. „Kde je kánoe?
“
„Hosté si ji půjčili. “
„Kteří? “
„Nevím. Zapisuje se to na recepci.
“
Jenže Milada mi o žádné kánoi neřekla. A kniha půjčování, kterou jsem v zápětí našel na poličce, měla poslední řádek vytržený. Zůstal po něm zubatý okraj papíru. Vtom se od jezera ozval rozzlobený křik.
U pásky stál starý rybář v slaměném klobouku a hádal se s policistou. V ruce držel síťku a v ní něco tmavého. „Našel jsem to u Rákosí! A jestli mi budete říkat, že tam nesmím, tak vám povím, že já tam chodil dřív, než se tady začaly prodávat smažený hranolky turistům.
“
Jmenoval se Kuneš. V síťce ležela pánská bota, mokrá, s drahou koženou podrážkou. Chybějící bota Vratislava. Uvnitř, přilepený k patě, byl malý lístek složený do čtverečku.
Nechal jsem ho opatrně vyjmout pinzetou. Papír byl rozmočený, ale několik slov drželo. Stálo tam: *Dnes molo. Přestaň lhát.
*
Podíval jsem se k hotelu. Na terase stáli Milada, Bořek, Aneška i Ctibor. Nikdo se neptal, co jsme našli. Nikdo se nepohnul blíž.
Dívali se na mě s výrazem lidí, kteří už odpověď znají, jen doufají, že ji nevyslovím. Radana ke mně přistoupila a tiše řekla: „Máme problém. Kamerový záznam z rána zmizel. Někdo vyndal paměťovou kartu.
“
Podíval jsem se na okno kanceláře se staženými roletami. Znovu se tam mihl pohyb. „Začneme u toho, kdo se bojí světla,“ řekl jsem. Do kanceláře jsem vešel první.
Rolety byly stažené tak nízko, že se v místnosti drželo šero. Za stolem nikdo nestál. Jen zadní okno bylo pootevřené a na parapetu ležely drobky suchého bláta. Pod stolem jsem našel převržený koš a prázdné pouzdro od paměťové karty.
Ten, kdo záznam vzal, věděl přesně, kam sáhnout. Milada se objevila ve dveřích dřív, než jsem jí stihl zavolat. „Tady nemáte co hledat bez povolení. “
„Máme mrtvého majitele a zmizelý záznam.
Povolení nám dává zákon. “
Milada zbledla. Tvrdila, že v kanceláři od rána nebyla. Jenže na stole stála její sklenice s otiskem rtěnky a voda v ní byla ještě vlažná.
Vyšel jsem ven zadním vchodem. Parapet vedl k úzké pěšině mezi kopřivami a suchým rákosím. Zem byla popraskaná, jen místy v ní držely otisky podrážek. Jedny široké, pracovní, druhé tenší, skoro městské.
Po pár krocích jsem uviděl mezi stébly slabý záblesk. Byl to telefon. Ležel displejem dolů v prachu. Když jsem ho zvedl v rukavicích, rozsvítil se.
Na ploše vyskočilo několik zmeškaných hovorů. Jméno Anešky, potom Milada, potom Neuložené číslo. Poslední příchozí zpráva byla krátká a ostrá: *Jestli dnes promluvíš, půjde ke dnu všechno, ne jen ty. *
„Jáchime!
“ zavolala Radana od břehu. Její hlas zněl sevřeně. Šel jsem za ní podél rákosí k nízké zátoce, kde voda téměř stála. Mezi kořeny byla zachycená těžká rybářská síť s olověnými zátěžemi.
Na několika okách zasychaly tmavé skvrny. Krev jí nebylo moc, ale na slunci měla barvu rezavého vína. Vedle sítě se ve vodě kolébala šupina velká jako nehet. „Může být rybí,“ řekla Radana.
„Ale taky nemusí. “
Z rákosí se vynořila žena v gumových botách s kloboukem naraženým hluboko do čela. Mohlo jí být šedesát, ale stála pevněji než většina mladých policistů. „Jestli mi chcete krást nářadí, tak mi to řekněte rovnou.
Já si pak aspoň nebudu myslet, že tu pobíháte jen proto, abyste pošlapali břeh. “
„Ta síť je vaše? “
Podívala se na ni příliš rychle. „Podobnou má každý, kdo u vody něco umí.
Tohle mi někdo hodil do rákosí. Moje sítě visí v kůlně na druhé straně hráze. “
„Proč říkáte, že je hotel plný lhářů? “
Dobromila si odplivla do prachu.
„Protože jim Vratislav platil, hrozil, sliboval a bral zpátky. Jak se mu to hodilo, chtěl z Černého výměru udělat lázeň pro pražské zadky. Čisté břehy, žádné sítě, žádní rybáři, jen molo, koktejly a bílé ubrusy. Voda mu byla dobrá jen na obrázek.
“
„Hádala jste se s ním? “
„Každý slušný člověk se s ním někdy hádal. Dnes ráno jsem ho viděla z dálky u mola. Stál tam s někým.
Nevím s kým. Slunce šlo proti mně. Postava. A než z toho uděláte pohádku, já k němu nešla.
To, co jsem mu chtěla říct, jsem mu řekla už včera večer před lidmi. Že jestli ještě jednou sáhne na stavidlo bez souhlasu družstva, utopí se ve vlastních penězích. “
Mezitím se u pěšiny objevil Kuneš a tvářil se, že jde náhodou okolo. „Dobromilo, nezavařuj si.
Tihle si stejně napíšou, co potřebujou. “
„Ty mlč. Kdybys ráno nekoukal na hladinu místo na lidi, nemuseli by se mě ptát. “
Zpozorněl jsem.
„Vy jste ráno něco viděl? “
Kuneš si sundal klobouk a promnul jeho okraj. „Motor jsem slyšel krátce po deváté. Pak ránu.
Nevýstřel, spíš dřevo o dřevo. Pak ženský hlas nebo ptačí křik. Tady se to nese divně. Proč jsem to neřekl hned?
Protože jsem našel botu. A protože u Černého výměru se odjakživa vyplatí nejdřív poslouchat a až potom mluvit. “
Každá nová věta mi rozvazovala jeden uzel a uvazovala dva další. Telefon ukazoval za hotel, síť k rybářům, zmizelá karta dovnitř kanceláře, motor ke správci a výhružný lístek k někomu, kdo měl s Vratislavem staré účty.
Všichni mluvili o minulosti, o krutosti, o podrážděném ránu, o kánoi, která zmizela jako slovo spolknuté ve spěchu. Telefon v sáčku najednou slabě zavibroval. Na displeji se rozsvítilo neuložené číslo. Hovor jsme nepřijali.
Po chvíli přišla zpráva, tentokrát jen dvě slova: *Našel jsi? *
Někomu jsme šlápli na stín, jenže já nevěděl komu. A to bylo horší než nevědět nic. Odpoledne se pomalu lámalo, ale vedro nepovolilo.
Slunce stálo níž, ale místo úlevy přišel lepkavý tlak, jako by se jezero nadechlo a zapomnělo vydechnout. Radana mlčela a já věděl, že počítá stejné věci jako já. Zmizelá paměťová karta, výhružka v telefonu, motor na zakázané vodě, lístek a krev na síti. Bylo toho příliš mnoho na náhodu a příliš málo na jistotu.
„Musíme pod hladinu,“ řekl jsem nakonec. Stará loděnice stála dál za hotelem, napůl schovaná mezi vrbami. Dveře byly zamčené visacím zámkem. Kolem prahu leželo čerstvě rozšlapané bláto, přestože už několik dní nepršelo.
Ctibor tvrdil, že klíč má jen Vratislav a náhradní prý zmizel minulý týden. Na potápěče jsme čekali skoro hodinu. Přijel Oldřich z hasičů, široký chlap s klidnýma očima. Když si zapínal výstroj, zeptal se, co má hledat.
„Cokoli kovového u mola a u loděnice. Klíč, nástroj, kus závaží. A když najdete pravdu, opatrně s ní. Bývá křehčí než sklo.
“
Slezl do vody u mola. Hladina se kolem něj zavřela tak tiše, až mě zamrazilo. V hlavě se mi vrátil obraz otcových rukou na převrácené loďce. Nenáviděl jsem chvíle, kdy člověk čeká na někoho pod vodou a nemůže udělat nic než dýchat za něj na břehu.
První ponor nepřinesl nic než dvě staré lahve a rezavý háček. Druhý byl delší. Oldřich se vynořil až u loděnice, odplivl si vodu a zvedl ruku. Mezi prsty držel svazek klíčů na korkovém plováku.
Korek byl nasáklý a přivázaný provázkem, který někdo zatížil olověnou matkou, aby nevyplaval. Na mosazné známce bylo vyryté slovo *loděnice*. „Klíč čekal pod hladinou,“ řekl jsem. „Někdo věřil, že voda bude lepší skříň než kapsa.
“
Ctibor se objevil za našimi zády tak náhle, že by člověk řekl, že vyrostl z rákosí. „To není možné! Ten klíč byl ztracený. “
„Ano.
Jenže ztracené věci obyčejně nemají olověné závaží. “
Zbledl, ale mlčel. V tu chvíli jsem si všiml plavčíka na kraji pláže. Jmenoval se Bořivoj, mladý muž s vybělenými vlasy a píšťalkou na krku.
Celé odpoledne se držel stranou. Teď se díval na klíče tak pevně, že jsem k němu vykročil dřív, než stihl uhnout. „Vy víte, co je za těmi dveřmi. “
„Lodě.
To by napadlo i kapra. Já tam neměl chodit. “
„Ale šel jste? “
Bořivoj se podíval k hotelu.
Za oknem kanceláře stála Milada, nehybná jako figurína ve výloze. „Nechtěl jsem nikomu ublížit. Jen jsem si myslel, že když to nechám v kanceláři, někdo to vezme. Ráno mě Vratislav poslal pryč z věže.
Prý mám kontrolovat bóje na druhé straně. Bylo mi to divné. Když jsem se vrátil, viděl jsem u kanceláře otevřené okno a kamerová skříňka byla odemčená. Vzal jsem kartu dřív, než ji našel někdo jiný.
Schoval jsem ji v loděnici, do krabičky od světlic. Chtěl jsem ji dát policii, ale pak jsem slyšel, že se ptáte na mě. Bál jsem se. A ještě mi někdo v noci strčil pod dveře vzkaz, že jestli otevřu ústa, skončím pod molem taky.
“
Odemkli jsme loděnici. Uvnitř bylo dusno a tma. Vonělo to dehtem, benzínem a mokrým dřevem. U stěny stál motorový člun a pod plachtou ležela zelená kánoe, ta samá, která měla být podle Ctibora půjčená hostům.
Na podlaze byly zaschlé kapky vody, spíš stopa od něčeho taženého zevnitř ven. Bořivoj ukázal na poličku za záchrannými kruhy. Radana vytáhla plechovou krabičku. Uvnitř, zabalená v igelitovém sáčku, ležela paměťová karta.
Přinesli jsme přenosný počítač z policejního vozu. Obraz byl zrnitý a černobílý. Kamera mířila z rohu kanceláře přes okno ven k molu. Nezachycovala celé prkno, jen jeho začátek, kus hladiny a odraz ve skle.
Vratislav šel k molu s termoskou v ruce. Kráčel rychle, rozčileně. Za ním se po chvíli objevila postava v klobouku se širokou krempou. Obličej nebyl vidět.
Na levém zápěstí měla uvázaný červený šátek, jehož cíp se ve větru mihotal přesně jako ten proužek látky, který jsem zahlédl pod prknem mola. Vratislav se zastavil, otočil se a zvedl ruku. Podle pohybu křičel. Postava se k němu naklonila.
Nebyla to prosba, byl to nátlak. Pak se v obraze objevil člun. Připlul od loděnice pomalu, s vypnutým motorem, jako by ho někdo nechal dojet setrvačností. Kamera zabrala jen příď a ruku na okraji mola.
Ruka byla mokrá a na prstu se zaleskl široký prsten. Vratislav ustoupil. Postava s červeným šátkem se prudce pohnula a obraz se na okamžik ztratil za odleskem slunce. Když se zase vyčistil, molo bylo prázdné.
Jen termoska se kutálela po prknech. „Nestačí to,“ zašeptala Radana. „Nevidíme úder. “
„Ale vidíme, že Vratislav nespadl sám.
“
Záznam pokračoval. Po několika minutách se u kancelářského okna objevila další tvář. Bořivoj. Díval se dovnitř, pak okno otevřel a zmizel v místnosti.
Kamera se otřásla a záznam skončil. Plavčík se zhroutil na lavici. „Já ho nezabil. Přísahám.
Když jsem přišel, už tam nebyl. Jen termoska, voda na prknech a ten šátek zachycený dole. Slyšel jsem kroky od loděnice, ale nikoho jsem neviděl. “
„Proč jste nevolal hned?
“
„Protože jsem zbabělec. A protože mi někdo v noci strčil pod dveře vzkaz. “
V loděnici se rozhostilo ticho. Díval jsem se znovu na zastavený obraz.
Červený šátek, mokrá ruka, prsten, člun od loděnice. Každý detail byl jako kámen v kapse. Těžký, ale pořád ne dost jasný. Venku se začalo šeřit.
Vedro konečně povolilo, ale jen natolik, aby z rákosí vystoupil pach bahna. Klekl jsem si k mokré stopě u člunu. V prachu ležel drobný kousek černého laku a vedle něj otisk podrážky, tenčí, městský, stejný jako za kanceláří. Tehdy za mnou vrzla vrata.
Otočil jsem se, ale viděl jsem jen tmavý obrys. Než jsem se narovnal, udeřil mě do ramene tak silně, že jsem narazil bokem do člunu. Kovová hrana mi vyrazila dech. Sáhl jsem po zbrani, ale druhá rána přišla do zápěstí.
Zbraň zůstala v pouzdře a já zavrávoral ke vratům otevřeným nad vodu. „Nechte to být,“ zasyčel hlas. Byl změněný, sevřený, skoro šeptaný. „Ještě můžete odjet.
“
„To říkáte pozdě. “
Postava mě strčila. Propadl jsem mezi vraty do jezera. Voda mě pohltila najednou, teplá nahoře a ledová u dna.
Kopl jsem nohama, jenže se mi kolem kotníku omotal provaz nebo stará síť. Táhlo mě to dolů k trámům pod loděnicí. Nad sebou jsem viděl rozmazaný obdélník světla a v něm stín člověka, který se ani nepohnul, aby mi pomohl. V plicích mě pálilo.
Na okamžik jsem byl zase malý kluk na břehu, díval se na otce v bouřce a slyšel matku křičet, že voda si bere, koho chce. Jenže já už nebyl kluk a Černý výměr neměl právo rozhodovat za mě. Nahmatal jsem kapesní nůž, otevřel ho nehtem a řízl. Jednou, podruhé, potřetí.
Provaz povolil. Vyrazil jsem k hladině. Nádech přišel jako bolestivý zázrak. Zachytil jsem se spodního trámu a zůstal schovaný ve stínu loděnice.
Nahoře zadusaly kroky. Někdo zavřel vrata, ale nezamkl je. Pak tichý běh po pěšině a nakonec jen cvrčci. Když jsem se vyškrábal na břeh, třásly se mi ruce zimou, i když byl večer pořád horký.
Radana přiběhla od hotelu. „Jáchime! Kdo to byl? “
Zakašlal jsem a vyplivl bahnitou vodu.
V dlani jsem držel kousek látky, který jsem útočníkovi strhl při pádu. Byl červený, mokrý a na okraji voněl kouřem, levným mýdlem a něčím kovovým. „Nevím. Ale už se nebojím jen toho, co víme.
“
„Svolej je do jídelny,“ řekl jsem Radaně. „Všechny, kdo tu dnes byli od rána. A ať nikdo nejde k vodě. “
V jídelně hotelu voněl smažený kapr, staré dřevo a strach.
U dlouhých stolů seděli Milada, Bořek, Ctibor, Aneška, Bořivoj, Dobromila a Kuneš. Každý vypadal jinak provinile. Vina a strach používají podobné obličeje. Postavil jsem na stůl sáček s červeným útržkem látky.
Nikdo se ho nedotkl pohledem déle než na okamžik. Jen Ctibor si promnul levé zápěstí, jako by ho náhle začalo svědit. Teprve teď jsem si všiml, že na ruce nemá mosazný prsten, který jsem u něj odpoledne zahlédl v kůlně. Zůstal po něm světlý proužek kůže.
„Někdo se mě před chvílí pokusil utopit,“ řekl jsem klidně. „Udělal jednu chybu. Myslel si, že voda smaže všechno. Jenže voda u Černého výměru už toho nese tolik, že další lež neunese.
“
Radana položila vedle sáčku plechovou krabičku s paměťovou kartou a pak telefon nalezený za kanceláří. „Technici potvrdili, že telefon patřil Vratislavovi. Poslední zprávy přišly z předplaceného přístroje. Ten jsme našli v zásuvce ve správcově dílně.
“
Ctibor se zasmál suchým, krátkým smíchem. „To mi tam mohl dát kdokoli. “
„Jistě. Stejně jako někdo mohl hodit klíč od loděnice do vody, zatížit ho olovem, přivést člun bez motoru k molu, ukrást Dobromile starou síť a nechat na ní krev.
Těch kdokoli je tu dnes nezvykle mnoho. “
Dobromila udeřila dlaní do stolu. „Já říkala, že ta síť není moje! “
„Byla vaše.
Ale z vaší kůlny zmizela v noci. Někdo ji použil, aby to vypadalo, že jste se Vratislavovi pomstila za stavidlo. Jenže na síti nebyla jen krev. Byl na ní i kal z loděnice.
Ne z vaší strany hráze. “
Do dveří vešel Oldřich. Byl mokrý po pás a v ruce držel zapečetěný pytel. Podal ho Radaně a tiše řekl: „Našli jsme to pod podlahou loděnice.
A za stavidlem jsou sudy. Hodně sudů. Některé prasklé. “
Radana rozložila na stůl fotografie.
Rezavé sudy ležely v bahně mezi kořeny, některé se znakem staré lakovny. Voda kolem nich měla mastný povlak. Vedle snímků položila vlhkou složku z loděnice. Byly v ní dodací listy, ručně psané částky a mapa jezera s křížky u nejhlubších míst.
Na několika listech se opakovalo Vratislavovo jméno. Na dalších Ctiborův podpis. Aneška se rozplakala tiše, bez vzlyků. „Táta mi včera řekl, že se bojí toho, co nechal udělat.
Myslela jsem, že mluví o mámě. Ona před lety onemocněla po létě tady. Pořád říkala, že voda páchne po železe. Nikdo jí nevěřil.
“
Milada zakryla ústa rukou. „Já jsem vedla jen účty. Vratislav mi tvrdil, že odváží starý stavební odpad do sběrny. Když jsem pochopila, že mizí v jezeře, bylo pozdě.
Měla jsem strach. Platila jsem faktury. Mlčela jsem. To je moje vina.
“
„Mlčení je často první lopata. Ale dnes hledáme toho, kdo kopal dál. “
Podíval jsem se na Ctibora. „Vratislav chtěl skončit.
Pozval Anešku, protože už nechtěl lhát vlastní dceři. Ráno šel k molu s termoskou a s papíry v hlavě. Čekal vás. Vy jste roky vozil sudy na člunu, protože jste znal hloubku a proudy.
Nejdřív jste za to bral peníze od něj. Potom jste ho začal vydírat vy. Když platil, mlčel jste. Když přestal a chtěl jít na policii, pochopil jste, že půjdete ke dnu s ním.
“
Ctibor vyskočil. „To jsou řeči! “
„Na záznamu je ruka s širokým prstenem. Ten prsten jste si po mém pádu sundal špatně, protože na jeho vnitřní straně zůstala Vratislavova krev.
Oldřich ho našel pod prknem u vrat, kam vám sklouzl, když jste mě strkal do vody. Červený hadr, který jste si uvázal na zápěstí, aby vás z dálky považovali za Dobromilu, se mi utrhl v ruce. Stejná látka je omotaná kolem rukojeti lodního háku v pytli, který právě přinesl Oldřich. A na tom háku je rána, jaká odpovídá Vratislavovu spánku.
“
Ctiborovi povolila ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Bořek se odvrátil, jako by se mu udělalo špatně. Kuneš smekl klobouk a položil ho na kolena. „Vy jste mu napsal zprávu,“ řekl jsem tišeji.
„Jestli dnes promluvíš, půjde ke dnu všechno. Myslel jste peníze, hotel, sebe. Ale nepochopil jste, že už dávno šlo ke dnu jezero. “
Ctibor se opřel o stůl.
Z ramen mu spadla tvrdost, kterou nosil celý den jako zbroj. Najednou vypadal menší, starší a unavený. „On mě do toho dostal. Vratislav říkal, že jde jen o pár sudů po opravě kuchyně.
Pak přibyly barvy, čistidla, kaly z dílny. Platili nám hotově. Já jen jezdil v noci. Když jsem chtěl přestat, ukázal mi papíry s mým podpisem.
Řekl, že mě zavře. Tak jsem si udělal kopie a pak platil on mně. “
„A ráno? “ zeptala se Radana.
Ctibor si přejel rukou po obličeji. „Řekl mi, že všechno přizná. Že už nebude platit. Že se očistí, protože dcera si to zaslouží.
Chtěl ze sebe udělat kajícníka a ze mě toho, kdo všechno tahal ke dnu. Chytil jsem ho za košili. Nadával mi. Strčil do mě.
Já vzal hák z člunu a udeřil jednou. Nechtěl jsem ho zabít. “
„Pak spadl? “
„Klekl na molo.
Dýchal. Bál jsem se, že začne křičet. Shodil jsem ho do vody. Zasekl se pod vzpěrou.
Bota mu sklouzla. Vzal jsem telefon. Chtěl jsem kartu z kamery, ale někdo mě vyrušil, tak jsem utekl přes kancelář. Později jsem nastražil síť a klíč hodil pod hladinu.
Myslel jsem, že se to svede na hádku s Dobromilou. “
Dobromila vstala tak prudce, že židle spadla. „Ty prašivý zbabělče,“ řekla, ale hlas se jí zlomil. Nebyl v něm vítězný vztek, jen bolest člověka, kterému někdo otrávil domov a ještě mu chtěl dát do ruky vraždu.
Radana přistoupila ke Ctiborovi. Neodporoval, když mu nasazovala pouta. Jen se díval na fotografie sudů. Možná poprvé za celé roky viděl, že to nejsou zakopané peníze, ale zraněná voda.
Venku se zvedl vítr, opravdový, chladnější, s vůní deště. Otevřeným oknem pronikl do jídelny a rozhýbal ubrousky na stolech. Nikdo nemluvil. I Milada mlčela jinak než předtím.
Už ne proto, aby něco skryla, ale proto, že konečně neměla kam schovat sama sebe. Do rána bylo jezero uzavřené. Přijeli lidé z kraje, hasiči, odborníci na vodu. Sudy se vytahovaly pomalu, jeden po druhém, jako zrezivělé hříchy.
Některé byly staré mnoho let, jiné překvapivě nové. Hotel Rákosí ztichl. Hosté odjížděli s kufry a uraženými výrazy. Nikdo z nich netušil, že jejich zkažená dovolená je malá cena za to, že se Černý výměr možná dožije uzdravení.
Aneška podala úplné svědectví a předala dopisy, které našla v otcově pokoji. Milada popsala účty a jména firem, které za tichého souhlasu posílaly odpad k vodě. Bořivoj se přiznal ke zbabělému schování karty a pak pomáhal hledat další záznamy tak poctivě, jako by každým listem napravoval jednu minutu ticha. Dobromila s Kunešem vodili potápěče po starých proudech a mělčinách.
Jejich hněv se proměnil v práci a ta je někdy čistší než odpuštění. Když odváděli Ctibora k vozu, zastavil se u mě. „Kdyby Vratislav mlčel, nic z toho by se nestalo. “
Podíval jsem se na hladinu, nad níž se rozednívalo.
Byla šedá, unavená a pořád krásná. „Kdyby všichni promluvili dřív, nebyl by mrtvý on. A jezero by nemuselo polykat jed. To je rozdíl.
“
Neřekl nic. Dveře vozu se zavřely a odvezli ho pryč od místa, o kterém si myslel, že ho dokáže navždy použít jako skrýš. Zůstal jsem na břehu ještě dlouho. Rameno bolelo, mokré boty studily a nad Rákosím se konečně ozvali ptáci.
Nebylo to slavné ticho po vyřešeném případu. Bylo v něm bručení čerpadel, kroky lidí v gumových botách a vzdálené hlasy. Přesto mi připadalo pravdivější než to poslušné ticho prvního dne. Vzpomněl jsem si na otce a na jeho nedokončené vyprávění o vodě, která ho táhla dolů.
Tehdy jsem věřil, že voda si bere, koho chce. U Černého výměru jsem pochopil něco jiného. Voda si bere hlavně to, co jí lidé ve strachu a chamtivosti sami hodí. Těla, sudy, lži, mlčení.
A jednou to vrátí. Když jsem odcházel, Aneška stála u mola s rukama v kapsách. „Myslíte, že se jezero uzdraví? “
„Ne hned.
Pravda není čistá voda z kohoutku. Spíš první díra v hrázi. Ale když jí člověk pomůže, začne téct správným směrem. “
Přikývla.
V očích měla smutek po otci, kterého ztratila dvakrát. Jednou smrtí a podruhé pravdou o jeho vině. Přesto v nich bylo i něco pevného. Rozhodnutí nezamknout další bolest do skladu.
Šel jsem k autu a za zády slyšel rákosí. Tentokrát nešustilo jako výhrůžka. Znělo obyčejně, letně, skoro něžně. Břehy nezískaly klid proto, že zmizela smrt.
Ten se po vraždě nevrací snadno. Klid se začal vracet proto, že někdo konečně přestal lhát. A já jsem si z Černého výměru odvezl jednoduché poučení, které bylo těžší než všechny důkazy v zapečetěných pytlích. Odvaha říct pravdu nepřivede mrtvé zpátky a nesmyje vinu z těch, kdo mlčeli.
Ale může zachránit místo, kde budou žít další. Někdy je to první spravedlnost, na kterou dosáhneme. A někdy právě ta rozhodne, jestli se nad vodou znovu ozvou ptáci, nebo už navždy zůstane jen vražedné ticho.
