V úřadu státního návadního panoval klid, který dokonale odpovídal povaze pana JG Readera. Byl to muž, jenž si potrpěl na prostředí, kde je slyšet tikání hodin a kde i otočení listu papíru způsobí jemné vyrušení. Jednoho rána listoval strojeně psaným katalogem od firmy Villou pro slých realitních makléřů. Katalog právě dorazil, poslíček ho položil na stůl před několika minutami.
Uhladil stránku a znovu si přečetl lichotivý popis nemovitosti. Na okraji bylo červeným inkoustem naškrábáno „pronajato“. Riverside Bower tedy není k dispozici. Nápis byl rozpitý, jako by byl přepsán právě onoho rána.
„Hm,“ zamručel pan Reader. Měl k zájmu o dům více důvodů. V letních vedrech jsou domy u řeky žádané, ale na začátku listopadu jsou spíše přítěží. A návštěvníci ze zámoří si obvykle v měsíci mlh, deště a diskomfortu říční chaty nepronajímají.
Přitáhl si telefon a vytočil agenturu. „Pronajato říkáte? Americkému zájemci? Kdy bude opět k dispozici?
Nový nájemce si vzal dům na měsíc. “
To pana Readera zaujalo ještě víc. Jeho zájem o amerického zájemce však nebyl zdaleka tak intenzivní jako zájem onoho Američana o pana Readera. Když slavný Art přijel z Kanady do Londýna za obchodem, jeden jeho přítel a obdivovatel ho vytáhl podívat se na největší atrakci Londýna.
„Většinou vychází na oběd,“ pravil přítel, který se jmenoval Číp, ačkoli jeho pravé jméno bylo Spero. Vrabčák. Art Lower si prohlížel White Hall s jistým despektem. Už viděl tolik měst světa, že žádné na něj nepůsobilo lépe než jiné.
„Támhle je,“ zašepŤál Číp. Z jednoho úzkého vchodu do rozlehlé šedé budovy vyšel muž středního věku. Na hlavě měl vyso ký rovn ě seříznutý klobouk. Jeho tělo svíral úzký černý oblek.
Byl to šlabý muž s nažlo utlý mi ko tletam i a brýle m i, k teré mu seděli ví c na špíčce než na kořeni no su. „Tenhle? “ podivi l se ohromený Art. „Tenhle,“ přisvědči l druhý důražně.
„Téhohle člověka se bojíte? To jste padli na hlavu? Ten chlap by nechytil ani rýmu u náš doma v Torontu. “
Art byl na švé rodné město hrdý.
Opéroval z Toronta, což mu díky blížko sti Buffala a americký ch hranic přinášelo jisté výhody. Jednou opéroval přímo v Kanadě, ale protože tenkrá t provozo val obor zločinu, jenž je nevyhnutelně spo jen s ná silím, skonči l před kanadský m sou dcem. Kanadští sou dci mají mimořádné pra vomo ci. Art byl od sou zen na pět let.
A ja ký děš? Měl obdržet 25 ran bičem, takzvanou deví toocaso u kočku. Od té doby se vzda l ná silí a věnova l se výhradně sestavo vá ní švé ho spolku. A spolek Arta Lowera byl slavný od Atlantiku až po Pacifik.
Jako pro stý Arthur Lomer byl jednou zachrá něn z londýnský ho žebrácké ho života a kriminá lní drá hy a po slán do Kanady. Díky švé chytro sti, schopno sti in sceno vá t a vro zené ši kovno sti vy děla t peníze lehkou ce stou se vy praco val k bungalo vu na o strovech, bytu v Church Street, še stiválcové mu vo zu a přízvuku z nové Anglie, k terý by ob stál téměř kde ko lív, až na novou Anglii. „Řeknu vám, že vy chlapi potřebujete probrat. Tak tohle je váš reader.
Kdyby Kanada a Spo jené štá ty by ly plné takový ch jelim anů, ta k by ch si za měsíc nahrá bal víc dolarů, než Čeplin vy dělá za 10 let. “
„Fakt? Hele, ten člo věk no sí ho diky. “
J eho průvod ce byl tro chu zma ten.
„Ho diky? Samozřejmě, že ano. Počkej, za pět minut ti něco ukážu. “
Byla to ta nejhlo upší věc, ja kou kd y udě lal.
Byl v Londýně kvůli byzny su a ri sko val milion dolarů jen kvůli laciné mu potle sku od člo věka, jehož ná zo r mu byl v pod sta tě lho sto jný. Pan Reer stál nervó zn ě na chodní ku a čekal, až pomine to, co nazýval vozo vým provo zem, když do něj někdo vrá žil. „Promiňte, pane,“ řekl ci zinec. „Ale pro sím,“ zamumlal pan Reeder.
„Moje hodinky jdo u o pět minut na před. Přesný ča s ukazuje Big Ben. “
Lower cítil, ja k mu ru ka sá hla do kap sy ká batu a téměř zhypnotizo vaně sledo val, ja k se hodinky vrátily do kap sy JG Reera. „Jste tu ná dlo uho?
“ zeptal se pan Reader mile. „No ano, je velmi hezké roční obdo bí. “
Pan Reader si sundal brýle, be zradně je přetřel o ruká v a ná sadil zpět na křivo. „Ale venko v není na podzim ta k krásný ja ko Kanada.
Ja k se má Leon? “
Artumer neomdlel, ale lehce se zakýmáčel a několi krát zamrkal, ja ko by se sna žil pro budit. Leon byl to tiž ma jite lem malé re stau race v Buffalu, k terá slo užila ja ko předsudá zá kladna pro podniky, jež by ly pro Arta a jeho přá tele velmi výno sné. „León, teda pane a spolek.
Vystupujou tu v Anglii nebo odpočítá vají? Myslím, že ta k se tomu říká, ne? “
Hart na něj zíral s otevřený mi ústy. Na tváři pana Reera byl výra z staro stlivé ho zájmu, ja ko by ho o sud onoho spolku skutečně upřímně zájimal.
„Teda, po slýšte,“ začal Art ochra btěle. Než si však stihl srovna t myšlenky, Reeder přechá zel ulici s nervó zný mi po hledy vlevo i prá vo. Deštník pevně sevřen v ruce. „Myslím, že jsem se zblá znil,“ řekl pa kow a velmi pomalu se vrátil tam, kde na něj čekal jeho netrpělivý průvodce.
„Ne, zmizel, než jsem se ho stihl doťnout,“ řekl krátce, neboť měl švou hrdost. „Po jď, dáme si něco k jídlu. Je skoro dva. “
Nedořekl.
Sáhl do kap sy, ale jeho hodinky byly pryč. Stejně ta k drahý platinový řetízek. Pan Reader uměl být velmi vtipný, když chtěl. „Artlow Mary, je pro ti něm něco?
“ zeptal se ředitel štátní ho zastu pitelství, v jehož slu žbách pan JG Reer stál. „Ne, pane, zdejší úřady pro ti něm nemají žádnou stížno st. Dostal jsem se do vla stnictví jeho hodinek, k teré, ja k jsem podle švé ho soukromé ho roiztříku zjistil, by ly odcizen y v Cleve landu roku 1921. Je to zaznam ená no v polic ejních spisech z té doby.
Jen hm je zvlá št ní, že tento pán pobývá v Londýně na konci turi stické sezóny. “
Ředitel pootevřel rty v pochybo vačném zamyšlení. „Informujte Scotland Yard. Ne jde o ná ši zá le žito st.
V čem se vla štně specializuje? “
„Je vedo ucím spolku. Myslím, že ta k se tomu říká. Pan Lower byl kd y si spo jen s divadle lní spo lečno stí v jisté podřadnější funkci.
“
„Myslíte, že je her ec? “ zeptal se ředitel s ná zna kem zma tení. „Ano, teda špíš produ cent než her ec. Slyšel jsem o jeho spolku, ačkoli jsem neměl tu čest vidět je vystupo vat.
Talento vaná společno st. “
Ťeďce si po vzdechl a zavřtel hlavo u. „Pořád mi ale nedo chá zí. Co je to s tým spolkem?
Ja k se vám ty hodinky dosta ly do rukou, Reere? “
Pan Reeder přikývl. „To byl ta ko vý můj malý žert,“ řekl tiše. „Trobný žertík.
“
Ředitel znal pana Reera dos ta tečně dobře na to, aby tuto zá le žito st dál nero zebíral. Art bydlel v hotelu Kford v Bloomsberry. Měl pronajatý honosný apartmán, neboť ja ko muž, k terý cílí vyso ko, si nemohl dovo lit šetřit na ná vnadě. Velká ryba se ovše m chytila mnohem dříve, než Artomer doufal.
Jme no vala se Berty Claude Stafen a přiro vná ní by lo přího dné, ne boť tento mladík měl co si ná padně rybí ho ve výra zu švý ch matný ch očí a trva l po otevřený ch úst. Mertyho otec byl bohatý až za hranice snů všech her eček. Byl to výrobce kerami ky, k terý si bokem kupo val bavlná řské závo dy a vy dělal tolik peněz, že nikdy nejel ta xíkem, po kud mo hl jet auto busem a nikdy nejel auto busem, po kud mo hl jít pěšky. Tím udržo val švá játra, na něž ča sto odká zal, v dob rém sta vu a záro veň uřychlil úpa dek švé ho srdce.
Berty Claude zdědlil všecho tn oco vu lo káko tu a také čás t jeho ma jetku, k terou ne získa li věrní slu ho vé, si rotčince a spolky na podpo ru humanitních vět, což znam ená, že Berty zdědlil téměř každou Penny. Měl slabo u bra du a šikmé čelo nevy vinuté ho intelektu, ale věděl, že Sheling má 12 pencí a že 100 centů dělá dolar. A to je víc než vě tšina jedináčků milioná řský ch otců, kd y pochopí. Měl jednu vla stno st, k terou by u něj málokdo čekal.
Dar romantické ho snění. Když se pan Stafen nevěnova l sněžo vá ní režijních ná kladů ne bo zvyšo vá ní výroby, rád se dá val pohodlně v křesle, cigaretu mezi rty, oči přivřené a představo val si sám sebe v hrdinných scénách. Viděl se, ja k náhodou objeví tmavou je skyni plnou prasta rých beden přetékají cích pokladem. Ne bo ja k sedí u stolku v kasínu v Doville a před ním se vrší hromady tisícových ban kovek získaných od neuvěřitelně bohatých řeků, Arménu a zkrát ka kohoko liv neuvěřitelně bohatého.
Většina jeho snů se točila ko lem peněz a to v ta kovém množství, aby mu vykompenzo vali dědicko u daň, k terou mu podle jeho ná zoru ukradli zlodějští berní úředníci. Byl velmi bohatý, ale podle švé ho ná zoru měl být ještě bohatší. Když Berty Claude dorazil do hotelu Kelfd a byl uveden do soukromého salónu pana Lowera, vstoupil do světa opojné romance. Na velkém stole uprostřed místnosti ležely vzorky křemene všech druhů, údajně získané z nové dolní štoly, kterou objevil Arturův smyšlených bratr a jež se nacházela na místě, které znali jen dva lidé: Artumer a Berty Claud Stafen.
Pan Stafen si sundal lehký plášť, přišel ke stolu a zkoumal rudu s vážným zájmem. „Nechal jsem si to analyzovat,“ řekl. „Ten chlap, co to dělal, je kamarád a nechtěl ani hajiř. Je nadějná, velmi nadějná.
“
„Společno st,“ začal Art, ale pan Stafen zdvihl varo vně prst. „Myslím, že víte a nemusím to zdůrazňo vat, že nehodlám inves to vat do to ho dolu ani dolar. Nedám do to ho žádné peníze. Co jsem ochoten udělat, je využít švůj vliv při zakládání společno sti výměno u za k pro quot.
Víte, co to znam ená? Něco za nic. “
„A tentokrá t se až ta k moc nemýlil. Tedi ne ta k docela.
Akcie společno sti. Možná později přijmu přímé zastoupení ve vedení, až bude vše v chodu. Své jméno nemohu spo jit s néz námou veličino u. “
Art přikývl.
„Přítel už do toho peníze vlo žil. Kdyby měl je ště sto vku na vic, měl by všecho bohatství svět a. Ta k je zámožný. Samozřejmě, pane Stafene, že bych sem nepřijel žá dat o peníze gentlemana, k terý je mi v pod sta tě cizí.
Potkali jsme se v Kanadě. To jistě. Ale co o mně víte? Mohl bych být jeden velký podvodník, mohl bych být šj díř ne bo coko li.
“
Ta ko vá předsta va už Bertýmu Cludovi skutečně vytanula na mysl. Ale prá vě ta upřímno st je ho přítele čás t pod ezření rozptýlila. „Ča sto jsem si od té doby říkal, co jste si o mně musel pomyslet, když jste mě viděl hrát v tý partičce s těma grázlama,“ pokračo val Art zamyšleně potahuje z doutníků. „Ale asi jste si řekl, chlap je světá k.
Musí se s nima stýkat. A to je pra vda. V těch kanadskejch těžibních tábo rech se člo věk dos tane do kontaktu s opravdo vejma tvrďáka ma. Teda.
Fakt? Já jsem tu situaci chápal, řekl Berty Clot, ačkoli ve skutečno sti nepochopil vůbec nic. Rád se domnívám, že mám cit pro lidí. Po kud jsem to neproká zal, Homo sum.
Pak jsem ve švém vyjádření selhal. “
„Jasně, přítel i,“ řekl pan Lower lenivě a přidal je ště jedno „jasně“ na posílení prvního. „To je dobrá kniha. Když jste mi ji dal v hotelu King Edward, myslel jsem, že je to něco o matema tice.
Ale to je sakra dobrá poezie. Každej verš začíná velkým písmenem a končí slovem, co zní jako to předchozí. Říkal jsem svý sekretářce, ten pan Stafen musí mít mozek. Ja k na ty ná pady přijdete, to mi hla va nebere.
Třeba ta princezna, co vyleze z mušle, z ústřice by la ztěle štěním perly. “
„Opravil ho Berty spěšně. Myslíte bílou panu? “
Lomer líně přikývl.
„To by lo ná dher né. Nikdy jsem poezií nečetl až do tý doby. Normá lně bych brečel ja ko malej kluk. Kdybych měl váš talenť, neloudal bych se po Ontáriu a nehrál si na prospekto ra.
To tedi ne, pane. Je to dá ra,“ řekl pan Stafen po chvíli zamyšlení. „Říkal jste, že už máte peníze na tu společno st? Do poslední ho centu.
Nemůžu nabídno ut ani jedno u akcii. To je holý fakt. Ale nemusíte se tím trá pit. Něco málo jsem si z Emise nechal.
Ne, pane, nikdy jsem neměl v úmyslu, abyste do to ho vkládal peníze. “
Oklepal popel z doutníku a zamračil se. „Byl jste na mě zatraceně milej, pane Stafene,“ řekl pomalu. „A ačkoli nemám potřebu každý mu vykládat švé zále žito sti, k vám cítím ta ko vou důvěru, no, že vám to pro stě řeknu.
Ten důl pro mě nic neznam ená. “
Berty Clud pozdvihl obočí. „Tomu nerozumím,“ řekl. Art se pousmál pomalu a s ja kýmsi smutkem.
„Nepřijde vám zvlá štní, že když už mám peníze na tuhle věc, pře sto jsem se vy dal do Evropy? Ten důl se pro dá vá ja k housky na krámě. O ten nen í no uža. Mohl jsem ho střelit i kdybych žil v le se a magány.
Ne, pane, jsem tady kvůli zá le žito sti, ze k teré by vám vsta ly vla sy hrůzo u, kdybyste ji znal. “
Řázně vstal a začal přechá zet po místno sti rychlými nervó zný mi kroky. Čelo měl zvraště né v hlubokém zamyšlení. „Vy jste básninský génius,“ řekl ná hle.
„Možná máte víc představi vo sti než vět šina lidí. Co pro mě znam ená ten důl? Pár ti síc dolarů zisku,“ pokrčil rameny. „Co děláte ve středu?
“ Otázka Bertyho Clada zaska kla. „Ve středu? No, ne vím o ničem konkrétním. “
Pan Lower si zamyšleně zko usl rty.
„Mám malej domek u řeky. Přijeďte na noc a ukážu vám tajemství, za k teré by no viny zaplatily milion. Kdybyste to četl v knize, nevěřil byste. Možná to jednou napíšete sám.
To by chtělo chlapa s vaší fantazií. Teda vlastně vám to řeknu hned. “
A pak s jistým zaváháním Art Lower začal vyprávět svůj příběh. „O politice a podobnejch věcech nevím zhola nic.
Podle všeho v Rusku proběhla nějaká revoluce a dějou se tam divný věci. Nejsem žádnej hlupák, to vím. Ale o Rusko jsem se zajímal asi tolik, jako vy o Pike Town v Saskačevanu. Jenže asi před půl rokem jsem se dostal do kontaktu se dvěma Rusama.
Utekli ze Spo jených štátů, měli v patách šerifa a já zrovna pobýval na farmě blizko hranic, když se tam oběvili. A co myslíte, že dělali? “
Pan Stafen zavrtěl hlavo u. „Pro dá vali smaragdy,“ řekl druhý vážně.
„Smaragdy pro dá vali? Jakože se je sna žili pro dat? Art přikývl. Jo, pane.
Jeden z nich měl papírový sáček plnej kamenů různých veliko stí. Kou pil jsem je za 12 000 dolarů, odvezl do Toronta a nechal ocenit. Vyšlo to na necelý milion. ”
Berty Claud naslouchal s otevřenou pu sou.
„Ti chlapi přijeli z Moskvy. Už čtyři roka pašova li šperky. Někdo zruo vaný, nějaký princ byl agen tem pro o statní šlech tu. Neptal jsem se moc dopodrobna.
Nejsem typ, co se moc vyptává. ”
Naklo nil se dopředu a výz nam ně položil ruku na Bertyho koleno. „To, co jsem kou pil, neby lo ani četina jejich zásob. Poslal jsem je zpátky do Ruska pro zbytek lupu a teď by měli dorazit už příští týden.
20 milionů dolarů, vydechl Berty Clot. Kolik vás to bude stát? Milion dolarů, 200 000 liber. Přijeďte ke mně do Marlow a ukážu vám nejkrásnější smaragdy, ja ký jste kd y viděl.
To, co mi je ště zůstal. Většinu jsem už prodal jednomu milionáři z Pittsburku za no, cenu vám neřeknu, protože byste si myslel, že jsem ho obral. Když se vám nějakej kámen zalíbí, klidně vás ho nechám odkoupit, i kd yž vla stně nechci pro dá vat. Vy dělá vat na příteli bych přece nemohl.
”
Berty Claude poslouchal celý ohromený, zatímco mu ho stitel s lehko stí a očividnou zná lo stí věci vyjmeno vá val švé poklady. Když pan Stafen opustil Lowerův pokoj, hla va se mu točila a přitom ho prová zel zvlá štní pocit, že tohle všecho už někde zažil. Bylo to ja ko sen, k terý už mnohokrá t snil. Když prochá zel halou, všiml si středně sta rého muže s klobou kem s plo chou stře cho u.
Na prví po hled za znam enal jen, že má kra vatu z obchodu s konfekcí, boty se širo kou špičko u a že vy pá dá poněkud ja ko exekutor. Berty Cot by ko lem něj prošel be z po všimnu tí, nebýt to ho, že se onen staro módní pán po stavil přímo do je ho ce sty. „Promiňte, pane, vy jste pan Stafen, že ano? “
„Ano,“ odpověděl Berty Stroze.
„Zajímalo by mě, zdá bych s vámi mohl promluvit o věci jistého výz namu. “
Berty netrpělivě mávl ruko u. „Nemám ča s na nějaké schůzky. Jestli něco chcete, napište si o termín.
“
A odešel zanechá vaje zamyšlené ho muže, k terý se za ním smutně díval. Artmerův domek byl osamocený kamenný bungalo v mezi Marlou a Query Wood. A i kdyby hledal velmi důkla dě, Art by si sotva mohl vybrat nemo vito st vhodnějš í ke švé mu účelu. Bertý Clud, k terý měl řeku spo jenou se sluncem a be zstarostno stí v plátěný ch kalho tá ch, se zachvěl, kd yž vystoupil z vlaku a po hledl na šedé nebe.
Vytrva le prášelo a stano vištní drožka, k terá na něj čekala, crče la vodo u ze všech stran. „Opravdu špatný měsíc na pobyt v domku u řeky,“ zamručel pan Louir, k terý si sám nebyl jistý, ja ký měsíc je. „Pro říční bungalo ideální mu přitaka. Mé to vyho vuje.
Tenhle dům má přesně ten správný typ samo ty. Nesná ším, kd yž mi někdo kouká přes rameno. “
Ce sta ze stanice k domu vedla souběžně sto kem řeky. Berty, hledící skrze zam lžená okna, viděl jen ocelo vě šedou hladinu a mokrét trá vy luk, íž se silnice klika tila.
Po čtvrt hodině jízdy však dorazili k hezké malé chalu pě stojící uprostřed rozlehlé zá hrady. V hale hořel jasný oheň a v ce lém domě pano va la útulno st a pohodlí, k teré pozvedly Bertyho upádají cí ná ladu. O chvíli později už seděli v polodřevěné jídeln é, kd y byl připraven čaj. Atmosféra pů so bí na vět šinu lidí, aniž by si to uvědomo vali.
A Berty byl pod dojmem útulno sti domu i překvapivé ho servi su. Byla to půvabná, uprávná služebná. Usedlý sta rší komorník a mladý muž v livreji Lokaje, k terý si sundal promočený plá šť a pečlivě si očistil boty, než vstoupil do jídeln é. „Ne, dům není můj.
Pronají mám si ho pokáždé, kd yž jsem v Anglii,“ řekl panower, jenž zá sadně nelhal v maličko stech. Neboť ty se nejhůř tají. „Jenkins, komorník je můj člo věk. Stejně ta k valet.
Ty o statní jsem převzal s domem. ”
Po čai provedl Art Bertyho do jeho pokoje a otevřel zá suvku toaletní ho stolku, z níž vyňal ma lou ocelo vou schránku se dvěma zá mky. Ty odemkl a vyndal mělký kovo vý táč přikrytý vrstvou vaty. „Můžete si vybrat, co se vám líbí,“ řekl.
„Nabídněte cenu a já vám povím, co je to zač. “
Odhřnl vatu a odkryl še st ná dher ných kamenů. „Tenhle,“ řekl pan Lower a vzal největ ší kámen mezi prsty. „Ten má cenu 6 000 dolarů, zhruba 1200 liber.
A kdybyste mi za něj tu sumu nabídl, řekl bych, že jste blá zen, protože jediný be zpečný způsob, ja k kupo vat smaragdy, je brát je za poloviční hodnotu. Myslím, že mě tenhle vyšel asi na 90 liber. ”
Bertyho oči se rozářily. O smaragdech něco věděl a že tyhle jsou pravé, to poznal ihned.
„Nepro dal byste ho za těch 90 liber? ” zeptal se nenuceně. Artumer zavrtěl hla vo u. „Ne, pane, i od přátel musí mít aspoň nějaký zisk.
Dá vám ho za stovku. ”
Berty sáhl do vnitřní kap sy. „Ne, nechci, abyste plátil hned. Co vla stně o smaragdech víte?
Mo hou to být skvělý padělky? Vemte si ho do města, ukážte ho odborníkovi, nápíšu vám vša k rovnou. Kdyko lí, nen í přece kam spěchat. ”
Art kámen pečlivě zabalil, uložil do malé krabičky a podal ji svému společníkovi.
„To je jedinej, kerej prodám,“ vysvětlil a vedl ho zpět do jídeln é. Berty oka mžitě usedl k sekretáři, napsal šek a utržel jej. Poda l ho pano u Lowero vi. Art se na papír podíval a zamračil se.
„No jo. A co s tým mám dělat? Nemám tu banko vní účet. Všechny prachy mám v Associated Express Company.
”
„Ta k já ho vysta vím na doručite le. “ Nabídl Berty ocho tně. Low byl stále trochu nejistý. „Napište jen pár řádek tomu prezidento vi ne bo co to je vla stně zač.
Ať to proplatí. Nesná ším banky. ”
Ocho tný Berty Clot připsal potřebný vzkaz. Když by lo hoto vo, přišel Berty k věci.
Byl přece mužem obchodu. „Můžu se do to ho kšeftu z klenoty nějak připojit? “
Artlomer zavrtěl hla vo u s líto stí. „Lituji, pane Stafene.
Ale to je skoro nemožný. Budu k vámi upřímný, protože věřím ve férové jednání. Když mi nabídnete, že do to ho půjdete, vla stně mi nabízíte peníze. ”
Berty se pokusil o pro test.
„No, to je teda dos ta drze řečeno, ale je to ta k. Vzá l jsem na sebe všecho ch ri zika, zorgo nizo val jsem to a stá lo to peněz dos tat to ho člo věka z Ruska. Letadla, zvlá štní vlaky a všecho možné. Nerád vám říkám ne, protože vás mám rád, pane Stafene.
Možná, že jestli se vám nějaký kamínek zalíbí, prodám vám ho za ro zumnou cenu. ”
Berty chvíli přemýšlel, jeho mozek hořečně praco val. „Kolik vás to zatím všecho stá lo? ” zeptal se pan Lower.
Znovu zavrtěl hla vo u. „Na tom nesejde. I kdybyste mi nabídl čtyřnásobek to ho, co jsem investo val a to by by la pořádná suma. Nemohl bych vás do to ho obchodu pus tit.
Možná bych vám přenechal malý podíl, ale rozhondně ne za peníze. ”
„Promluvíme si o tom později,” řekl Berty, k terý nikdy neztrá cel naději. Déšť ustal a zapadají cí slun ce zále valo řeku bledým zlatem. Berty se prochá zel se švým ho stite lem po zá hradě, kd yž odněkud zhora zaslechl slabé bzučení motoru letadla.
Po chvíli spatřil stroj, ja k krou ží a mizí za tmavou hradbo u stromu v Querywood. Uslyšel výkřik překvapení od muže po švém bo ku a kd yž se otočil, viděl, ja k se Artova tvář stáhla do výra zu podráždění a ne jisto ty. „Co se děje? ” zeptal se.
„Přemýšlím,” odpověděl Art pomalu. „Říkali mi příští týden. Ale ne, to je hlo upo st. ”
Byla už tma.
Komorník rozsvítil světla a zatáhl závěsy, kd yž se opět vrátili do domu a neby lo tížké poznat, že se stalo něco, co ho stite le značně vyvedlo z míry. Byl zamyšlený a po následu jící půl hodinu téměř nepromluvil. Seděl před krbem, zíral do plamenů a lekl se při každém zvuku. Večeře jedno duché jídlo by la podá vána brzy a zatímco služba sklízela stůl, oba muži přešli do malé ho salónku.
„Co je Louere? “
„Nic,” odpověděl druhý a trhl sebou i jen. V tu chvíli se ozvalo cinko zvonku a Artjatě poslouchal. Z haly se ozval tlumený rozhovor a pak se oběvil lo kaj.
„Pane, přišli dva pánové a jedna dáma,” oznámil. Berty zahlédl, ja k si druhý muž zko usl rty. „Uvedte je,” řekl Art o stře a o vteřinu později do pokoje vstoupil vyso ký muž v koženém ká bátě a letecké přilbě. „Marzeme, proboha, co?
“
Dívka, k terá jej ná sledo vala, oka mžitě upoutal a Bertyho po zo rno st. Byla štíhlá, tmavo vla sá a její obliče j byl krásný ná vdory bledo sti a unavené mu výra zu v očích. Třetí z ná vštěvníků byl opozná ní méně působivý, podsaditý, cizo krajně vyhlížející muž s krátkým plno vou sem, zá hale ný až ke krku do sta ré ho kožešinové ho ká batu a s rozcuchanou hla vo u be z pokrývky. Art zavřel dveře.
„Co to má znam enat? ” zeptal se. „Byl y potíže,” řekl vyso ký muž neocho tně. „Princ dos tal jinou nabídku.
Poslal čás t věcí, ale perly a diamanty nedá z ruky, dokud nedos tane půlku slíbené částky. Tohle je princezna Paulina Dimitrová, dcéra onoho prince,” vysvětlil. Art po ní střelil rozhněvaným po hledem. „Slečno, mluvíte anglicky?
”
Přikývla. „To vám rovnou po vím. Ta khle se u ná s obchod nedělá. Váš otec slíbil?
Můj otec byl příliš zbrklý, řekla s lehkým cizím přízvukem, k terý zněl Bertýmu v uchu přímu kouzelně. Ri sko val mnoho. Do konce si nejsem jistá, že v tom jednal po ctivě. Je to velmi jedno duché.
Stačí zaplátit, po kud má dnes v noci vaše peníze. ”
„Dnes v noci? ” vybuchl Art. „Ja k bych ta k mo hl sehnat peníze dnes v noci?
Myslíte, že no sím 100 000 liber v kapše? Je v Holandsku,” řekla dívka. „Letadlo čeká. Ale ja k bych mu mo hl dát šek ne bo hoto vo st je ště dnes?
” opako val Art rozlobeně. „Myslíte, že s sebo u táhám ta ko vou sumu? ”
Pokrčila rameny a obrátila se k zarostlému muži. Řekla mu něco v jazyce, k terému Berty Clot nerozuměl.
Muž něco zahalal a ona opět přikývla. „Pjotr říká, že otec přijme šek. Jen se chce ujistit, že nedojde k…” Odmlčela se a hledala vhodné slovo. „Copak jsem ho snad někdy podrá zil?
” zeptal se Art vztekle. „Nemůžu mu dát peníze ani šek. Můžete si ten obchod klidně odpíská t. Já končím.
”
Mezitím letec rozbalil balíček, k terý nesl pod paží a položil jej na stůl. Bertýmu Cludovi se téměř zatajil dech při po hledu na třpitivý poklad, k terý se před ním rozpro střel. Byly tam diamanty, zasa zené i volné, sta rodá vné a podivní ku sky šperků, k teré zřejmě bývaly rodinnými klenoty. Jejich hi storická hodnata avšem Bertýmu, v tu chvíli ani na mysl nepřišla.
Pokývl Arto vi, aby šli stra nou. „Když ty lid i tady dnes večer udržíte,” řekl tiše. „Slíbu ju, že na tomhle sou boru vám seženu všechny potřebné peníze. ”
Art zavrtěl hla vo u.
„To nemá cenu, pane Stáfene. Znám to ho chlapa. Jestli mu nepošlu peníze dnes v noci, ta k zbytek zboží neuvidíme. ”
Ná hle tleskl ru kama.
„To je ná pad. Máte s sebo u šeko vou knížku? ”
V očích Bertyho Clouda se oběvil chladný stín pod ezření. „Ano, šeko vou knížku mám, ale po jďme do jídeln é.
”
Art téměř běžel na před a kd yž vstoupili, zavřel za nima dveře. „Však se přece nedá hned proplátit, minimá ln ě dva, tři dny. Zítra bychom mo hli mít ty šperky v bance a vy je držet, dokud ho nevyrovnám. A na vic zítra ráno můžete dát šek stopno ut, kd yby ty kamen y nebyly pra vé.
”
Berty zvážil věc z 10 různých úhlů běh 10 vteřin. „A co kd ybych ten šek dato val až na po zítří, abych měl jis to tu? ” zeptal se. „Dato val?
” opáčel Lower nechápě. „Co to znam ená? A kd yž mu Berty vysvětlil, rozjasnila se mu tvář. „Aha, no jistě, to je dvojitá pojistka.
Udělejte to na po zítří. ”
Bert už neváhal ani vteřinu. Sedl si ke stolu, vytáhl šeko vou knížku a plnící péro. „Udělejte to na doručite le,” ná vrhl Art, kd yž se Berty zarázil.
Ten přikývl a doplnil podpis. „Moment,” řekl Art a vyběhl z mí stno sti. Za minutu byl zpátky. „Vzá li ho,” řekl ví tězoslavně.
„Kámo, teď už jsi v tom se mnou a to jsem to ani nechcěl. Dělíme se 50 na 50. Nejsem lako mec. Po jď, něco ti ukážu.
Něco, co jsem nechcěl ukázat ani živé duši. ”
Odešel na chodbu, otevřel ma lé dveře vedo ucí do lů po kamenných scho dech do sklepa a ce stou rozsvítil světlo. Odemkl těžké dveře a rozevřel je. „Tady.
Viděl jsi někd y něco ta ko vé ho? Berty Clot náhledl do temné mí stno sti. Já tam nevidím,” začal. Kd yž ho náhle někdo prudce strčil, zakýmáčel se a vpadl do tmy.
V příštím oka mžiku se dveře s cvaknutím zavřely a zvenčí se ozval Bertyho výkřik. „Haló, co to má znam enat? To zjistíš za den ne bo dva,” zazněl po směšný hla s pana Lowera. Art za bouchl i druhé dveře, lehce vyběhl po scho dech a připojil se k Lo kajovi, komorníkovi, Upravné služem ná vštěvníkům v salónku.
„Je tam pěkně zavřený a zůstane tam, dokud Šek neuzraje. Má tam dos t jídla a vody na celej tejden. ”
„Dostal jsi ho? ” zeptal se vou satý Rus.
„Dostal? Šlo to ja ko po másle,” odpověděl Art po hrdavě. „A teď pánové a dámy, vypádněte a to rychle. Mám od to ho chlápka dopis pro jeho ban kéře, kde stojí.
Počkejte, přečtu to. Propláťte přiložený šek mému příteli pano u Artru Laerovi. ”
Ozá valo se uzna lé zamručení ze strany spolku. „Letadlo už se vrátilo, předpokládám.
” Muž v koženém ká bátě přikývl. „Ano, měl jsem ho pronajaté jen na odpoledne. ”
„No ta k je ča s vypádno ut i pro vás. Rei a vyjeďte do Paříže a vezměte loď CP z lávru.
Sliky, ty si ohol ty švé fousy a odpluj ja ko slušný člo věk z Liverpoolu. Paulin a Egy se přesuno u do Jano va a u Leoneo se sejdeme 14. příští ho měsíce a rozdělíme Lub. ”
O dva dny později vstoupil pan Art do důstojných pro stor severní obchodní banky a žádal o schůzku s ředite lem.
Ten si přečetl dopis, prohlédl si šek a zazvo nil. „To je pěkně tučá částka,” řekl Art téměř s posvátnou úcto u. Ředitel se pousmál. „My tu poměrně běžně proplácíme velké šeky,” řekl a k úředníko vi, k terý se dos tavil na zazvo nění, poznam enal: „Lower by chtěl co největ ší čás t té to sumy vyplátit v americké měně.
Ja k se má pan Stafen? Ale Berty a já jsme byli v Paříži kvůli té nové společno sti,” řekl Ler. „Teda řeknu vám, pane Sosiy, financo vat kanadský průmysl v téhle zemi, to nen í žádná legrace, ale v Paříži jsme udělali sakra dobrej obchod. ”
Pokračo val v hovoru na rýze obchodní téma, dokud se úředník nevrátil a nepoložil na stůl hromadu ban kovek.
Pan Lower vstáhl peněženku, pečlivě do ní peníze uložil, potřásl si ruko u s ředite lem a zamířil ven do hla vní ban kovní haly a tam se zastavil. Přímo v je ho ce stě totiž stál pan JG Reader. „Den výplat pro spolek, pane Lowere. Nebo tomu říkáte poklady?
Můj divadelní slovník je už trochu rezavělý. ”
„Ale pane Reedere,” koktal Art. „Rád vás vidím, ale právě teď mám hrozně spěch. Co myslíte, že se stalo s naším drahým příte lem panem Bertým Claudem Stafenem?
” zeptal se Reader s předstíranou staro stli vo stí. „Ale je přece v Paříži. ”
„Ta k brzy,” zašep tal Reader a přitom ho policie právě před ho dino u vstáhla z vaše ho domo vní ho sklepa. Ja k zá zračné jsou ty ná še moderní dopravní systémy s Márlo u rovnou do Paříže a dál, řekněme třeba do Moskvy.
”
Art neváhal ani vteřinu. Prudce se otočil, odstřčil detekti va stra no u a rozběhl se ke dveřím. Byl však nato lik rozrušený, že měli dva čekající muži co dělat, aby mu nasadili pouta. „Ano, pane,” řekl pan Reader švé mu ná dřízenému.
„Art vždycky ce stu je se švým spolkem. Nevidi telno st to ho spolku mi by la ve lkým pod ezřením a samo zřejmě jsem měl ten dům pod do hledem hned, ja kmile pan Stafen zmizel. Není to sice přímo mé agendá,” dodal omluvně, „a vla stně bych se do to ho neměl plést, jenže ja k jsem už mnohokrá t vysvětlo val, zvlá štní cho d mé my sli…”
