Hlas v telefonu patřil ženě, která mluvila tiše a naléhavě, jako by se bála, že ji někdo poslouchá. „U Jezu zabili člověka,“ řekla. „Možná ještě žije, ale dlouho nebude. Prosím, přijeďte.
“
Než jsem se stačil zeptat na jméno, ozval se v telefonu šramot. Žena zalapala po dechu a spojení se přerušilo. Číslo patřilo sanatoriu Jasanový dvůr, soukromému zařízení na okraji městečka Hvozdná. Leželo na kopci nad řekou a přijímalo pacienty po těžkých úrazech, cévních příhodách a nervových zhrouceních.
Zavolal jsem tam zpátky. Sestra ve službě mi sdělila, že nikdo z personálu policii nevolal. Když jsem zopakoval slova o napadeném člověku, na okamžik se odmlčela. „To bude paní Běla,“ řekla nakonec s unaveným povzdechem.
„Ona občas volá na různá místa. Minulý týden sháněla hasiče, protože prý hoří les. Byla to večerní mlha. “
Zeptal jsem se, zda má Běla přístup k telefonu.
„Na chodbě je přístroj pro pacienty. Nemůžeme je držet pod zámkem. “
„A co ten je? “
„Je pod kopcem, ale odtud na něj skoro není vidět.
“
Skoro. To jediné slovo mě přimělo zvednout se od stolu. Za svou kariéru jsem poznal střízlivé lháře i zmatené lidi, kteří popisovali pravdu přesněji než kterýkoli svědek s čistou hlavou. Člověk volající o pomoc si zaslouží alespoň jednu otázku navíc.
Cesta do Hvozdné trvala necelou půl hodiny. Déšť se opíral do čelního skla a krajinu měnil v rozmazanou šedou skvrnu. Řeka byla nezvykle vysoko a pod jezem pěnila jako voda v hrnci. U správní budovy stála zelená dodávka, jinak jsem nezahlédl nikoho.
Sanatorium bývalo kdysi lázeňským hotelem. Zblízka omítka praskala a okapy přetékaly. Nad vchodem se ve větru kývala lucerna. Ve vstupní hale mě zastavila sestra Aneška.
Byla drobná, rázná a na bílém plášti měla připnutý dřevěný odznak ve tvaru slunce. „Vy jste přijel kvůli tomu telefonátu? “ zeptala se. Přikývl jsem a ukázal služební průkaz.
„Říkala jsem kolegyni, že se to nemá zbytečně rozmazávat. Běla má po úrazu potíže s pamětí. Když se rozruší, smíchá skutečnost se vzpomínkami. “
„Co se jí stalo?
“
„Před rokem spadla ze schodů. Krvácení do mozku. Včera tvrdila, že jí někdo prohledal pokoj. “
„A prohledal?
“
Aneška sevřela rty. „Nic nechybělo. “
To nebyla odpověď. Nicméně jsem ji nechal být a požádal, aby mě k Běle odvedla.
Na konci chodby byla veranda s výhledem do údolí. U okna seděla žena v tmavomodrých šatech a držela na klíně dalekohled. Běle mohlo být něco přes šedesát. Měla rovná záda, pečlivě upravené stříbrné vlasy a výraznou jizvu nad levým spánkem.
„Přivedla jsem vám návštěvu,“ oznámila Aneška přehnaně zřetelně. „Nejsem hluchá,“ odpověděla Běla. „A není to návštěva, je to vyšetřovatel. “
Požádal jsem sestru, aby nás nechala o samotě.
Nelíbilo se jí to, ale odešla. Posadil jsem se naproti Běle. Mezi námi stál stolek s rozehranou šachovou partií. Chvíli si mě měřila.
„Přijel jste pozdě,“ řekla. „Jak pozdě? “
„Útok jsem viděla před více než hodinou. “
„Koho napadli?
“
„Jezberu, správce jezu. “
„Znáte ho? “
„Každé ráno obchází stavidla. Nosí oranžovou pláštěnku a kulhá na pravou nohu.
V pondělí mi přinesl ztracený šátek. Dnes ho někdo udeřil. “
Mluvila klidně. Nehledala slova, neodbíhala a nesnažila se uhodnout, co chci slyšet.
„Povězte mi přesně, co jste viděla. “
Ukázala k oknu. Pod svahem se mezi holými korunami stromů leskla řeka. Jez byl odsud vzdálený několik set kroků.
Pouhým okem jsem rozeznal betonovou hranu, zábradlí a malou boudu. „Seděla jsem tady. Bylo krátce po sedmé. Jezbera vyšel z boudy a zamířil ke stavidlu.
Pak přijelo tmavé auto. Zastavilo na cestě u starého dubu. Vystoupil muž v šedé pláštěnce. Měl kapuci a v ruce nesl úzkou brašnu.
Došel k Jezberovi a chvíli spolu mluvili. Pak vytáhl z brašny něco krátkého a lesklého. Nůž, ne, spíš kovovou tyč. Udeřil ho zezadu do hlavy.
“
Běla sevřela dalekohled tak pevně, až jí zbělely klouby. „Jezbera spadl na kolena. Muž ho udeřil znovu. Potom ho chytil pod pažemi a táhl k vodě.
Na několik vteřin je zakryla bouda. Pak se útočník vrátil sám. “
„Co udělal potom? “
„Vešel do boudy, vyšel asi po minutě, otřel kliku rukávem, sebral brašnu a odjel.
“
„A vy jste zavolala policii? “
„Nejdřív jsem zavolala dolů k jezu. Nikdo to nezvedal. Potom vám ta sestra.
Vzala mi telefon dřív, než jsem řekla všechno. “
„Proč by vám ho brala? “
Běla se podívala ke dveřím. „Protože tady jsou lidé, kteří nechtějí, abych mluvila.
“
V její tváři jsem poprvé zahlédl nejistotu. Mohla být následkem nemoci, strachu nebo obojího. „Tvrdila jste, že vám někdo prohledal pokoj? “
„Netvrdila.
Vím to. “
„Co hledal? “
„Možná totéž, co muž u jezu. “
„Máte něco společného se správcem?
“
„Před úrazem jsem pracovala na zeměměřickém úřadě. Kontrolovala jsem staré hranice pozemků kolem řeky. Jezbera se mě před několika dny ptal na jeden plán. “
„Jaký plán?
“
„Mapu odvodňovací štoly pod sanatoriem. Myslela jsem, že byla zrušena před desítkami let. On tvrdil, že v ní pořád proudí voda. “
„Proč ho to zajímalo?
“
„Našel u jezu něco, co tam nemělo být. “
Naklonil jsem se blíž. „Co našel? “
Běla otevřela ústa, ale v tom se dveře verandy prudce rozlétly.
Dovnitř vstoupil vysoký muž v šedém svetru. Představil se jako lékař Ctibor a hned se obrátil ke mně. „Tento rozhovor musím ukončit. Pacientka se nesmí rozrušovat.
“
„Jsem docela klidná,“ namítla Běla. „Ráno jste odmítla léky. Vidíte sám, Běla trpí utkvělými představami. Minulý měsíc obvinila zahradníka, že v noci zakopává kufry.
“
„Zakopával staré kořeny,“ řekla Běla. „Z dálky vypadaly jako kufry. Opravila jsem se. “
To byla zvláštní drobnost.
Zmatený člověk si zpravidla buduje další vysvětlení, aby omyl zakryl. Běla svůj omyl přiznala bez odporu. Zeptal jsem se Ctibora, zda dnes někdo ověřil, že je správce v pořádku. „Jezbera občas zmizí na celý den.
Je to samotář. Nemá cenu kvůli každé představě volat hlídku. “
„Neptal jsem se, zda to má cenu. “
Lékař stuhl.
„Ne, neověřil. “
Vstal jsem. Běla ke mně vztáhla ruku a podala mi dalekohled. „Podívejte se na boudu,“ zašeptala.
Přistoupil jsem k oknu. Obraz se chvíli třásl, než jsem zaostřil. Jez vypadal opuštěně. Dveře boudy byly zavřené.
Na zábradlí visela oranžová pláštěnka. Pak jsem si všiml tmavé skvrny na betonové plošině. Mohla to být rez, olej nebo mokré listí. O kousek dál leželo cosi světlého.
Byl to kus látky zachycený o šroub u stavidla. Na látce se táhl rudohnědý pruh. „Pošlu tam hlídku,“ řekl jsem. Ctibor si odkašlal.
„To je opravdu nutné? “
„Pokud je správce v pořádku, ztratíme pár minut. Pokud není, ztratili jsme jich už příliš. “
Vytáhl jsem telefon a zavolal na služebnu.
Když jsem skončil, Běla mě pozorovala s úlevou, která mě zabolela. Zřejmě jí od rána nikdo nevěřil ani tolik, aby se podíval z okna. „Ještě jedna věc,“ řekla. „Ten muž se před odjezdem otočil, vítr mu shodil kapuci.
Neviděl jsem mu do tváře, ale měl na krku znamení. Tři modré čáry jako větve. “
Ctibor prudce sklopil pohled. Pohyb byl nepatrný, přesto jsem ho zachytil.
Na jeho krku žádné znamení nebylo, ale pravou ruku sevřel kolem levého zápěstí, jako by chtěl něco skrýt pod rukávem. Na chodbě zazněly rychlé kroky. Dovnitř přiběhla Aneška a zůstala stát ve dveřích, celá bledá. „Volali od řeky.
Našli Jezberovu dodávku u lesa. Je otevřená a uvnitř je krev. “
Běla zavřela oči. V kapse mi zazvonil telefon.
Ozval se velitel hlídky, který právě dorazil k jezu. Kvůli hluku vody musel křičet. „Vrána správce tu není. V boudě jsou stopy zápasu a utržený řetěz.
A našli jsme ještě něco. V podlaze je otevřený poklop. Vedou z něj schody pod jez. “
Podíval jsem se na Bělu.
Oči už měla otevřené. „Ta štola,“ řekla. V tom v celém sanatoriu zhasla světla. Z chodby se ozval výkřik.
Následovalo bouchnutí dveří a spěšné kroky mířící ke schodišti. Než jsem sáhl po svítilně, Běla mi sevřela paži. „Můj pokoj,“ zašeptala. „Mapa je pořád tam.
“
Rozsvítil jsem svítilnu a kužel světla namířil ke dveřím. Ctibor stál u okna, Aneška se tiskla ke stěně a z chodby se ozýval zmatený křik pacientů. „Zůstaňte s Bělou,“ přikázal jsem Anešce. „Ale můj pokoj,“ naléhala Běla.
„Kde je? “
„O patro výš, třetí dveře od schodiště. “
Vyrazil jsem na chodbu. Nouzová světla se nerozsvítila.
U schodiště jsem zahlédl mizející stín. Člověk v tmavém oblečení seběhl dolů a prudce otevřel dveře vedoucí do zahrady. Když jsem k nim dorazil, venku pršelo tak hustě, že jsem rozeznal jen keře ohýbané větrem. Zahradní branka bouchala a na cestě pod svahem se rozjíždělo auto.
Vůz byl tmavý. Poznávací značku jsem neviděl. Vrátil jsem se na schodiště a zamířil nahoru. Dveře Bělina pokoje byly otevřené.
Zámek nebyl poškozený, ale uvnitř někdo pracoval rychle a bezohledně. Zásuvky ležely na podlaze. Šaty byly stržené z ramínek a matrace napůl visela z postele. U okna se povalovala rozbitá dřevěná krabice.
Mapa nikde nebyla. V loužičce pod radiátorem jsem našel otisk mokré boty. Podrážka měla u paty prasklinu ve tvaru háčku. Otisk jsem vyfotografoval a pokoj zavřel.
Když jsem se vrátil na verandu, Běla seděla pořád stejně vzpřímeně, jen ruce se jí třásly. „Vzali ji? “ zeptala se. „Byla mapa volně položená v té dřevěné krabici.
“
„Kdo věděl, že ji máte? “
Běla se podívala na Ctibora. Lékař její pohled opětoval bez mrknutí. „Řekla jsem to jen Vítovi,“ odpověděla.
„A dnes Vítovi? “
„Tak se správce jmenuje. Neříkejte o něm, že je mrtvý, dokud ho nenajdete. “
Ctibor si upravil rukáv.
„Výpadek proudu mohl způsobit vítr a pokoj mohl prohledat některý z pacientů. “
„Pacienti obvykle neutíkají do připraveného auta,“ řekl jsem. V přízemí naskočil záložní zdroj. Chodbu zaplavilo slabé žluté světlo.
Zavolal jsem hlídce u řeky a požádal ji, aby uzavřela obě přístupové cesty. Potom jsem Běle slíbil, že se vrátím a sešel do deště. Cesta k jezu byla rozbahněná. Pod kopcem blikala modrá světla služebních vozů.
Velitel hlídky mě čekal u boudy. Ukázal na betonovou plošinu, kde se v dešti rozpíjela tmavá skvrna. Část už zakryli plachtou. „Pod ní je krev, vlasy a dvě drobné úlomky kosti.
U zábradlí leží kovová páka potřísněná rudými šmouhami. “
Prošli jsme oba břehy. Potápěči se pod přepad zatím nedostanou. Schody vedou do odvodňovací štoly.
Na hraně plošiny začínala široká krvavá šmouha. Táhla se za boudu, ale nekončila u řeky. Směřovala k otevřenému poklopu v podlaze. Někdo zřejmě odtáhl zraněného dolů.
Sestoupil jsem po rezavých schodech. Štola byla úzká, vyzděná starými cihlami. Na prvním odpočívadle se zachytil kus oranžové látky. O několik kroků dál ležela na kameni tmavozelená bunda.
Byla promočená, na rameni roztržená a na podšívce měla krev. Jedna kapsa byla vyvrácená, druhá zapnutá. Otevřel jsem ji v rukavicích. Uvnitř byl svazek klíčů, složený papír a mosazný knoflík, který k bundě nepatřil.
Na papíře se deštěm rozpila většina písma, ale několik slov zůstalo čitelných: „Jasanový dvůr, čtvrtek, 7 hodin. Přineste výpisy. “ Pod větou byla jediná značka – hranaté písmeno připomínající počáteční tah podpisu. „Dnes je čtvrtek,“ řekl velitel za mými zády.
Přikývl jsem. Schůzka měla proběhnout právě ráno. Vít nepřišel k jezu náhodou a útočník přesně věděl, kde ho zastihne. Krev pokračovala do zatopené části chodby.
O pár kroků dál jsem našel otisk stejné boty jako v Bělíně pokoji. Člověk, který prohledal pokoj, tedy prošel štolou. A znal starou cestu, o níž podle Běly skoro nikdo nevěděl. Nařídil jsem, aby štolu zajistili a přivolali další muže.
Vít mohl být zraněný někde za zatopeným úsekem. Krvavé úlomky na plošině nedávaly mnoho naděje, ale krev na bundě neznamenala jistou smrt. Do sanatoria jsem se vrátil krátce před polednem. U recepce na mě čekal ředitel Oldřich.
Byl to zavalitý muž s hladce učesanými vlasy a hlasem zvyklým na poslušnost. Pozval mě do pracovny obložené tmavým dřevem. „Musím protestovat proti způsobu, jakým zde postupujete. Pacienti jsou rozrušení.
Naše pověst je velmi citlivá. “
Položil jsem na stůl průhledný obal s papírem nalezeným v bundě. „Znáte správce jezu Víta? “
Oldřich se na papír podíval jen letmo.
„Ne, nikdy. “
„Běla tvrdí, že sanatorium několikrát navštívil. “
„Běla tvrdí mnoho věcí. “
„Dnes ráno ho někdo napadl.
V kapse měl pozvání do Jasanového dvora a žádost, aby přinesl výpisy. “
„Kdokoli mohl napsat název zařízení. “
„Kdo má klíče od zahradních dveří? “
„Personál.
“
„Kolik lidí zná štolu mezi jezem a sanatoriem? “
Tentokrát zaváhal. „Žádná štola do sanatoria nevede. Při přestavbě budovy bylo staré odvodnění zasypáno.
“
„Dole je čerstvý otisk boty. Stejný člověk byl v Bělíně pokoji. “
Oldřich sevřel čelist. „Naznačujete, že někdo z mých zaměstnanců napadl správce?
“
Na okraji jeho stolu ležely firemní obálky. Jejich znak tvořily tři modré čáry podobné větvím. Stejný obraz popsala Běla na krku útočníka. V tom někdo zaklepal.
Dovnitř vstoupila starší účetní s deskami přitisknutými k hrudi. Když mě uviděla, zarazila se. „Teď ne, Milado,“ řekl Oldřich. „Jde o převody pacientů.
Banka je znovu odmítla potvrdit. “
Ředitel vstal tak prudce, až křeslo narazilo do skříně. Účetní zbledla a vycouvala. Vyšel jsem za ní dřív, než Oldřich stačil obejít stůl.
Nejdřív tvrdila, že jde o běžnou chybu. Když jsem se zeptal, proč se jí třesou ruce, sevřela desky ještě pevněji. „Já jsem nic nevzala,“ zašeptala. Odvedl jsem ji do prázdné jídelny.
Milada položila desky na stůl a několik minut mlčela. Pak je otevřela. Sanatorium spravovalo peníze pacientů, kteří kvůli svému stavu nedokázali platit sami. Rodiny posílaly částky na léky, osobní potřeby a doplňkovou péči.
Podle záznamů mělo všechno souhlasit. Bankovní výpisy však říkaly něco jiného. Z účtů odcházely každý měsíc menší částky označené jako léčebné pomůcky, doprava nebo vodoléčba. U člověka to byly stovky, někdy několik tisíc.
Pacientů však byly desítky. „Jak dlouho to trvá? “ zeptal jsem se. „Nejméně rok.
Možná déle. “
„Kam peníze odcházely? “
Ukázala na sloupec s čísly účtů. „Většina plateb směřovala příjemci nazvanému Říční péče.
Podle dokladů měl zajišťovat cvičení ve vodě a přepravu pacientů. Ale žádného jeho pracovníka jsem nikdy neviděla. “
„Proč jste to neoznámila? “
„Ředitel mi vysvětlil, že jde o smluvního prostředníka.
Když jsem se ptala podruhé, připomněl mi, že pečuji o nemocného manžela a potřebuji zaměstnání. “
V jedněch deskách chybělo několik listů. Okraje byly vytržené čerstvě. Milada sáhla do kapsy zástěry a vyndala složenou kopii.
„Před týdnem mě navštívil ten muž od jezu. Na česlech pod výpustí našel roztrhané obálky a části našich účetních dokladů. Chtěl vědět, proč je někdo pálí ve štole a zbytky hází do vody. Řekla jsem mu, aby odešel.
Potom jsem mu tajně zkopírovala několik výpisů. “
Na kopii bylo dvanáct jmen. U každého se opakovaly výběry, které pacienti nemohli schválit. Poslední jméno patřilo pacientce, která podle poznámky zemřela před čtyřmi měsíci.
Peníze z jejího účtu přesto odcházely dál. Dveře jídelny se otevřely. Stál v nich Ctibor, levý rukáv měl vyhrnutý a na zápěstí čerstvý škrábanec. Za ním se objevil Oldřich.
„Ty dokumenty jsou majetkem sanatoria,“ řekl ředitel. Vzal jsem desky ze stolu a podal je hlídce, která právě přicházela chodbou. „Teď už jsou důkazem. “
V kapse mi zazvonil telefon.
Muži ve štole prorazili nános za zatopenou částí a objevili boční chodbu vedoucí pod sanatorium. Tělo nenašli. Našli však čerstvou krev a dveře, které někdo před několika minutami zamkl z druhé strany. Podíval jsem se k oknům.
V horním patře stála Běla za sklem verandy a dávala mi znamení, abych přišel. V ruce držela šachovnici. Její spodní deska byla odklopená a z úkrytu vyčníval svinutý list papíru. Když jsem vstoupil na verandu, Běla položila šachovnici na stolek a prstem přitlačila uvolněnou spodní desku.
Ctibor udělal krok k ní, ale zastoupil jsem mu cestu. „Prosím oba pány, aby odešli,“ řekl jsem. „Jsem její lékař,“ namítl Ctibor. „A já vyšetřuji napadení člověka.
Venku čeká hlídka. Můžete si vybrat, zda odejdete sami. “
Oldřich se otočil bez jediného slova. Ctibor si stáhl rukáv přes poškrábané zápěstí a následoval ho.
Jakmile se dveře zavřely, Běla vytáhla ze šachovnice svinutý list. Papír byl tenký, zažloutlý a v ohybech prodřený. „Tohle je původní plán,“ řekla. „Kopii jsem schovala do krabice.
Byla skoro přesná, jen jsem na ní prodloužila slepou chodbu ke kotelně. “
„Proč jste jim nastražila falešnou mapu? “
„Protože Vít věděl, že někdo hledá cestu, kudy chodil. Řekl mi, abych pravou mapu nedávala z ruky.
“
Plán zachycoval podzemí pod celým svahem. Hlavní štola vedla od jezu k bývalé prádelně sanatoria, ale uprostřed se větvila. Jedna chodba končila pod skleníkem, druhá mířila pod starý léčebný pavilon u řeky. Stavba už na současných mapách nebyla.
Zůstal po ní jen obdélník označený jako lázeňský přístav. „Tam bývalo molo. Pacienti se před válkou koupali v řece, pavilon strhli, molo nechali. Vít se mě ptal, jestli pod ním ústí odvodnění.
“
„Co jste mu řekla? “
„Že ano. Potom pronesl něco o balíčku, který nepůjde najít ze břehu. “
Přejel jsem prstem po čáře vedoucí k molu.
Leželo proti proudu asi půl kilometru od jezu, skryté pod svahem a stromy. Vít tam mohl ukrýt výpisy dřív, než přišel na ranní schůzku. „Proč jste mi o balíčku neřekla hned? “
Běla si promnula jizvu nad spánkem.
„Protože jsem si nebyla jistá, zda se to opravdu stalo. Některé vzpomínky přijdou celé, jiné mají díry. Když na mě všichni křičí, díry se zvětší. “
„Zkuste si vybavit jeho slova.
“
Zavřela oči. „Řekl: kdyby se mi něco stalo, třetí trám od břehu, voda na něj nedosáhne, ani když se zvedne o loket. Myslela jsem, že mluví o nářadí. Potom mi ukázal ohořelý papír se jménem mrtvé pacientky.
Mluvil o Oldřichovi. Řekl, že ředitel krade lidem, kteří se nedokážou bránit, a že našel cestu, kudy mizí doklady. “
Mapu jsem vyfotografoval a originál vložil do obalu. Bělu jsem nechal pod dohledem dvou lidí z hlídky.
Když jsem odcházel, chytila mě za rukáv. „Vít nebyl ve vodě. Viděla jste, kam ho odtáhli? “
„Ne.
Bouda mi zakryla výhled. Ale ten muž se vrátil suchý. Kdyby ho shodil pod jez, měl by mokré nohavice. “
Ta drobnost mě zastavila.
Útočník odtáhl zraněného ke štole, nikoli do řeky. Krev na schodech to potvrzovala. Vít mohl stále žít. Venku déšť ustal.
Vzal jsem s sebou Radka a sešli jsme starou pěšinou pod ovocným sadem. Vysílačkou jsem požádal kolegy, aby nikoho ze sanatoria nepouštěli ven a zjistili, komu patří Říční péče. Pěšina končila u zarostlých základů pavilonu. Mezi kopřivami stály dva kamenné sloupy a za nimi vybíhalo nad vodu dřevěné molo.
Prkna byla černá, porostlá mechem a na několika místech propadlá. Nikde nebyla stopa, že by sem někdo chodil, ale bláto pod posledním stromem neslo mělký otisk kulhajícího člověka. Vít tudy prošel. Na břehu jsme našli železný kruh zasazený do kamene.
Podle plánu za ním měla být mříž odvodňovací chodby. Zakrývaly ji kořeny a naplavené listí. Když jsme je odhrnuli, objevila se mezera dost široká, aby jí člověk prolezl. Na jednom drátu ulpěla zaschlá krev.
Radek zamířil do štoly, já jsem vstoupil na molo. Postupoval jsem pomalu a počítal příčné trámy. U třetího jsem si lehl na břicho a posvítil pod konstrukci. Nejdřív jsem viděl jen hnědou vodu.
Potom se světlo zachytilo na černém provázku uvázaném kolem trámu. Vedl k balíčku vtlačenému mezi dřevo a kamennou podpěru. Byl obalený pogumovaným plátnem a několika vrstvami průhledné fólie. Natáhl jsem se, ale prkno pode mnou zapraskalo.
Přidržel jsem se okraje, nahmatal uzel a přeřízl provázek. Balíček byl těžší, než jsem čekal. Otevřeli jsme ho až na břehu. Pod vrstvou voskovaného plátna ležely tři účetní knihy, svazek bankovních výpisů a školní sešit popsaný Vítovým hranatým písmem.
Každý list měl vložený v samostatném obalu. Vít počítal s tím, že balíček může pod molem čekat dlouho. První účetní kniha patřila sanatoriu. Byly v ní jména pacientů, data plateb a částky určené na cvičení ve vodě.
U některých řádků stála poznámka, že pacient službu osobně převzal. Dva z těch lidí byli v uvedené době upoutaní na lůžko. Tři už nežili. Druhá kniha nesla označení Říční péče.
Příjmy přesně odpovídaly částkám odcházejícím ze sanatoria. Výdaje tvořily převody na soukromý účet a výběry v hotovosti. Na poslední straně bylo přiložené potvrzení o založení společnosti. Oficiálně ji vlastnil Oldřichův vzdálený příbuzný, který zemřel před dvěma lety.
Oprávnění nakládat s účtem však měl Oldřich. Třetí kniha byla nejhorší. Obsahovala ručně psaný přehled peněz pacientů, jejichž rodiny se ozývaly jen zřídka. U každého jména stálo, kolik lze měsíčně odvézt, aniž si toho někdo všimne.
Součet přesahoval dva miliony korun. Některé zápisy byly podepsané Oldřichovým jménem, jiné jediným hranatým písmenem. Stejná značka byla na pozvání nalezeném ve Vítově bundě. V sešitě Vít popsal, jak k záznamům přišel.
Při čištění česlí našel pytel naplněný ohořelými doklady. Další noc čekal ve štole a viděl dva muže přicházet ze sanatoria. Jeden nesl účetní knihy, druhý kanystr s hořlavinou. Spálili část papírů v odvodňovací komoře a zbytky spláchli do řeky.
Jména v zápisu chyběla, ale popis prvního muže seděl na Oldřicha. Druhý měl pracovní plášť se znakem tří modrých větví a na levé botě prasklou patu ve tvaru háčku. Vít si všiml i mosazných knoflíků. Jeden z nich při spěšném odchodu utrhl.
Právě ten jsme našli v kapse jeho bundy. Na další straně bylo přilepené potvrzení z opravny obuvi. Zakázku zadalo sanatorium. Šlo o dvě pracovní boty používané v kotelně a podzemních prostorách.
Převzal je Ctibor. Důkazy proti řediteli byly zřejmé. Oldřich založil prostředníka, nechával si posílat peníze za neexistující péči a využíval účty bezbranných pacientů. Když Milada začala klást otázky a Vít našel pálené doklady, rozhodl se odstranit záznamy i člověka, který je spojil dohromady.
Ctibor mu pomáhal nebo alespoň kryl cestu štolou. Na posledním listu stála krátká zpráva určená Běle: „Vědí, že jsem si něco nechal. Ředitel mě pozval na čtvrtek k jezu. Jestli se nevrátím, balíček je pod molem.
Nechoď tam sama. Nevěř lékaři s modrými větvemi. “
Seděl jsem v mokré trávě a poslouchal řeku. Běla ráno nesledovala výplod nemocné mysli.
Viděla pokus umlčet muže, jenž odhalil promyšlené okrádání pacientů. A od chvíle, kdy zavolala policii, se stala jedinou přímou svědkyní útoku. Vysílačka na mém rameni zapraskala. Ozval se muž hlídající verandu.
Jeho hlas byl přerývaný a za ním zněl křik. „Běla zmizela. Ctibor řekl sestře, že ji převáží na vyšetření. Měl podepsaný příkaz od ředitele.
Když jsme to chtěli ověřit, někdo spustil požární poplach. “
Vstal jsem tak prudce, až se mi balíček sesunul z kolen. „Uzavřete brány, zadržte Oldřicha a Ctibora. Ředitel není v pracovně, jeho auto stojí venku, ale chybí zelená dodávka.
“
Od sanatoria se ozval motor. Mezi stromy nad řekou probleskla zelená karoserie. Dodávka nejela k městu. Sjížděla po úzké cestě ke starému mlýnu, kde podle Bělíny mapy končila poslední větev štoly.
Radek vyběhl zpod mříže a v ruce držel ulomenou šachovou figurku. Byla to černá dáma. Na spodní straně měla čerstvě vyrytá dvě slova: „Starý mlýn. “
Černá dáma byla Bělínou odpovědí na otázku, kterou jí nikdo nedovolil vyslovit.
Musela ji ulomit ze šachovnice ještě na verandě a cestou ke štole do ní vyrýt zprávu. Důležité bylo, že si i ve strachu zachovala rozvahu. Předal jsem balíček s účetními knihami dvěma mužům z hlídky a přikázal jim, aby jej odvezli rovnou na služebnu. Potom jsme s Radkem vyběhli k vozu.
Cesta ke starému mlýnu neměla žádnou odbočku. Bláto nás zpomalovalo a řeka se místy přelévala přes vozovku. U rozpadlé kapličky se stopy stočily z hlavní cesty mezi olše. Za nimi se objevil starý mlýn, dlouhá kamenná budova s propadlou střechou.
Vedle něj stála opuštěná loděnice. Dodávka byla zaparkovaná za zdí, aby ji ze silnice nikdo nezahlédl. Motor byl ještě teplý. Na sedadle řidiče ležel pracovní plášť se znakem tří modrých větví.
V zadním prostoru zůstal utržený kus Bělíných tmavomodrých šatů. Vedle něj se leskla kapka čerstvé krve. Posily byly několik minut za námi. Radek obešel mlýn zprava.
Já zamířil k bývalé loděnici. Vchod zajišťoval řetěz, jenže visací zámek nebyl zaklapnutý. Někdo ho pouze zavěsil do oka, aby dveře vypadaly uzamčené. Zevnitř se ozvalo duté bouchnutí a pak mužský hlas.
Tón byl ostrý a netrpělivý. Přitiskl jsem se ke stěně. Okénko vedle dveří zakrývala špína. Přesto jsem mezi dvěma pruhy čistšího skla rozeznal pohyb.
Uprostřed místnosti stál Oldřich. Ctibor se skláněl nad postavou sedící na zemi. Běla byla připoutaná provazem ke sloupu. Měla roztržený rukáv, jinak však nevypadala zraněná.
O několik kroků dál ležel Vít. Ruce měl svázané za zády, hlavu opřenou o převrácenou loďku a tvář pokrytou krví. Pravá noha se mu nepřirozeně stáčela pod tělem. Přesto žil.
Viděl jsem, jak se mu zvedá hrudník. Oldřich držel kovovou páku a požadoval, aby mu Běla řekla, kde je balíček. Ctibor měl v ruce injekční stříkačku. „Nevím,“ odpověděla Běla.
„A kdybych věděla, nepověděla bych vám to. “
Oldřich ji udeřil hřbetem ruky. Běle sjely brýle na podlahu, ale nevykřikla. Jen se na něj podívala s odporem.
„Všichni uvěří, že jste se zase spletla. Vít spadne do řeky a vy si zítra nebudete pamatovat ani cestu sem. “
„Já si ji pamatovat nemusím. Nechala jsem ji za sebou.
“
Oldřich se zarazil. Nejspíš pochopil význam chybějící šachové figurky. V té chvíli jsem otevřel dveře a vyzval oba muže, aby odhodili zbraně. Ctibor strnul, ale Oldřich se otočil a rozmáchl se pákou.
Ustoupil jsem za sloup. Železo narazilo do dřeva tak prudce, až z trámu odlétly třísky. Oldřich udeřil znovu. Zachytil jsem mu zápěstí, jenže byl silnější, než vypadal.
Vrazil do mě ramenem a vyběhl na dřevěnou lávku vedoucí nad vodu. Radek se objevil v bočních dveřích právě ve chvíli, kdy Ctibor chytil Bělu kolem krku. Přitiskl jí stříkačku pod čelist a křičel, že ji pustí, pokud ho necháme odejít. Běla zavřela oči, jako by omdlévala.
Ctibor sevření nepatrně uvolnil. V zápětí mu dupla na nárt a prudce zaklonila hlavu. Zasáhla ho do nosu. Radek překonal vzdálenost mezi nimi dvěma kroky, srazil Ctibora na zem a vykopl mu stříkačku z ruky.
Oldřich mezitím doběhl na konec lávky. Pod ní hučela zvednutá řeka a zbytky starého vodního kola se otáčely v proudu. Před ním byla zamčená vrata. Zvedl páku a vyhrožoval, že skočí.
Když se pokusil přeskočit na kamenný břeh, shnilé prkno pod ním prasklo. Propadl jednou nohou a páka mu vypadla. Zachytil jsem ho za kabát dřív, než ho proud stáhl pod lávku. Chvíli visel nad vodou a prosil mě, abych ho nepouštěl.
Ten hlas se vůbec nepodobal hlasu muže, který se před několika okamžiky chystal zabít dva lidi. Vytáhl jsem ho nahoru a nasadil mu pouta. První vůz s posilami dorazil právě tehdy. Oldřich začal tvrdit, že všechno udělal Ctibor.
Ani se neohlédl, zda je Vít naživu. Vrátil jsem se do loděnice. Radek už rozřezával provazy. Běla klečela vedle Víta a držela mu hlavu tak, aby mohl dýchat.
Když jsem se jí pokusil pomoci vstát, odmítla. „Nejdřív on. Je v bezvědomí příliš dlouho. “
Vít měl hlubokou ránu nad uchem, zlomenou nohu a příznaky silného prochladnutí.
Na krku mu však tepala céva. Přikryl jsem ho a mluvil na něj, dokud nepřijeli zdravotníci. Těsně předtím, než ho položili na nosítka, pootevřel oči. Pohled mu chvíli bloudil po stropě, potom našel Bělu.
„Třetí trám,“ vydechl. „Našli jsme ho,“ odpověděla. „Nemusíš nic hlídat. “
Bělu chtěli odvézt na vyšetření.
Tentokrát se jí nikdo nedotýkal bez vysvětlení. Zdravotnice jí popsala každý krok a zeptala se, zda souhlasí. Běla přikývla, ale před odjezdem mě požádala o své brýle. Jedno sklo bylo prasklé.
Když si je nasadila, obrátila se k Oldřichovi, kterého odváděli k vozu. „Mýlila jsem se už mnohokrát. Vy jste na to spoléhal. Jenže omyl člověku nebere právo říct pravdu.
“
Oldřich neodpověděl. Ctibor také mlčel, dokud jsme před něj nepoložili účetní knihy, Vítův sešit, mosazný knoflík a snímky otisků jeho bot. Pak začal mluvit rychle. Tvrdil, že se Oldřicha bál a pouze plnil příkazy.
Přiznal, že vypnul proud v sanatoriu, prohledal Bělin pokoj a používal podzemní chodbu k pálení dokladů. Přiznal i to, že ráno vylákali Víta k jezu falešným pozváním. Oldřich ho udeřil kovovou pákou a Ctibor mu pomohl odtáhnout zraněného do štoly. Víta nezabili hned jen proto, že u sebe neměl výpisy.
Potřebovali zjistit, kam je ukryl. Když ani po výhrůžkách nepromluvil, zavřeli ho v nepoužívané komoře pod mlýnem. Bělu unesli, protože doufali, že místo úkrytu zná. Ctibor chtěl podat dávku uklidňujícího prostředku.
Oldřich plánoval shodit Víta do řeky a Bělu nechat u mlýna v takovém stavu, aby její výpověď působila jako další zmatená představa. Vyšetřování ukázalo, že ukradená částka byla ještě vyšší, než naznačovaly nalezené knihy. Oldřich okrádal pacienty několik let. Vybíral si hlavně ty, kteří neměli blízké příbuzné, špatně mluvili nebo si nepamatovali jednotlivé dny.
Ctibor upravoval záznamy o léčbě a potvrzoval služby, které se nikdy neuskutečnily. Když někdo položil nepříjemnou otázku, označili ho za zmateného, přecitlivělého nebo nemocného. Jejich nejúčinnější zbraní nebyla páka ani stříkačka. Byla jí jistota, že bezbrannému člověku nikdo nebude naslouchat.
Běla vypovídala o několik dnů později. Seděl jsem naproti ní ve světlé místnosti a kladl stejné otázky jako při našem prvním setkání. Neodpovídala pokaždé bez zaváhání. U některých podrobností přiznala, že si není jistá.
Jiné popsala přesně, včetně pořadí úderů, barvy pláštěnky a suchých nohavic útočníka. Její výpověď potvrzovaly stopy krve, nalezená páka i obrazový záznam z čerpací stanice, kde zelená dodávka projela směrem ke mlýnu. Právě její pozornost zachránila Vítovi život. Oldřich i Ctibor byli obviněni z pokusu o vraždu, únosu, podvodu a dalších činů.
Oldřichova snaha chránit pověst Jasanového dvora nakonec odhalila všechno, co chtěl skrýt. Pověst zařízení utrpěla, ale ne kvůli Běle. Poškodili ji lidé, kteří si z důvěry udělali zdroj peněz a z nemoci druhých ochranný štít. Nové vedení nechalo zkontrolovat účty všech pacientů, rodinám vrátilo dohledané peníze a Milada pomohla obnovit poctivé záznamy.
Aneška za Bělou přišla sama. Omluvila se jí za telefon, který vzala, i za všechny chvíle, kdy její slova odbyla povzdechem. Běla omluvu přijala, ale neulehčila jí. „Nemusíte věřit všemu, co řeknu.
Stačí, když se podíváte, zda to nemůže být pravda. “
Na verandu potom umístili nový dalekohled a přístroj pro volání už nikdo nezamykal. Pro Bělu to znamenalo víc než slavnostní řeči. Znovu s ní mluvili jako s dospělou ženou, ne jako s porouchanou věcí.
Vít se zotavoval dlouho. Zlomenina srostla, rána na hlavě se zahojila a jeho staré kulhání zůstalo jen o něco výraznější. Když se poprvé vrátil do Jasanového dvora, měl novou oranžovou pláštěnku a nesl Běle dřevěnou šachovou dámu. Vyřezal ji sám.
Na podstavec napsal jediné slovo: Svědkyně. Běla postavila figurku na šachovnici a oznámila mu, že dáma nemá stát v koutě. Potom ho porazila v jedenácti tazích. Navštívil jsem je na verandě začátkem jara.
Řeka už byla klidná a jez se v odpoledním světle leskl mezi mladými listy. Běla mi nabídla čaj a zeptala se, zda bych tehdy přijel, kdyby mi sestra hned při prvním hovoru řekla o její nemoci. Chtěl jsem odpovědět bez váhání, ale nedokázal jsem to. Přiznal jsem, že možná ne.
Usmála se, jako by právě tato nejistota byla poctivější než uklidňující lež. Od případu u jezu jsem si zapamatoval jednu prostou věc. Stáří může oslabit paměť a nemoc může zpřetrhat souvislosti, ale lidská důstojnost se tím neztrácí. Někdo se může mýlit v mlze nad lesem a přesto přesně vidět úder u řeky.
Může zapomenout datum a přece poznat strach v cizí tváři. Naslouchat neznamená slepě věřit každému slovu. Znamená ověřovat je se stejnou poctivostí, jakou bychom dopřáli člověku mladému, zdravému a váženému. Vítovi zachránila život Bělína vytrvalost.
Běle vrátila důstojnost pravda, kterou odmítla opustit, i když ji ostatní opustili dřív. A dvě pověsti – pověst muže od vody i dámy ze sanatoria – nakonec neochránilo mlčení, nýbrž odvaha promluvit a ochota alespoň jednoho člověka poslouchat.
