V naší rodině jsem vždycky byla ta praktická, zatímco můj starší bratr Pavel se honil za svými sny stát se úspěšným podnikatelem. Já jsem šplhala po firemním žebříčku, a když jsem konečně získala skvělou pozici ve společnosti KBK Spol, měla jsem jedinou nevýhodu – čtyři hodiny denně dojíždění. Po dvou týdnech jsem věděla, že si musím najít místo blíž kanceláři. Při sobotní rodinné večeři mi maminka nabídla starý byt po babičce Heleně, který byl přesně pět minut chůze od mé nové práce.
Za poloviční nájem. Byla jsem nadšená, i když jsem si všimla, že se konverzace rychle stočila k Pavlovým obchodním úspěchům. Byt byl ale ve strašném stavu – odlupující se tapety, skvrny na stropě a jedna stará pohovka. Šest měsíců jsem ho svépomocí renovovala.
Malovala jsem, sháněla nábytek, trávila víkendy i večery. Když maminka viděla výsledek, objala mě, poprvé za dlouhá léta, a uznala, že je to pozoruhodné. O dva týdny později jsem dostala povýšení. Těšila jsem se, že to rodině oznámím, ale u večeře se řešilo jen to, že Pavlova kurýrní firma má potíže.
Rodiče se rozhodli vzít si půjčku, aby mu pomohli. Když jsem navrhla, že by mohl zkusit něco jiného, řekli mi, že nerozumím byznysu. O šest měsíců později Pavel zkrachoval. Rodiče ho se Sárou ubytovali u sebe.
Při další večeři jsem se neudržela a řekla, že konkurence je součást hry. Pavel mě odbyl – „Co ty víš o skutečném podnikání? ”
Pak Sára oznámila, že potřebuje vlastní prostor. Pavel se zeptal maminky na byt po babičce.
Řekla jsem, že tam bydlím. Ale ve středu večer jsem je našla stát uprostřed mého obývacího pokoje – maminku, Pavla i Sáru, která si prohlížela můj domov jako realitní makléřka. „Můžeme se nastěhovat příští týden,” řekla Sára. Když jsem namítla, že jsem byt zrekonstruovala, maminka se usmála.
„Když jsi byt tak vylepšila, jeho hodnota stoupla. Nový nájem bude trojnásobek. ” Věděla, že si to nemůžu dovolit. „Máš týden na to, abys našla jiné místo.
”
Stála jsem uprostřed svého domova a sledovala, jak odcházejí. Ale neplakala jsem. Do půlnoci jsem našla nový byt, dva bloky od práce. Další den jsem si ho prohlédla, podepsala smlouvu a najala stěhovací firmu.
Odpoledne jsem z bytu odvezla všechno, co jsem koupila – sedačku, stůl, knihovny, kávovar, dokonce i závěsy. Nechala jsem tam jen tu starou pohovku, která tam byla původně. Peklo vypuklo ráno. Maminka řvala do telefonu, že byt je prázdný.
„Neměla jsi právo vzít si všechen ten nábytek. ” Odpověděla jsem klidně, že všechno bylo moje a že mám účtenky. Pavel a Sára mi zavalili zprávy – nazvali mě sobeckou, pomstychtivou, bezcitnou. „Bezduchý korporátní trubec,” stálo v jedné z nich.
Neodpověděla jsem na žádnou. O měsíc později mi maminka zavolala, že nepřišla platba nájmu. „Očekáváme, že budeš v platbách pokračovat. Rodina si pomáhá.
” Zasmála jsem se. Vyhodili mě, aby se tam nastěhoval Pavel, a teď chtějí, abych za něj platila. „Jsem z tebe velmi zklamaná,” řekla maminka. „To ti chci říct přesně to samé,” odpověděla jsem a zavěsila.
Zablokovala jsem je všechny – mámu, tátu, Pavla i Sáru. Bylo to jako useknout si končetinu, ale konečně jsem mohla dýchat. Od sestřenice Radky jsem se doslechla, že Pavel přišel s dalším podnikatelským nápadem a rodiče shánějí další peníze. „Co si o tom myslíš?
” zeptala se mě. Pokrčila jsem rameny. „Není to můj cirkus, ne moje opice. ”
Seděla jsem pak večer na své pohovce ve svém bytě se sklenkou vína.
Rodina by si měla pomáhat. Jenže oni zapomněli, že pomoc má být oboustranná, že láska má být bezpodmínečná. Dala jsem si další doušek a usmála se.
Měla jsem lepší věci na práci, než napravovat lidi, kteří napraveni být nechtějí.
