V listopadu 1983 se patnáctiletá Linda Mannová vracela domů z hlídání dětí. Místo obvyklé cesty zvolila zkratku po stezce Blackpit. Domů už nikdy nedošla. Ráno ji našli mrtvou – znásilněnou a uškrcenou.
Vyšetřovatelé odebrali biologické stopy, ale tehdejší metody jim daly jen málo. Pachatel měl krevní skupinu A a určitou enzymovou charakteristiku, která odpovídala zhruba desetině mužské populace. To nestačilo k tomu, aby někoho označili. Případ zůstal nevyřešený.
O necelé tři roky později, 31. července 1986, zmizela patnáctiletá Dawn Ashworthová z nedaleké obce. Druhý den našli její tělo na stezce. I ona byla znásilněna a uškrcena.
Policii napadla děsivá shoda. Věk obětí, způsob útoku, blízkost míst i povaha zločinu – všechno ukazovalo na stejného pachatele. Sérologické testy ale opět nabídly jen úzké zúžení okruhu podezřelých. Jistotu nepřinesly.
Tehdy se policie obrátila na laboratoř profesora Aleca Jeffreys e z univerzity v Leicesteru. Jeffreys o dva roky dříve objevil princip genetického otisku – metodu, která uměla porovnávat vysoce variabilní úseky lidské DNA a vytvořit obrazec natolik individuální, že rozlišoval i příbuzné. Jeffreys porovnal DNA ze stop z obou vražd. Výsledek byl zásadní: oba zločiny spáchal tentýž muž.
Mezitím policie zadržela sedmnáctiletého Richarda Bucklanda, mladíka s mentálním postižením, který se k vraždě Dawn Ashworthové částečně přiznal. Za starších metod by takové přiznání mohlo stačit k obžalobě. Jeffreysův test ale ukázal něco jiného – Buckland nebyl zdrojem biologické stopy. Stal se prvním člověkem v dějinách, kterého DNA očistila z podezření z vraždy.
Tento okamžik je pro historii forenzní genetiky možná důležitější než pozdější usvědčení skutečného pachatele. DNA od začátku prokázala dvojí moc: umí usvědčovat i očišťovat. Policie ale stála před novým problémem. Vrah obou dívek byl stále na svobodě.
Věděli, že jde o jednoho muže, ale neměli tušení, kdo to je. Rozhodli se proto pro krok, který neměl v dějinách kriminalistiky obdoby. Mezi lety 1986 a 1987 odebrali vzorky krve nebo slin přibližně pěti tisícům mužů ve věku sedmnáct až třicet čtyři let z okolních obcí. Šlo o první velký genetický screening v historii.
Z dnešního pohledu se v něm zračí síla nové metody i počátek etických otázek, které forenzní genetiku provázejí dodnes. Kde leží hranice dobrovolnosti? Jak daleko smí stát zajít při prověřování obyvatel? Navzdory obrovskému rozsahu akce se pachatel zpočátku neobjevil.
Screening selhal. Ne kvůli metodě, ale kvůli lidskému faktoru. Colin Pitchfork, narozený 23. března 1960, pracoval jako pekař.
Byl ženatý, měl děti a navenek nepůsobil nijak nápadně. Ve skutečnosti měl za sebou delší sexuálně deviantní minulost. Už jako mladistvý byl stíhán za exhibicionismus, v roce 1979 sexuálně napadl šestnáctiletou dívku a o rok později se obnažoval před dvěma nezletilými. Když přišla řada na odběr vzorku, nepodstoupil ho sám.
Přemluvil kolegu Iana Kellyho, aby se za něj vydával a poskytl vzorek pod jeho jménem. Kelly později tvrdil, že Pitchfork argumentoval strachem z problémů kvůli svému záznamu. Screening tak načas obešel. Průlom nepřišel z laboratoře, ale z hospody.
Rozšířila se tam fáma, že jakýsi Kelly poskytl krev za někoho jiného. Informace se dostala k policii, oba muže prověřili a 19. září 1987 Pitchforka zatkli. Když odebrali jeho skutečný vzorek a porovnali ho s biologickými stopami z obou vražd, shoda byla jednoznačná.
Colin Pitchfork se stal prvním pachatelem na světě usvědčeným na základě profilování DNA v případu vraždy a znásilnění. V lednu 1988 se přiznal k vraždám Lindy Mannové a Dawn Ashworthové i k dalším sexuálním útokům. Dne 22. ledna 1988 byl odsouzen na doživotí.
Soudce mu uložil minimální dobu výkonu trestu třicet let, později sníženou na dvacet osm. Při vynesení rozsudku zaznělo, že nebýt DNA, mohl zůstat na svobodě a představovat další nebezpečí pro ženy a dívky. Na případu je zásadních několik vrstev najednou. DNA nefungovala izolovaně, ale v kombinaci s klasickou policejní prací.
Laboratoř potvrdila, že oba zločiny spáchal jeden muž, a vyloučila původního podezřelého. K dopadení pachatele ale vedla až výpověď, fáma a lidské selhání při zástupném odběru. Případ také ukázal, že biologická stopa může spojit více zločinů do jednoho pachatele i tehdy, když mezi nimi leží roky. Screening tisíců mužů vytvořil precedens pro masové genetické prověřování, které později inspirovalo vyšetřování po celém světě.
A konečně přesvědčil soudy i veřejnost, že DNA není laboratorní zajímavost, ale důkaz s mimořádnou silou. Jeffreysova původní metoda, dnes označovaná jako DNA fingerprinting, pracovala s minisatelitními oblastmi genomu a vytvářela obrazce pásů, které šlo porovnávat mezi vzorky. Pozdější forenzní genetika se technicky posunula k analýze STR markerů a k citlivějším, rychlejším a standardizovaným metodám. Základní princip ale zůstal stejný: biologický materiál nese individualizovanou informaci, kterou lze využít k identifikaci, vyloučení i příbuzenskému srovnání.
Případ měl také silný dopad na právní a etickou debatu. Jak dlouho má stát uchovávat genetické profily? Má být screening skutečně dobrovolný, když odmítnutí může vyvolat podezření? Jak chránit lidi, kteří jsou prověřováni, ale nikdy z ničeho neobviněni?
Už tehdy bylo jasné, že technická síla metody může být zkreslena, pokud se nepracuje se stejnou pečlivostí, jakou projevoval Jeffreys při prvních analýzách. Osud samotného Pitchforka ale ukazuje, že historické prvenství nekončí rozsudkem. Po desetiletích ve vězení byl v červnu 2021 podmíněně propuštěn a 1. září 2021 se dostal na svobodu.
Už 19. listopadu téhož roku byl ale po porušení podmínek licence vrácen zpět do vězení. Následovala další řízení o možném propuštění. V listopadu 2025 Parole Board rozhodl, že Pitchfork propuštěn nebude a nebude ani přemístěn do otevřeného režimu.
Oficiální sdělení hovořilo o přetrvávajících obavách z rizika. K dubnu 2026 zůstává ve vězení. Případ Colina Pitchforka je třeba chápat jako bod zlomu ve čtyřech směrech. DNA spojila dva zdánlivě oddělené zločiny do jediné série.
Spolehlivě vyvrátila vinu původního podezřelého. Umožnila první masový genetický screening v dějinách. A přesvědčila justici, že biologická identita může mít v důkazním řízení sílu srovnatelnou s otiskem prstu – v mnoha ohledech ještě vyšší.
Od té chvíle už kriminalistika nebyla stejná.
