Otis Adalbert Klein. Jezdec Phantom. Big Bill Hawkins nastražil léčku s obdivuhodnou přesností. Každý sebemenší detail měl promyšlený s krajní pečlivostí.
Lehkomyslné vystupování jeho druha Ormsbyho naznačovalo, že nepojal nejmenší podezření, ačkoli se zdálo, že jej poněkud znepokojovala Bilova nezvyklá hovornost a nevysvětlitelně dobrá nálada. Po dlouhém létě marné dřiny oba hledači pokladů narazili na žílu, která jim slibovala nezávislé bohatství. A přesto Ormsby jevil pramálo nadšení. Během dnů věnovaných přípravám a doplnění žalostně prořídlých zásob byl nezvykle mlčenlivý, místy až zachmuřený.
Když jeli bok po boku horskou stezkou, následováni dvěma somarskými mulami, z nichž první měla v brašnách tolik zlatého prachu, že by stačil vykoupit celý obchod v Red Dog, Big Bill se předháněl v líbezné družnosti. Současně však přemýšlel, plánoval. Starý vlk mezi prospektory Big Bill Hawkins se s Ormsbim poprvé setkal v salonu Dear Food v Red Dogu. Velká část jeho úspor byla v nenávratnu a on potřeboval prostředky na další výpravu.
Ormsby, tulák a kovboj bez práce měl právě tolik peněz, kolik byl postrádal. Pod vlídným vlivem alkoholu vzniklo partnerství. Krajina, již procházeli, byla pro Hawkince otevřenou knihou a onby novic se na svého mohutného společníka vždy spoléhal ve chvílích, kdy bylo třeba rozhodnout, kterým směrem se vydat. Tak i tentokrát navrhl Hawkins, aby zvolili novou cestu do Red Dog, kde hodlali podat žádost, vyřídit formality a nakoupit zásoby.
Big Bill měl podle svého soudu dosti důvodů Ormsbyho nenávidět. 19 let se potloukal v těchto končinách, někdy s druhem, avšak mnohem častěji sám. Tu a tam narazil na dost výnosnou hlínu, aby se udržel při životě a několikrát na slušný nález, který jel na pár měsíců zabezpečil. Ale to, co mu leželo v žaludku, bylo vědomí, že když přišel ten velký úder Štěstěny, ten na nějž čekal a za něj žřel a bojoval plných 19 let, musí se o něj dělit s tímhle zelenáčem, tímhle novicem, který by nerozeznal křemen od břidlice.
Vsadil na tuto životní hru nejlepší léta svého života a když mu osud konečně rozdělil královskou postupku, podal ji zároveň i Ormsbimu. Museli se tedy podělit o bank a nebo si to vyřídit v otevřeném boji. A Bigbill se už dávno rozhodl pro boj podle karet, které si sám namíchal. „Zdá se mi, jako bysme jeli nějakou oklikou, když chceme do Red Dog,“ poznamenal Ormsby, když náhle zabočili u rozcestí.
„Ale kdeže? Odtud je to stejně. Tudy vede vodní stružka. Zvěř nebude o nic chudší, když si smočí pysky.
Musíme myslet na ně, stejně jako na sebe. Je dlouhé, horké odpoledne a druhá cesta je suchá jako kost. “ „Máš pravdu, Bille. Úplně jsem na ty chudáky zapomněl.
To se člověku stane, když má vlastní čutoru plnou. “ „To jsi teda pěkný kovboj,“ zařval Hawkins. „Já na ně nezapomínám nikdy. Koně bez vody nepojedou víc než automobil bez benzínu.
“ „To ten náš velký nález se mnou nějak mává,“ povzdechl Ormsby. „Půl dne nevím, jestli sedím v sedle nebo letím v aeroplánu. “ Bigbill neodpověděl. Oči měl upřené na stezku před sebou.
Chvíle činu se neúprosně blížila. Ostrá zatáčka, již měli sotva 50 stop před sebou, byla předem určeným místem. Blížili se k ní krok za krokem. Bilův pohled se nezachvěl.
Pravda. Ruka svírající otěže se lehce třásla, ale jeho tvář byla neproniknutelná. Nasadil pokrovou masku. Nastala chvíle závěrečného zúčtování.
Mírně přitáhl koně, vytáhl lovecký nůž a nenápadně přeřízl vodějící provazy. Poté prudkým kopancem zarazil ostruhu koni do levého boku. Zvíře se vzepjalo a Bill škubl pravou otěží, takže ho vrhlsbyho koni. Římca byla úzká, srá jen několik stop.
Kůň i jezdec zakolíssali, sklouzli a zřítili se do něčeho, co je přijalo stupým žuchnutím. Okamžik na to se oba, muž i zvíře, zmítali v měkké slizké hmotě, která je hrozila během několika vteřin pohltit. Milův kůň uháněl vzhůru po stezce dobrých stojardů. Hawkins jej přidržel udidlem, zvolnil na rychlý klus a pak zastavil.
Obrátil a jel zpět. Chodně beze spěchu. Kvílení uvázlého koně téměř přehlušovalo zoufalé lidské výkřiky. „Proboha, Bille, to je živý písek,“ volal Ormsby.
Hawkins se sklonil, zcela nevzrušeně přistoupil k okraji. Vytáhl z kapsy tabák, kousek ukousl, přežvykoval a vyplivl do bublajícího bahna pod sebou. „Tak vydejež,“ utrousil. „Vydrž chvilku, hodím ti laso.
“ Pomalu se otočil k sedlu, jako by dával největší pozor na zamotaný provaz. S každým pohybem se však uzel zdál těsnější. „Rychle, Bille, pro lásku Boží,“ křičel Ormsby. „Už to mám popás!
“ Byl dál, trhal a pletl laso, jakoby zápasil s ďábelským zauzlením. Konečně se otočil. Ormsby si již uvolnil vlastní laso a zoufale se mu ho pokoušel hodit. Sliz dosahoval mužových podpaží.
Po koni ani vidu, nic než pijěnou potřístěné nozdry. I ty mizely, když házel lano. Dopadlo k Bilovým nohám. „Chyť moje lano, Bille.
Myslím, myslím, že bych po něm dokázal vylézt. “ Bigbill se sehnul, zvedl slizké lano a s krutým, téměř zvířecím smíchem, jej mrštil svému druhovi přímo do tváře. Smrtící bažina již dosáhla Ormsho brady. Na tváři se mu objevil výraz prázdného úžasu.
Záhy jej vystřídala nenávist a hrůza, když pochopil zlovolný úmysl svého společníka, zaklonil hlavu k poslednímu zalapání po vzduchu. „Ty prašivej kojote,“ zasýpal, „ty vražednej žlutej pse, já si tě najdu. Třeba i z pekla uteču, ale dostanu tě. “ Já slova mu utěl stoupající písek.
Jedna slizká ruka se ještě na okamžik vymrštěla nad povrch, drápajíc prázdný vzduch a pak zmizela. Bigbill se nehnutě díval na bublající povrch močálu. Jedinou zbývající stopou po jeho odporném zločinu bylo Ormsbyho napůl ponořené laso, které spadlo opodál. Bilal utopil pečlivě mířeným kamenem, pak obrátil pozornost ke zvířatům.
Obě muly jej sledovaly s netečnou apatií, dlouhé uši svěšené, zatímco spojoval přetržené provazy. Vyhoupl se do sedla. a odjel k nedaleké tůni. Když se zvířata napila, zamířil co nejrychleji do Red Dog.
Krvavě rudé slunce stálo těsně nad západním obzorem, když Bigbill vyjel do vesnice. Poté, co se postaral o zvířata, aby byla řádně ustájena a nakrmena, sejmul ze sedlových brašen těžké vaky zlatého prachu a zamířil do Bonelova obchodu se smíšeným zbožím. „Dobrý večer, Bille,“ pozdravil jej Dave Bonel, nakloněn přes stříbrné obroučky brýlí, když se mohutný prospektor objevil ve dveřích. „Kde máš parťáka?
“ Byl se zasmál, ale poněkud nervózně. „Zdejchnul se před pár tejdnama. No kdoví jaký díry,“ odvětil. „Sebral většinu žrádla, mizera mizerná.
Ale pořádný for si udělal sám ze sebe. Den po tom, co zdrhnul, jsem narazil na výnosnou žílu a vytyčil si pěkný nárok. Chci, abys mi zvážil tohle zlato a přichystal papíry. “ Stará pultová deska se zachvěla pod ranou dvou těžkých měžců, které byl náhle vyložil před úžaslého obchodníka.
Dave Bonel zlatý prach s vykulenýma očima zvážil. „No to ses teda tentokrát trefil, Bille,“ poznamenal. „Chceš vyplatit hotovost nebo jen potvrzení? “ „Dej mi tak stovku v keši a potvrzení na zbytek,“ řekl prospektor.
„Zejtra ráno jedu podat nárok. Myslíš, že bys mi ty papíry mohl sepsat ještě dneska večer, abych mohl hned vyrazit? “ „Budou připravené, až se navečeříš,“ řekl Bonel. Kromě toho, že byl obchodník, působil i jako notář a smírčí soudce.
Bill zamířil do salonu Dear Food na pár panáků jako předkrm. Pak se přesunul do přilehlé jídelny, kde do sebe naložil obrovský steak, půl tuctu vajec, hromadu hranolků, kávu a kus koláče. Zapálil si dlouhý černý doutník a vrátil se do obchodu. Bonel měl dokumenty připravené.
Byl si smekl klobouk, pozvedl pravici ke slavnostní přísaze a podepsal. „Tak zatím, Dave,“ zabručel, když mu Bonel podal listiny. „Uvidíme se zítra odpoledne. Budeš potřebovat zásoby a tak dál, předpokládám.
“ „Jo, hromadu věcí. Zatím, zatím, bye. “ Následujícího odpoledne se Bigbill vracel z okresního města. Jediný vlastník nejbohatšího nároku, jaký tam byl za dlouhá léta zapsán.
Často přemýšlel, jaké to je být bohatý. Kolikrát snil, co by dělal, kdyby někdy zbohatl. Teď, když ta chvíle skutečně nastala, měl v hlavě zmatek. Jedno však věděl jistě.
Slíbil si víno, ženy a zpěv. A jelikož Red Dog nabízel jen první z těchto trojí slastí a on se zde měl zdržet nějaký čas, rozhodl se, že doba k popíjení nastala. Zastavil před salunem Deer food, nedbale přehodil otěže přes zábradlí a vešel dovnitř s okázalou nonšalancí člověka, jenž si může dovolit všechno. Víno ovšem myslel jen obrazně.
Podle to byl nápoj pro ženské. On měl rád kořalku a měl ji rád silnou. Přidusal k baru a položil 20 dolarovku před překvapené oči Joe McGinise, obtloustlého výčepního. „Máš něco pořádnýho, Joe?
“ zeptal se. „No, máme oldow, nějakou živou vodu a taky tři hvězdičkový hennesy. “ „A dej mi tři hvězdičkový a ať si ostatní dají, co chtěj. “ Hlučná společnost kovbojů, prospektorů, pastýřů, karbaníků a pochybných existencí rozličných řemesel či žádných, hlásila své požadavky zcela bez ostychu.
Když dostali na lito, pozvedli sklenky v hlučné sborové zdravici. Od té chvíle neměl nouzi o družnou společnost, zvlášť když Big byl vědom si své nové zámožnosti, trval na tom, že zaplatí většinu rund. Kolem 11:30 se však společnost začala rozcházet. Mnozí se vypotáceli ke svým čekajícím koním, někteří sami, ve dvojicích.
Pár těch, kdo pili příliš, zůstalo se sklopenou hlavou na stole nebo se sesulo v židlích. Netečně k opileckým písním a neslušným žertům těch, kdo se ještě drželi na nohou u baru. Bill hodil svou poslední 20 dolarovku podno výčepnímu. „Dej mi ještě jeden, Joe.
“ Pronesl slavnostně. „Co tam stojíš, ty pyomej troubo? Slyšíš? “ „Však jsi taky pěknej.
Tulpas. “ „Měl jsi dost, Bille,“ řekl Joe. „Schovej si ty peníze a jdi spát. “ „Měl dost.
Jo. Já vím. “ Byl se na něj mračil s narůstající zlobou. „Nemám dost.
Dej pití. “ „Už ti nic nenaliju. Dnes ne. “ „Hele, s kým to mluvíš?
Tak dáš mi nebo ne? “ Byl čím dál víc černal vzteky. Ruka mu sklouzla k velké 45 u pasu. Ostatní u baru rychle ustoupili.
„Řekl jsem: Ne, vem si své peníze a padej. “ Pistole zahřměla a za pultem se roztříštěly sklenice. Znovu zaburácela a zrcadlo za barem se rozseklo v hvězdicovou puklinu. Šerif, který vzadu hrál pohodový pokr, vykoukl mezi dvoukřídlými dveřmi se zbraní v ruce.
„Co se to tu do pekla děje? “ Byl měl z moci zákona zdravý respekt. Pohled na hvězdu a zbraně jej skoro vystřízlivěl. V panice opustil revolver, vyběhl ze salónu a vrhl se na koně.
Šerif se rozběhl za ním, ale Joe ho zastavil. „Nech ho jít, Jacku. Nikomu se nic nestalo a zejtra to zaplatí. Teď má peněz na to, aby koupil celej tenhle zatracenej flek.
“ Big Bill jenž tryskem uháněl vesnickou ulicí, byl přesvědčen, že jej pronásledují. Pobídl koně, až mu krev vystříkla z rozervaných slabin a horečně se snažil vzpomenout si to provedl. Za nic na světě se mu nedařilo vybavit si události. Vše se neslo v mlze až do okamžiku, kdy se objevil šerif.
Náhle nahvatal prázdnou pochvu. Střílel a možná možná i zabil. Zabil člověka. Ta myšlenka se ho držela jako klíště.
Ano. Zabil člověka právě předešlého dne. Člověk přísahal, co to přesně řekl? Slova umírajícího Ormsbyho se mu z ničeho nic vybavila s děsivou jasností.
„Dostanu tě, i kdybych měl z pekla utéct. “ Může člověk uprchnout z pekla nebo odkudkoli, kam se jeho duch odebral? Mohou se mrtví vrátit mezi živé, aby splatili pomstu? S tou myšlenkou se chvěl, zatímco hnal koně vpřed s ještě větším šílenstvím, neboť za ním se ozývaly rychlé ostřeznějící údery kopit.
Zdálo se, jako by s prvním cinknutím těch pronásledovaných kroků Billův kůň už nepotřeboval povídku. Vyděšené zvíře se rozletělo vpřed s ušima přilepenýma k hlavě s nozdrami rozšířenými v smrtelné hrůze. A přesto navzdory té zběsilé rychlosti, kroky za nimi nabíhaly stále blíž, znepokojivě rychle. Byl očekával, že každým okamžikem uslyší výkřik stát nebo ucítí kulku mezi lopatkami.
Bál se pokračovat, bál se zastavit, bál se i ohlédnout. To napětí mu drásalo nervy. Nakonec si řekl, že půjde o život jeho či šerifův. Jistě zastřelil někoho v salo a pokud jej dopadne, nevyhne se šibenici.
Ačkoli ztratil svou 45, stále měl svůj malý Deringer. Zasakroval, vyrval jej z kapsy a otočil se v sedle. Pronásledovatel byl sotva 50 stop za ním a byl málokdy míjel. Na 50 stop.
Zvedl malou pistoli a vystřelil. Když se ukázalo, že střela neměla žádný účinek, zaklel a vystřelil podruhé. Postava za ním se stále blížila, nepříjemně v sedle, neotřesená. Na jejím vzhledu bylo cosi zvláštního, něco mrazivého, děsivého.
Zprvu si toho nevšiml, ale najednou si to uvědomil s hrůznou ostrostí. Ten kůň byl mu povědomý. A ten jezdec, jen jediný muž, kterého kdy znal, nosil stejným zvláštním zalomením a v té lehce nakloněné poloze. A ten muž byl mrtvý, zavražděný.
A znovu mu v hlavě zazněla slova mrtvého Ormsbyho. „Dostanu tě. I kdybych měl z pekla utéct. “ Bill namáhal oči, aby jeho zrak pronikl pološerou nocí.
Náhle měsíc vyplul spoza rychle letěcích mraků a byl poznal pravdu. Deringer mu vypadl z bezvládných prstů. Z krku mu stoupal přidušený hrdelní výkřik. Přetřel si oči, ale přelud nezmizel.
Blíž a blíž se sunul ten mlčenlivý, neúprosný jezdec. Bigbill s hrůzou sevřenou duší spatřil, jak bytost či stín roztáčí laso. Smyčka se rozevřela, zakroužila nad přízračnou hlavou a prudce vystřelila vpřed. Bigbill se skrčil a vydal výkřik tak pronikavý, že jej trhal na kusy.
Výkřik jenž přešel do chrčivého smrtelného kvílení, když se provaz stáhl a sevřel mu hrdlo. Na okamžik cítil, jak se houpá ve vzduchu, a pak se rozhostila černota. Jasné ráno následujícího dne dorazili do Red Dog dva kovbojové z ranče Barell. Jeden vezl náhradní sedlo a uzdu.
Druhý přivázal stuhlou mrtvolu Big Billa Hawkince. Zhluk zvědavých obyvatel se seběhl okamžitě v čele s šerifem. „Kde jste ho našli? A co se stalo?
“ Volal šerif, zatímco muži snášeli tělo na zem. Kovboj, jehož kůň nesl mrtvolu, se slezl a řekl:„Nejpodivnější věc, jakou jsem kdy viděl. Našli jsme Billa a jeho koně na dně rokle. Bill byl mrtvý a kůň měl zlomené obě přední nohy, tak jsme ho museli dorazit.
“ „A co byla zablo? “ „Pokud dokážu říct, byl uškrcenj lasem. Má spáleninu kolem krku od provazu a žádný zlomeniny ani jiný zranění nemá. “ „Kdo ho následoval, když včera odjel z Red Dog?
“ Zeptal se šerif. „Nikdo,“ ozval se prospektor. „Viděl jsem ho vyjet samotnýho. “ „Kdo ho dostal?
“ Pokračoval kovboj. „Musel odletět pryč vzducholodí. “ „Vzducholodí? Co tím myslíš?
“ „No, já a můj parťák jsme se vyšplhali na okraj rokle, abysme viděli, co se tam stalo. Viděli jsme stopy Bilova koně, jak běžel a přepadl přes okraj. Vedle nich byly stopy jinýho koně. Končili čtyřstopým smykem, jaký udělá kůň, když jezdec hodí laso.
“ Šerif se zamračil. „A kam vedly ty stopy? “ „No to je právě to. Hledali jsme všude vysoko, nízko, 100 jardů na všechny strany, ale nenašli jsme ani jedinou stopu koně nebo člověka, která by pokračovala od místa, kde byl Hawkins zemřel.
“
