Odpoledne v pokoji slečny Jane Turnerové se právě chystalo konec prázdnin. Seděla u stolku a skládala pár věcí do kabely, když zaklepání na dveře přerušilo ticho. „To jsem já, Jane. Smím dál?
“ ozval se hlas, který neznala. Ale místo aby se zeptala, kdo volá, vyhrkla bezstarostně: „Jen pojďte dál. “ Dveře se prudce rozletěly. Než stačila cokoli říct, něco ji udeřilo do boku hlavy a na tvář jí přitiskl vlhký kapesník.
Pak už nepamatovala nic. Když se probrala, ležela svázaná k židli provazem, s šálem přes pusu, vysílená k smrti. Našla ji až druhý den paní Skevardová, která chtěla její pokoj pronajmout někomu jinému. Policejní vyšetřování nepřineslo nic.
Jane si pamatovala jen starší ženu v plášti se závojem, ale byla si jistá, že útočník byl muž. Neměla nepřátele ani cennosti, jen zmizela její kabelka s pár bezcennými věcmi. Nikdo nic neviděl. Detektivové tápali.
Šéf si nakonec pozval Lady Molly. Ta si vyslechla všechny detaily a hned usoudila: „Je v tom zapletená žena. Muž by nenapodobil ženský hlas tak věrohodně, aby nevzbudil pozornost. “ A místo aby čekala na instrukce, koupila jízdenky do Westonu.
V hotelu se ubytovala pod cizím jménem a druhý den mi poručila, ať z ročníku místních novin vystříhám všechny osobní inzeráty. Když dokončila práci, ukázala mi šest ústřižků. V každém stály iniciály H. S.
H. a domluvená schůzka na malém nádraží mezi Bristolem a Westonem. „Ty hloupé odstavce mi poskytly klíč k celé záhadě,“ řekla. Ale vysvětlení jsem se tehdy nedočkala.
Do Londýna jsme se vrátili jen na pár hodin. V novinách mezitím vyšla zpráva o senzačním objevu policie. Pak k nám domů dorazila návštěva, která mi vyrazila dech: hraběnka z Hohengebirgu, mladičká kráska v krajkách a šifonu. Přiznala se, že ji Lady Molly má zachránit před skandálem.
Byla to dcera anglického vévody, provdaná za německého velkovévodu. Tchyně a švagrová jí nedaly pokoj. Jen čekaly na příležitost, jak ji ponížit. A ona jim tu příležitost sama dala.
Během léta ve Falkestoneu potkala starého známého svého otce, pana Rumbolda, finančníka s pošramocenou pověstí. Nechala se přemluvit k výletu na jeho jachtě. V Boloň ji přistihla dívka z minulosti: Jane Turnerová, bývalá švadlena z jejich zámku. Viděla ji s panem Rumboldem před hotelem a vyfotografovala je společně.
Fotografie se pak stala nástrojem vydírání. Jane jí psala domluvené schůzky přes inzeráty v novinách a ona jí musela platit sto liber ročně. Neviděla jsem ji, jen její matku, která pokaždé přišla na domluvené místo, plakala hraběnka. Jane sama se nikdy neukázala.
Matka jí vyhrožovala, že fotku prodá jejímu muži nebo tchyni, a kdyby se odvážila přiznat, bylo by po ní veta. Když na to Lady Molly ukázala na strojopisný dopis, který hraběnka dostala pár dní po útoku na Jane, celá věc dostala nový rozměr. Dopis tvrdil, že Jane Turnerovou přepadl nějaký muž, který jí sebral negativ a teď žádá tisíc liber. Hraběnka byla zoufalá.
Byla ochotná zaplatit cokoli, jen aby se vyhnula skandálu. „To nesmím,“ naříkala. „Můj muž by mi to nikdy neodpustil. “ Lady Molly ji ujistila, že se nemusí bát, a poslala ji domů s tím, že se o vše postará.
Druhý den jsme vyrazily do Bristolu. Má paní mě nechala převléct do svých nejbohatších černých šatů, vlasy mi upravila do staromódního drdolu a sama se proměnila v dámu tak vznešenou, že se za ní lidé na ulici otáčeli. V jedné z bídných uliček jsme zastavily před domkem, kde bydlela Jane Turnerová. Vystoupily jsme z kočáru a nechaly si otevřít od umazané služky.
„Jsem vdova velkovévodkyně ze Starburgu,“ oznámila Lady Molly. „Toto je má dcera, princezna Amálie. Přicházíme za slečnou Turnerovou. “ Dívka, která nám otevřela, zkoprněla hrůzou a rozběhla se po schodech vzhůru.
Vešly jsme do pokoje, kde seděla Jane Turnerová a četla si román. Na první pohled to byla docela hezká dívka, ale v jejích černých očích bylo něco drzého a vypočítavého. Lady Molly se bez pozvání usadila do křesla a prohodila lámanou angličtinou: „Máte kompromitující fotografii mé snachy, že ano? Já jsem vévodkyně ze Starburgu.
Toto je má dcera. Jsme tu inkognito. “ Jane se tvářila, jako by neslyšela. „Nevím, o čem mluvíte.
“ Lady Molly vytáhla z kabelky ten strojopisný dopis. „Tohle jste napsala mé snaše. Dostal se ke mně. Dám vám dva tisíce liber za tu fotografii.
“ Jane se zarazila, ale vzdor jí neopustil. „Fotografii nemám. “ „Tak ji přinesete,“ odpověděla Lady Molly klidně. „A já tu počkám, dokud se nevrátíte.
“ Jane se rozčílila. „Dnes ji sehnat nemůžu. Ten člověk, co ji má, nežije v Bristolu. “ „Ale bydlí docela blízko, že?
“ odvětila má paní. A dodala: „Pokud odejdu z tohoto pokoje bez fotografie, půjdu rovnou na policii s tímhle dopisem. A vy budete stíhána pro vydírání. Já se skandálu nebojím.
Takže: dva tisíce liber, nebo dva roky vězení. Volba je na vás. “ Viděla jsem, jak se drzost v dívčiných očích mění ve strach. Jane se prudce otočila a vběhla do vedlejšího pokoje.
Nastalo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin a kroky koně venku před domem. Pak se ozval prudký rachot, jako by spadl těžký kus nábytku. „Rychle, Mary, ten vedlejší pokoj!
“ vyhrkla Lady Molly. Rozběhla jsem se ke dveřím. Byly zamčené. „Dolů!
“ poručila. „Denvers má stát venku na stráži. “ Seběhla jsem schody, vyběhla ven a uviděla inspektora Denverse, jak si klidně vykračuje po chodníku. Zamávala jsem na něj a společně jsme se hnali zpátky do domu.
Lady Molly stála u dveří vedlejšího pokoje a přiložila ucho k jejich spáře. „Myslím, že ještě není pozdě. Vyrazte je. “ Denvers se opřel ramenem do dveří a ty povolily hned napoprvé.
To, co jsme uviděli, mi vzalo dech. Jane Turnerová visela na provaze přivázaném k železnému oku ve stropě. Smyčku si utáhla kolem krku. Zřejmě vylezla na stůl, uvázala provaz a pak stůl odkopla.
Naštěstí se jí nohy zachytily o opěradlo židle. Byla sice zmodralá, ale ještě naživu. Denvers ji rychle sňal dolů a poskytl jí první pomoc. Jakmile se trochu vzpamatovala, poslala nás Lady Molly ven.
Po dlouhé chvíli vyšla za námi ven a k fiakru. „Poslala jsem pro ni lékaře,“ řekla klidně. „Teď už je v pořádku. “ „Takže ta fotografie nikdy neexistovala?
“ zeptala jsem se užasle. „Ne,“ odpověděla. „Deska nevyšla. Ale Jane si nenechala ujít příležitost vytáhnout z té ubohé bázlivé hraběnky peníze.
Všechno si vymyslela sama. “ „Sama? “ „Ano. Byla to ona, kdo se scházel s hraběnkou na těch nádražích.
A byla to také ona, kdo se přestrojil za starší ženu a vpadl do westonského pokoje. Zinscenovala útok na vlastní osobu, aby mohla z hraběnky vymámit ještě tisíc liber. Ale když dnes stanula tváří v tvář hrozbě vězení, nevydržela to. “ „A co teď?
“ „Vše se ututlá. Veřejnost se nikdy nedozví, kdo Jane Turnerovou napadl. “ Ale mě už bylo jasné, že spravedlnost přišla přesně tam, kam měla.
A že ta pošetilá hraběnka se už nikdy nebude muset bát následků jednoho osudného odpoledne.
