„Miluju ji,” řekl Jason a já ztuhla uprostřed oslavy. Jenže to nebylo určeno mně. Bylo to řečeno Josie, mé babičce, v koutě zahrady. A já se dozvěděla, že úplně všechno mezi námi byl jen promyšlený plán.
Začalo to nevinně. Přijela jsem na léto k babičce Dot, která slavila pětasedmdesáté narozeniny. Přivezla jsem si s sebou práci – rukopis, na kterém jsem pracovala měsíce. A hlavně jsem si přivezla tajemství.
Po pár odmítnutích z nakladatelství se konečně ozvali ti nejlepší – Adams a Andrews. Chtěli knihu vydat, ale do konce měsíce jsem musela přepsat polovinu příběhu. Nic jsem rodině neřekla. Kniha měla být dárkem pro babičku, ale jen kdyby to vyšlo.
Babička měla ale úplně jiné plány. Od první chvíle mi začala dohazovat Jasona, kluka, se kterým jsme si hráli jako děti a který sem také přijel na léto ke své babičce Josie. „Stará láska nerezaví,” opakovala babička a já se jen usmívala. Po maturitě jsme se rozešli tak, že mi ani nevysvětlil proč.
Prostě zmizel. Od té doby uplynulo deset let. Začalo to nevinně. Učila jsem angličtinu na druhém stupni, bydlela jsem v San Franciscu.
On dělal v investiční bance a podle všeho si žil svůj vysněný život. Jenže babičky měly spadeno na nás oba. Dohazovaly mi lékárníka, který psal básně. Jemu zase chtěly domluvit schůzku s instruktorkou vodního aerobiku.
Jednou ucpala babička dřez hadrem na nádobí, aby k nám Jason musel přijít opravit „poruchu”. Jindy jsme narazili na jeho babičku v pekařství, která mi představila svého vnuka Davida, čerstvě nezadaného. Jason i já jsme z toho šíleli. Potkali jsme se na pláži, kam jsme se oba schovali – on před Rondou, věčnou roztleskávačkou ze střední, já před básnícím lékárníkem.
A tehdy přišel s návrhem: „Co kdybychom předstírali, že spolu chodíme? ” Babičky by nám přestaly dohazovat každého, koho potkají. Já bych měla konečně klid na přepisování knihy. On zase prostor po rozpadlém zasnoubení, o kterém mi prozradil.
Souhlasila jsem. Začali jsme hrát divadlo. Drželi jsme se za ruce na veřejnosti. Před babičkami jsme si vymýšleli rande – taneční lekce, výlety na lodi.
Místo rande jsme ale často seděli v doku a opravovali starou plachetnici, kterou nám babičky nechaly na krku. Já jsem psala, on opravoval stěžeň. Povídali jsme si. O všem možném.
O jeho vysněné práci lodního designéra, kterou opustil kvůli matce, která chtěla, aby měl jistotu. O mém rukopisu, který mi nakladatelství vracelo s tím, že les v příběhu je moc děsivý. „Zkusila ses pověsit hlavou dolů? ” zeptal se jednou, když jsem si zoufala nad příběhem.
Prý se mu tak lépe přemýšlí. Vysmála jsem se mu, ale nakonec jsme místo toho skončili na ostrově z dětství, kde mě napadlo, že hrdinka najde ostrůvek plný tajemství. „To je perfektní,” vydechla jsem. Začala jsem znovu psát a on mi tiše svěřil, že poslal jeden ze svých náčrtů lodí do soutěže.
Poprvé po letech se odvážil zkusit to, co miluje. Čím déle jsme spolu trávili čas, tím těžší bylo si namlouvat, že je to jen hra. Babička viděla víc, než jsem chtěla přiznat. „Ty ho miluješ,” řekla jedna moje sestřenice a já se jen ošívala.
„Jsme přátelé,” opakovala jsem. Jednou večer, při západu slunce u jezera, se Jason rozpovídal. „Když Michel zrušila naše zasnoubení,” řekl tiše, „byl jsem v šoku z toho, jak jsem byl slepý. Ale pak mi došlo, že to nebyla její chyba.
Já jsem dávno jel na autopilota. Potřeboval jsem zjistit, co mi dělá radost. ” Podíval se na mě. „A ten náš předstíraný vztah mi to ukázal.
”
„A co chceš dělat teď? ” zeptala jsem se šeptem. „Jo, nějak to dopadne,” usmál se. „Tak či tak se tomu budu věnovat dál.
” A pak dodal: „Ale nebýt tebe, nikdy bych to nezvládl. ”
„Cos mi chtěla říct? ” zeptal se. Chtěla jsem mu říct, že jsem do něj zamilovaná.
Ale bála jsem se. Bál se i on. „Jen že mám radost, že jsme přátelé. Zase,” zalhala jsem.
Den oslavy se blížil. Babička šílela z příprav. Máma měla přijet. Já jsem pořád čekala na zprávu z nakladatelství ohledně přepsané verze.
Jason i já jsme se jeden druhému vyhýbali, jako bychom oba věděli, že když si sedneme a začneme mluvit upřímně, už to nepůjde vzít zpátky. Pak přišla babiččina oslava. Zahrada hrála barvami, fontána se šampaňským a všichni se usmívali. Máma přijela, omluvila se a usmívala se, jako by se nic nestalo.
Babička zářila. A pak jsem zahlédla Liama. Můj editor. Stál u vchodu s úsměvem a mířil přímo ke mně.
Srdce mi poskočilo. „Moc ti gratuluju, Penelope,” řekl a já jsem se rozplakala. Kniha vyšla. Byla moje.
Rozběhla jsem se k babičce, ale vtom se něco stalo. Jason, který stál vedle mě, se otočil a odešel. Bez slova. Nechala jsem ho jít.
Babička si mě odvedla stranou. „Musím ti říct nepříjemnou pravdu,” začala a já si musela sednout. A pak mi to řekla. O tom lékárníkovi, o pekařství, o ucpaném dřezu, dokonce i o polámaném stěžni.
Všechno to byla ona a babička Josie. Všechno to byl jejich plán, jak nás dva srazit dohromady, protože věděly, že bychom se sami nikdy nedali dohromady, kdybychom si nemysleli, že to byl náš nápad. „Vy jste nás postrčily,” vydechla jsem. A vtom jsem pochopila, že jsem Jasona ztratila.
Ne kvůli babičkám. Kvůli sobě. Bála jsem se mu říct pravdu a on si myslel, že to celé byla jen hra. Odešel, aby mi nezkřížil cestu za mými sny.
Běžela jsem za ním. Našla jsem ho u auta. „Já myslela, že jsi odešel,” vydechla jsem. „Chtěl jsem,” odpověděl a jeho hlas se chvěl.
„Myslel jsem, že to jen předstíráš. Nechci pro tebe být komplikací a už ti nikdy nechci ublížit. ” Pak se zhluboka nadechl. „Ale já jsem nic nepředstíral.
Od našeho dětství až doteď. Ty jsi pro mě ta jediná. A jestli to cítíš stejně, nikdy neodejdu. ”
„Miluju tě, Jas,” zašeptala jsem.
A on mě objal. „Ještě musím něco přiznat,” usmál se. „Jde o tvůj dárek. ” Vtom se za námi ozval smích.
Babička stála na schodech s mým editorem Liamem. „Tohle je Liam,” řekla jsem všem. „Napsala jsem knihu. A je věnovaná tobě, babičko.
Je tam napsáno: ‚mé dohazovací babičce Dot. ‘ Protože tebe mi mohli dohodit leda andělé. “
