Toho večera, 23. září, jsem se v sedm hodin pečlivě oblékal k večeři ve svém londýnském bytě. Poněkud samolibě jsem se přirovnával k mužům, kteří si v divočině zachovávají civilizovanost tím, že se každý večer převléknou. Jenže moje situace nebyla o nic méně absurdní – byl jsem mladý muž z dobré rodiny, s budoucností na Foreign Office, a přesto mě zářijový Londýn dusil svou prázdnotou.
Všichni mí přátelé odjeli na venkov, za sportem a čerstvým vzduchem. Nejprve jsem si na svém utrpení téměř liboval, psal jsem duchaplné dopisy plné ironie. Pak mě to přešlo. Přišlo mi nevolno z toho, jak snadno se svět beze mě obejde.
Lady Eshleyová mi laskavě psala, jak mi budou chybět. Ale dopis od hosta z jejího domu, spěšně načmáraný před honem, mi ukázal pravdu. A sestřenice Nesta mě bodla svou nevinnou poznámkou: „Je strašné, že se teď musíš péct v Londýně, ale koneckonců tě jistě těší, že máš tak zajímavou a důležitou práci. ”
Moje práce ale nebyla ani zajímavá, ani důležitá.
Skládala se z kouření cigaret, sdělování, že pan ten a ten odjel, a zpracovávání nezajímavých výtahů z konzulárních zpráv. V Londýně mě nezadržovala žádná mezinárodní krize, ale rozmar vzdáleného nadřízeného, který zrušil mé prázdninové plány. A teď, když mělo mé otroctví konečně skončit, jsem neměl kam odjet. Společnost v Morven Lodge se rozpadla.
Všude se šuškalo o zasnoubení, které tam vzniklo. Všechna pozvání, která jsem v červenci odmítal, se mi teď posmívala jako přízraky. Moji rodiče byli v exilu kvůli otcově dně. Byl jsem na dně.
Vtom zaklepání na dveře přerušilo moje bědování. Sluha Viders mi podal dopis s německým razítkem. Na zadní straně obálky stálo rozmazaně připsáno: „Moc se omlouvám. Ještě jedna věc.
Pár napínáků, velikost 1, pozinkované. ” Dopis byl od Arthura Daviese, kterého jsem znal z Oxfordu. Psal z jachty Dulcibela ve Flensburgu. Ptal se, jestli bych k němu nepřijel na menší jachtařskou výpravu po šlesvických fiordech.
Prý je to znamenitý kraj, prvotřídní scenérie, a až se ochladí, bude tam dost kachen. Jeho společníci museli odjet a on nutně potřebuje někoho dalšího. Prosil mě, ať přivezu pušku, zásobu broků, nepromokavé oblečení a jeho vlastní pušku od Lenkestra. Ať přivezu i prizmatický kompas a libru tabáku Raven.
Věděl, že mluvím německy jako rodilý Němec, a to prý nám moc pomůže. Končil slovy: „Mám takový pocit, že při mně stojí štěstí a ty přijedeš. ”
Dopis jsem strčil do kapsy a vydal se na svou večerní cestu do klubu. Nevěděl jsem, že právě znamená předěl v mém životě.
Večeře v cizím klubu byla ohavná a místnost nevětraná. Přesto jsem v sobě cítil podivné, nepatrné zlepšení nálady. Určitě to nebylo Davisovým dopisem. Představa jachtingu na Baltu koncem září byla příšerná.
Déšť, zima, mlhy. Každý rozumný jachtař by teď posádku rozpouštěl, ne svolával. Napadlo mě, že Davis neměl na přepych peníze, když jsem ho znal. Jeho loď musela být dost velká, když doplula až do Flensburgu, ale co to bylo za loď?
Začal jsem vzpomínat na Davise z Oxfordu. Měl jsem ho rád pro jeho energii a skromnost, i když jsme si po škole neměli co říct. Patřil k jinému světu, než do kterého jsem vstoupil já. Oblékal se bez vkusu a nudil mě.
Vždycky jsem si ho spojoval s čluny a bahnitými mělčinami východního pobřeží, kde mě kdysi málem přesvědčil strávit týden v otevřeném člunu. Při doutníku v prázdné kuřárně se mi ta možnost znovu vracela. Neměl jsem žádné jiné plány. Pohřbít se na Baltu mělo přinejmenším nádech tragické důslednosti.
Znovu jsem si dopis přečetl. Snažil jsem se ignorovat závan čerstvého vzduchu a přátelství, který z něj čišel. Při druhém čtení byl plný zlých znamení. „Prvotřídní scenérie” – ale co bouře kolem rovnodennosti a říjnové mlhy?
„Až se dost ochladí” – chlad a jachting mi připadaly jako zrůdné spojení. Jeho společníci odjeli. Proč? A proč proboha prizmatický kompas?
Seděl jsem tam a nechápal, že mi přátelská prozřetelnost právě přispěchala na pomoc. Zlobil jsem se na ten těžkopádný projev přátelství. Ale něco v tom dopise bylo.
