Tchán spadl na zahradě a poranil si nohu. Nebylo to nic vážného, ale je mu dvaaosmdesát, tak jsme ho pro jistotu nechali odpočívat na lůžku. Patricia si při tom odfrkla, že staří lidé jsou někdy na obtíž, a že povyk kolem nich nezvládá. Řekla jsem jí, že to není hezký způsob, jak se o něm vyjadřovat.
Jen se usmála a prohodila, že jsem na něj zvyklá, takže se o něj postarám. Jmenuji se Emily, je mi třicet a před třemi lety jsem se vdala do rodiny Daniela, svého bývalého šéfa. Pracovala jsem ve firmě, kterou kdysi založil jeho dědeček. Když jsem před osmi lety nastoupila, byl už prezidentem společnosti můj tchán Christopher a předsedou představenstva jeho otec Michael.
Dědeček tehdy ještě zvládal všechny důležité povinnosti, ale před dvěma lety, když mu bylo osmdesát, předal většinu agendy svému synovi. Zůstal předsedou, ale všichni věděli, že reálnou moc už drží Christopher. Tchán je tvrdohlavý, ale spravedlivý a laskavý. Naproti tomu můj tchán Christopher působí nezrale, nikdy neřekne jasně svůj názor a ve srovnání s dědečkem je nespolehlivý.
Dělá všechno, co mu tchyně Patricia řekne. Moje tchyně už zemřela, nikdy jsem ji nepoznala. S Danielem jsme spolu začali chodit, když jsme tři roky po mém nástupu pracovali ve stejném týmu. Připadal mi spolehlivý, i když trochu svéhlavý.
Možná proto, že jsem brzy přišla o otce a vyrůstala jen s matkou. Ta před dvěma lety zemřela na následky nemoci a já teď nemám jinou rodinu než tchány. Krátce poté, co jsem se vdala, se matce přitížilo a potřebovala péči. Odešla jsem z práce, abych se o ni mohla starat.
Manželova rodina proti tomu nic nenamítala, hlavně díky dědečkovi. Řekl, že je přirozené, abych se postarala o matku, která mě vychovala sama, a ať si nedělám starosti. Díky tomu jsem mohla být matce celý rok po boku až do její smrti. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná.
Od té doby, co dědeček předal firmu Christopheru, se ale postoj všech k němu změnil. Už tolik neposlouchají jeho názory a chovají se k němu nedbale. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale čím déle jsem sledovala chování tchyně a manžela, tím jasnější mi to bylo. Christopher ho ignoruje, jako by ho už nepotřeboval.
Patricia se tváří, že je taky zbytečný. Jednou jsem se jí zeptala, jestli si nemyslí, že jsou k dědečkovi chladní. Odsekla, že nemá čas zabývat se starými lidmi, a že mám volný čas já, tak se o něj mám starat. Manžel mě odbyl s tím, že je unavený z práce.
Takhle to chodí pořád. Nikdo je nepřesvědčí. Teď jsem jediná, kdo s dědečkem doma mluví. Jednou jsem mu navrhla, ať se jdeme projít, že se mu noha dobře hojí a rehabilitace mu prospěje.
Souhlasil. Šli jsme do parku, kde si hrály děti. Díval se na ně s radostí, ale pak smutně řekl, že byl celý život zaneprázdněný prací a neměl na děti čas, a proto Christophera a Daniela pořádně nevychoval. Skoro jsem z toho měla stažené hrdlo.
Pak mi navrhl, že by se měl pro rodinu postavit nový dům. Ten starý je přes padesát let starý, špatně dispozičně řešený a opravy by stály víc než novostavba. Řekl, že stárne a nikdy nevíme, co se stane, tak by chtěl dům bezbariérový, aby neměli problém, kdyby potřeboval péči. Navrhl, aby jeho pokoj byl uprostřed, aby se o něj každý mohl snadno postarat.
Patricia byla nadšená. Christopher řekl, že to není špatný nápad a že se o peníze postará. Dědeček jim poděkoval a odkázal je na pana Jonese, který spravuje jeho majetek. Pan Jones je podnikový právník, kterému dědeček věří už skoro třicet let.
Je mu osmapadesát a vždycky se stará o dědečkovo zdraví. Někdy mám pocit, že je pro něj víc synem než jeho vlastní synové. Ulevilo se mi, že má kolem sebe takového člověka. O podrobnostech stavby jsem nebyla informovaná.
Patricia ale působila velmi vesele a všichni tři si prohlíželi časopisy o interiérovém designu. Vypadalo to, že vše jde hladce. Pak se ale stalo něco nečekaného. Vyšlo najevo, že dědeček má dluh milion osm set dvacet tisíc dolarů.
Vykřikla jsem, co to má znamenat. Christopher vysvětlil, že se dědeček stal spoludlužníkem na půjčce pro firmu kamaráda, která se dostala do potíží, a dluh se stal jeho odpovědností. Patricia se ale uklidnila, když zjistila, že smlouva na nový dům je napsaná na Christophera, takže jim ho nikdo nevezme. Řekla, že je ráda, že to udělali po svém.
Teprve tehdy jsem zjistila, že dům, který platil dědeček, je zapsaný na tchána. Přepsat ho takhle mi připadalo jako něco typického pro Patricii. Divila jsem se, proč je nenapadlo vzdát se domu, aby pomohli dluh splatit. Christopher řekl, že dluh je Michaelova vina a nemá s nimi ani s firmou nic společného, a že je podepsaný na jeho jméno, takže je to v pořádku.
Dědeček během toho rozhovoru neřekl ani slovo a já nezasáhla. Nebyla to částka, kterou bych zvládla. O několik dní později se dědečkovo chování začalo měnit. Zeptala jsem se ho, co by si dal k obědu.
Odpověděl mi: kdo jsi? A dodal, že je mu teprv padesát a nemám právo mu říkat dědo. Nejdřív jsem si myslela, že je jen zamyšlený, ale když se to opakovalo, začala jsem být nesvá. Patricia se ho zeptala, co dělá a kde je její jídlo.
Dědeček řekl, že je Emily, ne Patricia. Patricia se ušklíbla, že už snědl, a on začal křičet, že ho chtějí vyhladovět. Napadlo mě, jestli jeho stav nezpůsobil šok z toho dluhu. Nikdo z rodiny mu nechtěl pomoct.
Snažila jsem se ho přesvědčit, aby šel do nemocnice, ale rezolutně to odmítl. Nechtěl si připustit, že by mohl mít demenci. Radila jsem se s manželem, ale ten to smetl ze stolu s tím, že se ho to netýká. Patricia taky nebyla žádná naděje.
Obrátila jsem se na Christophera jako na poslední možnost. Řekla jsem mu, že si myslím, že by to mohla být demence, a ať s námi pojede do nemocnice. Odpověděl, že ještě není tak zle, a že když se to dozví ostatní, zjistí, že jeho otec má demenci. Řekl, že dnes existují dobré léky, které mohou zpomalit průběh, ale že není třeba spěchat.
Budou ho ještě chvíli pozorovat. A dodal, že Emily je tady, takže to bude v pořádku. Cítila jsem se frustrovaná jejich nezájmem. Zkoušela jsem dědečka přesvědčit sama.
Řekla jsem mu, ať pojede do nemocnice na vyšetření. Zeptal se, kdo jsem a kam ho chci odvézt. Odpověděl, že nic neprovedl. Svíralo se mi srdce, když jsem viděla, jak tvrdohlavý se můj kdysi laskavý tchán stal.
Patricia se jen pobaveně zasmála a řekla, že i kdyby byl předsedou, teď už je po všem, dokonce i firma patří jen Christopheru. Dodala, že dědeček brzy zapomene úplně, začne bloudit a jen obtěžovat. Zeptala jsem se jí, jak to může říct, když celý život tvrdě pracoval pro rodinu. Jen se usmála a řekla, že tenhle dědek ničemu nerozumí.
Zuřila jsem nad její bezcitností. Držela jsem se slabé naděje, že se všechno změní, až se přestěhujeme do nového domu. Vždyť ho dědeček postavil, rodina by mu mohla projevit aspoň trochu vděčnosti. O dva měsíce později byl dům hotový.
Celé dny jsem balila věci pro tchána a manžela, zatímco moje vlastní věci zůstávaly netknuté. Patricia a Daniel mi neustále zadávali úkoly a bránili mi v jakémkoli pokroku. Řekla jsem si, že menší věci přenesu později, ten dům přece nikam nezmizí. Když byla většina věcí přenesená, chtěla jsem jít zavolat dědečka.
Manžel mě ale zadržel a oznámil mi, že s dědečkem můžu zůstat ve starém domě. Zeptala jsem se, co to znamená. Řekl, že v novém domě nepotřebují žádná zavazadla navíc, a že od teď budu s dědečkem bydlet tady. Dodali mi, že mi dávají i dědečkův dluh, takže můžu být aspoň hospodyní.
Patricia vesele zamávala a popřála mi hodně štěstí se splácením dluhů a s péčí o dům. Odešli a nechali mě ohromenou. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Byli jsme opuštěni.
Nejen já, ale i můj tchán s dědečkem. V novém domě budou bydlet jen oni. Bylo to mimo mou představivost, že by někdo mohl být tak krutý. Pomalu jsem se vrátila do zadního pokoje.
Nevadilo mi starat se o dědečka, takový byl můj záměr od začátku. Chtěla jsem na něj nesměle zavolat, ale všimla jsem si, že ke mně sedí zády. Vy citil mou přítomnost a otočil se, dřív než jsem stihla promluvit. Řekl: už odešli.
Jeho výraz vypadal úplně jinak než před několika měsíci. Vypadal jako jiný člověk. Napadlo mě, jestli se neobjevil nějaký nový příznak. V příštím okamžiku se ale usmál a řekl, že přišel pan Jones.
Pan Jones vešel a zeptal se, jestli se předseda zbavil nepotřebného personálu. Dědeček odpověděl, že ano, a vyzval ho, ať jdeme. Zeptala jsem se, kam jdeme. Odpověděl: samozřejmě do nového domu.
Opustila jsem dům, vedena svým tchánem, aniž bych plně chápala, co se děje. Následující měsíc mě Patricia a Daniel bombardovali telefonáty. Dědeček prohlásil, že už jejich hovory nebude přijímat, ale já jsem manželovi odpovídala kvůli hrozícímu rozvodu. Manžel se ptal, jestli je dědeček se mnou, když šel do starého domu.
Řekl, že byl na prodej. Nemá cenu ani milion osm set dvacet tisíc, takže dluh nesplatím. Vyčítal mi, že jsem to udělala. Zeptala jsem se, co tím myslí.
Řekl, že jsem dědečka navedla. Že tátovi nejde dovolat, a že ten zapomnětlivý dědek udělal něco nehorázného. Věděla jsem, o čem mluví, ale chtěla jsem slyšet jeho verzi. Vysvětlil, že dědeček prodal akcie společnosti výkonnému řediteli, čímž se ten stal největším akcionářem.
Proběhla valná hromada a zasedání představenstva, které vedlo k odvolání Christophera z funkce prezidenta. Manžel tvrdil, že výkonný ředitel musel senilního starce podvést, aby akcie prodal, a že je to neplatné. Řekla jsem mu, že něco špatně pochopil, protože dědeček demencí netrpí. Naopak se zdá být soudržnější než dřív.
Až do dne stěhování jsem upřímně věřila, že můj tchán trpí demencí. Ukázalo se, že choval podezření od chvíle, kdy se Patricia zmínila o stavbě domu. Vymyslel plán. Předstíral demenci, aby pozoroval, jak se jeho syn, snacha a vnuk zachovají.
A přesně jak předpokládal, jeden po druhém odhalili svou pravou tvář. Nakonec nechali jeho i mě na holičkách. Těžko jsem zadržovala smích, protože se vše vyvíjelo přesně, jak očekával. Dědeček se ušklíbl a řekl, že když chcete oklamat podvodníky, musíte nejdřív oklamat své spojence.
Přiznal, že dostával od výkonného ředitele a pana Jonese pravidelné informace o firmě, když byl pryč. Christopher a Daniel se chovali, jak se jim zlíbilo, byli samolibí a ignorovali názory zaměstnanců, kteří si dělali legraci z celé firmy. Dědeček firmu předal synovi, ale měl o budoucnost obavy. Nakonec se rozhodl, že ji nemůže svěřit Christopheru a přenechal ji výkonnému řediteli.
Manžel se zeptal, co ten dluh milion osm set dvacet tisíc. Řekla jsem, že už je pryč. Dědeček skutečně ručil za kamarádova otce, ale měl osobní majetek přesahující tuto částku. Tuto informaci jsem záměrně zamlčela, abych zabránila tomu, že se na tento majetek zaměří Patricia a Daniel.
Přítel byl synem dobrodince, který dědečkovi v mládí pomohl. Navíc venkovské pozemky, které syn vlastnil, se chystal přestavět na letovisko, což mu umožnilo prodat je za vysokou cenu. Manžel vykřikl, že jsem vypočítavá. Zeptala jsem se, jestli jsou v pořádku.
Řekl, že nejsou, že byli oba s otcem vyhozeni ze společnosti. Zeptal se, co teď mají dělat. Řekla jsem, že je tu ještě hypotéka na dům. Manžel se zarazil a zeptal se, co tím myslím.
Vysvětlila jsem, že peníze za dům měl všechny zaplatit dědeček, ale Christopher podepsal smlouvu, aniž by si všechno zkontroloval. Dodala jsem, že to ukazuje, že opravdu neměl předpoklady být prezidentem. Manžel si povzdechl. Následkem toho přišli tchánovci o dům, který si postavili, protože nebyli schopni splácet hypotéku.
Teď bydlí ve starém bytě starém přes padesát let a snaží se splácet nesplacený úvěr. Občas se mě pokoušeli kontaktovat a navrhovat, abychom bydleli všichni společně. To už nebylo možné. Dědeček odešel z funkce předsedy a koupil si starý dům na venkově.
Řekl mi, že můžu jít a svobodně žít, kde se mi zlíbí, a že se nemusím starat o životní náklady. Rozhodla jsem se ale zůstat s ním. Zeptala jsem se, jestli mu nebudu překážet, a poprosila, ať mě nechá být s ním. Měla jsem slzy v očích.
Dědečkovy oči se také zaleskly. Díky panu Jonesovi byl rozvod dokončen a bylo provedeno řízení o vyloučení mého bývalého tchána a bývalého manžela z dědictví. Stala jsem se adoptivní dcerou svého tchána. Kdyby se mu něco stalo, hodlám se o něj starat až do konce.
Teď si oba užíváme společnou práci na poli. Jednoho dne jsem vykřikla, ať se podívá na tu velkou ředkvičku. Ve slunečním světle plynuly hřejivé okamžiky. Řekla jsem, že bych si přála, aby tyhle dny pokračovaly, třeba jen o den déle.
A pak jsem se zeptala, co on.
