Stavím dům, kde budu žít se svým milencem a naším dítětem. Tak jsem požádala někoho známého, aby ho zboural. Robert si hrdě odfrkl a zasmál se. Vedle něj se Nicole také samolibě a nepříjemně usmívala.
Dům, který byl mým posledním citovým útočištěm, stál v troskách. Když jsem byla na dně, byl svévolně a beze stopy zničen. Po ztrátě rodičů mi taková krutost vůči někomu, koho sužuje nemoc, připadala ďábelská. Nedokázala jsem to odpustit ani tomu muži, ani Nikol.
Mé srdce hořelo pomstou. Vy dva jste skončili. Za pošlapávání lidských citů zaplatíte. Když ti dva odcházeli, zamumlala jsem to a přitom se na ně zadívala.
Nechala jsem za sebou svůj zničený rodinný dům a začala připravovat odvetu. Určitě si myslí, že kvůli své nemoci dlouho nevydržím, ale já jim to nedovolím. Měla jsem v rukávu eso, o kterém Robert nevěděl. Svého jednání by jistě hluboce litoval.
Jmenuji se Amy Braunová. Je mi čtyřicet let a jsem žena v domácnosti. Za Roberta jsem vdaná už asi dvacet let, ale naše manželství nebylo moc dobré. Ačkoli jsme si od začátku přáli děti, bohužel se nám žádné nenarodily.
Naše manželské problémy začaly hádkou kvůli léčbě neplodnosti. Když jsme se nechali vyšetřit, ukázalo se, že důvodem, proč nemůžeme počít dítě, jsem já. I když nebylo nemožné, abych měla děti, lékaři říkali, že šance jsou poměrně malé. Nějakou dobu jsme zkoušeli léčebné postupy a doufali v naději.
Finanční zátěž však byla značná, a tak jsem v pětatřiceti letech léčbu vzdala. Od té doby si Robert často stěžoval, že je to moje vina, že nemůžeme mít děti. Když jsem jeho sarkasmus nemohla vydržet, často jsem utíkala k rodičům. Vždycky se můžeš vrátit domů, když to bude moc těžké.
Když jsem roztržitě seděla na verandě domu svých rodičů, seděla vedle mě matka s šálkem čaje a řekla tohle. I když jsem rodičům o hádkách s Robertem neřekla, rodiče mají schopnost věci prohlédnout. To je pravda. Nemusíš si nechat všechno líbit.
Můj otec, který byl v důchodu a užíval si doma svých koníčků, se přidal a seděli jsme ve třech na verandě. Dívat se na stromy v zahradě a popíjet přitom kávu bylo uklidňující. V tomto domě kdysi bydleli moji prarodiče z otcovy strany. Ačkoli byl poměrně starý, můj dědeček, který byl puntičkář, ho nechal postavit s ručním tesařem, takže byl stále v dobrém stavu a dalo se v něm žít.
Pobyt zde mě vždy uklidňoval. I když jsem se po svatbě odstěhovala, toto místo pro mě zůstalo místem útěchy. Ach, kdybych věděl, že nemůžeme mít děti, nevzal bych si tě. Robert si to bručel při každodenním večerním popíjení při sledování televize.
Bylo to jen jeho obvyklé rýpání. Na televizní obrazovce běžel pořad, v němž malé děti běhaly po městě. Od té doby uplynulo několik let. Oběma nám už táhne na čtyřicet a náš vztah úplně ochabl.
Zejména pokud jde o děti, neúnavně mi to vyčítal. Všichni moji kolegové mají děti a já se s tím prostě nedokážu ztotožnit. Povzdechl si. Už mě unavovaly neustálé hádky pokaždé, když jsme se viděli.
Rozhovory s Robertem jsem minimalizovala. Robert se doma cítil nesvůj, a tak začal pod záminkou přesčasů nebo práce o víkendech zůstávat dlouho do noci. Ahoj, Amy, nerada to říkám, ale po dlouhé době jsem se sešla se svou starou kamarádkou Kelly na nezávazném posezení u kávy. Po obědě a dezertu, když jsme si vychutnávali kávu, Kelly najednou zvážněla.
Její výraz stuhl, jak se zdálo, že bojuje sama se sebou, aby se mi svěřila. Co je to s tebou? Najednou mluvíš tak vážně. Jsme kamarádky, nemusíš se přede mnou držet zpátky.
Povzbuzena mými slovy začala Kelly mluvit odhodlaně. Vlastně jsem před chvílí viděla tvého manžela. Nejdřív jsem si myslela, že je to někdo, kdo se mu jen podobá. Ale nebyl s tebou.
Byl s nějakou mladou ženou. S mladou ženou? Ano. Možná je to jen kolegyně nebo kamarádka, ale na to se mi zdáli příliš blízcí.
Podle ní vypadali Robert a ta žena velmi důvěrně, když spolu šli. Drželi se za ruce a zvenčí vypadali jako rodina. Žena také držela dítě. Když jsem slyšela o dítěti, rozbolelo mě srdce.
Jestli byl ten příběh pravdivý, Robert mě možná podváděl. A zdálo se, že jeho partnerka má dítě. Komu to dítě patřilo? Nebylo jasné, ale už jen při pomyšlení na to se mi dělalo špatně.
Kdyby se něco stalo, zavolej mi. Určitě ti pomůžu. Díky. Vážím si toho.
Omlouvám se, že jsem ti dělala starosti. Poděkovala jsem Kelly za podporu a odešla, přičemž jsem se snažila uklidnit hlubokým dýcháním. Moje mysl byla neklidná a ovládala ji úzkost. Druhý den, když se Robert vrátil z práce, jsem ho konfrontovala se ženou, o které se Kelly zmínila.
Ahoj, slyšela jsem o tom. Kdo je ta žena, se kterou jsi byl? S jakou ženou? Aha, ona se jen ptala na cestu a já jí jen ukazoval cestu.
Ale slyšela jsem, že jsi se s ní držel za ruku. Kelly byla také svědkem toho, jak se Robert držel za ruku s tou ženou. Jeho výmluva zjevně vypadala jako lež. Když jsem na to upozornila, Robert se zřejmě rozrušil a jeho výraz se stal děsivým.
Co se mi snažíš říct? Pochybuješ o mně? Je to prostě divné. Podvádíš, že ano?
Prostě to přiznej. To je ale špatná fáma. To musí být omyl. V žádném případě bych nepodváděl.
Máš vůbec nějaký důkaz? Robert na mě hlasitě křičel, zřejmě rozzuřený, a vyhrožoval mi. Bez ohledu na to, jak moc jsem se ho vyptávala, Robert schůzku s tou ženou popíral a místo toho mě obviňoval, že o něm pochybuji. Ať jsem se ptala na cokoli, bylo to marné, a Robert nakonec vše rezolutně popřel.
Měla jsem k dispozici jen Kellyno svědectví a žádné důkazy. Nemohla jsem v tom pokračovat, a nezbývalo mi, než se neochotně vzdát. Uplynulo několik dní, kdy jsem v sobě dusila nevyřešené pocity, a pak jednoho dne mi na chytrý telefon někdo zavolal. Ve skutečnosti to byl hovor od policie, a po jeho vyslechnutí jsem zbledla.
Byla to zpráva, že oba moji rodiče zemřeli při autonehodě. Spěchala jsem do nemocnice, o které mi řekli, a tam oba leželi v postelích. Proč? Tati, mámo.
Křičela jsem, jak jsem se tiskla k jejich tělům, ale žádná odpověď nepřicházela. Tvrdě konfrontována s realitou jsem se zhroutila na podlahu. Nějak se mi podařilo pohřeb přežít, a přestože jsem se cítila prázdná a zarmoucená, Robert mě nijak neutěšil. Pohřbu se téměř nezúčastnil a jako obvykle opět chyběl doma.
Přemýšlela jsem, co dělá a kde, ale neměla jsem sílu se tím dál zabývat. Čas plynul, a po měsíci následujícím po jejich smrti jsem musela začít přemýšlet o pozůstalosti po rodičích. Ačkoli můj rodinný dům nebyl nijak zvlášť bohatý a dědictví se moc nedostávalo, dům, kde rodiče bydleli, jsem měla zdědit já. Vzhledem k tomu, že pozemek byl pohodlně dostupný do města, měl nadprůměrnou hodnotu.
I když to byl starý dům, jeho prodejem by se dala získat slušná částka jen za pozemek. Ale já jsem se k jeho prodeji nedokázala tak docela odhodlat. Byla tu také možnost přestěhovat se z bytu, kde jsem momentálně bydlela s Robertem, do tohoto domu. Náš manželský vztah však úplně ochladl, a ve hře byly i náznaky jiné ženy, i když to Robert popíral.
Nedokázala jsem si představit, že bych tam s ním začala nový život. V rozporu s mými pocity začal Robert tvrdit, že bychom zděděný dům měli prodat nebo zbourat a postavit nový. Ta stará bouda nemá žádnou cenu. Měli bychom s ní rychle něco udělat.
I přes jeho naléhání jsem se nedokázala rozhodnout. Uprostřed velkého smutku ze smrti rodičů mě měla postihnout další pohroma. Jednoho dne, když jsem doma dělala domácí práce, se najednou všechno přede mnou pokřivilo. Náhle mě začal bolet žaludek a závrať mi úplně zatemnila zrak.
Když jsem se v zápětí probudila, byla jsem na neznámém místě. Ležela jsem v posteli a rozhlédla se kolem sebe. Zjistila jsem, že se nacházím ve strohé místnosti. Zřejmě to byla nemocnice.
Vedle mé postele seděli doktor a Robert a hluboce spolu rozmlouvali. Zdálo se, že si nevšimli, že jsem otevřela oči. Výsledky testů ukázaly, že vaše žena má pokročilou rakovinu. Rakovina.
Znamená to, že jí nezbývá moc času? Kolik jí zbývá času? Prosím, uklidněte se, pane, hned vám všechno vysvětlím. Já, rakovina, je to pravda?
Když jsem slyšela o rakovině, z tváře mi vyprchala všechna krev. Bylo to něco životu nebezpečného, nebo se to dalo vyléčit léčbou? Zeptala jsem se doktora třesoucím se hlasem. Jste při vědomí?
Chápu, že cítíte úzkost, ale snažte se, prosím, zůstat v klidu. Navzdory uklidňujícím slovům jsem se nedokázala uklidnit. Doktor řekl, že se připraví na další testy, a odešel z místnosti, takže jsme zůstali jen já a Robert. Máš rakovinu?
Co to? Máš opravdu smůlu. Robert po mně házel bezduchá slova a ušklíbl se. Vypadáš docela šťastně.
To mě tak moc nemáš rád. Už to víš, ne? Zůstal jsem ženatý s tebou, vadným výrobkem, který ani nemůže mít děti. Měla bys být vděčná, ale teď je to tak.
Sbohem. Užívej si toho mála života, co ti zbývá. S těmito slovy Robert rychle opustil nemocniční pokoj. Svírala jsem si bolavý žaludek a otráveně jsem si kousala ret.
O několik měsíců později se můj stav díky léčbě stabilizoval a já byla dočasně propuštěna z nemocnice. Robert mě od té doby nenavštívil, takže nevěděl, že dnes jdu domů. Nechtěla jsem vidět tvář tak bezcitného člověka, a tak jsem se rozhodla, že se do bytu, kde jsem s Robertem žila, nevrátím. Po zralé úvaze, co dělat, jsem se rozhodla, že se prozatím vrátím k rodičům.
A z nemocnice jsem si vzala taxík a řidiči sdělila adresu svého rodinného domu. Rodiče, kteří mě vždy vřele vítali, tam už nebyli, ale myslela jsem si, že starý známý dům mi přece jen přinese trochu klidu. Když však taxík dorazil na místo určení, nevěřila jsem vlastním očím. Co to je?
Dům, který tam měl stát, tam nebyl. Dům, ve kterém od té doby bydlela moje rodina, byl právě demolován buldozerem. Za hlasitého burácení stroj aktivně boural. Veranda, kde jsem trávila mnoho hodin, byla nyní zničená, proměněná v trosky.
O bourání rodinného domu mi samozřejmě nikdo neřekl. Byla jsem majitelka, a ničit dům bez mého svolení bylo zjevně špatné. Ale rodinný dům přede mnou byl žalostný pohled. Už napůl zdemolovaný.
Cože? Amy, proč jsi tady? Jak jsem tak nechápavě stála, ozval se zezadu známý hlas. Byl to Robert.
Vedle něj stála mladá žena, kterou jsem nepoznávala. V nemocnici mi řekli, že mohu dočasně odejít. Ale co je tohle? Roberte, víš o tom něco?
Agresivně jsem se postavila Robertovi. Co to sakra je? Měl jsem v plánu všechno dokončit, zatímco budeš v nemocnici. Ale to je problém.
No dobře. Robert mi se zlomyslným úšklebkem začal prozrazovat něco neuvěřitelného. Stavím dům, kde budu žít se svou milenkou a naším milovaným dítětem. Tak jsem požádal někoho známého, aby ho zboural.
Jak to myslíš? Nicole se tenhle pozemek opravdu líbil, ale říkala, že tuhle starou boudu nesnáší, tak jsme se rozhodli, že ji přestavíme. Manželka tvého Roberta. Přesně jak jsem slyšela, stará dáma.
Žena jménem Nicole si mě prohlížela nahoru a dolů. Pak si odfrkla nosem, jako by něco vyhrála. Jistě, jsem starší než ona, ale není důvod, aby se mi vysmíval někdo, koho jsem právě potkala. Z jejího postoje jsem poznala, že jí chybí zdravý rozum.
Chtěla jsem jí říct spoustu věcí, ale nejdřív jsem potřebovala pochopit, proč je můj rodinný dům v takovém stavu. S tímto myšlením jsem Nicole ignorovala a postavila se Robertovi. Počkej chvíli. Uvědomuješ si vůbec, co říkáš?
Stejně brzy odejdeš kvůli své nemoci. Takže tenhle dům je můj. Takže není problém, když ho teď přestavím. Ne, říkal, že zboural dům plný vzpomínek na mou rodinu, aby mohl žít s Nicole i s dítětem, které ukrývali.
To přece nemůže být dovoleno. Ten dům je napsaný na mě. Neboj se, změnil jsem vlastnictví na své jméno, když jsi byla v nemocnici. Tak se už konečně vrať do nemocnice.
Nikde už nemáš místo. Hodně štěstí při léčbě, i když je to asi marné. Při těchto slovech se Robert zasmál. Vedle něj se zlomyslně usmívala i Nicole.
Takové zacházení s někým, kdo přišel o rodiče a pak ho zasáhla nemoc, bylo jako něco, co by udělal ďábel. Nemohla jsem toho muže ani Nicole nechat bez trestu. Vy dva jste skončili. Když ti dva v povznesené náladě odcházeli, zamumlala jsem to a přitom se na ně zadívala.
Nemohla jsem se vrátit do svého zdemolovaného rodinného domu a nechtěla jsem se vrátit do bytu, kam by si můj manžel mohl přivést milenku. Neochotně jsem se usadila v obchodním hotelu. Vytáhla jsem chytrý telefon a zavolala. Dobrý den, omlouvám se za náhlý hovor.
Potřebuji laskavost. Osoba na telefonu byla Kelly, která mě předtím informovala o schůzce Roberta a Nicole. Když jsem jí všechno vysvětlila, rozčílila se víc, než jsem si dokázala představit. Cože?
To je naprosto neodpustitelné. Samozřejmě, že ti pomůžu. Co mám dělat? No, už jsem se rozhodla.
Tomu člověku všechno řeknu. Určitě nám pomůže. Kelly mě uklidnila a já s úlevou zavěsila telefon. Robert to nevěděl, ale pro mě byla neuvěřitelně významným trumfem.
Po ukončení hovoru jsem si povzdechla. Tím bylo obklíčení s cílem zahnat Roberta do kouta dokončeno. Ať se podívá do pekla. Postarám se, aby litoval, že pošlapal mé city.
Přísahala jsem si to v duchu. O tři dny později mi podle očekávání zavolal Robert. Ahoj. Co to má znamenat?
Co jsi řekl šéfovi? Vyptával se mě hlasem silnějším než kdy jindy, ale já se nenechala zastrašit. Vypadáš dost rozrušeně. Dostal jsi pěkně vynadáno.
Co ti to slouží k dobru? Proč máš spojení se šéfem? Tajil jsi to? Podvodník.
Ty jsi ten poslední, kdo by měl někoho nazývat podvodníkem. Právě jsem se svěřila kamarádce, že mě manžel zradil. Pokud to má nějaké následky, je to výhradně tvoje vina. Šéf realitní společnosti, kde Robert pracoval, byl ve skutečnosti Kellyin manžel.
Poté, co se ode mě všechno dozvěděla, řekla svému manželovi o všech Robertových prohřešcích. Co to znamená, když někdo v realitách takto podvodně přebírá budovy a pozemky? Proč? Ehm, ne, myslím, že to bylo něco, o čem jsme se s manželkou rozhodli po diskusi.
Šéf Robertovi, který se koktavě vymlouval, vynadal a zřejmě mu řekl, že má padáka, protože by to ovlivnilo pověst firmy. Pokud vyšlo najevo, že zaměstnanec zfalšoval dokumenty, bylo přirozené, že dostal padáka. Pospíchal a řekl šéfovi, že to byla lež. Jestli to takhle půjde dál, tak mě opravdu vyhodí.
Hej, co to má znamenat? Všechno jsi kvůli sobě zničil. Z telefonu jsem slyšela nejen jeho hlas, ale i Nikolin hysterický hlas. Zdá se, že se vám plány bohužel vymstily, ale můžete si za to sami.
Dostali jste, co jste si zasloužili za to, že jste se pokoušeli podvodně vyrvat cizí majetek. Co je špatného na tom, když si manžel dělá s věcmi své ženy, co chce? Ten dům není tvůj. Je to něco, co jsem zdědila po své drahé rodině.
Za normálních okolností ani manžel nemůže jednoduše prohlásit nemovitost na jméno své ženy za svou. Když jsem však kontrolovala registraci, dům byl zapsán na Robertovo jméno. Nevím, jaké metody použil, ale byl to zjevně zločin zaměřený na mou nepřítomnost. Kdybych zůstala hospitalizovaná, možná by se na padělání nikdy nepřišlo.
A i kdyby, pravděpodobně předpokládal, že kvůli své nemoci nebudu schopna vést dlouhý právní boj. Robert se však v souvislosti s mou nemocí dopustil velkého omylu. Jak nízko se na mě může zaměřit, když jsem hospitalizovaná? Tvoje nemoc byla dobrá příležitost.
Stála jsi mi v cestě, abych si vzal Nikol. Byl jsem šťastný, když jsem věděl, že odejdeš sám. Robert se přiznal, že se s Nikol několik let tajně stýkal. Zdálo se, že už mu nevadí to skrývat.
S Nikol jsem se seznámil v baru. Na rozdíl od tebe je mladá a roztomilá a je okouzlující. Navíc by na rozdíl od tebe mohla mít hned děti. Robert, který věděl, že se stydím za to, že mám menší šanci mít děti, se chvástal, že by mohl mít děti se svou milenkou.
Aha. Takže plánuješ žít šťastně v novém domě s Nicole a jejím dítětem, až odejdu. Rychle se chytáš. Ano, to je pravda.
Takže si s tím domem nedělej starosti. Máš o jednu starost méně. Jo, a měla bych zkontrolovat tvoje papíry od pojišťovny. Zajímalo by mě, kolik dostaneme.
Správně. Dům stejně nebudeš potřebovat, protože už nebudeš na tomto světě. V představách Roberta a Nicole byl můj odchod z tohoto světa kvůli nemoci hotovou věcí. I když jsem byla přímo u telefonu, už počítali s penězi z pojistky, které dostanou.
Zajímalo mě, kde vezmou peníze na demolici starého domu a stavbu nového, ale zdálo se, že to plánují financovat z pojistného plnění. Nevím, čemu nerozumíte, ale nepůjde to tak hladce, jak si myslíte. Je to tvoje útěcha. Je to opravdu ubohé.
Prostě uznej svou porážku a řekni Robertovu šéfovi, že to všechno byla lež. Jistě. Robert a Nicole se na mě zřejmě dívali zvrchu a mysleli si, že moje slova jsou jen z frustrace. Ale nejsou to jen kyselé hrozny, protože ti dva se celou dobu potýkali s nedorozuměním.
Zdá se, že vaše plány vycházejí z předpokladu, že odejdu. Moje nemoc je však bohužel téměř úplně vyléčená. Cože? Zdá se, že Robert hned neuvěřil mým slovům, vykřikl podivným hlasem.
To není možné. Rakovina se přece nemůže jen tak snadno vyléčit. To musí být špatně. Ať už tomu věříš nebo ne, je to pravda.
To nemůžeš vědět, Roberte, protože jsi od té doby ani jednou nenavštívil nemocnici. Na neštěstí pro tebe byla moje rakovina zachycena ve velmi raném stádiu a dala se léčit pomocí léků až do téměř úplného uzdravení. Zdá se, že ti dva na druhém konci telefonu byli mými slovy šokováni. Možnost vyléčení mé nemoci znamenala, že se Robertovy plány hroutí.
Z prvotního vysvětlení lékaře si domyslel, že mi nezbývá mnoho času. Proto jsi udělal něco tak hloupého, ale za své jednání poneseš následky. V té době Robert lékaře opravdu neposlouchal. Lékař mi sice řekl, že mám rakovinu, ale neřekl, že moje délka života je krátká.
Robert si to vyložil po svém, že kvůli rakovině brzy zemřu. A co potom já? Jsem teď zločinec. Samozřejmě.
Ukradl jsi cizí majetek, i když jsi manžel, a zničil jsi ho nenapravitelně. Určitě tě zatknou. Počkej, vydrž. Bylo to jen malé nedorozumění.
Promluvme si. Je to tak. Když si Robert uvědomil vážnost situace, začal pobaveně panikařit. Už ti nemám co říct.
Sbohem. Amy, prosím, nezavěšuj. Poslouchej mě. Ahoj.
Co se teď stane s domem? Na tom jsme se nedohodli. Nevšímala jsem si těch dvou hlasitě křičících na druhém konci a jednostranně jsem hovor ukončila. Až dosud jsem byla pasivní, ale konečně jsem pocítila úlevu, protože jsem mohla oplácet.
Prosím, byla to jen chvilka šílenství. Odpusť mi. Když jsem se vrátila do bytu, Robert už čekal na můj návrat. Proklínal se na podlaze a se slzami v očích se omlouval.
Byl to postoj nemyslitelný od Roberta z minulosti, ale klečení přede mnou ve mně nevyvolávalo chuť mu odpustit. Spíš mě mrzelo pomyšlení, že se nemůže omluvit, pokud ho nedotlačí až do takové míry. Chvilka šílenství. Zdálo se, že jsi docela odhodlaný zajít až k přestavbě domu pro to dítě.
V tom Robert náhle vzhlédl. Ne, i mě oklamala Nicole. Podle Roberta se poté, co Nicole řekl, že dům nebude jejich a že by se mohl stát nezaměstnaným, zřejmě významně pohádali. Cože?
Nezaměstnaný. A my ten dům nedostaneme. Jak to myslíš? Řekl jsi, že mi postavíš dům, ty lháři.
To je hrozné. Nemůžu si pomoct. I pro mě to bylo všechno nečekané. Takový zbytečný člověk.
Tak to je konec. Rozejdeme se. Co to říkáš? Nemluv o rozchodu.
V žádném případě. Nemůžu se vypořádat s nezaměstnaným starým mužem. Ahoj. Pak nemám pro muže bez domu a bez peněz využití.
Najdu si někoho jiného. S těmito slovy Nicole s dítětem odešla a Robert s ní ztratil kontakt. Takže ses ke mně vrátil kvůli tomu. To je ubohé.
Říkej si, co chceš. Možná jsem ti ublížil ze sobectví, ale uvědomil jsem si, kdo mě opravdu miluje. Robert to řekl melodramatickým tónem a se slzami v očích. To je dobře, protože já ti mám taky co dát.
Ach, děkuji ti. Odpouštíš mi, že? Robertovi se po mých slovech zřejmě ulevilo. Nepochopil, že jsem mu odpustila.
Zatímco se usmíval, něco jsem mu podala. Tady, vezmi si to. Co je to? Jen se podívej.
Co je uvnitř? Byla to obálka s několika dokumenty. Robert zaklonil hlavu, vzal obálku a byl šokován, když uviděl její obsah. Je to skutečné.
Jak vidíš, je to rozvodový formulář a kopie žaloby. Pozorně si to přečti. Ty žaluješ mě, svého manžela. Proč?
Samozřejmě nemůžu žít se zločincem, který změnil vlastnictví majetku, zatímco jeho žena byla hospitalizovaná. Robert se snad z šoku nebo vzteku zachvěl a hlasitě ke mně přistoupil. Omluvil jsem se ti za tu záležitost. Neodpustila jsi mi?
Není možné, abych ti odpustila. Podvedl jsi mě a navíc si zničil můj milovaný rodinný dům. Můj oblíbený dům je navždy pryč. Také jsem křičela hnána svými emocemi.
Ačkoli se mi podařilo zastavit demolici mého rodinného domu prostřednictvím formálního řízení až dodatečně, budova byla z větší části zničena a nikdy nemohla být obnovena. Je neodpustitelné zničit někomu jeho cenné věci a projít bez trestu. Neměla jsem v úmyslu zmírnit svou odplatu vůči Robertovi. Můžeme ten dům prostě postavit znovu?
Ne. Promysli si to, prosím. I teď Robert pronesl bezcitná slova. Nejspíš stále nechápe, proč se tak zlobím.
S pocitem, že s tímto mužem už není o čem diskutovat, jsem popadla tašku se sbalenými věcmi a opustila dům. Kam jdeš? Ještě jsme nedomluvili. Nechci už ani vidět tvůj obličej.
Od teď budeme komunikovat prostřednictvím právníků. Taky tě hodlám žalovat o náhradu škody. Tak se připrav. Setřásla jsem ze sebe prosebného Roberta a vyšla jsem ze vchodu do bytu.
Za sebou jsem slyšela hlas muže, který byl kdysi mým manželem, jak mě prosí, abych počkala. Ale já jsem ho ignorovala a opustila dům, kde jsem žila mnoho let. Poté jsem díky prezidentovi společnosti, který mi poskytl zkušeného právníka, mohla shromáždit důkazy o Robertově padělání dokumentů a předložit je policii. Policie jednala rychle a mně se nakonec podařilo získat zpět práva k tomuto pozemku.
Kdyby moje nemoc byla skutečně tak vážná, jak Robert plánoval, určitě bych se nemohla soudit. Jsem hluboce vděčná, že rakovina byla odhalena včas. Později se ukázalo, že Nikolino dítě ve skutečnosti nebylo Robertovo. Skutečným otcem byl barman, se kterým Nikol kdysi chodila.
Ačkoli se Nicole stýkala jak s barmanem, tak s Robertem, který byl stálým hostem v baru, kde pracovala, s barmanem se rozešla. V době, kdy se s barmanem rozešla, byla Nicole těhotná a lhala Robertovi, že je to jeho dítě, a pravděpodobně plánovala, že ho nechá vychovávat. Robert, aniž by si byl vědom Nikoliných pohnutek, které ho vedly k penězům, se ve snaze udělat na ni dojem chlubil, že vlastní pozemek, který nemá, a tvrdil, že postaví dům. Dokud byl ženatý se mnou, nemohl samozřejmě žádný pozemek získat.
Bohužel v tu chvíli u mě objevili rakovinu, což Robertův směšný plán nevědomky urychlilo. Byl pro mě jen zdrojem peněz. Chodila jsem s tebou, protože jsi byl užitečný. Robert, který nikdy netušil, že je paroháč, byl šokován, když mu Nicole tuto pravdu odhalila.
Poté Nicole zmizela z Robertova života a úplně se vytratila z dohledu. Poté, co si najal detektiva, aby to vyšetřil, se však zjistilo, že se provdala za bohatého muže. Najala jsem si detektiva, aby ji našla, a když se mi to podařilo, okamžitě jsem ji odvolala, ačkoli to ve skutečnosti spáchal Robert. Nicole také hrála roli při ztrátě mého rodinného domu.
Nemohla jsem Nicole odpustit, že pokračovala ve vztahu s mým manželem, když věděla, že je ženatý. Co chceš? Mám práci, víš. Zadívala se na mě přes stůl.
Pořád vypadala jako žena se silnou vůlí. Prosím, zaplať mi odškodné. I ty jsi zodpovědná za to, že jsem přišla o dům po rodičích. Cože?
Proč bych měla něco platit, když jsem se rozešla s Robertem? Jak se dalo očekávat, Nicole neměla v úmyslu odškodné zaplatit. Pak si o tom budu muset promluvit s tvým současným manželem. Když jsem to řekla, její tvář se viditelně změnila.
Počkej, prosím, neříkej mu to. Způsobilo by to problémy. Zjevně se obávala, že se to dozví její současný manžel, a spěšně souhlasila, že odškodné zaplatí v plné výši. Nechtěla přijít o stabilní život, který se jí podařilo zajistit.
Poté, co jsem se ujistila, že podepíše dokumenty týkající se odškodnění prostřednictvím právníků, jsem se s ní rozloučila, ale nemohla jsem to nechat skončit. Anonymně jsem poslala dopis na Nikolinu současnou adresu. Později jsem se z doslechu dozvěděla, že se o žádosti o odškodnění dozvěděl Nikolin manžel. Přitulila se k němu tím, že předstírala, že je chudá svobodná matka.
Jakmile však byly její lži odhaleny, byla i s dítětem vyhozena z domu. Od té doby Nicole, která nyní nemá kde bydlet, pobírá sociální dávky a žije se svým dítětem skromně. Jednou jsem Nicole potkala na ulici a z jejího vzhledu, utlumeného ve srovnání s jejím dřívějším sebevědomím, bylo jasné, že si toho hodně prožila. Přestože jí bylo dvacet, měla vlasy prošedivělé, což bylo znamení, že si už nemůže dovolit ani ten malý luxus, aby si je obarvila.
Pokud jde o Roberta, po policejním vyšetřování byl zatčen a odsouzen za padělání. Ačkoli nedostal přísný trest, protože šlo o jeho první přestupek, když jsem ho po propuštění zažalovala u civilního soudu, mohla jsem se domáhat značné částky jako odškodného. Amy, prosím, nemám žádné peníze. Mohla bys trochu snížit odškodné?
Na jednání, které se konalo pod dohledem právníků, mě ponížený Robert se slzami v očích prosil. Snížit? Jak o to vůbec můžeš žádat? Ty jsi to začal.
Určitě dostanu odškodnění, o které jsem žádala. Poté, co přišel o práci a odseděl si trest ve vězení, by pro něj bylo pravděpodobně nemožné najít slušné zaměstnání. Navíc nájemní smlouva na byt, ve kterém jsme bydleli, už dávno neplatila. Robert se po propuštění neměl kam vrátit, ale byla jsem to já, kdo utrpěl ztrátu milovaného domova jako první.
Nebylo to ze zlé vůle, ale připadalo mi jako poetická spravedlnost, že s bydlením bojoval pachatel, tedy Robert. Nebylo jisté, jakou část odškodného může Robert, nyní nezaměstnaný, zaplatit, ale vzhledem ke všemu, co udělal, jsem se hodlala postarat o to, aby za své činy hmatatelně zaplatil. Když jsem projevila nekompromisní postoj, Robert se sesunul, rezignovaný. Nyní jsem byla oficiálně svobodná a stále jsem se nemohla cítit pozitivně, když jsem pomyslela na svůj zničený rodinný dům, ale pak došlo k nečekané události.
Pozemek mého téměř zcela zničeného rodinného domu koupil někdo, kdo trval na jeho získání. Byla to Kelly a její manžel. Hledali vhodné místo, kde by mohli strávit důchod, a dokonale splňoval jejich kritéria. Pozemek jsem jim s radostí prodala.
Nyní tam stojí nový dům, ale díky laskavosti Kelly a jejího manžela zůstaly stromy v zahradě tak, jak byly. Občas je navštěvuji a při pohledu na zachovalé zahradní stromy a květiny vzpomínám na dny strávené s rodiči.
