Daniel přišel domů pozdě večer, unavený z práce, a našel Vanessu sedět u kuchyňského stolu s telefonem v ruce. Na obrazovce svítila zpráva od Evelyn, jeho bývalé přítelkyně. Nečetl ji, ale viděl, jak se Vanessa tváří. Nedělala dobrotu.
„Co to má být? ” zeptala se a otočila mu displej přímo před obličej. „Píše ti Evelyn. Po všech těch letech.
”
Daniel si sedl naproti ní a zaklonil hlavu. „Vanesso, já ti to říkal. Je to jen kamarádka. Nic mezi námi není.
”
„Jasně,” odsekla. „Kamarádka, která ti posílá zprávy po desáté večer. ”
Zavřel oči a promnul si spánky. Měl za sebou dlouhý den a přesně tohle teď nepotřeboval.
Věděl ale, že kdyby se začal hádat, udělá to jen horší. „Nechci se s tebou hádat kvůli něčemu, co není,” řekl klidně. „Jestli ti to vadí, smažu ji ze všech kontaktů. Klidně to udělám hned teď.
”
Vanessa odložila telefon na stůl a podívala se na něj dlouhým, zkoumavým pohledem. Byla unavená, chtěla spát, ale tahle věc jí nedala spát. Vždycky jí vadilo, že Daniel má s Evelyn společnou minulost, o které mluvil nerad. „Slíbil jsi mi, že už se nebudeš ozývat,” řekla tiše.
„A taky jsem ti slíbil, že ti budu říkat pravdu,” odpověděl. „Nezavolal jsem jí. Nepíšu jí. Ona mi poslala zprávu.
To je všechno. ”
Zůstala chvíli zticha a pak vstala. „Jdu spát. Nechci o tom už mluvit.
”
Daniel zůstal u stolu a díval se na zhasnutou obrazovku telefonu. Věděl, že tím to nekončí, ale nevěděl, co víc může udělat. Když šel později do ložnice, Vanessa už spala, nebo aspoň předstírala, že spí. Lehl si na svou stranu postele a dlouho nemohl usnout.
Druhý den ráno se tvářili, jako by se nic nestalo. Vanessa mu udělala kávu, Daniel vynesl odpadky. Kolem poledne mu ale přišla další zpráva od Evelyn. Tentokrát stála přímo před jeho domem.
Otevřel dveře a oněměl. Stála tam s kabelkou přes rameno a vlasy svázané do culíku. Usmála se tak, jak se usmívala před lety, když spolu chodili. „Ahoj, Danieli.
”
„Co tady děláš? ” zeptal se a instinktivně se podíval, jestli ho zevnitř nevidí Vanessa. „Musela jsem s tebou mluvit. Nemůžu ti psát pořád dokola, protože mi neodpovídáš, a když už odpovíš, tak jen krátce.
”
„Nemůžu si dovolit, aby mě Vanessa viděla s tebou,” řekl a držel se rámu dveří, jako by potřeboval oporu. „Prosím tě, odejdi. ”
„Jenom mi dej pět minut,” řekla Evelyn. „Pět minut a půjdu.
Navždy. ”
Zaváhal. Oknem za sebou viděl, jak se v kuchyni pohybuje Vanessa. Věděl, že tohle je špatné, že by měl dveře zavřít.
Ale mezi nimi byla pořád ještě nějaká nit, která nepřetrhla. A jeho zvědavost byla silnější než rozum. „Tak pět minut. Ale zůstaneme venku.
”
Šli na lavičku před domem, pod starým kaštanem, který tam rostl, dokud byl Daniel ještě dítě. Sedli si a chvíli oba mlčeli. „Slyšela jsem, že žiješ s Vanessou,” řekla Evelyn konečně. „Jo,” přikývl.
„Žiju. ”
„Jsi šťastný? ”
Daniel se zamyslel. „To je složitá otázka.
”
„Bylo by to jednoduché,” řekla a podívala se na zem. „Kdyby to bylo jednoduché, odpověděl bys hned. ”
„Evelyn, proč jsi vlastně přijela? ” zeptal se.
Zhluboka se nadechla. „Protože jsem udělala chybu. Před deseti lety jsem udělala chybu, když jsem s tebou skončila. A pořád na to myslím.
Nemůžu přestat. ”
Daniel se zasmál, ale nebyl to veselý smích. „Takže jsi po deseti letech přijela, protože jsi udělala chybu? ”
„Vím, jak to zní,” přiznala.
„Ale ty si nikdy nevezmeš někoho, koho nemiluješ. A já jsem tě nikdy nepřestala milovat. ”
Tohle byla věta, kterou neuměl ignorovat. Podíval se jí do očí a snažil se přijít na to, co cítí.
Současně se mu vybavila Vanessa, ta její tvář posledních pár dní, to napětí, které viselo ve vzduchu. „Evelyn, tohle nemůžeme dělat,” řekl. „Já mám doma člověka, který mě miluje. A já jí taky.
”
„Opravdu? ”
Ta otázka mu přistála v hlavě jako kámen. „Co tím myslíš, opravdu? ”
„Když tě miluješ, tak proč tady se mnou sedíš?
” zeptala se tiše. „Proč jsi neřekl ne, hned jak jsem přijela? Proč jsi mě neposlal pryč? ”
Daniel odpověď neměl.
Vstal z lavičky, dal si ruce do kapes a díval se přes ulici, k domu, kde bydlel s Vanessou. Okno v obýváku bylo otevřené a on slyšel, jak Vanessa pouští hudbu. Nějakou tichou, smutnou písničku. „Myslím, že bys měl odejít,” řekl konečně.
„Zůstanu ve městě ještě tři dny,” řekla Evelyn a vstala. „Jestli si to rozmyslíš, najdeš mě v hotelu u nádraží. ”
Odešla, ani se neotočila. Daniel zůstal stát na chodníku, dokud nezmizela za rohem.
Pak vešel zpátky do domu. Vanessa stála v kuchyni a myla nádobí. Musela vidět, jak odchází, protože se na něj podívala tak, že se mu sevřel žaludek. „Kdo to byl?
” zeptala se. „Jen stará známá,” řekl. „Nestojí to za řeč. ”
„Aha.
Tak proto ses s ní bavil půl hodiny před domem. ”
Daniel si sedl ke stolu a neodpověděl. Věděl, že mu nevěří, a věděl, že má právo nevěřit mu. Měl jí říct pravdu, ale nevěděl, jak ji vysloví, aniž by se všechno rozpadlo.
Vanessa dala hrnek do sušičky a otočila se k němu. „Danieli, já vím, že mě podvádíš. ”
„Cože? ”
„Vím to,” zopakovala.
„Už dva měsíce se chováš divně. Večer posíláš zprávy, schováváš telefon, vymýšlíš si výmluvy. Myslíš si, že jsem slepá? ”
Vstal a přistoupil k ní.
„Vanesso, já ti přísahám, že jsem ti neublížil. Ta žena, to je Evelyn, moje bývalá přítelkyně. Přijela mě přesvědčit, abych s ní utekl. A já jí to odmítl.
”
„Odmítl jsi? ” zeptala se s hořkým úsměvem. „Tak proč jsi s ní seděl na lavičce? Proč jsi ji neposlal pryč hned, jak přijela?
”
„Protože jsem chtěl vědět, proč přijela,” řekl. „Protože mě zaskočila. ”
„To není důvod,” řekla Vanessa. „Důvod by byl, kdybys jí řekl, že mě miluješ.
Že máš mě. Ale ty jsi neřekl. ”
Otočila se a odešla do ložnice. Daniel slyšel, jak zabouchla dveře.
Stál uprostřed kuchyně a uvědomoval si, že právě teď, v tomhle okamžiku, přichází o něco víc, než si myslel. Další dva dny se neviděli. Vanessa spala v obýváku na gauči a ráno odcházela do práce dřív, než se vzbudil. Daniel nevěděl, co má dělat.
Volal jí, psal jí, ale neodpovídala. Třetí den dostal zprávu od Evelyn. Psala, že odjíždí, že už to nevydrží, a jestli chce, ať za ní přijde do hotelu, do šesté hodiny. Daniel seděl v křesle s telefonem v ruce a přemýšlel.
Vlastně ho ani nenapadlo jít. V hlavě se mu ale pořád vracela Vanessa. Ne ta, která se na něj zlobila, ale ta, která mu vařila kávu, která se smála u televize, která usínala s hlavou na jeho rameni. Uvědomil si, že on ji nechce ztratit.
Že nechce nikdy ztratit ten obraz ranní kuchyně se sluncem, které svítí na její vlasy. Vstal, oblékl se a místo k hotelu zamířil do místní kavárny, kde Vanessa o víkendech sedávala s kamarádkami. Nebyla tam. Pak obešel park, obchod s květinami, i ulici, kde měla kancelář.
Nikde ji nenašel. Až večer, když se vracel domů, uviděl ji sedět na schodech před domem. Měla sbalenou tašku vedle sebe a v ruce list papíru. „Co děláš?
” zeptal se a pomalu k ní došel. „Odcházím,” řekla, aniž by se na něj podívala. „Jdu ke své sestře. Napsala jsem ti dopis, ale stejně ti ho dám, ať víš, co si myslím.
”
„Vanesso, neodcházej,” řekl a posadil se vedle ní. „Já jsem ti nechtěl ublížit. Já jsem blbec. Nikdy jsem neuměl říct ty správný věci.
Ale já tě mám rád. Mám tě rád víc, než jsem si kdy myslel. ”
„Proč jsi za ní tedy nešel? ” zeptala se a konečně se na něj podívala.
„Měla jsi dnes večer možnost odejít. A ty jsi tady. ”
„Protože jsem nechtěl odejít,” řekl. „Protože jsem se bál, že když odejdu, už tě nikdy neuvidím.
A to je to, co nedokážu představit. ”
Chvíli mlčela. Vítr rozfoukal list papíru a Vanessa ho musela chytit. Pak si povzdechla a schovala dopis zpátky do tašky.
„Nechci, abys mi dělal sliby,” řekla. „Chci jen, abys mi řekl pravdu. Že mě podvádíš, nebo že ne. ”
„Že ne,” řekl.
„Nikdy jsem tě nepodvedl. A nikdy nepodvedu. ”
Vanessa se na něj dlouho dívala. V očích měla slzy, které si otírala o rukáv bundy.
Pak vstala a popadla tašku. „Tak pojďme domů,” řekla a podala mu ruku. Vzal ji a podržel o něco déle, než bylo nutné. Vešli spolu dovnitř.
Na stole v kuchyni stála půlka královského dortu, kterou jí ráno dala kolegyně z práce. Vanessa ho rozkrojila na dva kusy a dala mu jeden. Daniel se zasmál, protože od té doby, co bydleli spolu, žádný dort nesnědli takhle pozdě večer. „Slib mi jednu věc,” řekla Vanessa, když seděli u talířů.
„Jakou? ”
„Až tě příště bude chtít stará láska zpátky, nechoď se s ní bavit před dům. Pozvi ji dovnitř a nech mě slyšet, co říká. ”
„A co když bude říkat věci, které nechci, abys slyšela?
”
„Tak je řeknu taky,” řekla a usmála se. „To je spravedlivý. ”
Seděli spolu dlouho do noci, jedli dort a mluvili o tom, co se stalo. Daniel se jí snažil vysvětlit, proč se bál mluvit o Evelyn, proč ji neposlal pryč hned.
Vanessu to úplně nepřesvědčilo, ale věřila mu, že jí nechce ublížit. Když šli spát, vzal ji za ruku. Zavřela oči a on viděl, že se konečně uvolnila. Věděl, že tohle je začátek něčeho nového.
Nebo konec něčeho starého. Jedno věděl jistě – že zůstane s ní. Že ta volba mezi Evelyn a Vanessou nebyla žádná volba. Ráno ho vzbudil zvuk tryskáče nad střechou.
Vedle něj spala Vanessa s hlavou přitisknutou k jeho hrudi. V telefonu mu přišla zpráva od Evelyn, jediná věta: „Vracím se domů. Žij svůj život. ”
Daniel zprávu přečetl, pak telefon vypnul a otočil se k Vanesse.
„Vstávej, udělám ti kávu,” řekl jí do ucha. „Dobře,” zamumlala. „Ale neslibuj mi, že to bude dobrá káva. ”
„To neslibuju.
”
Vstal a šel do kuchyně. Z okna viděl, jak se město probouzí. Za ním se na posteli Vanessa protáhla a pomalu vstávala. V tu chvíli věděl, že všechno, co mu řekla Evelyn, byla jen ozvěna starého života.
Že skutečný život začíná tady, v tomhle bytě, s touhle ženou a s tou špatnou kávou, kterou se naučí dělat líp.
