Sobotní ráno začínalo jako každé jiné za posledních mnoho let. Vůně kávy a ticho velkého domu, ve kterém jsem dávno žil sám. Žena odešla, dcera si žila svůj život ve svém městě, mně zbyl tenhle dům za vysokým plotem, stará Volha v garáži, Defender pod přístřeškem a zvyk vstávat dřív než slunce. Kávu jsem vařil tak, jak mě to učili v polovině osmdesátých let.
Na slabém plynu do prvního zvednutí pěny, hned z plotny, a ještě jednou. Na parapetu ležely švýcarské hodinky na ošoupaném hnědém řemínku. Zatáhl jsem si je na zápěstí a zvyklým pohybem otočil ciferník dovnitř k žilám. Tak mě to naučili v prvním roce služby.
Ciferník se ve tmě netřpytí, neprozradí tě odleskem, ruku s hodinkami nechytí fotoblesk. Dávno jsem seděl za stolem a neležel v křoví, ale ruka ten pohyb dělala sama. Za plotem začínal obvyklý moskevský příměstský ruch. Někdo zahříval auto, někde štěkal pes.
Sobota. Na dnešek jsem měl naplánovanou jedinou věc. Krátkou poradu se Šedivým v kanceláři a po obědě vyzvednout vnučku po zkouškovém. Usťa složila poslední zkoušku.
Slíbil jsem, že ji vyzvednu, nakrmím a odvezu k sobě na víkend. Telefon oživil, když jsem dopíjel druhý šálek. Dcera. Hlas ospalý.
V pozadí šustilo nádobí. Tati, v kolik jsi dnes? Po obědě, řekl jsem. Vyzvednu ji u budovy, přivezu k sobě.
V neděli večer ji vrátím na kolej. Chvíli mlčela. Znal jsem tu pauzu. Po ní vždycky následovalo něco slušného.
Tati, jen jí nemusíš vykládat o službě. Je nervózní po zkouškovém. Vždyť víš, já jí vždycky říkala, že pracuješ jako strážný. Je mi to tak klidnější.
Vím, řekl jsem. Neurážím se. Obyčejný strážný. V principu pravda.
Ochrana prvních osob je také ochrana. Co se děje uvnitř holdingu a kdo komu volá jako první z Lubjanky, to dcera vědět nechtěla. Ať si myslí, že jsem unavený chlap v uniformě s vysílačkou. Vypláchl jsem šálek, převlékl se a vyšel k autu.
Do kanceláře jsem dojel za čtyřicet minut. Šedivý už na mě čekal v jednací místnosti s hrnkem čaje a výtiskem. Začínali jsme spolu ještě tam, kde nebyly žádné holdingy, kde se všechny otázky řešily jedním telefonátem a jedním příkazem. Teď řídil operační oddělení, o kterém se v oficiálních listinách psalo jako o analytice a doprovodu.
Prošli jsme obvyklý seznam. Dva objekty, jeden úředník střední úrovně, dva zahraniční hosté. Žádná překvapení. Po obědě se zastavím pro vnučku, řekl jsem na rozloučenou.
V pondělí ráno budu u budovy. Sám pojedeš sám, poznamenal Šedivý. Neměl rád, když jsem odcházel zpod ochrany svých lidí, ale nehádal se. Znal pravidla.
Jestli šéf řekl sám, znamená to sám. K univerzitě jsem dojel v poledne. Zaparkoval jsem Volhu o pár bloků dál v tiché uličce a šel pěšky přes dvůr. Kšiltovka, šedé sako, nenápadné boty.
Věděl jsem, jak vypadat, aby si mě nikdo nepamatoval. Tomu mě taky učili. A hned u zatáčky ke hlavnímu vchodu jsem uslyšel smích. Mladý, sytý, sebevědomý smích.
Tak se smějí, když přesně vědí, že za smích nic nebude. Přidal jsem do kroku, ale neběžel. Běžící stařec v kšiltovce budí pozornost. Prostě jsem šel rychleji.
Na mramorových schodech seděla moje vnučka. První, co jsem uviděl, nebyl obličej, ale hlava. Holá, v nerovných chuchvalcích jako po tupém strojku. Na bílé kůži se červenaly řezné rány tam, kde někdo spěchal a nedíval se.
Vlasy se válely na schodech smetené něčí botou do hromady. Halenka měla roztržené rameno, tenké ramínko tílka sjelo. Usťa seděla přímo na mramoru, přitáhla kolena k hrudi a dívala se do jednoho bodu před sebou. Neplakala.
Prostě se dívala. Nad ní stál chlapec kolem dvaadvaceti v košili volně přes kalhoty a natáčel telefonem. Za jeho zády se řehnili další dva. Jeden se zapalovačem, druhý s prázdnou plastovou lahví.
Podívejte se na venkovskou krysu, volal chlapec s telefonem. No tak se usměj, vesnice, do kamery. Ukaž novej účes. Vždyť je to hezký.
Teď je to u holek módní. Jeden z jeho doprovodu se zachichotal. Romčiku, nech mě ji vyfotit z jinýho úhlu. Vypadni, utrousil Romčik, aniž by se otočil.
Já začal první. Přistoupil jsem. Shromáždil jsem se v jednom bodě. Ne tiše.
Právě naopak, shromáždil jsem se, jako by se odfouklo třicet let. Všechny přebytečné myšlenky odpojeny. Zůstal jen seznam úkolů. Puls se nezrychlil.
Dýchání rovné nosem. Pohled nasazený na krajní bod, na ruku, která držela telefon. Zbytek je periferie. Sundal jsem sako.
Opatrně, bez trhnutí, jak se sundává něco obvyklého. Přehodil jsem ho přes její ramena a zapnul vpředu. Vstaň, vnučko, řekl jsem tiše. Hlavu nezvedej, dívej se na moje boty.
Zvedla hlavu, poznala mě, a teprve tehdy se jí na vteřinu rozklepaly rty. Potom spustila obličej do límce mého saka a přikývla. Pomohl jsem jí vstát, přidržel ji pod loktem. Opatrně, jako bych zvedal raněného, ne holčičku.
A tak to bylo. Zranili ji ne na těle. Na těle to bylo povrchní, pár škrábanců a pohmožděné koleno. Zranili ji na tom, co není vidět a co se hojí roky.
Otočili jsme se zády ke schodům a šli dolů. Hej, dědo, křikl zezadu Romčik. Pořád natáčel. Kup jí paruku.
V podchodu není drahá. Černou vem, bude jí slušet. Doprovod se znovu zachechtal. Neotočil jsem se.
Věděl jsem pravidla. Jestli se teď otočím a udělám krok jeho směrem, nepůjde to zastavit. A zastavovat se musí vždycky včas. Tomu mě učili třicet let.
Pevněji jsem přitiskl loket vnučky ke svému boku a šel dál. Kšiltovka rovně, záda rovná, krok rovný. Uvnitř taky rovno. Jenom někde velmi hluboko, v místě, které jsem si sám sobě dávno zakázal dotýkat, se něco začalo pomalu roztáčet jako setrvačník starého mechanismu, který dlouhá léta stál pod plachtou.
K autu jsme došli mlčky. Jednou jsem se zastavil, sundal jí z límce saka chuchvalec vlasů a opatrně ho uložil do náprsní kapsy. Nevím proč. Ruka to udělala sama.
Posadil jsem ji na přední sedadlo, připoutal ji pásem přes sako, obešel auto a sedl za volant. Motor naskočil na první otočení klíče. Vždycky jsem na to dohlížel. Vyjeli jsme z centra bez rádia a dlouho jeli v tichu.
Usťa seděla, přitáhla si nohy, objala se rukama a dívala se do skla. Sako jí bylo velké, ramena splývala. Nic jí neteklo. Byla podobná mně.
Uměla plakat dovnitř. Neuspěchal jsem to. Věděl jsem, že mlčet je teď důležitější než mluvit. Každé slovo by bylo jako úder do bolavého místa.
Promluvila sama, když jsme už vyjeli za město. Dědo, mně máma vždycky říkala, že pracuješ v ostraze. Obyčejný strážnej na nějaký vrátnici. Neodpověděl jsem hned.
Podíval se do zpětného zrcátka, přeřadil do pravého pruhu a zpomalil. A co? Táta to říká taky. Že jsi obyčejnej strážnej, nic zvláštního, hlavně hodnej člověk.
Já to tak říkala všem na koleji. Že mám dědečka strážného. Správně jsi říkala. Dědo, otočila se ke mně.
Vždyť ty jsi přece obyčejnej strážnej, že? Mlčel jsem dlouho. Tak dlouho, že za oknem stihly uběhnout dva kilometry polí. Teď obyčejný, řekl jsem.
Mám holding, chráníme lidi. A dřív? Dřív jsem taky chránil. Jenom jiné lidi a jinak.
Přikývla, jako by to přijala. Pak se zase odvrátila k oknu. Dědo, řekla tiše, já už tam nikdy nepůjdu. Ty mě nenutíš.
Nenutím. Já sama odjedu domů, k mámě. Všechno vyřešíme, řekl jsem. Ale ne teď.
Teď prostě jedeš ke mně. Budeš u mě tak dlouho, jak bude třeba. Nikdo se tě nedotkne. To ti slibuju.
Mlčky přikývla a zavřela oči. Po pár minutách jsem pochopil, že usnula. Únava ze zkouškového, plus to, co bylo na schodech, plus drncání Volhy. Organismus se vypnul sám.
Dokonce jsem se zaradoval. Ve spánku to bolí míň. Na dvoře jsem ji probudil, pomohl vystoupit a dovedl ke dveřím. V předsíni si sundala moje sako a já poprvé uviděl celou ji.
Roztržená halenka, holý krk, tenká ramena. Stála a dívala se do podlahy. Koupelna je nahoře, řekl jsem. Ručník ve skříni.
Přinesu ti něco na převlečení. Zůstalo to po tvé mámě, když tu bydlela jako malá. Přikývla a šla nahoru. Držela se zábradlí jako stařenka.
Našel jsem v šatně jednoduché tričko a staré tepláky, zabušil na dveře koupelny. Usťa je přivřela, vzala si oblečení mlčky. Cvakl zámek. Potom se spustila voda.
A pak jsem uslyšel jiný zvuk. Nůžky. Stál jsem na chodbě, opřený ramenem o stěnu, a poslouchal, jak moje vnučka za dveřmi koupelny zarovnává nůžkami to, co zbylo z jejich vlasů. Cvak, cvak.
Pauza. Cvak. Rovnala si to sama, bez zrcadla, jen aby to nebylo do očí, aby se dala nasadit čepice. Nikdy v životě jsem neslyšel strašnější zvuk než tyhle nůžky.
Neodešel jsem. Zdálo se mi, že odejít teď by znamenalo opustit ji podruhé. Poprvé jsem se zdržel, když jsem šel pěšky přes dvůr místo toho, abych přispěchal. Podruhé jsem nechtěl přijít pozdě.
Když se voda vypnula a za dveřmi ztichlo, sestoupil jsem do přízemí. Sedl jsem si na verandu, vytáhl telefon a zavolal dceři. Tati, řekla rychle, je všechno v pořádku? Usťa je u tebe?
Je u mě. Jenom menší incident na škole. Pohmožděné koleno, pár škrábanců. Nic vážného, ale je rozrušená.
Zůstane u mě pár dní. Jaký incident? Kde? Hlas se jí ztenčil.
Taňo, udělal jsem pauzu. Nic, kvůli čemu bys musela jet přes půl země. Jsem nablízku. Zvládnu to.
Je celá. Na druhém konci dlouho mlčela. Znal jsem její ticho líp než její slova. Počítala vteřiny a rozhodovala se, jestli mi věřit.
Potom vydechla. Věřím, tati. Jen zavolej, když bude něco špatně. Zavolám.
A řekni Usťě, že ji miluju. Řeknu. Položil jsem telefon a dlouho seděl na verandě ve tmě. Ve druhém patře už světlo nesvítilo.
Usíná. Sestoupil jsem do kuchyně. Velká kuchyně s ostrůvkem uprostřed a dlouhou pracovní deskou podél okna. Pod deskou byly dvířka, která se navenek nelišila od sousedních.
Přiložil jsem prst, zadal kód, uslyšel měkké cvaknutí. V sejfu toho bylo málo. Dokumenty, pár svazků peněz pro neočekávané situace, dvě staré medaile v sametových krabičkách. A červená knížečka s dvouhlavým orlem.
Průkaz generálmajora Federální bezpečnostní služby ve výslužbě. Vytáhl jsem knížečku, položil ji na stůl vedle hrnku. Pak jsem sundal hodinky a položil je vedle ní. Ciferník se poprvé za den ocitl nahoře.
Malý kruh s černými ručičkami se matně třpytil ve světle kuchyňské lampy. Dvě věci na stole. Všechno, co mi z toho života zbylo. Díval jsem se na ně dlouho.
Knížečka je právo, které jsem formálně měl. Hodinky jsou paměť ruky, která formálně už dlouhá léta nefungovala. Věděl jsem, že touhle knížečkou nebudu mávat před Romčikem ani před jeho otcem. Vytáhl jsem ji ne jako zbraň.
Vytáhl jsem ji jako připomínku sám sobě, že pořád mám jméno, hodnost a lidi, kteří zvednou telefon na první zazvonění. Zavřel jsem knížečku, vrátil ji do sejfu, nasadil hodinky a zacvakl řemínek. Nahoře spala moje vnučka s ledabyle ostříhanými vlasy. Zhasl jsem světlo a zůstal sedět ve tmě u okna.
Do svítání bylo daleko. Zítra byl jiný den. Zítra bylo třeba zavolat Šedivému. Nedělní ráno jsem přivítal za volantem Volhy.
Usťa spala v zadním pokoji. Telefon jsem jí vzal a vypnul. Jeli jsme na okresní oddělení vnitra. Ne proto, že bych věřil oddělení vnitra, ale proto, že jsem chtěl projít tou chodbou až do konce a zapsat si ji do paměti.
Vždycky je užitečné vědět, kde přesně tě systém odkopne. Službu konající ve mně viděl penzistu, který si přišel stěžovat, že vnučce řekli špatné slovo. Sedl jsem si naproti a položil před něj list papíru. Příjmení, vysoká škola, čas, místo, příjmení viníka, příjmení jeho otce.
Krátký seznam jednání. Bez emocí, jako hlášení. Dědečku, řekl kapitán po přečtení, vždyť je to dospělá holka, osmnáct. Studenti, mládež blbnou.
Tělesný zranění nejsou. Za takovou věc ani nezahájíme. Sami si poradí. Sami, zopakoval jsem.
Vlasy dorostou, dodal. Dýchal jsem zúženě, ale ruce se mi netřásly. Už jsem chápal. V kolonce viník stálo příjmení, které znal na podvědomé úrovni.
Zapište na přijetí, řekl jsem. Vstupní číslo do rukou. Vždyť říkám, zapište. Hlas se nezvedl ani o tón, ale kapitán přestal se usmívat.
Mlčky přisunul tiskopis. Vstupní číslo vydal na růžovém útržku. Složil jsem ho na čtvrtiny a uložil do vnitřní kapsy. Tento papírek byl značkou.
Přišel jsem přes dveře. Zákon dostal šanci. Zákon odmítl. Na děkanátu fyziky a matematiky mě sekretářka chtěla odeslat, ale já tiše vyslovil příjmení vnučky a dodal, že jdu osobně k vedoucímu fakulty.
Děkan se ukázal jako chlap mého věku v šedém saku s unaveným profesorským obličejem. Nabídl čaj, odmítl jsem. Ve čtyřech větách jsem vyložil, co se stalo na schodech. Děkan poslouchal, aniž přerušoval.
Omluvný výraz měl ještě dřív, než jsem skončil. Arsenii, promiňte, rozprostřel ruce a podíval se z okna. Máme tu syna rektora. Nemám žádné administrativní ani disciplinární páky.
Jakákoli prověrka půjde nahoru, a nahoře je jeho otec. Všechno, co můžu, je lidsky se omluvit za univerzitu. Lidsky, zopakoval jsem. Jestli vaše vnučka bude chtít přestoupit, všechny papíry podepíšeme bez zpoždění.
Ale disciplinární řízení otevřít nemůžu. To by byla sebevražda celé mé katedry. Vstal jsem. Já si nestěžuju, řekl jsem ode dveří.
Varuju. V jeho očích poprvé blikla úzkost člověka, který se zpětně snaží vzpomenout, s kým mluvil. Přivřel jsem dveře a vyšel na dvůr. Dvě chodby, dvoje dveře, a za každými to samé.
Sedl jsem do auta a vytočil číslo. Šedivý, řekl jsem. Vytáhni podklady na Zabelina staršího. Všechno, co jde bez hluku.
Peníze, katedry, nákupy, nemovitosti. Zvlášť kurátora na ministerstvu školství Poluektova. Zvlášť synka, Romodira. Klub Orleán, Ostroženka.
Před rokem cyklistka. Do rána mám mít v portfoliu dvě složky. Jedna na otce, jedna na syna. Na druhém konci visela krátká pauza.
Přesně taková, jakou potřebuje bývalý operativní pracovník, aby si položil jedinou správnou otázku. Arseniji Petroviči, je to osobní? Vnučka. Pauza se zkrátila o půl nádechu.
Složku sestavíme přes noc. K sedmé ráno ti ji položím na stůl. Podržel jsem telefon. Žádná data pro jistotu nevědět.
Okruh ty a dva operativci podle tvého výběru. Analytika se nezapojuje. Tohle není práce holdingu. To je moje.
Přijal jsem. Domů jsem přijel k obědu. Usťa seděla v kuchyni v mý mikině, která jí byla o tři velikosti velká, a držela hrnek čaje v obou rukou. Zbytky vlasů zakrýval šátek.
Podívala se na mě krátce, provinile, jako by ona byla vinna tím, že jsem musel někam jezdit. Dědo, řekla, nemusíš. Nic z toho nemusíš. Vezmu dokumenty, přestoupím na jinou školu.
Zvládnu to. Jen už nikam nejezdi, prosím. Sedl jsem si naproti a přikryl její dlaň svou. Byla studená.
Usťo. Dnes jsem zaklepal na dvoje dveře. V obou řekli: vyřešte si to sami. Znamená to, že to vyřeším sám.
Ale ne pěstmi. Pěsti to je u nich. Nechápala. A já nechtěl, aby pochopila hned.
Chtěl jsem, aby dojedla oběd, dopila čaj a šla si lehnout. K večeru jsem odjel do kanceláře. Dům jsem nechal domovnici a záskoku z holdingu, silnému chlapci s volacím znakem Cihla, kterého jsem znal ještě z první čečenské války. Vnučce jsem řekl, že budu do rána pryč a ať nikoho nepouští.
V jejích očích se poprvé objevila úleva. Někdo převzal odpovědnost. Kancelář holdingu v neděli večer byla prázdná. Šedivý seděl za stolem, před ním dva notebooky, stoh výtisků a termoska.
Oči měl červené, ale jasné. Sedni si, řekl. Půjdeme odshora. Rektor Apollon Zabelin, osmapadesát let, rektorem víc než deset let.
Kladl papíry po jednom jako karty. Priorita 2030, granty na stovky milionů na strategické výzkumy. Podle papírů desítky laboratoří. Podle života část existovala jen na papíře.
Katedra aplikované matematiky, na papíře šest zaměstnanců, ve skutečnosti místnost v suterénu pod zámkem, vybavení v krabicích. Dva důchodci na čtvrt úvazku. Jeden zemřel loni, tři jsou příbuzní rektora. Dál jachta v Monaku, zapsaná na kyperskou firmu, přes tři prostředníky se uzavírá na sestřenici rektora.
Šedivý ukázal snímek z otevřených zdrojů. Bílá tučňácká loď, na palubě muž ve vlněné košili s pohárem, vedle něj žena o dvacet let mladší. Ne manželka. To není kompromat, to je detail, řekl Šedivý.
Detail, který dává složce objem. Jemu to stačí, aby se zastavil. Dál šly nákupy, servery, licence. Optika přes prostředníky za ceny dvakrát až třikrát vyšší, než byla tržní.
Část serverů stála na univerzitě, část nikdo neviděl. Schéma nedržela technika, ale střecha. Sem patří Poluektov, řekl Šedivý a vyložil samostatný list. Zástupce na ministerstvu, kurátoruje program, podepisuje granty.
Manželka spolumajitelka jednoho z prostředníků. Podíl na sestru, ale platby šly jí. Výpisy za tři roky. Zdroj bývalý bankovní, s ním jsme už pracovali.
Teď syn. Šedivý vytáhl tenčí, ale úhlednější složku. Romčik. Magisterské studium na stejné škole.
Byty na Ostrožence na matku. Chata v Žukovce. Klub Orleán, VIP zóna. Kokain, dívky z modelingové agentury.
Přítelkyně, modelka podle kontraktů v Miláně. Ve čtvrtky téměř vždy nocuje v Žukovce. Před rokem cyklistka, řekl jsem. Našel jsem to přes starého kamaráda v dopravní policii.
Oficiálně sražena neznámým automobilem na Kutuzovském, hluboká noc. Případ pozastaven. Neoficiálně to auto vyjelo z Orleánu. Přemalovali ho a vyměnili značky ten samý den.
Matka dívky půl roku hledala. Naznačili jí, ať nehrabá. Naznačil Poluektov. Složku o synovi do samostatné.
To je hotový úder. Ke třetí hodině ranní jsme měli na stole dvě složky v neprůhledných pevných deskách. Každý vyšetřovatel, který umí číst takové věci, dovede práci sám. Koho dáme z vyšetřovacího výboru?
zeptal jsem se. Guzejevovou. Na zvlášť závažné případy. Znám ji ze starého případu, tehdy ještě běhala jako seržantka.
Teď je sice drsná, ale bez střechy. Sejdu se s ní v parku, ne v pracovně. Složil jsem desky do starého koženého portfolia a nasadil bundu. Sledování na Romčika nech.
Dva se střídají. Když se pohne na letiště, telefonát okamžitě. Nastupoval jsem do auta a ulicí voněl předbíhající beton. Jel jsem domů po prázdné Moskvě a naposledy jsem takhle jel s těžkým portfoliem velmi dávno.
Tehdy za zády stála celá služba. Teď jen já. Ale v podstatě se málo co změnilo. Pondělí, úterý a středa probíhaly podle jednoho scénáře.
Ráno do města, odpoledne schůzky, večer domů. Usťa zůstávala pod dohledem Cihly a domovnice, okna zatažená, vrata zavřená. Vozil jsem jí buď knihu, nebo deku, nebo mandarinky. Tiše poděkovala a odešla do svého pokoje.
V pondělí k poledni jsem seděl na lavičce v malém parku v centru. Na sousední lavičku se posadila žena kolem čtyřiceti v tmavém kabátu s krátkým střihem. Marfa Guzejevová. Pět let jsme se neviděli.
Tvář jí ztvrdla, ale oči měla stejné jako dobrý chirurg. Arseniji Petroviči, řekla, aniž se otočila. Marfo, já se v parcích nesetkávám bez příčiny. Příčina musí být na úrovni.
Příčina je přesně taková. Položil jsem na lavičku mezi nás plochý balíček. Průběžná složka na otce. Priorita 2030, katedra Phantom, nákupy, prostředníci, Poluektov.
Tohle je od občana, který našel ve svých dokumentech věci, jež ho trápí. Jeho jméno v případu nesmí figurovat. Všechno uvnitř je ověřitelné a nezávislé. Hlavní složka přijde později.
Guzejevová balíček hned nevzala. Dívala se před sebe na dětské hřiště. Beru to, řekla po chvíli. Jdu až do konce, nebo mi uprostřed shora řeknou, ať zastavím.
Až do konce. A kdyby bylo někomu nahoře divné, proč vyšetřovatelka Guzejevová leze do rektorského programu, ten někdo dostane opačnou otázku od někoho jiného. Mlčela a přeložila balíček do tašky. Dobře.
Ale jestli bude ve složce aspoň jedna lež, vrátím se za vámi do parku a rozhovor bude jiný. Lež nebude. Vstala a odešla po aleji k metru. Počkal jsem, až její záda zmizí za keři, a šel k autu.
Třetí dveře za dva dny, které neodkoply. V úterý jsem věnoval okruhu kolem Romčíka. Do Orleánu jsem se nehrnul. V mém věku by si mě tam zapamatovali kvůli kontrastu.
Pracovali za mě dva operativci Šedivého. Do rána ležela na stole krátká zpráva. Přijel tehdy a tehdy, s ním Mirzachanov a Šmakov, ti samí ze schodů. Odešli služebním východem se dvěma dívkami.
Ve čtyři ráno auto zahnulo k Ostrožence. V poledne vyšel Romčik s přítelkyní, oba v slunečních brýlích, a odjeli do posilovny. Obyčejný den rozmazleného chlapce, který neví, že po jeho stopách jdou. V polovině dne jsem jel do Žukovky.
Ne kvůli vstupu. Chtěl jsem se podívat na stanici očima, ne podle schématu. Volhu jsem nechal stranou a prošel pěšky podél plotu osady. Na stanici stáli dva v uniformě místní soukromé ochranky.
Staršího jsem poznal podle chůze. Bývalý, sloužil u mě v první čečenské úplně mladý. Pamatoval jsem si jeho volací znak. S takovými se mluví za minutu a dohoda drží roky.
Zavolám mu večer a poprosím, aby ve čtvrtek ráno propustil auto bez zbytečného hluku. Není třeba mu nic vysvětlovat. Večer doma jsem s Usťou vedl krátký rozhovor. Vnučko, poslouchej pozorně.
Za týden spolu jedeme k moři. Podívala se na mě s údivem, ale ne se strachem. Dobré znamení. K Baltu, do Kaliningradu, Defendrem.
Obleč si do kufru to nejnutnější. Jestli máš něco zcela svého, knihu, fotografii, vezmi si to. Zbytek koupíme. A studium?
Vyřeším to. Mám starého spolubojovníka v jednom ústavu na dobré pozici. Fyzika a matematika tvá neskončila, teprve začíná, ale ne tady. A to, co je moje starost, není tvoje.
Dávám ti slovo, které dávám jednou za život. Nikdo z těch, kdo tě natáčel na telefon, už nebude dál chodit po této zemi jako dřív. Jak přesně, vědět nemusíš. Tvým úkolem je sbalit kufr, vyspat se a sednout do auta.
Přikývla. Jeden krátký kývnutí jako u vojáka, který přijal rozkaz. Ve středu ráno plán praskl. Telefonát Šedivého mě zastihl na verandě.
Jeho hlas byl rovný, s tím odstínem, podle kterého bývalí operativci poznají jeden druhého přes telefon. Arseniji Petroviči, Romčik zmizel z Orleánu. V jakém smyslu? V přímém.
Včera v noci odešel jako obvykle. Dnes v poledne vyšel s přítelkyní, ale místo do posilovny odjel za město. Podle kamer směr Rublevka. Podle mých lidí odjel na chatu do Žukovky, sebou dvě tašky.
Přítelkyni nechal ve městě. Rezervovaný stůl v klubu zrušil. Odjel kvůli záležitostem. Někdo prozradil, řekl jsem.
Okruh byl úzký. Krtka vykopu, ale později. Teď je hlavní, že Žukovka je pohodlnější bod než klub. Tam je plot.
Tam je můj známý na stanici. Plán neměním, posouvám ho o den. Sledování na chatě zesilte, nepouštějte ho na letiště. Jestli se pohne na Šeremetěvo nebo Vnukovo, zastavte ho opatrně.
Dopravní policie, prasklá pneumatika, cokoli, ale nepouštějte ho. A souběžně kopejte krtka. Přijal jsem, uložil telefon. Uvnitř to bylo rovné.
Ne klidné, rovné. Klid je, když nic nehrozí. Rovno je, když hrozí nebezpečí. Do středečního večera byl plán hotový.
Čtvrtek, brzy ráno, výjezd z venkovského domu Volhou. Šedivý vyčlenil dvě doprovodná auta a dva silné chlapy. V minulosti bojovníky jednotky, kde jsem sloužil. Portfolio se dvěma složkami.
Diktafon. Pistoli neberu. Průkaz nechávám v sejfu. Zatlačím hlasem a tím, co je ve složkách.
Usťu jsem na dobu operace odvezl z domu. Ne proto, že by se někdo dostal přes plot a Cihlu, ale proto, že jsem nechtěl, aby ve čtvrtek ráno zůstávala tam, zatímco její děda dělá to, co chystá. Starý zvyk: blízké nedržet ve stejné lokaci, kde probíhá práce. Zavolal jsem vdově po bývalém spolubojovníkovi.
Tichá čtvrť, alarm, schopnost neklást otázky. Odpověděla dvěma slovy: Dovezte ji. Pozdě večer jsem Usťu sám odvezl. Seděla vedle mě v čepici s malým batohem na kolenou.
V určitém okamžiku řekla: Dědo, a zmlkla. Přikryl jsem její dlaň svou. Vydrž do pátku. V pátek bude líp.
U vchodu nás přivítala domácí paní, suchá žena podobná učitelce na prvním stupni. Přijala Usťu věcně, s teplou rukou na rameni. Jdi, Arsenii, my to tady rozebereme. Vnučka stála v chodbě cizího bytu a najednou vypadala velmi malá.
Budík jsem si nedával. Probudil jsem se sám hodinu a půl před úsvitem, jako před třiceti lety před odchodem na objekt. Tělo znalo čas líp než jakákoli elektronika. V kuchyni svítila jen lampa nad sporákem.
Džezva, lžíce, špetka soli. Hodinky jsem si nasadil na levé zápěstí a zvyklým pohybem otočil ciferník dovnitř k tepu. Tmavě šedé sako, kalhoty, košile bez kravaty, boty s nízkým podpatkem. Starší muž, jakých jsou v Moskvě tisíce.
Aktovka stála u dveří od večera. Dvě desky v pevných obálkách. První otcova: katedra Phantom, provize, jachta, korespondence s Poluektovem. Druhá osobní: klub Orleán, síť dodávek, ta noc na Kutuzovské, žena cyklistka.
V boční přihrádce černý diktafon. Pistole v aktovce nebyla. Rozhodnutí jsem přijal už včera. Pistole je v takovém příběhu pastí pro toho, kdo ji nese.
Potřeboval jsem podpis, hlas na pásce a tělo, které ještě dýchá. Volha vyjela za bránu. Za ní ve vzdálenosti dvou délek vozů vyjel tmavý crossover. Dálnice zela prázdnotou.
K checkpointu asi tři sta metrů před osadou jsem sjel na krajnici a zastavil u okraje lesa. Doprovod čeká na signál. Nepřijdou-li za patnáct minut, vejdou sami. Z budky vyšel člověk kolem padesátky v černé uniformě bez odznaků, nakrátko střižený, s charakteristickou chůzí.
Kolena lehce dovnitř, jako u těch, kdo hodně chodili v horských botách. Chůzi jsem poznal dřív než tvář. Zdar, řekl jsem tiše a naklonil se k oknu. Nejdřív se tvářil, jako by mě neznal.
Potom pomalu, jako člověk, kterému rozsvítili světlo v temné místnosti. Soudruhu generále. Bez hodností. Mám dovolenou k domu za Belina, na zavolání.
Přikývl. Byl to ten samý člověk, kterého jsem před deseti lety vytahoval se zlomeným kolenem z horské základny. Nepamatoval jsem si ho jménem, pamatoval jsem si ho podle kolena. On to věděl.
Pustím tě. Žádný záznam. Kamera nahrává smyčku do devíti. Kdyby něco, tak jsi tu nebyl.
Díky za smyčku a za koleno. Koleno je vaše. Já ho jen nosím. Závora šla nahoru.
Volha se rozjela do osady. V zrcátku jsem viděl, jak náčelník ochranky zvedá sluchátko vnitřního telefonu a už nikam nevolá. Prostě ho drží a ukazuje kameře, že je zaneprázdněn. Starý trik.
Třetí dům po levé straně s kovanými branami a dvěma borovicemi. Nad střechou stoupal tenký sloupek páry. Kotel pracoval. V domě někdo nespí.
Projel jsem kolem, otočil se ve slepé uličce a postavil Volgu do stínu keře, čumákem k výjezdu. Auto se vždycky staví tak, aby se odjíždělo, ne přijíždělo. Branka nebyla zamčená. Zastavil jsem se.
Branka v domě rektora v elitní osadě ve čtvrtek ráno není zamčená. To není nedbalost. To je pozvání. Svědění, které mě provázelo celou cestu, konečně vyslovilo konkrétní slovo.
Stůj. Obyčejný člověk by vešel. Já stál. Tři varianty.
První náhoda. Druhá, někdo odešel dřív než já. Třetí, čekají na mě. Třetí byla nejnepříjemnější.
Vstoupil jsem do dvora. K předsíni jsem nešel přímo, ale z boku po trávě. Štěrk vydává zvuk, tráva ne. Dveře byly pootevřené.
Škvíra na prst, teplý vzduch, vůně čerstvé kávy. Znamená to, že kávovar je dole. Znamená to, že Romčik je dole, ne v druhém patře. Už vstal.
Vytáhl jsem diktafon, zapnul nahrávání a strčil ho zpátky. Přes škvíru jsem vešel. Koberec tlumil kroky. Zastavil jsem se, abych dům poslechl.
Pracoval kotel, někde kapal kohoutek. V obývacím pokoji vpravo někdo posunul židli. Jeden dech, jedny kroky. Jeden je horší než dva.
Dva se mezi sebou hádají a dávají ti náskok. Jeden je soustředěný. Šel jsem za dechem, kolem osamělého ženského kabátu, kolem zrcadla, ve kterém se mihl starší muž s unavenou tváří, a zastavil se v průchodu do obývacího pokoje. Svítilo tam hlavní světlo.
Na stole u vzdálené stěny stál otevřený šedý kufr, sbalený úhledně. Košile v komínku, nabíječky v sáčku, pas a palubní lístek nahoře. Vedle hrnek se zbytky kávy a nakousnutý chlebíček. Snídaně na cestu.
V křesle u okna seděl Romčik. Úzké džíny, tmavá mikina, mokré vlasy ze sprchy. Pravá ruka ležela na područce a v ní pokojně jako šálek ležela traumatická pistole, namířená hlavní směrem ke koberci. Když jsem vešel, nezvedl ji.
Jen se podíval a usmál se koutkem úst, jako člověk, kterému oznámili, že vyhrál v loterii, a on to stejně věděl. Zdar, dědku, řekl. Dlouho jsi jel. Stál jsem v průchodu, ruce podél těla, a počítal.
K křeslu pět kroků. Traumačka v dosahu výstřelu, ale z jeho polohy je potřeba půl pohybu před loktem. Asi vteřina. Já o něco méně.
V devadesátém jsem pracoval s menším náskokem. Letadlo za hodinu, řekl Romčik. Minsk, všechno je sbaleno. Čekal jsem na tebe.
Řekli mi, že přijedeš dnes ráno. Kdo to řekl? Zeptej se sám sebe. Ve strategii máš průvan.
Někdo uvnitř má moc rád peníze, víc než tebe. Nepohnul jsem se. Uvnitř se otevřel a zavřel malý zámek, tiše jako u kufru. Plán silového vstupu se dal složit do krabice.
Je sbalený. Čekal. Nikdo ho nemusel budit. V tu chvíli jsem pocítil zapomenutou věc.
Potěšení. Žádný vztek, žádný strach. Když se jednoduchý operativní plán zhroutí a musí se pracovat za chodu, u takových, jako jsem já, se v krvi zapíná druhý rychlostní stupeň. Zlomený plán tě dělá živým.
Hele, já vstanu, vezmu kufr, odejdu těmi dveřmi a odjedu. Ty tu posedíš půl hodiny, pak taky odjedeš. Já se tě nedotknu. Ty si vezmeš desky, otce necháš na pokoji, protože jsi chytrý.
Tady je ta bouchačka, kterou mimochodem neodložím, dokud jsi v domě. Mluvil rovně, skoro líně, ale koleno pravé nohy se mu lehce třáslo. Jednou za pět vteřin jako tik. Přece jen se třásl.
Bál se mě víc, než chtěl ukázat. Právě proto tak pečlivě složil tu větu o tom, že posedíš půl hodiny. Naučený text. Někdo mu včera večer napsal.
Krtek z holdingu psal. V tom byla moje šance. Zajímavá nabídka, řekl jsem pomaleji než obvykle, jak se mluví s člověkem, který má v ruce pistoli. Dovol, abych ti odpověděl svou.
Zkus to, dědku. Udělal jsem jeden krok. Váha na zadní nohu, ruce podél těla. Cukl zápěstím.
Hlaveň se pohnula mým směrem, ale nezvedla se výš než nad koleno. Zastavil jsem se. On taky. Zaprvé, nikam neletíš.
Letiště jsou lidé, které osobně znám. Jeden telefonát a na palubu tě nepustí, i kdybych z tohohle domu teď zmizel. Zadruhé, sako mám rozepnuté, kapsy prázdné. Přišel jsem mluvit.
Zatřetí, předpokládejme, že z té traumačky trefíš. Na prvním nepadnu a dál tou brankou, kterou jsi tak ochotně nechal otevřenou, vstoupí dva moji. Podle instrukcí mají vzít objekt živý. Tvou mrtvolou neudělám nic.
Slibuju spoustu věcí. Pomalým pohybem sundal prsty ze spouště. Koleno se mu třást přestalo. Našel jsem správnou frekvenci.
Přestal se bát mě a začal se bát toho, co bude dál. Mluv, řekl dutě. Teď vstaneš, pomalu ke mně přejdeš a položíš bouchačku na stůl. Potom si sedneme vedle tvého kufru a já ti ukážu dvě věci.
Jedna je o tvém otci, druhá o tobě. Potom si vybereš. A když nevstanu? Udělám jeden krok, vezmu si ji sám a náš rozhovor bude kratší.
Budeš sedět obličejem v koberci. Mně je to v podstatě jedno, ale tobě bude pohodlnější na židli. Díval se na mě ještě vteřinu. Pak pomalu vstal, dlaň nechal otevřenou, udělal pět kroků po koberci a položil traumatickou pistoli na stůl vedle kufru.
Ne do mé ruky. Na stůl. Malé gesto důstojnosti, a já mu ho nechal. Přistoupil jsem sám, vzal zbraň za hlaveň, vyjmul zásobník.
Zásobník do vnější kapsy, rám do vnitřní, na opačnou stranu než diktafon. Všechno před ním, ať vidí, že nejsem nervózní. Sedni si. Sedl si.
Sedl jsem si naproti. Mezi námi kufr, hrnek s vystydlou kávou a dva muži, kteří do tohohle rána neseděli u jednoho stolu. Došel jsem pro aktovku, rozepnul zámky a položil před něj dvě obálky. Jedna byla o prst tlustší než druhá.
Tlustá o otci, tenká o tobě. Otevři kteroukoli. Rozbalil otcovu. Katedra Phantom.
Provize, podpisy, pohyb peněz, jachta v Monaku. Romčikova matka na té jachtě v plavkách se sklenkou. Zvedl na mě oči. Ona nevěděla.
To není moje otázka. Listuj. Na stránce se zvukovým záznamem telefonátu otce s Poluektovem o našem čtvrtku. Zastavil se.
Sesypal se. Teď tu tenkou. Položil ruku, ale neotevřel ji. Tam není jen klub.
Ano. Tam je klub, tam jsou dodávky, tam je ta noc. Žena na kole, kterou srazil černý crossover. Svědek z vedlejšího domu s dobrou kamerou na balkóně.
A ještě něco. Ta žena žije. Dali ji dohromady, propustili, chodí o holi. Její syn chodí do třetí třídy.
Ty ses na ni za rok nezeptal ani jednou. Mám nahrávku, jak jsi za dva týdny říkal v klubu: nějaká tetka se připletla, tátu to vyšlo pěkně draho. Otevřel tenkou, dlouho se díval do stránek. Nespěchal jsem.
Co chceš? zeptal se konečně. Vytáhl jsem z vnitřní kapsy diktafon. Červená tečka svítila tiše a rovnoměrně.
Svým vlastním hlasem mi řekneš tři věci. První, co se stalo na schodech univerzity minulou sobotu, kompletně se jmény svědků. Druhá, ta noc na Kutuzovské, co se stalo a co bylo potom. Třetí, kdo pomáhal to ututlat.
Jen fakta, nahlas, že mluvíš bez nátlaku, při zdravém smyslu, dobrovolně. Bez té fráze ten záznam právně hůř funguje. A když to řeknu, co dostanu? Druhé dveře.
Ne ty, které ti dnes v noci slíbil člověk z mého holdingu. Minsk, Kypr, táta tě vytáhne. Ty dveře zavírám hned teď. Moje dveře jsou jiné.
Odcházíš se mnou dnes tiše. Sedneš do auta, ne mého. Pojedeš tam, kam řeknu. Pár dní v bytě, kde tě nikdo neuvidí.
Potom tam, kde budeš žít dál, bez pasu, pod mou kontrolou, a pracovat budeš tam, kde řeknu, do konce mého života. A ten potrvá ještě asi dvacet let. Tvoje máma nepůjde sedět. Otec možná vyvázne s podmínkou.
Žena s holí dostane peníze přes fond, který zřídí můj advokát, tvým jménem, s tvým podpisem. A když odmítnu? Pak ještě dnes u vyšetřovatele na vyšetřovacím výboru. Za čtyřiadvacet hodin domovní prohlídka u otce.
Za tři dny zatčení kurátora na ministerstvu. Za týden zatknou mámu kvůli jachtě. Ty sám budeš obviněný ze dvou trestných činů. Jeden je zvlášť závažný.
Vyjdeš jako jiný člověk. Já takové viděl. Dlouho se díval na červenou tečku jako na jediné světélko v temné místnosti. Takže to první.
Trochu jsem posunul diktafon blíž. Naklonění, malý fyzický ústupek. Po něm se mluví snáz. Starý trik.
Řekni sám, dobrovolně. Naklonil se, přejel dlaní po tváři a začal. Mluvil o sobotě, jak stáli na schodech a vybírali, koho sundat drsněji pro uzavřený kotel. Že Usťu si vybral sám, že mu přišlo legrační, že vesnická holka jde s červeným diplomem, ale vypadá jako z bazaru.
Jmenoval Peresvěta, řekl, kdo ji držel, kdo stříhal, kdo trhal blůzu, že manikúrní nůžky byly z jeho kapsy a že telefon se záznamem doma v nočním stolku, v pouzdře od druhé SIM karty. Poslouchal jsem a v duchu počítal do deseti, potom do dvaceti. Staré cvičení, aby v tobě nic nerostlo do rozměrů, ze kterých se lámou ruce. Nemyslel jsem na Usťu v koupelně, na zvuk nůžek za dveřmi.
Myslel jsem na červenou tečku. Červená tečka je moje práce. Přešel na Kutuzovskou, nesouvisle, občas se opakoval, ale neopravoval jsem ho. Opravy kazí záznam.
Řekl, že když přejeli přes kolo, nejdřív si mysleli, že je to pytel s něčím. První vyskočil Peresvět. Žena ležela na boku a on, Romčik, viděl její obličej sotva půl vteřiny. Ale od té doby se mu občas vrací, když usíná.
Tuhle větu jsem neumlčel. Nebyla pro mě, byla pro něho samého. Potom vyslovil příjmení otcova asistenta, jmenoval člověka z dopravní policie, částku, kterou dal otec. A na konci dutě, jako sám pro sebe: To já.
Nikdo mě nenutil. Zmáčkl jsem stop. Červená tečka zhasla. Uklidil jsem diktafon, sesbíral desky, zaklapl aktovku.
Romčik seděl, ruce visely do klína, díval se do podlahy. Dvacet dva let. To není věk na takový rozhovor. Ale k tomuhle stolu si sedl sám už před rokem, když se rozhodl, že ta noc je legrační epizoda.
Vstávej. Kufr nech tady. Nic z toho se ti už nebude hodit. Ale pas si vezmu.
Ten se ti nejbližších dvacet let hodit nebude. Vytáhl jsem z kufru pas, palubní lístek, zahraniční pas v plastovém obalu a bankovní kartu s nápisem business. Všechno na opačnou stranu než diktafon. Romčik se díval, jak skládám jeho budoucnost, a neodporoval.
Zřejmě si ani neuvědomoval, že ten pohyb ruky je jeho skutečné zatčení. Bez pout, bez zatykače, bez protokolu. Nejtěžší zatčení, jaké existuje. Vyšel jsem na verandu a vyťukal krátkou posloupnost čísel do samostatného chatu.
Za minutu a čtyřicet vteřin u branky měkce křupl štěrk. Oba muži vešli v šedých větrovkách, beze slov jen přikývli. V obývacím pokoji zvedli Romčika z křesla bez hrubosti. Tranzit, řekl jsem tiše, jak bylo domluveno.
Bez řečí. Dát vodu, vzít telefon a vypnout. Čekat na můj telefon za dvě hodiny. Přikývli.
Romčik se na mě podíval naposledy bez vzteku, bez strachu, jen s unavenou zvědavostí, jako člověk, který celou noc řešil úlohu a zjistil, že zadání bylo jiné. Za pět minut zůstal v domě jenom já. Na koberci ležela světlá stopa od koleček kufru. Narovnal jsem vlákna koberce, vrátil chlebíček na talíř, srovnal židli.
Dům měl vypadat, jako by majitel vstal, vypil kávu a odešel po svých. Tak odcházejí lidé mojí generace. Nezanechávají otisk ani zápach. U branky na mě čekal náčelník ochranky.
Živá, soudruhu generále. Díky za smyčku. Sňata. V knize jste nebyli.
Crossover taky ne. Kdyby byl potřeba člověk na vjezdu, zaskočím na jakýkoli den. Podal jsem mu do okna levou ruku. Stiskl ji pevně, krátce.
To bylo důležitější než jakákoli slova. Závora šla nahoru, Volha vyjela do obyčejného čtvrtečního rána. Na dálnici jsem si poprvé za ráno dovolil dvě myšlenky najednou. O tom, že krtek v holdingu je druhá operace a začít s ní bude nutné už dnes večer.
A o tom, že Usťa je teď pravděpodobně u snídaně, poprvé za týden bez strachu, že z ulice doletí známý hlas. Na vjezdu do Moskvy jsem Šedivému zavolal jedno zazvonění. Zaberte. Tranzit Krasnogorsk, adresa došla.
Je u našich, čistý. Diktafon a desky u mě. Večer začneme s krtkem. Do večera chci jméno, bez šumu.
Pochopil. Já vím. Proto taky jedu dál. Položil jsem telefon.
Vzadu u staré nemocnice v centru na mě čekalo tmavě modré služební auto bez označení. Za volantem Marfa Guzejevová, starší vyšetřovatelka vyšetřovacího výboru. Viděli jsme se potřetí za týden, pokaždé v slepých uličkách bez svědků. Sedl jsem si na místo spolujezdce.
Nahlas jsme se nezdravili. To ubíralo vteřiny. Drž. Položil jsem jí na klín aktovku.
Obě desky. Diktafon na palubní desku. Hlas čistý. Sobota, Kutuzovská, asistent, člověk z dopravní policie.
Dobrovolně, bez přerušení. Kde je? V tranzitu, bez pout. Moji ho drží.
Dlouho se na mě dívala zvláštním pohledem, jakým se vyšetřovatel dívá na toho, kdo přešel k hraně. Arseniji, uvědomuješ si, že jsi mi přinesl nejen případ a kurátora? Přinesl jsi mi i jeden na sebe. Uvědomuju.
A co budeš dělat, až se k tobě jednou dostanu? Budu odpovídat. Dnes máme jiný den. Přikývla.
Zítra v sedm ráno domovní prohlídky u rektora. Paralelně zadržení kurátora na ministerstvu. Včera jsem to podepsala. Do pátku večer máme publikaci.
Materiál drží. Rektor zavolá. Kam je třeba? Buď připraven.
Jsem připraven. Vyšel jsem k Volze. Její sedan se měkce rozjel a odjel. Vyčkal jsem minutu a jel na druhou stranu.
Jel jsem ranní Moskvou a přemýšlel o tom, že nejhlasitější část tohohle příběhu začne zítra v sedm ráno beze mě. Moje část už skončila. Tiše, bez jediného výstřelu. Jenom jedna věta ještě zněla na dně.
Ta, kterou jsem mu řekl tam za stolem, když se díval na červenou tečku. Ty jsi natočil moji vnučku na telefon. Já jsem tě sundal z planety. Dokumenty už nemáš.
Neodpověděl. Za nás oba odpověděl diktafon. Pátek začal v sedm ráno krátkým vibračním signálem na nočním stolku. Už jsem seděl v kuchyni v jednom svetru před chladnoucím šálkem.
Spal jsem asi tři hodiny, ne víc. Telefon jednou blikl. Šedivý poslal stručně: spuštěno. Otevřel jsem notebook na hlavní stránce zpráv.
Suchý titulek: Provize, katedra Phantom, jachta. Jméno rektora tučně, níže rámeček: U rektora probíhají domovní prohlídky. Poluektov odvezen z recepce. Vyšetřovatelka Guzejevová.
Zavřel jsem notebook. Všechno šlo podle plánu. Telefon zazvonil v devět. Číslo rektora.
Nechal jsem zazvonit čtyřikrát, teprve potom zvedl. Arsenii, prosím, upřímně prosím, vraťte mi alespoň hlavu syna. Odkašlával si. Slyšel jsem, jak za jeho zády cvakají dvířka skříní.
V jeho kabinetu nebo bytě probíhala domovní prohlídka. Vždyť chápete, že jsem připraven na všechno. Peníze, funkce, cokoli si řeknete. Jen řekněte, že žije.
Jenom to. Dal jsem mu ještě jednu pauzu. Ne kvůli divadlu, ale aby sám uslyšel, o co prosí. Kavárna na Mjasnické, rohová, naproti poště.
Ve tři hodiny. A zavěsil. V poledne zavolal Šedivý. Mirzachanov sám, bez předvolání, přišel do recepce vyšetřovacího výboru, požádal o schůzku s Guzejevovou, vyložil telefon s korespondencí a začal vypovídat.
Dohoda s vyšetřováním, podmínka téměř zaručena. Práskl všechny, včetně toho, kdo na schodech držel kameru. Šmakova vzali touže noc v klubu pro vlastní hloupost. Gram v toaletách, patrola šla kolem.
Čtyři roky obecného, bez šance na podmínku. Do kavárny na Mjasnické jsem přišel předem. Sedl si do kouta, zády ke stěně, obličejem ke dveřím. Objednal černý čaj bez cukru.
Rektor přišel přesně ve tři. Poznal jsem ho hned. Ten samý oblek jako včera v televizi, ta samá kravata, ale člověk uvnitř obleku klesl o čtyři centimetry. Ramena, krk, dokonce i linie brady.
Oči červené, ale suché. Přišel, chvíli stál, potom si bez pozvání sedl naproti. Arseniji Petroviči, řekl jsem, nejsme na banketu. Položil ruce na stůl.
Prsty se mu mírně třásly. Já nejsem kvůli handlu, řekl. Už jsem pochopil, že handl nebude. Já jsem kvůli jedné otázce.
Žije, odpověděl jsem. Nezdržoval jsem ho. Musel pak jet domů a něco říct ženě. Žije pod kontrolou.
Odešel touže noc šedým kanálem holdingu. Ne letadlem ze Šeremetěva, ale autem k běloruským hranicím. Odtamtud soukromým letem do Polska, které v registrech prochází jako komerční přeprava zařízení. Pas se tam nezeptají, zeptají se, kdo platí.
Ne do té země, kam se chystal. Zvedl oči. Zablesklo se v nich něco podobného naději. Hned jsem ji uhasil.
Do jiné země. Tam je místo, kam umísťujeme lidi, kterým nelze dát druhou šanci u nás. Není to resort. Je to práce pod dozorem.
Bez pasu. Bez pasu, zopakoval dutě. Dokumenty už nemá. Žádné ruské, žádné jiné.
Je tu papír, podle kterého žije a pracuje na vymezeném objektu. Vychází jen s doprovodem. Program je celoživotní. Dlouho mlčel.
Díval se na své prsty na stole, na můj šálek, na svůj odraz ve skle výkladní skříně. V tom skle už se sám sebe zřejmě nepoznával. Já ho chci vidět, řekl nakonec. Jednou.
Jenom jednou. Proč ne? Uvidíte ho. A zítra se ho pokusíte vytáhnout.
Ne ze zlosti, ale proto, že jste otec. Zapojíte vazby, kterých máte ještě dost. Najmete advokáty, uděláte chybu, a já budu muset přijmout rozhodnutí podruhé. Nechci ho přijímat dvakrát.
Pochopil. Slyšel jsem, jak klesl v ramenou. Pochopil do dna. Matce řeknete, pokračoval jsem, že studuje v zahraničí.
Magistratura, uzavřený kampus, špatné spojení. Jednou za měsíc přijde krátká zpráva. Všechno je v pořádku, jsem zaneprázdněn, nestýská se mi. Písmena bude psát sám, podle diktátu.
To je všechno, co teď máte. A když nebudu souhlasit? Pak zmizí úplně, řekl jsem klidně. A vy se o tom dozvíte z novin za půl roku.
Mrtvola neznámého turisty na pobřeží. I to se stává. Rozhodněte se sami, která verze je vám pohodlnější. Seděl bez hnutí asi dvě minuty.
Potom přikývl. Jednou, krátce, jako člověk, který podepsal kapitulaci. A ještě něco, dodal jsem. Zítra podepíšete doznání ke svému případu.
Plné, se jmény, daty, částkami. Guzejevová vám vysvětlí, jak to sepsat. Není to prosba. Je to podmínka toho, že váš syn dál existuje na této planetě.
Nezvedl jsem se, abych se díval, jak odchází. Dopil čaj, nechal bankovku a šel pěšky dolů Mjasnickou. Telefon bzučel. Šedivý.
Neodpovídal jsem. Potřeboval jsem projít si těch deset minut ticha. Když jsem se vrátil do kanceláře, v zasedačce už seděli dva. Náčelník bezpečnostní služby a náš právník.
Tváře obou měli takové, jaké mívají lidé, kteří právě našli třísku pod nehtem a vůbec nechápou, odkud se vzala. Našli jsme, řekl Šedivý stručně, sotva jsem vešel. Krtek je mladý analytik z druhého oddělení. Do okruhu ho nezapojovali, vylezl sám.
Porovnal IP adresy a časy přístupu k cestovní kartotéce. Potom stáhl koncept přes sousední projekt. Vzali jsme ho podle IP adres a časů vstupu do registru. Dvakrát týdně zůstával po všech ostatních.
Schéma potvrdil. Prodal to Romčikovi přes prostřednici, přítelkyni, která pracuje v kosmetickém salonu. Peníze v obálce, jednou. Velká částka pro takového kluka.
Důvod? Dluhy v sázkové kanceláři. Přidal se náčelník bezpečnosti. Arogance, pane.
Přišlo mu, že je chytřejší než my. Díval jsem se na stůl a přemýšlel o jedné prosté věci. Tenhle kluk mi před čtyřmi měsíci psal motivační dopis při přijímání do práce. Znal jsem jeho papírovou přihlášku s rukopisným přípisem: jsem připraven učit se od nejlepších.
Vzal jsem ho tehdy osobně, na doporučení starého spolubojovníka. Propuštění podle paragrafu, řekl jsem. Bez šumu, bez trestního stíhání. Ať jde na trh s touhle skvrnou.
Bude to delší a bolestivější než rozsudek. V oboru ho nikdo nevezme. Rozpošleš to, kam je třeba, potichu mezi svými. Ať pět let pracuje jako kurýr v obchodě s elektronikou.
Pochopí, v čem se liší kluk s ambicemi od dospělého chlapa. Šedivý přikývl. A jestli ještě uslyším jeho jméno vedle našich registrů, rozhovor bude jiný. Bez jednání.
Zase přikývl. V tom kývnutí bylo porozumění, které jsme spolu sbírali dvacet let. Vyšel jsem ze zasedačky a chvíli stál u okna. Moskva v pátek večer se rozplývala pod deštěm.
Světla aut se táhla po nábřeží dlouhým oranžovým provazcem. Díval jsem se na ten provazec a poprvé za šest dnů pocítil, že je tělo unavené. Ne nebezpečně. Prostě tak, jak se unaví po dlouhé práci.
Sobotu a neděli jsem strávil doma. Usťa chodila po pokojích v čepici, potom bez ní. Třetí den poprvé sama, bez mé nápovědy, vyšla na verandu a sedla si do křesla s nohama pod sebou. Na kolenou jí ležel roztřepený sešit z analytické geometrie.
Dívala se do něj a nepřevracela stránky. Dědku, řekla, aniž zvedla oči. A můžu se tam už nevracet vůbec? Můžeš.
A budu se učit? Jenom ne tam. Sedl jsem si vedle ní. V pondělí ráno jsem zavolal bývalému spolubojovníkovi, plukovníkovi, se kterým jsme kdysi vozili čelní představitele a který už dávno přešel na pedagogiku.
Teď je prorektorem pro bezpečnost na jednom moskevském ústavu. Rozhovor trval sedm minut. Vysvětlil jsem situaci bez podrobností. První ročník, fyzika a matematika, rozpočet, výborná studentka, rodinné poměry, rychlý přestup, poprask nechceme.
Zeptal se jen: Ona to sama zvládne? Zvládne. Tak v úterý čekám dokumenty. A bylo to.
V úterý k obědu byly papíry hotové. Následující den Usťa řešila v děkanátu krátké testové úkoly. Za dvacet minut vyšla bledá, ale bez dřívějšího strachu. Za ní mladý muž v brýlích.
Bereme ji oficiálně jako volnou posluchačku do letního zkouškového období. Od září plnohodnotně. V autě cestou domů Usťa dlouho mlčela. Potom sundala čepici, prsty přejela po chmýří na hlavě, ještě ne vlasech, ale už ne holé kůži, a podívala se na mě do zrcátka.
To teď jako co? Ztratím dva semestry? Ani jeden. Převedou tě s ponecháním zápočtů.
Mlčky přikývla. Dívala se do bočního okna, a já v zrcátku viděl, jak se jí mění tvář. Žádný úsměv. Ještě ne.
Ale objevil se v ní vektor. Dědku, řekla, my opravdu jedeme k moři? Opravdu. K Baltu?
Ten je přece studený. Ten je poctivý. Tam voda neslibuje to, co nedá. Rackové se nepředstírají za holuby.
Tobě se tam bude líbit. Najednou tiše zasmála. Poprvé za deset dní. Ten smích byl krátký, na tři noty, ale zbavil mě něčeho uvnitř, jako když se uvolní spoušť po dlouhém držení terče v zaměřovači.
Ve čtvrtek jsem svolal Šedivého a další tři lidi z operační skupiny do zasedačky. Rozhovor byl krátký. Odcházím na půl roku, řekl jsem. Ne do výslužby.
Holding vede Šedivý. Operativní otázky přes videohovor. Pokud budu potřeba. Nebudu-li, tím líp.
Šedivý se ani nezdivil. Na koho podepsat plnou moc? zeptal se. Na tebe.
Jednu generální, bez omezení. Jestli se za půl roku nevrátím, vyřiď prodloužení nebo předej dál podle rady. Rozhodneš sám. A ohledně analytika, dodal jsem, sledujte, ať se pověst šíří správně.
Ne, že u nás vyhodili zrádce, ale že u nás vyhodili kluka, který nestíhal. Mladým to musí znít jako úcta ke kolektivu, ne jako vnitřní válka. Jasné. Vstal jsem a rozloučil se stiskem ruky s každým.
Jako poslednímu stiskl ruku Šedivému a zdržel dlaň o vteřinu déle. Arseniji, řekl tiše, ty tam na Baltu neklesej na mysli. Holding je na svém místě. Vrátíš se.
Já neklesám, odpověděl jsem. Já odpočívám. V pátek večer jsem vyvezl zpod přístřešku starý Defender. Motor naskočil na podruhé.
Byl živý, stejně jako já. V sobotu ráno jsme vyjeli. Jeden kufr Usťi, jedna taška moje. Hodinky jako vždycky ciferníkem k tepu.
Sako ze schodů zůstalo ve skříni, průkaz v trezoru. Na téhle cestě jsem nepotřeboval ani jedno, ani druhé. Dálnice M11 nás přivítala prázdným pruhem, rovným šedým asfaltem a tím zvláštním předbřežním klidem, který bývá jen na nových tratích, kde ještě není setřené značení. Usťa vlezla na sedadlo spolujezdce, podsunula nohy pod sebe, vytáhla sluchátka, potom si to rozmyslela, schovala je zpátky a dívala se z okna.
Na kolenou jí ležela termoska s kávou, kterou jsem uvařil v šest ráno. Dědku, a jak dlouho budeme jet? Podle navigace dvanáct hodin. Nespěcháme, takže den a půl s noclehem.
Kdy jsi naposledy takhle jel? Dávno. Patnáct let zpátky. Na dovolenou s tvojí babičkou na Krym.
Tehdy jsem měl jiné auto, starou Nivu, ale jeli jsme taky bez rádia. Přikývla a zmlkla. A my jeli bez rádia. Někde před Tverí jsem odbočil na čerpací stanici u malé kavárny.
Stolky pod přístřeškem, dvě ženy za pultem, vůně smažené cibulky, pirohy s bramborami. Vzali jsme si po pirohu a čaj v papírových kelímcích. Sedli jsme si venku ke stolku u krajnice, odkud bylo vidět, jak silnice odchází do perspektivy rovným obloukem. Usťa postavila kelímek, podívala se na mě a najednou sundala čepici.
Jen tak, mezi lidmi, bez studu. Vlasy jí dorostly přesně o prst. Tmavé, měkké chmýří jako u novorozeného štěněte. Přejela po něm dlaní od čela k týlu.
Víš, dědku, řekla, já si je už nikdy nenechám dorůst do pasu. Už mě to nebaví. Usmál jsem se. A ty se čemu usmíváš?
Já se neusmívám. Usmíváš. Opravdu jsem se usmíval. Poprvé za dva týdny jsem se na tom sám přistihl a neschovával se.
V tu chvíli zavibroval telefon. Šedivý. Zvedl jsem to. Podepsal, řekl Šedivý bez předmluvy.
Doznání plné. Guzejevová už to sepisuje kvůli provizím, jachtě, katedře. Sám si sedl a napsal vlastní rukou. Osm stránek.
Dobře. Dál beze mě. Určitě. Jsi v obraze.
Dál jsi ty, Guzejevová a zákon. Mně v tomhle příběhu už není. Odpočívej. Zavěsil jsem a položil telefon na stůl.
Usťa se na mě pozorně podívala, ale ptát se nebyla. Šikulka. Už se naučila rozeznávat ticho, které je třeba prolomit, od ticha, které je třeba respektovat. Jeli jsme ještě dlouho.
Přes Tver, přes Novgorod, přes lesy, kde podél krajnic ještě ležely cáry loňské trávy. Potom noc v motelu u Pskova, ráno cesta dál na západ k Baltu. Usťa většinu cesty mlčela, občas podřimovala, občas požádala o zastavení, vystoupila, dýchala, vracela se. Druhý den, už když slunce klesalo k moři, jsme vyjeli na dlouhý přímý úsek dálnice.
Vlevo se táhly duny, vpravo borovice, a vpředu, daleko, se stříbřil tenký proužek vody. Balt. Bez slibů, poctivý, jak jsem jí říkal. Usťa spala stočená na sedadle, pod hlavou svůj měkký šátek, a rovnoměrně dýchala v taktu práce motoru.
Nebudil jsem ji. Sundal jsem hodinky pomalu, jednou rukou, aniž bych odtrhl oči od silnice. Rozepnul jsem řemínek. Víc než třicet let tyhle hodinky žily přitisknuté sklem k mému tepu, ciferníkem k žilám, pro práci.
Položil jsem je na palubní desku ciferníkem vzhůru. Poprvé. Sklo okamžitě chytilo západní světlo z levé strany a hodilo tenký odlesk na čelní sklo. Ručičky šly rovnoměrně.
Podíval jsem se na ně vteřinu, potom převedl pohled zpátky na silnici. Všechno. Už se neschováváme. Už nepracujeme zpoza rohu.
Teď už jen přímo. Usťa ve spánku pohnula prsty. Trochu jsem zvolnil, aby jí nezatřáslo na nerovnosti. Za oknem se táhla dlouhá řada borovic, potom průsek, potom zase borovice.
Vítr od moře už doléhal k silnici. Do pootevřeného okna zavoněl jód a studená sůl. Teď k moři, vnučko, řekl jsem tiše, víc sobě než jí. Neprobudila se.
Jen se lehce usmála ve spánku, jak se usmívají děti, které se konečně ocitly v bezpečných rukou. Vpředu dálnice dělala poslední plynulý ohyb a narážela do horizontu. A horizont byl stříbrný, nekonečný a naprosto prázdný, tak jak to bývá jen u poctivé vody.
