Volali mi krátce po šesté, když se obloha nad Příbramí teprve učila světlat. Znělo to jako další z těch ranních výjezdů, kdy člověk ještě nestihl dopít kafe a už si v hlavě skládá cizí neštěstí do škatulek, aby se mu lépe uneslo. Radek, Brdy, mokřady u staré hájenky. Nález mrtvého.
Myslivec, oznámila služba hlasem, který byl až příliš klidný. Myslivec. Slovo, které v sobě nese les, ticho a pravidla. A přesto stačí jedna rána a všechno se zvrhne.
Cestou jsem měl stažený žaludek. Ne z hrůzy, tu jsem si už dávno naučil držet v šuplíku, ale z toho hučení v hlavě, které se objevovalo pokaždé, když něco nesedělo dřív, než jsem vůbec vystoupil z auta. Říkám tomu intuice, ačkoliv to zní moc vznešeně. Ve skutečnosti je to jen součet drobností, co mi kdysi došlo pozdě a už se mi to nechce opakovat.
Na parkovišti u lesní cesty stála hlídka. Majáky byly vypnuté, a přesto se mi zdálo, že je v tom ranním šeru vidím blikat. Vystoupil jsem, vzduch byl mokrý a studený, voněl rašelinou a spadaným jehličím. Ticho rušilo jen žbluňkání někde v mokřadu, jako by se les snažil tvářit, že se ho lidské věci netýkají.
„Jděte tady rychle,“ řekl Vašek, jeden z místních policistů. Používal vždycky slušnou češtinu, když byl nervózní. „Co víme? “ zeptal jsem se a automaticky si nasadil rukavice, i když jsem ještě ani neviděl tělo.
„Našel ho houbař, vlastně sběrač šišek. Prý šel zkratkou. Leží dole u vody. Vypadá to na nehodu, myslivecká zbraň a jedna rána,“ dopověděl Vašek a škrábl se na bradě, jako by ho svěděla odpovědnost.
„Zbraň je u něj? “ zeptal jsem se. Vašek zavrtěl hlavou. „Není.
Houbař říkal, že žádnou neviděl. Já taky ne. “
To byl první kamínek, který se mi zadrhl v hlavě. Myslivec bez zbraně v lese u mokřadu není nemožný, ale je to jako rybář bez udice na přehradě.
Může to být jenom proč. Cesta k nálezu vedla úzkou pěšinou, kde se hlína měnila v mazlavé bláto. Brdy umí člověka obejmout a zároveň ho nepustit. Vždycky jsem je měl rád.
Když jsem byl kluk, táta mě sem brával na borůvky a učil mě, že v lese se nekřičí, protože les slyší všechno. Dnes jsem si připadal, jako bych sem nesl svůj hluk. Tělo leželo na okraji mokřadu. Napůl v trávě, napůl v černé vodě, která se ani nehnula.
Muž kolem padesáti, myslivecký klobouk kousek od hlavy, kabát tmavozelený a na něm vlhké listí. Vypadalo to skoro klidně, až na krev na košili, tmavou a rozlitou, jako když se rozbije láhev vína. Přiklekl jsem, ale nedotkl se ho. Zkušenost mě naučila, že nejdřív se dívá, teprve potom sahá.
Rána byla v hrudníku. Žádné dramatické roztržení, spíš čistý průstřel. Jenže čistota u střelné rány je o sobě podezřelá. U nehod bývá chaos.
U úmyslu bývá pořádek. „Kdo to je? “ zeptal jsem se. Vašek vytáhl poznámkový blok.
„Má u sebe doklady. Jmenuje se Bohdan, místní člen mysliveckého sdružení. “
Jméno mi nic neřeklo, ale to se mohlo změnit během hodiny. Zvedl jsem oči a rozhlédl se po okolí.
Na břehu mokřadu byly otisky, těžké, hluboké, a vedle nich drobnější, lehčí, ne úplně dětské, spíš ženské. V blátě se držely jasně, jako by je někdo vtiskl schválně. „Tady chodil někdo další,“ řekl jsem. Vašek si přidřepl vedle mě.
„Houbař? “
„Možná, ale ten by měl stopu od lesa sem a zase zpátky. Tyhle,“ ukázal jsem prstem na drobné otisky, „ty vedou odtud pryč, ale ne zpátky. A jsou čerstvější.
Vidíš, jak se v nich ještě leskne voda. “
Hučení v hlavě zesílilo, jako když se člověk snaží naladit rádio a místo hudby slyší jen šum, který ale přesto něco skrývá. Dorazila Šárka z techniky. Měla vlasy stažené do uzlu a výraz, jako by jí nic nemohlo překvapit.
A přesto jsem na ní poznal, že jí tenhle les neraduje. Lesy jsou krásné jen do chvíle, než v nich najdeš smrt. „Dobrý ráno,“ řekla a hned začala rozbalovat kufřík. „Zbraň nikde?
“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu. „Zatím ne,“ odpověděl Vašek. Šárka se podívala na tělo a pak na mě. „Vypadá to čistě.
Nehoda se může stát, ale kde je zbraň, když to byla nehoda? “
Přikývl jsem. Nechtěl jsem předbíhat. Nehoda je vždycky pohodlnější vysvětlení.
Nikdo se nehádá, nikdo nelže, nikdo se nebojí. A přesto jsem cítil, že se tu někdo bál dost na to, aby něco odnesl. „Nechci dělat závěry,“ řekl jsem, „ale nechci ani usnout na tom, že to byl omyl. “
Šárka začala fotit otisky a obcházet okolí.
Já se držel u těla, protože jsem měl pocit, že když od něj odejdu, unikne mi to hlavní. Na klopě kabátu byla připevněná malá kovová placka s motivem srnce. Vypadala jako dárek nebo památka. U nehod lidi často drží svoje drobnosti pevněji než jindy.
Jenže tady placka visela nakřivo, jako kdyby ji někdo strhl a zase přicvakl. „Radku,“ ozval se Vašek tišeji. „Houbař čeká nahoře, je z toho špatný. “
„Přiveď ho,“ řekl jsem.
Houbař byl ve skutečnosti muž s pytlem šišek a špinavými dlaněmi. Říkal, že se jmenuje Kamil. Vypadal, jako by se omlouval za to, že dýchá. Já se na něj nekoukal dlouho, spustil hned.
„Já jen šel jsem tudy, protože tamhle po cestě je závora a já mám bolavý koleno. A pak jsem viděl klobouk a boty a už jsem věděl. Nechtěl jsem na to sahat. “
„Viděl jste někoho v lese?
“ zeptal jsem se. Kamil zavrtěl hlavou. „Jen slyšel jsem hlas. Nějakej smích.
Takovej ten jemnej. Myslel jsem, že jsou to turisty. Pak jsem slyšel prasknutí, jako když někdo šlápne na větev, a pak nic. “
„Smích,“ zopakoval jsem.
„Jo, holčičí nebo ženský, takovej milej. V lese to zní divně, víte? “
V lese zní divně všechno, co je lidské. Jenže milý smích a mrtvý myslivec mi v hlavě vytvořili obraz, který jsem si nepřál.
„Kudy jste šel? “ zeptal jsem se. Ukázal směr přesně tam, kde drobné otisky mizely mezi borovicemi. „Dobře,“ řekl jsem a snažil se, aby můj hlas zněl klidně.
„Udělali jste správně, že jste volal. Teď potřebuju, abyste mi popsal, jestli jste viděl něco neobvyklého. Auto, kolo, cokoliv. “
„U parkoviště stála dodávka,“ řekl.
„Bílá. Já tomu nerozumím. A pak jsem viděl holku, ne? Tady dole nahoře u cesty seděla na pařezu a jedla rohlík.
Měla takovej roztomilej obličej jako z reklamy. Usmála se na mě a řekla: ‚Dobrý ráno. ‘“
Vašek se na mě podíval. Já cítil, jak mi v břiše škublo.
Ne proto, že by roztomilý obličej znamenal nebezpečí, ale proto, že přesně takhle se někdy zlo schová. Do něčeho, co působí bezpečně. „Poznal byste ji? “ zeptal jsem se.
„Asi jo. Měla světlou bundu a vlasy do culíku a takovej malej batoh. Já jí ani nevěnoval pozornost. Proč bych měl?
“
Ta věta mi zůstala v hlavě. Kolikrát jsem ji slyšel od svědků, kteří později litovali, že nevěnovali pozornost něčemu, co v tu chvíli vypadalo obyčejně. „A dodávka? “ zeptal jsem se.
„Stála tam, kde jste vy teď. Neviděl jsem značku, jen byla čistá, moc čistá na les. “
Šárka mi mezitím ukázala něco v trávě. Přes rukavice držela malý kovový předmět.
„Nábojnice,“ řekla. „Tady kousek od vody. A je to zvláštní. Měla by být blíž k místu výstřelu.
Jestli někdo střílel odsud, musel stát tady. “
Ukázala místo, kde byla tráva sešlapaná. Byla to ta oblast s drobnými otisky. „Takže střelec stál tady,“ řekl jsem spíš pro sebe.
„Nebo tu někdo nábojnici zahodil,“ odpověděla Šárka. Zvedl se vítr a přinesl pach vlhké hlíny. Hučení v hlavě se mi změnilo na jasnou myšlenku. Někdo se snaží, aby to vypadalo jako nehoda.
Jenže nehody nebývají uklizené. Nehody po sobě nechávají zmatek a náhodu. Tady byl v zemi příliš čitelný úmysl. Telefon mi zavibroval v kapse.
Služba. Zvedl jsem to a snažil se držet hlas rovně. „Máme další hlášení,“ ozval se dispečer. „Ztracená osoba, mladá žena, turistka.
Naposledy ji viděli včera večer v okolí staré hájenky. Rodina je na cestě sem. “
Mladá žena. Okolí staré hájenky.
A svědek mi před chvílí popsal holku s roztomilou tvářičkou a batůžkem. „Jak se jmenuje? “ zeptal jsem se. Dispečer mi jméno řekl, ale v tu chvíli mi stejně víc znělo v hlavě to slovo roztomilá, jako by na něm visel háček.
Podíval jsem se na mokřad, na tělo a na stopy, které mizely mezi stromy. „Vašku,“ řekl jsem a cítil, jak se mi v hrudi zvedá tlak. „Tohle nebudeme brát jako nehodu, ne? Zatím.
“
Vašek přikývl, a i když nic neřekl, viděl jsem na něm úlevu. Jako by jeho vlastní rozum potřeboval dovolení bát se nahlas. Šárka mezitím označila místo pro další ohledání a já si uvědomil, že se mi třesou prsty. Ne strachy z mrtvého muže.
Strachy z toho, že v tomhle lese je někdo, kdo se umí usmát, říct dobrý ráno a přitom nosí smrt lehce jako malý batoh. Zhluboka jsem se nadechl. Vůně rašeliny mi připomněla dětství, kdy byl les jen les. Teď byl les svědek a já jsem měl začít poslouchat, co všechno slyšel.
Otočil jsem se k pěšině, kudy otisky vedly pryč. „Zajistěte parkoviště, sežeňte záznamy, kdo tudy projel, a já půjdu po stopě. “
Ne proto, že bych si hrál na hrdinu, ale proto, že jsem věděl, že když nechám tu drobnou stopu zmizet v blátě, zmizí s ní i pravda. A někde mezi stromy se možná pořád ozývá ten jemný smích, který dnes ráno najednou zněl jako výstřel.
Když jsem se vydal po pěšině, kde drobné otisky mizely mezi borovicemi, zjistil jsem po pár metrech to, co v Brdech člověk rychle pochopí. Les umí stopy schovat stejně lehce, jako je umí ukázat. Stačila jedna suchá ploška, pár kořenů, jehličí jako peřina, a bláto přestalo vyprávět. Vrátil jsem se k parkovišti, kde Vašek mezitím rozestavil kolegy tak, aby nikdo jen tak neodjel.
U závory stál služební vůz a vedle něj se v ranním světle leskla bílá dodávka. Byla tak čistá, až působila nepatřičně, jako bílá košile na člověku, který právě vyšel z močálu. „To je ta,“ kývl jsem na Kamil. Kamil přikývl tak rychle, až mu poskočily tváře.
„Jo, tohle je ona. “
Vašek si odkašlal. „Zatím nikdo nepřišel tvrdit, že je jeho. Je zamčená.
“
Obešel jsem dodávku pomalu, bez dotyků, jen očima. V okně byl leták s obrázkem jelení hlavy a nápisem o vycházkách s průvodcem. Písmena byla ručně napsaná, trochu dětsky, ale pečlivě. Pod tím číslo na spojení, které jsem si opsal, aniž bych ho nahlas četl, a pod číslem jméno, krátké a měkké, jako by se dalo vyslovit s úsměvem.
„Průvodkyně,“ řekl Vašek. „V těchhle místech? “ zeptal jsem se. „Prý dělá vycházky za východu slunce.
Lidi to chtějí. Klid, les, srnky. “
Klid, srnky. A teď i mrtvý myslivec.
Šárka přijela o chvíli později, jen na skok, aby dodávku zvenku nafotila a označila, že se s ní nemá hýbat. Podotkla, že pokud je to auto někoho, kdo se tu pohyboval ráno, musí se to brát vážně. Pak se vrátila dolů k mokřadu, protože její práce tam byla důležitější. Já jsem si zatím všiml něčeho u kraje cesty.
Kousek papíru, mastný a zmuchlaný, přilepený na vlhkém listí. Obal od rohlíku, jako by ho někdo cestou nedbalým pohybem pustil z ruky. Vzal jsem ho přes rukavici do sáčku a v hlavě se mi znovu vynořila Kamilova věta. Seděla na pařezu a jedla rohlík.
„Zjistěte, kdo tu vycházku nabízí,“ řekl jsem Vaškovi. „Ať mi sem tu průvodkyni přivedete. Klidně slušně, ale hned. “
Vašek přikývl.
„A ta ztracená. Rozjeďte pátrání,“ řekl jsem. „Ať projdou cesty, ať se ptají u chat a u hájenky, ať se nikdo neuklidňuje tím, že se jen ztratila. Zatím o tom nevíme nic.
“
Cestou na služebnu jsem měl pocit, že se mi v hlavě hromadí zvuk, který ne a neutichnout. Ne výstřel, spíš ten jemný smích, který Kamil slyšel a který se mi protivně vracel jako ozvěna v prázdném domě. Nechtěl jsem si ho spojovat s násilím, jenže mozek si spojuje sám, i když mu to zakážete. Na stole mi přistál spis o ztracené turistce.
Jmenovala se Veronika. Měla podle rodiny výrazný červený šátek a zvyk posílat zprávu, kdykoli dorazí do cíle. Včera večer se už neozvala. V takových chvílích člověk neví, jestli je to jen obyčejná chyba, vybitý telefon a zabloudění, nebo začátek něčeho, co se bude těžko vyslovovat nahlas.
Když Vašek přivedl průvodkyni, poznal jsem ji hned, přestože jsem ji předtím viděl jen očima svědka v představách. Nebyla to holka v pravém slova smyslu. Byla to mladá žena, drobná, s vlasy staženými do culíku a s obličejem, který by člověk čekal spíš u reklamy na dětské sušenky než u ranního lesa. Na tváři měla ten druh úsměvu, který lidé používají, když chtějí uklidnit cizího psa.
„Dobrý den,“ řekla tiše. Hlas měla něžný, měkký, jako by přikrytý dekou. A mně se paradoxně zvedl tlak, protože jsem si uvědomil, že přesně takový hlas může člověka ukolébat k tomu, aby přestal být opatrný. „Posaďte se,“ ukázal jsem na židli naproti.
„Jsem Radek. Budu se vás ptát na dnešní ráno. “
Přikývla a posadila se tak opatrně, jako by se bála vrznutí židle. Ruce položila na kolena, nehty čisté, ale v záhybech prstů zůstávala tenká linka tmavé hlíny.
V lese se to stane každému, říkal jsem si. Každému. „Pracujete jako průvodkyně v Brdech? “ začal jsem.
„Ano,“ usmála se. „Vodím lidi na vycházky a někdy i děti ze školy. Učím je, jak se chovat v lese, aby se nic nezničilo. “
Nic nezničilo.
Ta věta mi vlezla pod kůži. Věděl jsem, že je nevinná sama o sobě, a přesto mi zněla v hlavě vedle obrazu Bohdanovy košile. „Byla jste dnes ráno u staré hájenky? “ zeptal jsem se.
Zamrkala, jako by si v duchu spočítala kroky. „Ano, vstávala jsem brzy, měla jsem vycházku. “
„S kým? “ zeptal jsem se.
Na okamžik se zarazila, ale úsměv držela. „S jedním párem z Prahy. Chtěli vidět východ slunce. “
„Jak se jmenují?
“ zeptal jsem se. Pokrčila nos nepatrně roztomile. „To nevím. Lidi se mi často nepředstaví celým jménem.
Volala jsem jim jen pan a paní. “
„Kde jsou teď? “ zeptal jsem se. „Šli pak sami po cestě k altánu.
Já jsem se vracela k dodávce. “
„Jaké dodávce? “ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že otázka je zbytečná. „No mojí,“ řekla rychle a hned na to dodala: „Vlastně ne mojí, je půjčená od známého.
“
Změna byla drobná, skoro neviditelná, jenže právě drobnosti mi obvykle rozsvěcují kontrolku. „Jak jste se dostala k bílé dodávce u parkoviště? “ zeptal jsem se. „Včera večer jsem ji tam nechala,“ řekla, „a ráno jsem k ní jen došla.
“
„Proč jste ji nechala v lese přes noc? “ zeptal jsem se. „Protože…“ zhluboka se nadechla a na chvíli se jí v očích objevil stín, který úsměv nedokázal zakrýt. „Protože jsem měla strach jet v noci.
Srnky, a já nechci nikoho srazit. “
Bylo to lidské vysvětlení, a přesto mi nesedělo s čistotou té dodávky. Kdo se bojí jet v noci kvůli srnkám, obvykle si dává pozor i na jiné věci, a ráno si pak nevesele nesedá na pařez a nejí rohlík, jako by byl svět lehký. „Kde přesně jste ráno byla?
“ zeptal jsem se. „U cesty. Nešla jsem k mokřadům,“ odpověděla rychleji, než jsem se stačil rozhodnout, jestli se na mokřady vůbec zeptám. Zastavil jsem se a nechal těcho pracovat.
Ona ho vyplnila jemným odkašláním a znovu tím úsměvem, který zněl falešně. Zněl. Ano, jako úsměv mohl mít zvuk. V jejím případě měl.
„Kdo vám řekl něco o mokřadech? “ zeptal jsem se. „Nikdo,“ řekla. „Já jen… to je přece známé místo.
Lidi tam chodí. “
„Dnes ráno tam ale někdo nejen chodil,“ řekl jsem a pozoroval, jestli se jí zachvějí koutky. „Dnes ráno tam zemřel muž, myslivec. “
Na okamžik se jí rozšířily zorničky.
Pak sklopila oči. „To je hrozné,“ zašeptala. „To jsem nevěděla. “
„Kdy jste dnes ráno dorazila k hájence?
“ zeptal jsem se. „Asi v pět,“ řekla. „Svědek vás viděl po šesté,“ řekl jsem klidně. „Možná půl,“ opravila se.
„Já jsem byla nervózní. Vstávám brzy. Pletou se mi časy. “
Zase drobnost.
Čas se plete lidem, kteří lžou, i lidem, kteří jsou ve stresu. Rozdíl je v tom, že stres bývá poctivý. Lež má tendenci skládat se z hezky znějících vět. „Svědek říká, že jste seděla na pařezu a jedla rohlík,“ pokračoval jsem.
Zasmála se krátce jako zvoneček. „To je možné. Já si někdy vezmu něco s sebou. “
„Máme obal od rohlíku u parkoviště,“ řekl jsem.
„Vypadá, že spadl cestou. Stalo se vám to? “
Naklonila hlavu. „Možná.
Já to nehlídám. “
„V lese obvykle učíte děti, aby nic nenechávali,“ poznamenal jsem. Na chvíli strnula, jen nepatrně. „Ano, máte pravdu.
To je ode mě hloupé. “
Její schopnost přiznat chybu byla téměř odzbrojující. Téměř. Jenže já jsem se nemohl nechat odzbrojit.
Ne dnes. „Viděla jste dnes ráno nějakého myslivce? “ zeptal jsem se. „Ne,“ řekla bez váhání.
„A slyšela jste výstřel? “ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděla, ale tentokrát přišlo zpoždění asi o jednu vteřinu. Jen mrknutí, jen nadechnutí, nic velkého, jen dost na to, aby mi to v hlavě udělalo čáru.
„V lese se výstřel nese,“ řekl jsem, „zvlášť ráno. “
„Možná jsem zrovna šla kolem silnice,“ namítla. „Tam občas projede auto. “
„Kolem té závory?
“ zeptal jsem se. „Ano, přesně tam,“ řekla a prsty si jemně promnula zápěstí, jako by jí bolela ruka. Na kůži měla sotva viditelný odtlak, úzký jako od popruhu nebo od něčeho, co táhla. „Pátráme také po ztracené turistce,“ řekl jsem a položil před sebe fotografii Veroniky, kterou mi vytiskli z podkladů.
„Viděla jste ji? “
Eliška se naklonila dopředu. Byla tak blízko, že jsem ucítil slabou vůni mýdla a něčeho kovového, co jsem si nechtěl hned pojmenovat. „Ne,“ řekla.
„Neviděla. “
„Podívejte se pořádně,“ vyzval jsem ji. Podívala se dlouho a pak zavrtěla hlavou. „Dobře,“ řekl jsem.
„Kde jste se pohybovala včera večer? “
„Byla jsem doma,“ odpověděla. „Připravovala jsem si trasu na ráno. “
„Sama?
“ zeptal jsem se. „Ano,“ přikývla. „Já bydlím sama. “
Zapsal jsem si to a zvedl oči.
„Máte v dodávce něco, co by nás mělo zajímat? “
„Jen dalekohled a termosku,“ usmála se. „A mapy. “
„Zbraně?
“ zeptal jsem se napřímo. Její úsměv trochu strnul, ale pořád ho držela, jako když dítě drží balónek, aby mu neuletěl. „Ne, já se zbraní neumím. Bojím se jich.
“
„V lese se ale pohybujete často,“ řekl jsem. „Může se stát, že někdo průvodci dá do ruky pušku, aby si ji podržel. Myslivci bývají družní. “
„To ne,“ zavrtěla hlavou.
„Myslivci, ti si hlídají svoje věci. “
„Bohdan si svou zbraň neuhlídal,“ řekl jsem a schválně nechal jméno vyznít, jako by to byla běžná informace. Eliška sebou cukla jen očima. „Vy víte, jak se jmenoval?
“
„Ano,“ odpověděl jsem. „A vy? “
„Já…“ polkla. „Já znám některé myslivce od vidění.
Jen jsem nečekala, že se to stane jemu. “
Zase drobnost. Nečekala, že se to stane jemu, ne že se to stane někomu. Jemu.
„Kdy jste se o tom dozvěděla? “ zeptal jsem se. „Teď,“ zašeptala, a přesto se jí mezi prsty objevil neklid, který k tomu slovu nepatřil. Opřel jsem se do židle.
„Eliško, potřebuju, abyste byla přesná. V lese dnes ráno někdo stál v blátě vedle toho muže. Máme stopy drobné jako vaše boty. “
Podívala se dolů na svoje kotníkové boty a pak zase na mě.
„V lese má drobné boty spousta žen,“ řekla tichounce. „Ano,“ přikývl jsem. „A přesto se vás ptám, protože vás svědek viděl u parkoviště. A protože u parkoviště stojí dodávka s vaším letákem.
A protože některé věty říkáte dřív, než se na ně zeptám. “
„Já jen chci pomoct,“ řekla, a v jejím hlase se objevilo něco, co připomínalo skoro opravdovou lítost. „Já mám Brdy ráda. Nechci, aby se tu lidi báli.
“
„Já taky nechci,“ řekl jsem, „ale potřebuji pravdu, ne uklidnění. “
Chvíli mlčela. Pak řekla: „Můžu jít? Mám dneska ještě jednu skupinu.
Děti. “
Ten detail byl tak obyčejný, až mi bylo zle. Děti, skupina, lesní vycházka, a někde mezitím mrtvý člověk a ztracená žena. „Zatím ne,“ odpověděl jsem.
„Potřebuju, abyste nám dala souhlas k prohlídce dodávky a abyste vydala telefon. Jen na ověření pohybu. Jestli jste tam nebyla, pomůže vám to. “
V očích jí problesklo něco ostrého, co s roztomilostí nemělo nic společného.
Trvalo to zlomek vteřiny, než to znovu přikryla úsměvem. „Telefon vám dám,“ řekla jemně. „Samozřejmě, já nemám co skrývat. “
Natáhla ruku a položila přístroj na stůl.
Dlaně se jí ani nezachvěly. To mě zneklidnilo víc než nervozita. Většina nevinných se třese. Většina vinných se snaží tvářit nevině.
A ona se netvářila nijak. Jen. Když jsem telefon zvedl do sáčku, všiml jsem si na jejím palci tenké čárky jako od čerstvého říznutí. Zakryla ho druhou rukou dřív, než jsem se stihl zeptat.
„To nic,“ řekla hned. „Škrábla jsem se o větvičku. “
„V lese se škrábne každý,“ přikývl jsem. A v duchu jsem si dodal: V lese se ale také dá leccos schovat.
Když ji Vašek odváděl do vedlejší místnosti, aby počkala, zůstalo po ní ve vzduchu něco nepříjemně sladkého. Ne parfém, spíš dojem, jako když se na vás někdo usměje a vy teprve po chvíli pochopíte, že ten úsměv nebyl pro vás, ale proti vám. Podíval jsem se na její telefon v sáčku a pak na fotku Veroniky. V hlavě mi znovu zazněl Kamilův popis: roztomilý obličej.
Dobrý ráno. A já jsem si najednou nebyl jistý, čeho se bojím víc. Jestli toho, že Eliška lže, nebo toho, že kdyby byla nevinná, stejně už jí nikdy nedokážu uvěřit, jakmile uslyším ten její něžný hlas. Telefon od Elišky jsem nechal zapečetit a poslal Šárce, aby z něj stáhla to, co se dá vytáhnout bez toho, aby se něco pokazilo.
Věděl jsem, že jestli mi má pomoct, tak ne tím, co je na první pohled vidět, ale tím, co na první pohled chybí. Zatímco Vašek hlídal, aby Eliška zůstala v budově, já jsem si sedl ke stolu se spisem a snažil se udržet hlavu chladnou. Dělal jsem to už tolikrát, a přesto mě pokaždé dokáže rozhodit stejná věc. Jak snadno se z člověka stane příběh, který si ostatní ochotně dotvoří.
Roztomilá tvářička, bílá dodávka, jemný hlas, mrtvý myslivec, ztracená turistka. Stačilo to poskládat vedle sebe a většina lidí by už měla hotovo. Jenže já jsem potřeboval víc než hotovo. Potřeboval jsem pravdu.
Šárka mi zavolala ještě dřív, než jsem stihl dopít druhý hrnek kafe. „Radku, máme telefon toho mrtvého. “
„Kde se vzal? “ zeptal jsem se.
„U něj nebyl. “
„Nebyl u něj, ale byl kousek od místa nálezu,“ řekla. „Někdo ho strčil pod kořen. Kdyby se tam Vašek nešel podívat podruhé, tak tam zůstane.
Displej je prasklý, ale žije. “
Ta věta mi udělala v žaludku uzel. Telefon není jen věc. Je to malá mapa člověka, a jestli ho někdo schoval, pak ne kvůli tomu, aby ochránil soukromí mrtvého, ale aby si koupil čas.
„Posílám ti fotky obrazovky,“ pokračovala Šárka. „Poslední zmeškaný hovor je z čísla, které máme na tom letáku v dodávce, a v kontaktech má uložené jméno Eliška. “
Chvíli jsem jen mlčky seděl a poslouchal, jak v kanceláři vrže topení. Takže Bohdan znal Elišku.
To samo o sobě nebylo nic. Brdy jsou malé v tom smyslu, že se tu lidé míjejí pořád dokola a dřív nebo později se poznají. Jenže poslední hovor z jejího čísla nebyla náhoda, nebo to tak alespoň vypadalo. „Je tam i zpráva?
“ zeptal jsem se. „Jedna,“ odpověděla. „Krátká, bez diakritiky, jako když někdo píše ve spěchu. Něco jako ‚u chaty visde‘.
A čas odeslání je v noci. “
V noci. A Eliška mi před chvílí tvrdila, že včera večer byla doma, připravovala trasu a nic zvláštního se nestalo. „Potřebuju záznam připojení,“ řekl jsem.
„A jestli to jde, tak aspoň přibližně. Kde ten telefon v noci byl? “
Šárka si povzdechla. „Na přesnost zapomeň, ale základní představa se dá.
Volal z oblasti nad hájenkou směrem k těm starým chatám. Víš, jak se tam říká u tří bříz? “
U tří bříz. To místo jsem znal.
Ne proto, že by bylo hezké, ale proto, že se tam ztrácí signál, lidé tam bloudí a les tam zní dutěji než jinde. Stojí tam pár chat, některé udržované, jiné polozbořené, a mezi nimi se dá schovat člověk i výčitky. „Vašku,“ zavolal jsem do chodby. Otevřely se dveře a Vašek nakoukl.
„Jo, ber auto,“ řekl jsem. „Jedeme k chatám, a vezmi s sebou ještě jednoho chlapa. Nechci tam být jen ve dvou. “
„A Eliška?
“ zeptal se. „Zůstane tady,“ řekl jsem. „Je pod dohledem. Nezatýkat zatím.
“
Vašek se na vteřinu zatvářil, že by nejradši protestoval, ale pak jen kývl. Měl dobrý instinkt, i když si ho občas nechal zadupat tím, co je pohodlné. A pohodlné bylo v tuhle chvíli ukázat prstem na roztomilou průvodkyni a říct: to je ona. Jenže mně se to slovo příčilo.
Cesta k chatám byla kratší, než by si člověk přál. Les se zhoustl a světlo se mezi kmeny lámalo do šedých pruhů. Bláto už nebylo ranní, ale těžké a unavené, jako by ho někdo prohnětl. Když jsme nechali auto na kraji lesní cesty, Vašek ztišil hlas, i když jsme stáli venku.
„Vypadá to tu opuštěně,“ řekl. „To je na těch místech nejhorší,“ odpověděl jsem. „Nikdy nevíš, jestli je to opravdu opuštěné, nebo jenom dobře vychované. “
Šli jsme pěšky.
Kolem nás smrky, borovice, nízké kapradí. A v tom všem ticho, které nevonělo klidem, ale čekáním. Na prvním rozcestí jsme našli stopy. Nejprve chaotické, jak se lidé točí, když hledají správnou cestu.
Pak najednou jasnější, hlubší otisk těžké boty a vedle něj drobnější otisk, který mi připomněl to bláto u mokřadu. Vašek se sehnul. „Tohle by sedělo na ni. “
„Mohlo by,“ řekl jsem, „a taky by to mohlo sedět na každou druhou ženskou, co nosí podobné boty.
“
„Ale vede to k chatě,“ namítl. To byla pravda. Stopy se stáčely k jedné z těch lepších chat, kde bylo vidět, že tam někdo opravdu žije. Dřevo bylo natřené, okna čistá, kolem prahu zametené jehličí.
A to zametené jehličí mi vadilo. Ne proto, že by pořádek byl podezřelý, ale proto, že v lese je pořádek vždycky trochu na efekt. U dveří visel drobný zvoneček. Někdo si tu chtěl hrát na pohádku.
„Jméno na schránce? “ zeptal jsem se. Vašek ukázal. Tam napsáno: Eliška.
Jen křestní jméno, jako by příjmení nebylo potřeba, jako by se tu všichni stejně znali. Zkusil jsem kliku. Zamčeno. „Máme důvod vstoupit?
“ zeptal se Vašek tišeji. Podíval jsem se na něj. „Máme mrtvého. Jeho telefon schovaný u kořene.
Poslední kontakt na Elišku a stopu k její chatě. Jestli je uvnitř někdo zraněný, nemůžeme čekat. “
Neodpověděl. Vytáhl nástroj na otevření zámku.
Dveře povolily s tichým cvaknutím, skoro slušně, jako by samy chtěly ukázat, že nemají co tajit. Uvnitř byla chata útulná až nepříjemně. Dřevěné stěny, na nich obrázky zvířat, na poličce šišky poskládané do řady, na stole hrnek s lesním motivem. Vzduch voněl čajem a něčím sladkým, co mi připomnělo med.
Kdybych sem přišel jako turista, řekl bych si, že tu někdo miluje les a chce ho mít i doma. Jenže já jsem nepřišel jako turista. „Nesahejte na nic,“ řekl jsem a udělal pár kroků dovnitř. Na lavici u stěny ležela bunda.
Nesložená, neodhozená po příchodu, položená jako když někdo vystavuje věc na prodej. A na rukávu byla tmavá skvrna, která se nedala zaměnit. Krev zaschlá do hněda. U okraje ještě rudá, jako by byla stará i čerstvá zároveň.
Vašek zadržel dech. „Do háje…“
Neodpověděl jsem. Jen jsem se díval. Bunda byla světlá, podobná té, kterou Kamil popsal, a přesto mi na ní něco nesedělo.
Skvrna byla moc čistá, příliš ohraničená. Krev se obvykle chová jako život. Teče, hledá cestu, rozlévá se. Tohle vypadalo jako otisk, jako skvrna udělaná štětcem.
„To je ona? “ zeptal se Vašek. „Nevím,“ řekl jsem, „ale někdo chce, abychom si to mysleli. “
Otočil jsem hlavu k polici vedle kamen a tam, v otevřené krabici, ležely náboje hezky srovnané jeden vedle druhého jako čokoládové bonbony.
Krabice byla položena tak, aby ji člověk viděl hned, jak se rozhlédne. To už mi přišlo skoro urážlivé. „To si dělá někdo legraci,“ zavrčel Vašek. Přešel jsem blíž, aniž bych se toho dotkl.
„Vidíš to? Náboje a bunda v jedné místnosti. Žádná snaha něco skrýt. “
„Tak třeba je hloupá,“ řekl Vašek, „nebo je to fakt ona.
“
Pohlédl jsem na krabici a pak na bundu. Všechny moje zkušenosti mi říkaly, že zločinec může být hloupý, může být arogantní, může být klidně i roztomilý. Ale málokdo je tak velkorysý, aby nechal důkazy na očích jako dárek pro policii. To dělá buď člověk, který chce být chycený, nebo člověk, který chce, aby byl chycený někdo jiný.
Vytáhl jsem telefon a zavolal Šárce. „Jsme v chatě. Na lavici bunda od krve a na polici krabice s náboji. “
„Sáhnout na to ani omylem,“ řekla okamžitě.
„Zamkněte se tam, ať vám tam nikdo nevleze. Jedu. “
„Pošlu ti polohu,“ řekl jsem. A pak jsem dodal: „Šárko, je to moc hezky naaranžované.
“
Na druhém konci bylo krátké ticho. „To není dobré znamení,“ řekla pak. „To je znamení, že někdo řídí, co máte vidět. “
Zavěsil jsem a zůstal stát uprostřed místnosti.
V krku jsem měl sucho, ne strachem z krve, strachem z jednoduchosti. Prošel jsem očima zbytek chaty. V rohu batoh otevřený, prázdný. Na věšáku další kabát, čistý.
Na stolku mapa s vyznačenými trasami, pečlivě, barevně, skoro hezky. A vedle mapy malý sešit, do kterého někdo psal poznámky o tom, kdy vychází slunce, kde se dá vidět srnčí zvěř, kde kvetou byliny. Četl jsem pár řádků a bylo to tak nevinné, až mi z toho bylo zle. Vašek mezitím nakoukl do malé ložnice.
„Je tu postel ustlaná, nikdo tu teď není. “
„Vypadá to, jako by odskočila na pět minut,“ řekl jsem. „A přesně to mi nesedí. Když člověk utíká, nezamete práh.
Když člověk někoho zastřelí, většinou se aspoň pokusí tu nejhorší věc odsunout z očí. Tady naopak někdo posunul všechno doprostřed. “
„Vašku,“ řekl jsem tiše. „Představ si, že jsi vrah.
Co uděláš s náboji a bundou od krve? “
„Schovám to,“ odpověděl bez přemýšlení. „Přesně,“ řekl jsem. „A když chci, aby sis myslel, že vrah je Eliška?
“
Vašek se zarazil. „Nechám to tady, a ještě to položím tak, aby sis toho všiml hned,“ dodal jsem. Venku zapraskala větev. Oba jsme strnuli.
„Někdo jde,“ špitl Vašek a položil ruku na pouzdro. Přistoupil jsem ke dveřím a opatrně se podíval malým okénkem. Mezi stromy se mihl stín, ale mohl to být člověk, i jen pohyb větví ve větru. Les umí člověka zesměšnit tím, že ho nechá bát se vlastních představ.
„Nechci tady dělat kovbojku,“ řekl jsem. „Zůstaneme uvnitř, dokud nepřijede Šárka, ať nám to zvedne ona. Otisky, vlákna, všechno. “
Vašek přikývl, ale viděl jsem na něm, jak ho to svrbí.
Na místě činu chce policista jednat, zajistit, odhalit, zatknout. Jenže někdy je jediné správné jednání nedělat nic navíc. Posadil jsem se na kraj židle, aniž bych se opřel, a zíral na bundu, která ležela na lavici jako obvinění. V hlavě se mi přehrával Eliščin výraz, když mi dávala telefon.
Ten klid, ta ochota. Buď to byla hra, nebo byla opravdu přesvědčená, že se jí nic nemůže stát. A obojí bylo špatně. Můj telefon zavibroval.
Neznámé číslo. Zvedl jsem to. „Radku,“ ozval se Kamilův roztřesený hlas. „Já vím, že jste říkal, ať volám, kdyby něco.
Já jsem šel domů, ale pak jsem si vzpomněl. Ta holka, ona neměla jen batoh. Ona měla něco dlouhýho zabalenýho v látce. Já to viděl jen koutkem oka.
Myslel jsem, že to je stativ na foťák. “
„Kdy jste to viděl? “ zeptal jsem se. „Ráno u pařezu,“ vydechl Kamil.
„A ještě… ona se smála, ale pak když si myslela, že se nedívám, tak se jí ten obličej úplně změnil. Jako kdyby… jako kdyby si to jen zkoušela. “
Podíval jsem se na bundu a náboje. Dlouhá věc v látce, stativ nebo puška, a obličej, který se dá nasadit i sundat.
Jenže i to pořád mohlo být jen svědectví člověka, který se bojí a doplňuje si mezery. „Dobře, Kamile,“ řekl jsem. „Udělal jste správně, že jste zavolal. Zůstaňte doma a nikam nechoďte sám do lesa.
Rozumíte? “
„Rozumím,“ zašeptal. „Pane, a najdete tu ztracenou? “
Ta otázka mě bodla, jako když člověk šlápne na ostrý kámen v mechu.
„Uděláme proto všechno,“ řekl jsem. A najednou mi to znělo slabě, protože někdy se všechno ukáže jako málo. Když jsem zavěsil, Vašek se na mě díval, jako by čekal rozkaz. Místo toho jsem mu řekl: „Kdybychom teď Elišku obvinili, měli bychom to skoro snadné.
Telefon mrtvého, stopy, její chata, náboje, bunda. To je balíček, co se dobře prodává. “
„A co když to tak opravdu je? “ namítl.
„Pak to pořád musíme umět dokázat tak, aby to obstálo i bez těchhle hezkých dárků,“ odpověděl jsem. „Protože jestli je to past, tak přesně na tohle čeká. Na naše uspěchané nadšení. “
Vašek pomalu vydechl.
„Takže někdo chce, abychom ji sežrali. “
„Někdo chce, abychom se spletli,“ řekl jsem. „A chyba v tomhle lese by bolela víc než obyčejná ostuda. Znamenala by, že vrah mezitím odejde, a Veronika může být pořád někde venku.
“
Zvenku se ozvalo vzdálené zahoukání auta, pak kroky na jehličí, rychlé a jisté. Šárka dorazila s kufříky a výrazem, který říkal, že dneska nebude spát. Když vešla, zastavila se u prahu a jen si prohlédla místnost. „No jasně,“ řekla suše.
„Tohle je až moc krásné. “
„Říkám to samé,“ přikývl jsem. Šárka si navlékla rukavice a začala pracovat, ale dělala to pomaleji než obvykle, jako by se bála, že každý dotyk spustí něco, co už nepůjde vzít zpátky. „Radku,“ řekla po chvíli, „podívej se na tu bundu.
Je to krev, ale pod skvrnou není žádné vsakování do látky, aspoň ne tam, kde by mělo být. Jako by to někdo přinesl už zaschlé a jen to přitiskl. “
„Takže divadlo,“ řekl Vašek. „Spíš výstava,“ opravila ho Šárka.
„A ty náboje, krabice je skoro nová. Žádné ohmatané hrany, žádné roztržení od nervózního otevírání. A hlavně, kdo by nechal munici takhle na očích, když ví, že se kolem motá policie. “
Seděl jsem a cítil, jak se mi v hrudi pomalu skládá obraz.
Někdo vzal Eliščinu chatu jako kulisu, položil do ní věci, které mají křičet její jméno, a čeká, až se chytneme. A já už skoro cítil, jak blízko jsem byl tomu, abych to udělal. Stačilo málo. Jedno slovo navíc při výslechu, jeden podpis na papíru, jedna věta do protokolu, která by se pak špatně brala zpátky.
„Jsem krok od omylu,“ řekl jsem nahlas, aniž bych to plánoval. Šárka se na mě krátce podívala. „To je dobré, že to víš. Horší by bylo, kdybys to nevěděl.
“
Venku se zvedl vítr a rozechvěl zvoneček u dveří. Zacinkal jemně, skoro roztomile jako pozdrav, a mně došlo, jak krutě se ten zvuk hodí k Eliščinu hlasu. Vstal jsem. „Zajistíme to tady jako místo nálezu,“ řekl jsem, „a pak zpátky.
Chci znovu mluvit s Eliškou, ale jinak. Ne jako s pachatelkou, jako s návnadou. Protože jestli někdo aranžuje scénu, tak se sem možná vrátí podívat, jestli jsme se chytili. “
Vašek přikývl, tentokrát bez odporu, a já si v duchu slíbil, že dokud nenajdeme Veroniku a dokud nebudu mít v ruce něco, co není jen naaranžované, nenechám se vést roztomilostí ani krví na cizí bundě.
V tomhle lese se totiž člověk může ztratit i bez toho, aby udělal jediný krok špatným směrem. Stačí, když uvěří tomu, co mu někdo připravil k vidění. Když Šárka doalila poslední fólii a přelepila dveře chaty páskou, přestal jsem se na tu místnost dívat jako na domek pro víkendové štěstí. Byla to scéna.
Někdo ji postavil tak, aby křičela jediné jméno, a čekal, až mu to jméno sami podáme na tácu. Cestou zpátky na služebnu jsem mlčel. Vašek občas něco utrousil, ale byly to věty do prázdna, jen aby auto nebylo plné příliš hlasitého ticha. Já v něm slyšel zvoneček u dveří a hlavně vlastní chybu, která mi dýchala na zátylek.
Stačilo málo a už bych Elišku viděl jen jako roztomilou tvářičku, za kterou se schovalo násilí. Jenže roztomilost je špatný důkaz, stejně jako pomluvy. Eliška seděla ve vedlejší místnosti a dívala se do stolu, jako by v jeho dřevě hledala mapu, kudy utéct. Když mě uviděla, zvedla hlavu a její úsměv se pokusil naskočit.
Jenže tentokrát mu to trvalo déle. A v té prodlevě jsem poprvé zahlédl, co se skrývalo pod ním. Vyčerpaný strach. „Byli jsme ve vaší chatě,“ řekl jsem klidně.
Strnula. „Já… já tam dnes nebyla. “
„Já vím,“ řekl jsem, a ta dvě slova s ní udělala víc než všechny předchozí otázky. Oči se jí zalily slzami, ale nedovolila jim spadnout.
„Někdo vám tam naaranžoval důkazy,“ pokračoval jsem. „A někdo se snaží, abych uvěřil, že jste zastřelila Bohdana a že Veronika zmizela kvůli vám. “
Eliška zavřela oči, dlouze vydechla, jako kdyby držela dech celé týdny. „Takže už to udělal,“ zašeptala.
„Kdo? “ zeptal jsem se. Chvíli se prala sama se sebou, pak řekla: „Koutný. “
To jméno mi v hlavě zacinkalo podobně jako ten zvoneček, jen bez roztomilosti.
Hajného Koutného jsem znal od vidění. Chlap, co v lese působí, jako by mu patřil každý kmen. Uměl se usmát i zahrozit, a dělal to tak, že mu lidé ustupovali, aniž by si to přiznali. „Co po vás chtěl?
“ zeptal jsem se. Eliška se rozklepala. Ne ruce, ty pořád držela u sebe, ale hlas. „Nejdřív nic.
Jenže mi pomohl, že mi půjčí dodávku, když budu vozit lidi na vycházky, že zná místa, kam se jiní nedostanou. A pak začal chtít peníze. Říkal, že mu dlužím za naftu, za opravy, za to, že mě nechal v lese být. “
„A vy jste mu platila,“ doplnil jsem.
Přikývla. „A když jsem řekla, že už nemám, ukázal mi fotky moje, jak stojím u mokřadu. Jak mám v ruce něco zabaleného v látce. Byla to jeho puška.
Dal mi ji do ruky a já byla hloupá, že jsem ji vůbec vzala. “
„Kdy? “ zeptal jsem se. „Včera večer,“ vypravila ze sebe.
„Zavolal mi, ať přijdu k chatám, že mi vrátí doklady od dodávky. Bez nich prý nic nedoložím. A když jsem tam přišla, byl tam Bohdan. Hádali se.
Bohdan mu říkal, že ho nahlásí, že v lese dělá věci na černo, že střílí, kde nemá, a že bere lidem peníze za průchod. Já chtěla odejít, ale Koutný mě chytil za ruku. “
Ukázala zápěstí. Ten úzký odtlak už nebyl náhoda.
„Řekl mi, že když odejdu, tak zítra všichni uvidí, jaká jsem. “
„A Bohdan? “ zeptal jsem se. Eliška sklopila oči.
„Ozvala se rána. Já jsem byla za stromy. Neviděla jsem to přímo. Jen jsem slyšela, jak Bohdan spadl do bláta, jako když spadne pytel.
A pak Koutný řekl, že jestli otevřu pusu, udělá ze mě vražedkyni. Že v lese lidé uvěří tomu, co je děsí, ne tomu, co je pravda. “
Zhluboka jsem se nadechl. V tom okamžiku mi do sebe zapadla čistá dodávka, leták, zmeškaný hovor, věci poskládané na očích.
Někdo měl dost času a dost jistoty, že mu to projde. Někdo, kdo tu byl doma. „A Veronika? “ zeptal jsem se.
Eliška sebou trhla. „Nevím, přísahám. Jen jsem slyšela v noci ženský hlas. Z dálky.
Koutný mi řekl, že to je liška, ať se neotáčím. Ale liška nemluví. “
Ticho mezi námi zhoustlo. Vašek za dveřmi zakašlal, jako by mu došlo, že tohle už není obyčejný výslech.
„Eliško,“ řekl jsem měkčeji. „Jestli chcete, aby se z tohohle lesa zase stal les, musíme Koutného chytit při něčem, co nepůjde vysvětlit jako náhoda. Pomůžete mi nastražit past? “
V očích se jí konečně zlomil ten poslední zbytek hraného klidu.
„On mě zabije,“ zašeptala. „Ne,“ řekl jsem. „Nepustím vás k němu samotnou. Ale potřebuji, aby uvěřil, že jste sama a že jste se chytila do jeho provazu.
“
Chvíli váhala, pak jen přikývla. Bylo v tom přikývnutí něco hrozného. Souhlas člověka, který už nemá kam couvnout. Plán byl jednoduchý, a proto nebezpečný.
Jednoduché věci se v lese snadno zvrtnou. Eliška zavolá Koutnému z mého telefonu, aby číslo nešlo snadno obrátit proti ní, a řekne mu, že policie byla v chatě a že našla bundu i náboje, že se bojí, že ji zatkneme, a že má u sebe ještě něco, co může spravit, když to od ní převezme. Slovo „spravit“ jsem zvolil schválně. Lidé jako Koutný si rádi myslí, že zločin je jen rozbitá věc, kterou stačí uklidit.
Šárka připravila nenápadné nahrávání. Vašek vzal dva chlapy a domluvil krytí. A já jsem si celou dobu opakoval jediné: Nehleď na obličej, hleď na důkazy. Nevěř očím, poslouchej strach.
Ten opravdový, který se nedá naaranžovat na lavici. Eliška mluvila do telefonu potichu, jako by se bála, že i stěny mají uši. „Potřebuju pomoct,“ řekla. „Oni to hodí na mě, já to nezvládnu.
“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval mužský hlas, klidný a tvrdý jako suchá větev. „Máš držet hubu. Kde jsi?
“
Eliška polkla a podívala se na mě, jestli má pokračovat. Přikývl jsem. „U mokřadu,“ zalhala. „Mám něco, co tam nemá být.
Když to vezmeš, tak už nic nenajdou. “
„Budu tam,“ řekl hlas. „A nikomu ani slovo, Eliško. Jestli mě přivedeš do průšvihu, nedopadne to dobře.
“
Hovor skončil. Eliška se sesunula na židli, jako by jí někdo vyndal kosti. „On přijde,“ vydechla. „Přijde,“ potvrdil jsem.
„A tentokrát budeme poslouchat my. “
K mokřadu jsme dorazili, když se světlo začalo lámat do šera. Les byl vlhký, těžký a přitom až nepříjemně krásný. Schovali jsme se do houští u pěšiny, kde se dalo vidět na místo, kde ležel Bohdan.
Šárka zůstala s Vaškem kousek stranou, aby zachytila příchod z jiné strany. Eliška byla s námi, ale schovaná, s dekou přes ramena, aby jí nebyla zima a aby se náhodou nevynořila jako stín do cizího výstřelu. Čekání v lese má vlastní čas. Vteřiny jsou dlouhé a člověku se v nich stihne promítnout celý život.
V jednu chvíli mi hlavou proběhlo, že možná Koutný nepřijde, že nás přečte, že se jen zasměje někde mezi stromy a odejde jinam. A s ním Veronika, jestli ještě žila. Pak zapraskaly větve. Nešel jako turista, šel jako někdo, kdo si je jistý.
Kroky pevné. Žádné zbytečné rozhlížení, jako by už dávno věděl, kde co leží. Postava v tmavém kabátě, v ruce dlouhý předmět zabalený v látce. Přesně jak řekl Kamil.
Koutný se zastavil u okraje mokřadu, sklonil hlavu a chvíli se díval do bláta, jako by kontroloval vlastní práci. „Eliško,“ zavolal polohlasem. „Kde jsi? “
Neodpověděla.
Dýchala mi do rukávu krátce a přerývaně. Koutný udělal pár kroků k místu, kde jsme schválně nechali ležet prázdný sáček, aby to vypadalo jako ukrytý důkaz. Sklonil se k němu a v tu chvíli jsem uviděl, že na jeho botách je zaschlé bláto stejného odstínu, jaké bylo u Bohdana, a na rukávu krátká tmavá šmouha, jako když někdo utírá kov. Zvedl sáček a zasyčel.
„Do prdele…“
Vstal a rozhlédl se ostře, už bez té lesní jistoty. Zkušený člověk pozná past ne podle provazu, ale podle ticha. Les umí být tichý přirozeně, jenže ticho policajtů je jiné. Je napjaté.
„Policie! “ zavolal Vašek z druhé strany. „Pusťte to a dejte ruce nahoru! “
Koutný se otočil a na vteřinu mu přes tvář přeběhlo něco, co mi navždy zůstane v paměti.
Nepřekvapení. Vztek, že mu někdo sáhl na jeho hru. Trhl látkou a já uviděl pažbu pušky. Nečekal jsem, až si to rozmyslí.
Vyrazil jsem z krytu, chytil ho za zápěstí a zatlačil dolů. Bylo to tvrdé, nečisté, lesní. Koutný měl sílu člověka, který celý život tahá dřevo a umí se prát beze slov. Zakolísali jsme na kluzkém břehu.
Bláto mi sjelo pod botou, ale udržel jsem ho. Vašek přiskočil a vrazil mu ruku za záda. Kov cvakl o kov. Koutný se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale místo toho se jen ušklíbl.
„Stejně jí to věřit nebudou,“ vyplivl směrem k místu, kde byla schovaná Eliška. „Je moc milá, aby byla čistá. To lidi nesnáší. “
A právě tou větou se prozradil víc než puškou, protože nevinný člověk nehází špínu tak přesně.
Neví, kam mířit. Šárka mu přečetla poučení a Vašek ho odváděl k autu. Já jsem zůstal stát a díval se na mokřad, který pořád vypadal stejně klidně jako ráno. Les nikdy nezmění tvář kvůli našim činům.
Jen si je pamatuje. „Veronika,“ připomněla mi Šárka tiše. Teď Koutný nechtěl mluvit, ale strach je někdy lepší klíč než páka. Když jsem mu řekl, že jestli je ještě naživu, každá minuta se mu přičte, oči mu poprvé cukly nejistotou.
Ukázal bradou směr k jedné z opuštěných chat a procedil: „Ve sklepě, pod prkny. Jen jsem jí chtěl uklidit, než se to přežene. “
Jen jsem jí chtěl uklidit, jako by mluvil o smetí. Ve sklepě byla tma, zatuchlina a ten typ ticha, který člověku zaleze do zubů.
Prkna jsme nadzvedli páčidlem a dolů foukl studený vzduch. Veronika tam ležela svázaná, špinavá, ale když jsem na ni promluvil, zamrkala. Živá. Slabá, a přesto živá.
Když jsme ji vynášeli ven, les se poprvé za celý den nadechl se mnou. Ne proto, že by mu na ní záleželo, ale mně ano. Eliška stála opodál a třásla se, ne kvůli chladu. Dívala se, jak Veroniku neseme, a pak se rozbrečela tak, že se už nedalo poznat, jestli pláče úlevou nebo studem, že mlčela.
Možná obojím. „Já jsem se bála,“ řekla mi, „a všichni mi říkali, že se mám usmívat, že lidi uklidním. Jenže úsměv nikoho nezachrání, když se pravda zamkne do sklepa. “
„Zachrání ji to, že ji někdo vytáhne na světlo,“ řekl jsem.
„A dnes jste udělala první krok. “
Ráno, když si Koutného odváželi, bylo nebe nad Brdy zase bledé a mokré jako na začátku. Jenže mě už v hlavě nehučelo. Ne proto, že by všechno skončilo dobře.
Bohdan byl pořád mrtvý. To se nedá spravit. Ale aspoň se přestal špinit další člověk jen proto, že se hodil do příběhu. Elišku jsme očistili.
Ne kouzelnou větou, ale prací. Otisky na nábojích nebyly její. Krev na bundě nepatřila Bohdanovi a časové záznamy z jejího telefonu ukázaly, že v době výstřelu nebyla tam, kde jí to někdo chtěl přišít. Koutný si byl tak jistý, že lidé uvidí jen roztomilou tvářičku a řeknou si svoje, až zapomněl na fakta.
A fakta jsou tvrdohlavá. Neusmějí se, ale vydrží. Když jsem se pak sám vracel k autu, napadlo mě, jak snadno se člověk nechá chytit na první dojem. Jednou na roztomilost, podruhé na děsivé pomluvy.
Obojí je stejná past, jen jinak natřená. A já si z toho lesa odnáším poučení, které zní prostě, ale v praxi bolí. Nehledej viníka podle tváře, ani podle toho, co se o něm šeptá. Poslouchej lidi, když se bojí, a poslouchej fakta, i když se nehodí do hezkého příběhu.
Pravda se v lese neukáže tomu, kdo se dívá nejvíc. Ukáže se tomu, kdo umí naslouchat.
