Déšť bubnoval do parapetu tak vytrvale, až jsem měl pocit, že to nejsou kapky, ale prsty, které mě nutí vstát. Ve služebně bylo přetopeno, a přesto mi po zádech přeběhl chlad. Zvedl jsem telefon dřív, než stačil dozvonit. U některých případů člověk pozná už z ticha mezi tóny, že nepůjde o banalitu.
„Hynku,“ ozvala se Jana. Nepotřebovala se představovat. V jejím hlase byla ta krátká služební ostrost, kterou si člověk vypěstuje, aby ho cizí strach nepřevalcoval. „Jsem tady.
“
„Máme hlášení od Radhoště. Zmizel student. Naposledy měl být u staré svatyně v lese. Místní našli podivné stopy a batoh.
Konečný chce, abys tam jel. Vypadá to na rychlou akci, než nám to déšť spláchne. “
Na chvíli jsem přivřel oči. Radhošť nebyl jen kopec na mapě.
Byl to kus krajiny, který člověku vleze pod kůži. Přes mlhu, přes jehličí, přes pověsti, které se kolem něj táhnou jako kořeny starých buků. A pro mě měl ještě jednu vrstvu, o které jsem nerad mluvil. „Jedu,“ řekl jsem.
„Pošli mi jméno a poslední kontakt. “
„Matěj,“ odpověděla Jana. „Jeho kamarádka Tereza volala, že se nevrátil z terénu. Má dělat práci do školy o místních památkách.
Telefon má nedostupný. A pozor, u svatyně prý někdo staví. No, něco jako oltář. Konečný říká, že tam lidi občas chodí zapalovat svíčky, ale tohle je jiné.
“
Položil jsem sluchátko a chvíli poslouchal déšť. V takových okamžicích se mi v hlavě samy skládaly dvě vrstvy, které se neměly potkat. Profesní rutina a osobní paměť. Věděl jsem, že bych měl myslet jen na fakta, na čas, na stopy.
Jenže Radhošť mi vždycky připomněl jednu starou lekci. Když v lese začne být ticho, moc hutné, člověk má dvě možnosti. Zpanikařit, nebo zpomalit a dívat se. Popadl jsem pláštěnku, služební tašku a vyrazil k autu.
Stěrače se od začátku nezastavily ani na vteřinu. Silnice se leskla a světla lamp se v ní topila jako rozmazané vzpomínky. Cestou jsem si v hlavě diktoval otázky: kdy přesně Matěj zmizel, s kým byl naposledy, co znamenají podivné stopy a proč batoh zůstal u svatyně, jestli tam někdo šel dobrovolně. Čím blíž jsem byl horám, tím víc se mi do nosu tlačila vůně mokré hlíny, i když jsem seděl v autě.
Krajina se zvedala a s ní i moje napětí. Ne to ostré, které žene člověka vpřed, ale to těžké, které se usazuje pod žebry. Pamatoval jsem si totiž jeden večer z dětství. Nejasný, útržkovitý, a přesto až nepříjemně živý.
Bylo mi tehdy sotva třináct. Šli jsme s tátou po hřebeni a já se chtěl ukázat, že už nejsem malé dítě. Odběhl jsem kus dopředu, jen na chvíli, jen za zatáčku. Pak přišla mlha, tichá, rychlá, jako když někdo přehodí přes svět deku.
Ztratil jsem stezku a v hlavě mi naskočilo jediné slovo: pryč. Pamatuju si, jak jsem v mokré trávě našel cosi, co vypadalo jako malá svatyně. Pár kamenů do oblouku, na nich zbytky vosku, uprostřed vybledlá stuha. A k tomu otisky bot, které tam nepatřily.
Tehdy mě našel táta. Nekřičel, jen mi položil ruku na rameno a řekl: „Když se bojíš, nedělej nic rychle. Dýchej a dívej se. “ Tu větu jsem si od té doby opakoval při každém výslechu, u každé nehody, u každého těžkého rozhodnutí.
Teď se mi vracela s nepříjemnou přesností. U parkoviště pod lesem stál služební vůz a vedle něj postava v reflexní bundě. Konečný. Znal jsem ho od vidění z několika společných akcí.
Měl v sobě zvláštní směs tvrdosti a starosti, jako člověk, který už viděl příliš mnoho pátrání končících špatně, ale pořád se odmítal smířit s tím, že to tak musí být. „Tady rychle,“ řekl místo pozdravu. Déšť mu stékal po kapuci a mizel v límci. „Co máme?
“ zeptal jsem se. Vyskočil jsem z auta a hned mi promočily kalhoty studené kapky od trávy. Konečný kývl směrem k lesu. „Tereza čeká u přístřešku.
Byla s ním v kontaktu naposledy včera večer. Dnes ráno už nic. “ A ukázal na igelitový pytel položený na kapotě svého auta. „Našli to houbaři kousek nad potokem.
Batoh nebyl zahrabaný. Byl jen opřený o strom, jako kdyby si ho někdo odložil na minutu. “
Zvedl jsem obočí. „A stopy?
“
„Něco jako otisky bot, ale divné. Nechci malovat čerta, ale je to nepravidelné. A jsou tam i tahy, jako by někdo něco vlekl. Déšť to rozmazává.
Každá minuta je drahá. “
V přístřešku seděla Tereza. Celá v mokré bundě, v ruce papírový kapesník, který už dávno přestal plnit svou funkci. Vedle ní stála termoska, ale ruce se jí třásly tak, že si ani nenalila.
Když jsem k ní přišel, zvedla oči. Byly červené, ale ne prázdné. Byl v nich tlak, který člověka nutí něco udělat hned. „Jste vyšetřovatel?
“ vyhrkla. „Jsem Hynka,“ řekl jsem klidně a dřepl si, abych nebyl nad ní jako soudce. „Potřebuju, abyste mi řekla všechno od začátku. Pořádně, i to, co vám připadá hloupé.
“
Zhluboka se nadechla, jako by do sebe musela natlačit vzduch. „Matěj jel sem kvůli té svatyni. Říkal, že je stará, že o ní skoro nikdo nepíše, jen se o ní mluví. Měl fotit, kreslit, zapisovat.
Včera mi poslal zprávu, že našel něco zvláštního, prý značky na kamenech a že tam někdo nosí věci. Pak už jen napsal, že se vrátí po setmění, protože chce vidět, jestli tam někdo chodí. “
„Šel tam sám? “ zeptal jsem se.
„Ano. Já jsem mu říkala, ať neblbne. Smál se. Ne tak, že by si dělal legraci ze mě, spíš měl radost.
Byl nadšený. Vždycky byl. “
To slovo „nadšený“ mi uvízlo v hlavě. Nadšení člověka někdy zachrání, ale jindy ho dovede tam, kam by rozum nikdy nešel.
„Posílal vám polohu? “
Zavrtěla hlavou. „Jen fotku, špatnou, rozmazanou. Byla tam tma a něco jako kamenný oblouk a na zemi svíčky.
A ještě něco. “
„Naléhal jsem. “
Chvíli váhala, pak vytáhla mobil a ukázala mi poslední zprávu. Četl jsem pomalu, aby se mi slova zarývala pod kůži.
„Někdo tu byl před chvílí. Cítím kouř. Nejsem sám. “
„To je všechno?
“ zeptal jsem se tiše. Přikývla. „Pak už nic. A dnes ráno jsem volala Konečnému, protože…
protože Matěj by se ozval vždycky, i kdyby jen napsal, že je unavený. “
Konečný mezitím rozepnul pytel s batohem. Uvnitř byly mokré sešity, propiska, energetická tyčinka, pláštěnka. Všechno obyčejné.
A přesto mě zamrazilo. Batoh byl pečlivě zavřený. Ne jako kdyby spadl do křoví, spíš jako kdyby ho někdo úmyslně odložil a chtěl, aby ho někdo našel. „Chybí telefon?
“ zeptal jsem se. „Ano,“ odpověděl Konečný. „A peněženka taky není. “
To mohlo znamenat tisíc věcí, od obyčejné ztráty až po záměr.
A já nenáviděl tu nejistotu, která se tvářila jako mlha mezi stromy. „Jdeme ke svatyni,“ řekl jsem. „A zavolejte ještě psovoda. Pokud už je na cestě, tím líp.
“
Konečný kývl. „Soňa je kousek odsud. Má psa, co umí pracovat i v dešti. “
„Ne zázraky, ale vezmeme všechno, co jde,“ doplnil jsem.
Vstal jsem a podíval se na Terezu. „Vy zůstanete tady. Je to pro vaši bezpečnost. A taky…
“ zaváhal jsem, protože jsem nechtěl znít tvrdě. „Budete nám ještě užitečná. Až se vrátíme, možná si vzpomenete na detail, který teď nevidíte. “
Přikývla, i když jsem viděl, jak jí to bolí.
V jejím pohledu byla prosba, aby se svět choval spravedlivě. A já jsem si uvědomil, že i po letech u policie tu prosbu pořád slyším. Jen jsem se naučil, že spravedlnost se občas musí vynést z lesa v promočených botách. Vstoupili jsme do lesa a hned nás pohltily tmavé kmeny a šumění vody.
Potok někde pod námi byl rozvodněný a zněl, jako by se s někým hádal. Vzduch byl studený a těžký. Všechno klouzalo. Každý krok se musel hlídat.
„Kudy? “ zeptal jsem se. Konečný šel první a ukazoval mi nenápadné odbočky. „Tudy chodí místní.
Není to značené. Svatyně je bokem od turistické trasy. A právě proto tam lezou lidi, co chtějí být schovaní. “
„Lidi,“ zopakoval jsem.
To slovo mi znělo důležitě. Lidi jsou většinou obyčejní, i když dělají hlouposti, i když se bojí a maskují to tajemnem. Po deseti minutách jsme dorazili na malé prostranství, kde se stromy rozestoupily. V zemi byla měkká hlína promíchaná s jehličím a uprostřed stál nízký kamenný útvar, něco mezi starým podstavcem a zbytkem zídky.
Na něm ležely zbytky svíček, mokré sirky v krabičce, kus provázku a několik drobných předmětů, které sem někdo přinesl. Hladký kamínek, šípky v kapse od bundy, malý dřevěný křížek. Nejvíc mě ale zaujalo, že to nebylo jen pietní místo. Bylo to aranžované.
Něčí ruka tu skládala věci do pravidelného kruhu, jako by chtěla, aby to působilo starobyle a důležitě. „Tady,“ ukázal Konečný na zem. Dřepl jsem si a opatrně odhrnul vrstvu jehličí. V hlíně byly otisky, několik jasných stop turistických bot.
To se dalo čekat. Jenže mezi nimi se táhly dva paralelní šmouhy. Mělké rýhy, jako když někdo táhne těžší předmět po zemi. A k tomu ještě jedna stopa, která mi nedala pokoj.
Nebyla to zvířecí tlapa. Byla to bota jen s výrazně ojetým vzorem, jako někdo dlouho chodil po kamení a podrážka se mu vybrousila do zvláštního oblouku. „Tohle je to divné? “ zeptal jsem se.
„Jo,“ přikývl Konečný. „A navíc,“ ukázal na kámen u svatyně. Na jeho hraně byly mělké rýhy, ne nápisy, spíš značky, něco jako čárky do vějíře. Vedle toho kruh přerušený jedním tahem.
Vypadalo to až příliš úhledně na náhodu, a přitom příliš neuměle na starý nápis. „Mohl to vyrýt Matěj? “ zeptal se Konečný. Zavrtěl jsem hlavou.
„Mohl. Ale proč by si značil kámen, když sem jde dokumentovat? Spíš by to vyfotil. Tohle je něčí signál.
Otázka je, pro koho. “
Zvedl se vítr. V korunách stromů to zašumělo a voda z větví se na nás sesypala jako studená sprcha. Instinktivně jsem se ohlédl.
Ne proto, že bych věřil na strašidla, ale proto, že jsem se naučil věřit tělům. A moje tělo mi říkalo, že tu nejsme sami. „Slyšel jsi to? “ zeptal se Konečný.
„Jen les,“ odpověděl jsem, ale nebyl jsem si jistý. U paty svatyně jsem si všiml něčeho světlého. Vytáhl jsem to pinzetou z kapsy, abych se toho nedotkl prsty. Byla to malá plastová kartička, promočená, ale čitelná.
Studentský průkaz. Matěj. „Takže tu byl,“ řekl jsem tiše. V hrudi mi škublo.
To nebyla dobrá ani špatná zpráva. Byla to zpráva, že se kruh úží. A čím je kruh užší, tím víc tlačí. Konečný vytáhl vysílačku, ale signál byl slabý.
Les tlumil všechno, i lidský hlas. Přesto se mu podařilo zachytit, že Soňa dorazí každou chvíli. Já jsem zatím obešel prostranství. Na okraji, kde začínalo křoví a terén klesal k potoku, jsem uviděl další stopu.
Ne v hlíně, ale na větvi. Čerstvě ulomená, ještě mokrá a světlá. A pod ní na kameni otisk bláta, jako když se někdo chytil, aby nespadl. Sklonil jsem se a v tom okamžiku mi v hlavě znovu zazněla tátova věta.
Nedělej nic rychle, dýchej a dívej se. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem si všiml drobnosti, která mi předtím unikla. U otisků bot byla v hlíně vtlačená tenká rovná rýha, jako by někdo táhl hůl. Ale ne jen tak.
Byla pravidelná, přerušovaná, jako značení. „Konečný,“ zavolal jsem tiše. „Podívej se na tohle. Někdo tu nechal stopu schválně.
“
Konečný přišel blíž, přikývl a najednou strnul. „Tam,“ ukázal do křoví. „Vidíš tu stužku? “
Mezi mokrými listy skutečně visel kus látky uvázaný kolem tenké větvičky.
Nenáhodně, jako značka na cestě. Srdce se mi rozběhlo. Ne radostí, ale tím zvláštním napětím, které v sobě má jiskru naděje. Značky znamenají směr.
Směr znamená možnost. „Jdeme zatím,“ řekl jsem. „Počkáme na Soňu,“ namítl Konečný. Ale v jeho hlase nebyla jistota, spíš strach, že promarníme čas.
Podíval jsem se do tmavého podrostu. Déšť zhušťoval barvy. Všechno bylo blíž a zároveň dál. A někde tam mohl ležet kluk, který se sem vydal s blokem a zvědavostí, a teď možná čeká, jestli ho někdo uslyší.
„Dobře,“ přikývl jsem. „Počkáme dvě minuty, ne víc. “
V tu chvíli se z lesa ozvalo krátké prasknutí. Ne větev ve větru, spíš krok, který se snaží být tichý, ale není.
Strnul jsem a cítil, jak mi adrenalin stoupá do krku. Otočil jsem hlavu směrem ke zvuku a snažil se vidět skrz záclonu deště. „Kdo je tam? “ zavolal Konečný.
Odpovědí bylo jen šumění potoka a vzdálené houkání snad od silnice. A pak ticho, které bylo až moc soustředěné. Věděl jsem, že teď se rozhoduje. Ne celý případ.
Ještě ne. Ale první kroky a první chyby. Přitiskl jsem prsty na mokrou kůru stromu, abych se uklidnil tím obyčejným dotykem reality. V duchu jsem si slíbil dvě věci.
Že se nenechám vláčet pověstmi o svatyni. A že se nenechám ukolébat tím, že podivné stopy jsou jen senzace. Všechno má vysvětlení. A někde mezi vysvětlením a lidským strachem je Matěj.
Z lesa se konečně ozvalo volání. Tentokrát lidské, tlumené, ale jasné. „Halo, policie! “ křikl někdo zdola po cestě.
„Soňa,“ vydechl Konečný. A mně v tom výdechu došlo, jak moc jsem celou dobu zadržoval dech. Jenže úleva netrvala ani vteřinu, protože z hloubi křoví, tam kde visela ta stužka, se ozvalo další prasknutí. Blíž než předtím.
A pak tiché šustění, jako když někdo rychle couvá. Nečekal jsem, až mi rozum všechno vysvětlí. Udělal jsem jen to, co jsem si před chvílí slíbil. Zpomalil jsem, nadechl se a díval se.
A v dešti jsem zahlédl pohyb. Temný stín mezi stromy, mizící směrem dolů k potoku, přesně po směru těch značek. „Někdo tu je,“ řekl jsem Konečnému. Konečný udělal krok vpřed, ale zastavil se, jako by mu do bot někdo nalil olovo.
Já jsem zůstal na místě a jen zvedl ruku, aby mlčel. Ten stín nebyl přelud. Nebyla to srna ani pes. Pohyboval se nízko, rychle, s jistotou někoho, kdo zná každý kořen.
Zpod stezky se ozvalo funění a pak se mezi stromy objevila Soňa. Měla promočené vlasy přilepené k čelu a na vodítku velkého psa, který se snažil táhnout dopředu, jako by ho les sám volal. „Kde? “ vydechla a hned se rozhlížela.
Ukázal jsem směrem ke stužce. „Šlo to tudy dolů. Před chvílí. “
Soňa přikývla, dřepla si k zemi a nechala psa přičichnout k hlíně u otisků.
Pes zafuněl, kýchnul, pak se mu napjaly svaly a vyrazil mezi křoví. Šli jsme za ním opatrně, ne v jedné řadě, ale tak, abychom viděli jeden na druhého. Déšť se mezi větvemi lámal do drobných jehel a všechno páchlo mokrým dřevem. Křoví se otevřelo do úzkého pruhu bahna, které vedlo k potoku.
Tam jsem uviděl, co mi předtím uniklo, protože jsem se soustředil na stopy a značky. Věci rozházené, jako když někdo v panice vysype kapsy a pak to ani nesbírá. Na zemi ležela propiska, hned vedle ní utržený list papíru s rozmáčenými řádky. O kus dál byla malá svítilna bez baterií, prázdná krabička od zápalek a ohnutý drát, jako z provizorního věšáku.
V bahně se válel kus látky, možná šála, a na ní přilepené jehličí. Nevěděl jsem, jestli je to Matějovo nebo někoho jiného, ale ten chaos působil čerstvě. Ne starý nepořádek, spíš ozvěna krátké potyčky. „Tady něco proběhlo,“ řekl jsem tiše.
Konečný se rozhlédl a zvedl z bláta dřevěnou destičku. Byla z jedné strany bílá, z druhé špinavá. A na té bílé straně se černě leskla slova, která se nedala přehlédnout: Vstup zakázán. Destička byla utržená z kolíku.
Na okraji měla ještě čerstvé světlé třísky a v jedné dírce zbytek hřebíku, jako by ji někdo strhl před chvílí, v návalu zlosti nebo ve spěchu. „To tu předtím nebylo,“ zamumlal Konečný. „Aspoň já si toho nevšiml. “
„Protože to viselo níž u té odbočky,“ řekla Soňa a přejela prstem po třískách, aniž by se jich doopravdy dotkla.
„Někdo to sundal a z nějakého důvodu to hodil sem. “
Pes kroužil kolem potoka, chvíli čenichal do vody, pak zvedl hlavu a zavrčel. Ne tak, jako když cítí zvěř, spíš podrážděně, bez jistoty. Déšť nám bral stopu pod rukama stejně rychle, jako by ji někdo hadrem stíral.
Sklonil jsem se k bahnu u břehu. Tam byly otisky jasnější než nahoře u svatyně. Dvě různé boty, dvě různé váhy. Jedna stopa měla hluboký výrazný vzor.
Turistická bota, někdo těžší, kdo šel záměrně. Druhá stopa byla užší, mělčí, s ojetou podrážkou, která se v blátě otiskla do podivného oblouku, skoro jako půlměsíc. A mezi nimi, sotva znatelné, se táhl přerušovaný rýh, jako by někdo opakovaně škrtal holí nebo koncem něčeho tvrdého. „Dva lidé,“ řekl jsem nahlas, aby se to usadilo i v ostatních.
„A jeden z nich tu zanechává značky. Buď schválně, nebo proto, že něco vleče. “
Konečný přejel očima po břehu. „A Matěj?
“
Podíval jsem se na rozházené věci. „Buď utíkal a něco mu vypadlo, nebo mu to někdo vyházel. A to je rozdíl. “
Soňa se narovnala.
„Můžu psa pustit přes vodu, ale jestli tam někdo šel, déšť to rozředil a potok udělá svoje. “
„Zkus to,“ kývl jsem. „Ale žádné riziko. Nechci řešit ještě psa.
“
Pes skočil do mělké části potoka. Voda mu vystříkla na boky a hned se zase vyškrábal na druhou stranu. Rozběhl se pár kroků do kopce, pak se zastavil, několikrát se nadechl a zmateně zakroužil. Vrátil se zpátky k vodě, jako by chtěl říct, že pach končí tady.
„Nic,“ řekla Soňa, a znělo to, jako by jí to osobně uráželo. „Možná šli po vodě. Nebo se vrátili. Nebo máme starou stopu a ten stín byl někdo jiný,“ dodal Konečný, ale nedíval se mi do očí.
Já jsem věděl, že si tím ulevuje. Taky bych chtěl mít možnost říct, že to byla jen náhoda. Jenže roztržená cedulka a rozházené věci se náhodou nezdály. Vytáhl jsem z tašky sáček na důkazy a rukavice.
Cedulku jsem nechal na místě, jen jsem ji vyfotil a označil, kde přesně ležela. V blátě jsem viděl otisk, který vypadal jako špička boty, zarytá hluboko, jako když se někdo smekne a zabrzdí. Kousek vedle byl drobný škrábanec na kameni. Čerstvý, světlý, jako kdyby tam něco kovového zavadilo.
„Lidi,“ řekl Konečný a vytáhl vysílačku. „Ať sem pošlou další hlídku a pásku. Tohle už není jen hledání ztraceného kluka. “
Přikývl jsem.
V hlavě se mi skládala jednoduchá nepříjemná rovnice. Matěj šel sám. Někdo tam byl, a nejspíš ne jeden. To znamenalo, že svatyně není jen místo pověr, ale i místo setkávání.
A kde se lidi setkávají v lese po tmě, bývá důvod, který se nerad ukazuje na světle. Když Konečný domluvil, otočil se ke mně. „Co dál? “
„Potřebuju svědky,“ řekl jsem.
„Někdo musel něco vidět. Někdo, kdo sem chodí často, a někdo, kdo se nebojí mluvit. “
Soňa si přehodila vodítko do druhé ruky. „Zeptej se Zory.
“
„Koho? “ zeptal jsem se. „Zory,“ zopakovala. „Bydlí u kraje lesa, kousek pod parkovištěm.
Chodí ven i večer, když se jí nechce spát. Vždycky má oči otevřené a jazyk taky. “
Konečný protočil oči, ale nepopřel to. „Jo, Zora.
Ta ví o každém autě, co tady projede. “
Nechal jsem je zabezpečit prostor a s Konečným jsem se vrátil zpátky po stezce. Déšť polevil jen tolik, aby to člověka dráždilo. Vzduch byl pořád těžký a studený.
U svatyně jsem se ještě jednou ohlédl na kameny a zbytky vosku. Mlčelo to místo, jako se nic nestalo, jako se tu v noci nedýchalo, neběželo, nepadalo do bahna. „Pamatuješ si, kde přesně ta cedulka visela? “ zeptal jsem se Konečného.
„U odbočky, kde se jde bokem od hlavní cesty,“ řekl. „Lesáci ji tam dali, když se tu před lety zranil turista. Ale lidi to ignorují. A někdo to teď sundal schválně.
“
„Ať sem nikdo nechodí,“ doplnil jsem spíš pro sebe. A hned mi došlo, jak to zní. Ne jako varování, spíš jako přání. Vzoru jsme našli u malého domu s nízkou střechou, kde na zahradě visely mokré hadry a u plotu stála stará lavička.
Otevřela nám skoro hned, jako by čekala, že někdo přijde. Byla to žena kolem šedesátky, pevná, s šátkem uvázaným tak, že jí nepadal do očí. V ruce držela hrnek, ze kterého šla pára. „Vy jste od policie,“ řekla bez pozdravu a přeměřila si nás pohledem.
„To bude ten kluk, co se ztratil? “
„Ano,“ odpověděl jsem. „Potřebujeme se zeptat na včerejší noc, jestli jste něco viděla nebo slyšela. “
Zora se ušklíbla.
„V lese se pořád něco děje. Jenom lidi si toho všimnou, až když je pozdě. “
„Všimla jste si světel? “ zeptal jsem se a hned jsem se zarazil, protože to znělo, jako bych jí podsouval odpověď.
„Nebo pohybu? Aut? “
Zora si upila a chvíli mlčela. Pak kývla směrem k lesu.
„Světla ano. Ne jedny. “
Konečný se opřel o futra, aby nebyl moc blízko. „Kdy?
“
„V noci,“ řekla Zora samozřejmě. „Když pršelo nejvíc, nemohla jsem spát, tak jsem si sedla k oknu a viděla jsem, jak se mezi stromama pohybují tři světla. Dvě nízko, jedno výš, jako na čele. A nebylo to turistické.
Šlo to pomalu, zastavilo se to, pak zase. “
„Tři světla, ale kolik lidí? “ zeptal jsem se. Zora pokrčila rameny.
„Aspoň dva. Jeden šel vpředu a druhý za ním. A pak ještě někdo, kdo stál chvíli stranou. Ten měl světlo slabší.
Občas ho zakryl, jako by nechtěl být vidět. “
„Slyšela jste hlasy? “ naléhal jsem. Zora přikývla a její oči ztvrdly.
„Slyšela. Ne všechno, ale něco jo. A hlavně jsem slyšela, jak někdo nadává. Něco jako, že tam ta cedulka nemá co dělat.
A pak rána, jako když praskne dřevo. “
V krku mi stěžkl polknutý vzduch. Cedulka s nápisem Vstup zakázán. „Ta,“ přitakala Zora.
„Visela tam dlouho. Lidi se tomu smáli, ale včera v noci ji někdo strhl. A to není náhoda. To vám říkám.
“
Konečný se podíval na mě. Tentokrát už bez ironie. Skládalo se to do sebe až nepříjemně čistě. „Poznala byste je?
“ zeptal jsem se. Zora zavrtěla hlavou. „Byla tma a pršelo. Ale jedno vím.
Ten vzadu kulhal. Ne moc, ale tak, že si toho všimnete, když se díváte delší dobu. A měl něco v ruce. Ne jako hůl na chození, spíš tyč.
Občas s tím škrtnul o zem. “
V hlavě mi naskočila ta přerušovaná rýha v hlíně. Ne stopa náhody, podpis pohybu. „A šli ke svatyni?
“ zeptal jsem se. Zora přimhouřila oči. „Tam se to stočilo a pak už jsem viděla jen světla, jak se ztratila níž k potoku. A víte, co je divné?
“
„Co? “ pobídl jsem ji. „Že se potom někdy nad ránem objevilo světlo ještě jednou,“ řekla Zora. „Jen jedno, blikalo to krátce, jako když si někdo posvítí na cestu a hned zhasne.
A šlo to opačně, zpátky nahoru, jako kdyby se někdo vracel pro něco, na co zapomněl. “
Chvíli bylo ticho. Jen déšť cvakal do okapu a z dálky se ozvalo auto na silnici. Obyčejné zvuky, které by jindy uklidňovaly.
Teď jen zdůrazňovaly, že v lese se odehrálo něco, co nemělo svědky nablízku. „Zoro,“ řekl jsem a držel se jejího jména, protože teď už to nebyla jen informátorka, ale člověk, který nám může pomoct. „Viděla jste někdy u svatyně něco podobného? “
Zora si povzdechla.
„Viděla jsem tam svíčky a lidi, co se tvářili, že se modlí, ale přitom se jen schovávají. A viděla jsem světla i jindy. Ne pokaždé, ale občas to tam v noci bliká. A vždycky, když se v dědině začne něco šeptat, lidi tomu říkají bludičky.
Ale bludičky nemají baterky. “
„Děkuju,“ řekl jsem. Bylo to důležité, ale v očích jí zůstala obava. „Najděte toho kluka.
A hlavně ať tam nelezete sami. Ten les umí být tichý tak, že člověk začne slyšet vlastní strach. “
Když jsme odcházeli, uvědomil jsem si, že přesně to cítím od rána. Ne pověru, ne dětský děs, spíš ten nepříjemný tlak, že někdo dělá věci schválně a s rozmyslem.
Venku jsem se nadechl mokrého vzduchu a podíval se k čáře stromů. „Noční světla,“ řekl jsem spíš pro sebe. „A kulhající člověk s tyčí. “
Konečný si promnul bradu.
„To už je stopa. Konečně něco, co se dá hledat. “
„Ještě ne,“ odpověděl jsem. „Je to směr.
A směr je dobrý jen tehdy, když po něm nepůjdeme slepě. “
Vrátili jsme se k lesu, kde už se u pásky střídali další lidé a Soňa znovu připravovala psa. Já jsem se na okamžik zastavil u okraje prostranství a podíval se na svatyni mezi stromy. Stála tam dál mokrá, obyčejná, mlčící, jako kámen, který všechno vidí a nic neřekne.
A přesto mi připadalo, že právě to mlčení je nejhlasitější. Protože když někdo strhne cedulku a rozhází věci v bahně, nedělá to proto, že věří v tajemno. Dělá to proto, že nechce být rušen. Zvedl jsem kapuci a přitáhl ji blíž k obličeji.
Déšť mi stékal po nose a já cítil, že dnešek neskončí tím, že obejdeme pár stromů a najdeme ztraceného studenta. Jestli Zora mluvila pravdu, někdo se do lesa vrací. A jestli se do lesa vrací, znamená to, že tam něco zůstalo. Něco, co má cenu i v promočené noci.
„Pošleme hlídky na cestu nahoře,“ řekl jsem Konečnému. „Až se setmí, chci tu být znovu. Jestli se ta světla ukážou, tentokrát je uvidíme zblízka. “
K večeru se les na oko uklidnil.
Déšť sice nepřestal, jen se změnil v trpělivé mrholení, které člověku vleze do švů bundy a pak už tam zůstane. U pásky se střídali chlapi z hlídek. Soňa psovi utírala packy a Konečný jí telefonoval tak často, až mu z toho zhrubnul hlas. Všude byl pohyb, ale mně se zdálo, že se stejně stojí na místě, jako když se člověk v bahně snaží běžet a nohy mu kloužou zpátky.
V autě jsem si na koleni rozložil poznámky. Stužka na větvi, cedulka rozčísnutá o zem, dvě různé stopy, přerušovaná rýha, kulhání, tyč. A k tomu poslední věta ze zprávy: Nejsem sám. Na papíře to vypadalo jasněji než v hlavě.
Jenže papír nezná ten druh ticha, které se v lese udělá, když si uvědomí, že se o něm mluví. Ozval se telefon. „Hynku, máme problém,“ řekla Jana bez okolků. „Povídej.
“
„Ve škole nemají žádného studenta na jméno Matěj. Tereza ti dala přezdívku, nebo se spletla. Hledaný je Adam Tichý. Dějiny a ochrana památek.
21 let. “
Ta věta mi na chvíli vypnula všechno ostatní. V duchu jsem viděl promočený průkaz, který jsem vytáhl u svatyně. Jméno na kartičce jsem si tehdy přečetl tak samozřejmě, že jsem mu věřil víc než vlastnímu úsudku.
„A průkaz? “ zeptal jsem se. „Z fotky, co mi poslal Konečný, je vidět jméno Kratochvíl,“ řekla Jana. „Podle evidence je to místní dřevorubec.
Matěj, 41 let, má chalupu u staré svážnice, skoro na samotě. A jo, kulhá. Úraz v práci. “
Dvě informace do sebe zapadly až příliš hladce.
A přesně to mě znervóznilo. „Pošli mi adresu,“ řekl jsem. „A zjisti všechno, co jde, o Adamovi. Kontakty, poslední platby, průšvihy.
Hlavně průšvihy. “
Jana chvíli mlčela, pak změkčila hlas. „Hynku, Konečný tlačí na rychlý závěr. Média už se ptají a starosta taky.
Drž se faktů. “
„Snažím se,“ odpověděl jsem. A bylo to pravda i výmluva zároveň. Konečný stál opřený o blatník a díval se do lesa, jako by čekal, že se z něj Adam sám vynoří.
Když jsem mu řekl, co zjistila Jana, zvedl obočí. „Takže kartička není Adamova,“ řekl. „Je někoho jiného. “
„Kratochvíl,“ doplnil jsem.
Konečnému se v očích rozsvítilo to, co u něj člověk pozná rychle. Úleva, že má jméno. Jméno se dá napsat do zprávy. Jméno se dá předvolat.
Jméno se dá zadržet. „Jedeme za ním,“ rozhodl bez váhání. „Nejdřív chci mluvit s Terezou,“ řekl jsem. „Zase?
“
„Zase,“ přitakal jsem. „Jestli se spletla ve jménu, mohla se splést i v jiných věcech. “
A nebo se nespletla. Tereza seděla v přístřešku stejně jako předtím, jen měla ruce zabalené v náhradní mikině od někoho z hlídky.
Když jsem jí řekl jméno Adam, škublo jí v obličeji, jako bych jí sáhl na čerstvou modřinu. „Já vím,“ vydechla. „Já jsem vám to neřekla. “
„Správně.
Proč? “ zeptal jsem se tiše. Dívala se na zem. „On chtěl, abych ho měla v telefonu jako Matěje.
Říkal, že se mu někdo naboural do zpráv, nebo že to umí. Že když uvidí jeho jméno, bude vědět, s kým mluvím. “
„Kdo? “ naléhal jsem.
„Nevím,“ řekla rychle. „Jen mu chodily zprávy z neznámého čísla. Nejdřív blbosti a pak to přitvrdilo. “
Konečný si odkašlal, ale nechal mě mluvit.
Já jsem se držel tátovy věty a nutil se nezrychlit. „Jak přitvrdilo? “ zeptal jsem se. Tereza vytáhla mobil a s rozechvělým prstem mi ukázala uložené zprávy.
Byly krátké, bez podpisu. Jedna věta, dvě, a pokaždé stejný tón. „Zaplať, nebo to uvidí všichni. “ „Zaplať, nebo skončíš.
“ „Zaplať, nebo to dáme škole a doma. “
„Vydírání,“ řekl Konečný ostře. Tereza přikývla a oči se jí zalily vodou. „On mi to nechtěl ukázat.
Já jsem na to přišla až později. Jednou nechal mobil na stole a přišla zpráva. A když jsem se ho ptala, řekl mi… řekl mi, že udělal hloupost.
“
„Jakou hloupost? “ zeptal jsem se. „Vyfotil něco, co neměl,“ řekla, „u svatyně. Někdo tam něco schovává nebo se tam setkává.
On to chtěl mít do práce jako důkaz, že to místo žije. A pak mu někdo napsal, že o tom ví, že ho viděli. A chtěli peníze. “
„A on?
“ zeptal jsem se. „Ano,“ špitla. „A on… on byl hrdý.
Říkal, že se nenechá koupit, že to dá na policii. Jenže pak se bál. A mně řekl, ať o tom nikomu neříkám, dokud si nebude jistý, že má důkaz. “
Důkaz.
To slovo v lese chutná hořce. Důkaz je někdy jediná záchrana a někdy poslední chyba. „A včera? “ zeptal jsem se.
Tereza se nadechla tak hluboko, až jí poskočila ramena. „Řekl mi, že jde ke svatyni na noc, že je to jediná šance je přistihnout. A že když se neozve do rána, mám volat policii. A ať mu říkám Matěj, kdyby někdo poslouchal.
“
Konečný se opřel rukama o kolena a vydechl nosem. „Takže ten dřevorubec má stejné jméno jako krycí jméno. Nebo je to ten, kdo ho vydírá? “
„Řekl jsem.
“
Tereza zvedla hlavu. „Kratochvíl. To jméno,“ řekla, jako by jí nic neříkalo. „Ne, Adam se bál někoho mladšího.
Psali mu jako kluci, ne jako chlap, co dělá v lese. “
To byla první věc, která mi do té hladké skládačky hodila kamínek. Když jsme jeli ke Kratochvílovi, cesta se zúžila do rozbitého asfaltu a pak do štěrku. Les byl po obou stranách těžký, nasáklý vodou.
Vzduch voněl pryskyřicí a mokrým listím. Konečný mlčel, ale bylo to mlčení člověka, který už si v hlavě píše protokol. Chalupa stála pod svahem u kraje svážnice. Dvůr byl plný dřeva, nařezané špalky pečlivě složené, vedle nich hromada kůry a starý přívěs.
Z dílny se ozývalo tupé bouchání, jako když někdo opravuje něco, co opravit nechce. Zaklepal jsem. Bouchání ustalo. Dveře se otevřely a v nich se objevil muž s unaveným obličejem.
Vousy do hola, ruce od šmíru. Když udělal krok, bylo vidět, že šetří jednu nohu. V ruce držel tyč, spíš opřenou než zvednutou, a její konec se zaleskl kovem. „Co chcete?
“ zeptal se. Ne agresivně, spíš ostražitě. „Policie,“ řekl Konečný. „Potřebujeme s vámi mluvit.
“
Muž se zamračil. „To kvůli tomu klukovi? “
„Kvůli Adamovi,“ upřesnil jsem. Na moment mu přeběhlo přes tvář něco, co jsem nedokázal hned pojmenovat.
Znalost, nebo strach, že bude zatažený do něčeho, co se ho netýká. „Pojďte dál,“ řekl nakonec. Uvnitř bylo teplo, ale ne útulné. Teplo z práce.
Na stole ležely rukavice, na židli bunda nasáklá deštěm. V rohu stála pila, vedle ní plechovka s hřebíky. A na polici pár svíček, obyčejných žlutých, jaké si lidi kupují, když chtějí, aby něco vydrželo hořet dlouho. „Jmenuju se Hynka,“ začal jsem.
„V lese u svatyně jsme našli kartičku na vaše jméno. A máme svědectví, že se tam v noci pohyboval kulhající muž s tyčí. “
Kratochvíl sevřel rty. „Já do lesa chodím.
To je moje práce. “
„Byl jste tam včera v noci? “ zeptal se Konečný. „Byl,“ přiznal Kratochvíl a zvedl oči, jako by si řekl, že lhát nemá smysl.
„Někdo tam dělá oheň. A když je mokro, tak se to špatně hlídá. Já nechci, aby mi to chytlo svážnici. Stačí jednou.
“
„Strhl jste cedulku s nápisem, že je vstup zakázán? “ zeptal jsem se. Kratochvíl se uchechtl bez humoru. „Tu cedulku strhl někdo jiný.
Já ji naopak jednou přibil zpátky. Lidi si myslí, že les je hřiště. Není. Les je práce a průšvih.
Když se do něj plete, kdo nemá. “
„A Adam? “ zeptal jsem se. Kratochvíl na chvíli zavřel oči, jako by si vybavoval obraz, který se mu nelíbí.
„Viděl jsem ho. Neznal jsem jméno, ale viděl jsem kluka s batohem. Byl mokrý, třásl se, stál u té kamenné věci a koukal, jako by čekal, že se z tmy něco vyklube. “
„Mluvil jste s ním?
“ zeptal jsem se. „Jo,“ řekl Kratochvíl. „Zeptal se mě, jestli tudy vede cesta k potoku a jestli tu někdo chodí v noci. Řekl jsem mu, že chodí, a že to není pro něj.
A on polkl. On řekl, že mu někdo dluží odpověď, a že když to dneska nezjistí, tak ho zničí. “
Konečný se narovnal. „To vám řekl přesně takhle?
“
„Přesně takhle,“ přikývl Kratochvíl. „A pak se ozvalo prasknutí. Ne větev. Krok.
Kluk se otočil, zbledl a rozběhl se dolů. Já jsem šel za ním pár metrů, ale v tom bahně já nejsem žádný honič. A navíc,“ poklepal na nohu, „nechci se vyválet a zůstat tam ležet. “
„Viděl jste někoho dalšího?
“ zeptal jsem se. Kratochvíl zavrtěl hlavou. „Jen světlo, jedno, pak druhé, a hlasy z dálky, nadávání. Někdo byl vzteklý.
“
„A vaše kartička? “ zeptal jsem se. Kratochvíl si promnul čelo. „Ztratila se mi dávno.
V hospodě nebo v obchodě, nevím. Neřešil jsem to. Nebudu běhat na úřady kvůli kusu plastu. “
Bylo to možné, stejně jako bylo možné, že lže.
Nejhorší na tom bylo, že obě možnosti zněly uvěřitelně. Konečný kývl směrem k polici se svíčkami. „A tohle? Nosíte to ke svatyni?
“
Kratochvíl se nadechl, až mu zhruběl hlas. „To je vosk. Mám úly a svíčky dávám ženě na hřbitov. Jestli chcete, běžte se podívat.
Mám tam i kytky v kbelíku. “
Konečný na mě mrkl způsobem, který říkal: „Vidíš, máme ho. “ Já jsem ale viděl i něco jiného. Na botách měl zaschlé bláto, ale ne čerstvé, spíš starší.
A na tyči kovový konec ošupán tak, že by v hlíně nechal právě takovou rýhu, jakou jsme našli. To byla stopa. Jenže stopa ještě není vina. Když jsme vyšli ven, Konečný se nadechl studeného vzduchu a hned spustil.
„Zadržet. Má prostředek, má pohyb v místě činu, má průkaz u svatyně. Co chceš víc? “
„Chci jistotu,“ řekl jsem.
„Jistota není,“ odsekl. „Je čas. Kluk je pryč. “
A v tom to bylo.
V čase, v tom, jak se každá minuta mění v argument, jak se z obavy stane nátlak, jak se z touhy pomoct stane potřeba mít pravdu. V autě mi pípnul telefon. Zpráva od Jany. Krátká, ale těžká.
„Adam měl poslední týdny problémy. Půjčky, dluhy. A spolužák slyšel, jak Adam říká, že zaplatí a zmizí, ať mají klid. Nad ránem byl navíc na kameře u autobusové zastávky pod kopcem.
Šel sám, bez doprovodu. Kapuce stažená, ale postava sedí. “
Přečetl jsem to dvakrát, pak potřetí. Jako bych tím mohl změnit význam.
„Co je? “ zeptal se Konečný. „Možná neutekl do lesa,“ řekl jsem pomalu. „Možná utekl z něj.
“
Konečný se zamračil. „A nechal batoh? “
„Třeba ho nechal schválně,“ řekl jsem, „aby to vypadalo hůř, aby ho nikdo nehledal ve městě. “
Konečný praštil dlaní do palubky.
„Tohle je přesně to, co nemám rád. Dvě verze a ani jedna se nedá dokázat hned. Tak co uděláme? “
Podíval jsem se ven na mokré stromy, na cestu, která se v šeru ztrácela jako vzpomínka.
V hlavě mi běžely dvě pravdy. Každá s jinou váhou. Kratochvíl v lese byl. Adam se bál a někdo ho tlačil.
A mezi tím vším byl jeden strach, můj vlastní, že když se nechám strhnout k rychlému závěru, přehlédnu to jediné, co rozhoduje o tom, jestli se člověk najde živý. „Uděláme obojí,“ řekl jsem nakonec. „Jedna hlídka prověří zastávku, kameru, řidiče, kde vystoupil. Druhá půjde znovu ke svatyni.
A dnes v noci tam budeme. Ne kvůli pověstem, kvůli lidem. “
Konečný chvíli mlčel. Pak přikývl, i když mu to nebylo po chuti.
„A Kratochvíl zůstane pod dohledem,“ řekl jsem. „Nenápadně. Jestli lže, udělá chybu. Jestli nelže, nesmíme z něj udělat viníka jen proto, že kulhá.
“
Když jsme se vraceli k pásce, šero houstlo a les se měnil v jednolitou tmavou hmotu. Soňa si zrovna připínala pláštěnku a pes nedočkavě přešlapoval, jako by tušil, že noc bude dlouhá. Stál jsem na kraji stezky a poslouchal déšť. Tlak na rychlé uzavření případu mi seděl na ramenou jako mokrá deka.
A s tím tlakem přicházelo i něco horšího. Pokušení. Vzít první vysvětlení, které se nabídne, a udělat z něj konec. Jenže konec, který je moc hladký, bývá často jenom začátek jiné chyby.
Zhluboka jsem se nadechl, pomalu, jako mě to kdysi učil táta, a díval jsem se na stromy, na bahno, na černou čáru lesa. Jestli se v noci znovu ukážou světla, nebudou to bludičky. Budou to lidé. A lidé mívají důvody, které se ve tmě tváří jako tajemno, ale ve dne se ukážou jako strach, chamtivost nebo snaha utéct před vydíráním.
A já jsem si nebyl jistý, čeho z toho se bojím víc. Noc u svatyně nebyla hrdinská, jak si to lidé někdy představují. Nebyla plná výkřiků a běhů. Byla hlavně o čekání, o mokrém tichu, které se lepí na kůži, a o tom, že člověk musí hlídat sám sebe, aby v každém šustnutí neslyšel vlastní strach.
Schovali jsme se kousek stranou od kamenného oblouku, kde se ve dne válely zbytky vosku. Soňa držela psa u nohy, tlumila mu neklid tichým hlasem. Konečný se snažil tvářit klidně, ale měl ruce v pěst, jako by už svíral pachatele za límec. Já jsem si v duchu opakoval, že les neumí lhát.
Jen umí člověka svést k tomu, aby lhal sám sobě. Mrholení přešlo v jemný déšť. Voda stékala po kamenech a svíčky, které tu kdosi nechal, vypadaly jako malé utopené sliby. Čas se táhl.
A pak, zhruba po hodině, se v dálce ozval zvuk, který se v lese nedá splést. Ne prasknutí větve, ne vítr. Tlumené zavrčení motorové pily. Krátké, udušené, jako by schválně schované v dešti.
Konečný se ke mně naklonil. „Slyšíš? “
Přikývl jsem. „Tohle není modlení.
“
Soňa se opatrně zvedla. Pes strnul a natáhl čenich do tmy. Nevyrážel bezhlavě, jen ukazoval směr. Šli jsme pomalu, tak aby pod nohama nepraskalo víc, než musí.
Značky, které jsme ve dne považovali za stopu k potoku, teď dostaly nový význam. Nevedly pryč od svatyně. Vedly k místu, kam se neměl nikdo dívat. Zvuk pily utichl a nastoupilo jiné, hlubší hučení.
Motor auta na volnoběh. Pod svahem na kraji staré svážnice se mezi stromy objevilo slabé světlo. Nesvítilo naplno, spíš reflektor otočený do země, aby nešlehal do dálky. U něj dva muži v pláštích, rychlé pohyby, krátké věty.
Zvedali čerstvě nařezané kusy dřeva a nakládali je na přívěs. Nepracovali jako lesníci, kteří mají řád a papíry. Pracovali jako lidé, kteří vědí, že dělají něco, co se nesmí. A pak jsem uviděl třetí postavu.
Stála stranou u stromu a opírala se o tyč s kovovým koncem. Kulhání bylo vidět i v šeru. Kratochvíl. Konečný se vedle mě napjal.
V té chvíli mu do sebe všechno zapadlo tak snadno, až to bolelo. Průkaz u svatyně, svědectví o kulhání, tyč, rýhy v hlíně. Stačilo udělat krok a vyhlásit hotovo. Jenže Kratochvíl nešel k autu, aby pomáhal.
Naopak zvedl ruku a udělal gesto, které i na dálku vypadalo jako zákaz. Muži u přívěsu se otočili. Jeden z nich něco ostře vykřikl. Druhý udělal krok k němu.
Kratochvíl se nehnul, jen opřel tyč pevněji do země, jako by se bránil tím, co má po ruce. Nečekal jsem už. Vyšli jsme z krytu. „Policie!
“ zavolal Konečný tak hlasitě, že se to rozletělo lesem jako hejno ptáků. Světlo se na vteřinu zvedlo a oslepilo nás. Muži u auta strnuli jen na okamžik a pak se vše rozpadlo do pohybu. Jeden skočil do kabiny, druhý se rozběhl k lesu.
Kratochvíl ustoupil, zaklel a zvedl ruce, jako by chtěl říct, že s nimi není. Auto se škublo a začalo se otáčet na úzkém místě. Kola hrabala v blátě. Soňa pustila psa.
Ten vyrazil za běžícím mužem, ale po pár desítkách kroků se ozvalo zapísknutí a Soňa ho stáhla zpátky. Tma, svah, mokré kameny. Nebylo to místo na zbytečné hrdinství. Konečný si zapsal poznávací značku, kterou jsme v kuželu světla stačili zahlédnout.
A pak už auto zmizelo mezi stromy. Zbylo po něm jen rozježděné bahno, několik odhozených špalků a ostrý pach čerstvého dřeva. Kratochvíl stál opodál, ruce se mu třásly vztekem i únavou. „Říkal jsem jim, ať s tím přestanou,“ vyrazil ze sebe dřív, než jsme stačili položit otázku.
„Tady se kácet nemá. Ne takhle, ne v noci a ne v tomhle pásmu. “
Konečný k němu udělal dva rychlé kroky. „A proč jste byl u svatyně?
“
Kratochvíl se hořce zasmál. „Protože si z ní udělali krytí. Nosí tam svíčky, aby to vypadalo, že se tam jen blázni scházejí k obřadům. Kdo by pak šel hlásit, že viděl světla v lese, když mu každý řekne, že to jsou zas ty jejich pověry?
“
Ten smích mi přejel po zádech jako studená voda. Najednou se mi vybavila Terezina zpráva, že Adam cítil kouř a nebyl sám. Žádné tajemno. Jen kouř z cigaret a výfuků.
„A Adam? “ zeptal jsem se. Kratochvíl se zarazil. „Ten kluk.
Viděl jsem ho. Jo, byl tu včera. A dnes v noci taky někde byl. Ti dva říkali, že je fotil, že jim udělá průšvih.
“
„Udělali mu něco,“ řekl Konečný ostře. Kratochvíl zavrtěl hlavou tak prudce, až mu kapky odlétly ze šátku. „Neviděl jsem. Jen jsem slyšel, jak někdo běží dolů.
A pak ránu, jako když člověk spadne na kámen. A pak už nic. Přísahám. “
To bylo poprvé za tu noc, kdy jsem cítil opravdový strach.
Ne z pachatelů. Z toho, že Adam někde leží zraněný a les mu na tvář skládá listí jako přikrývku. Vrátili jsme se ke svatyni. Déšť mezitím zase zesílil.
Konečný volal posily a já se Soňou prohledával okolí. Pes táhl, ale stopa byla rozpitá vodou a přecházel z místa na místo, jako by se snažil poskládat obraz, který někdo rozmáčel dlaní. Až nad ránem, když se tma začala lámat do šedé, jsem si všiml zvuku, který do lesa nepatřil. Ne krok, ne vítr.
Slabé, přerušované zakašlání. Zastavil jsem se a zvedl ruku. „Slyšíš? “
Soňa přikývla a i pes strnul, jako by mu někdo vypnul napětí v těle.
Šli jsme po zvuku, kousek stranou od kamenného útvaru, kde byl pod jedním kořenem vyhrabaný malý prostor. Vypadalo to jako úkryt pro srnče. Jenže z něj vyčnívala ruka. Bledá, odřená, prsty křečovitě sevřené kolem mokrého kusu látky.
„Adame,“ zavolal jsem tiše. Odpovědí byl slabý vzdech. Pak se zpod kořene ozvalo: „Tady. Prosím.
“
Klekl jsem si do jehličí a opatrně odhrnul větve. Adam ležel schoulený, promáčený, tvář špinavou od bláta. Jedno obočí měl rozseknuté a pod okem se mu rýsovala modřina. Nohu držel v nepřirozeném úhlu a zuby se snažil netřást.
„Jste v bezpečí,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že ta věta je pro člověka v šoku jen provizorní zábradlí. „Zavoláme pomoc. Můžete mluvit? “
Adam přikývl, ale oči měl skelné.
„Nechtěli mě zabít,“ vypravil ze sebe s námahou. „Jen… jen mě chtěli vystrašit. Utíkal jsem, uklouzl jsem, spadl jsem na kámen u potoka.
Telefon mi někde vypadl. “
Soňa mu přehodila přes ramena izotermickou fólii a držela ji, aby mu ji vítr nestrhl. Konečný se objevil za námi. V tváři měl směs úlevy a vzteku, která člověku zůstane dlouho.
„Proč jste se schoval zpátky u svatyně? “ zeptal jsem se a snažil se, aby můj hlas byl klidný. Adam polkl. „Bál jsem se, že mě najdou.
A že mi nikdo nebude věřit. Všichni mluvili o svatyni, jako by tam strašilo. Já jsem si říkal, že když budu u kamenů, tak si aspoň někdo všimne. “
„Ty rýhy v hlíně,“ došlo mi.
„To jste dělal vy. “
Adam se slabě pousmál, spíš grimasou bolesti. „Měl jsem kus tyče, našel jsem ji. Škrábal jsem.
A uvázal jsem stužku, z trička, aby to vedlo sem. Ale pak přišla tma a já už jen čekal. “
V tu chvíli mi zapadlo i Zorino svědectví. Kulhající muž s tyčí.
Ano, Kratochvíl kulhá. Ale v noci, v dešti, z dálky kulhá každý, kdo je zraněný a bojuje o každý krok. A člověk, který chce mít rychlou odpověď, si vybere tu, která mu sedí. „Co bylo u svatyně?
“ zeptal se Konečný tvrději, než chtěl. Adam s sebou trhl, ale mluvil. „Fotil jsem je. Ne obřady.
Dřevo. Měli tam schované nářadí. A když mě uviděli, začali mi psát, ať držím pusu, ať zaplatím. Já jsem…
já jsem udělal hloupost. Chtěl jsem je přistihnout. A oni přišli. Byli tři.
Jeden mě chytil za batoh, já jsem se vytrhl a běžel. Pak už jen ta rána. “
„Batoh jsme našli opřený o strom,“ řekl jsem. Adam přivřel oči.
„To oni. Sundali mi ho, aby to vypadalo, že nevím. Aby to bylo matoucí. A ještě něco.
U kamenů byla kartička něčí. Jeden z nich říkal: ‚Dej to tam, ať to hodí na Kratochvíla. ‘“
Konečný na okamžik ztichl. To byla věta, která se nedá okecat.
Ne proto, že by z ní byl vrah, ale proto, že z ní byl obraz. Jak snadno se dá člověk ukázat prstem, když se do příběhu hodí. Sanitka se k lesu nedostala. Museli jsme ji dovést na nejbližší sídliště a Adama snést na nosítkách s pomocí dalších policistů.
Když ho ukládali do vozu, Tereza už stála u pásky, tvář bílou, ale oči jí svítily. Neřekli jsme si nic chytrého. Jen k němu doběhla, chytla ho za ruku a on jí stiskl. V tom stisku bylo víc než ve všech našich protokolech.
Ještě dopoledne mi volala Jana. „Čas na záznamu u autobusové zastávky byl posunutý. Ta postava nebyla Adam po noci v lese, jak to vypadalo. Byl to Adam večer předtím, když šel poprvé.
“
Jedna špatně nastavená hodina. A z ní skoro byl důkaz útěku. Další kamínek do mozaiky uspěchaných závěrů. Lesní zpráva přijela na svážnici krátce po poledni.
Našli čerstvé pařezy i stopy po těžkém autě. Pod plachtou v křoví byly schované kanistry, lana, háky. Svatyně byla jen kulisa, kterou si někdo přivlastnil, aby zakryl obyčejnou chamtivost. Když pak Konečný s hlídkou zastavili přívěs u silnice směrem na pilu, bylo to už jen dokončení práce.
Muži, kteří v noci utíkali, se najednou tvářili jako poctiví dělníci. Jenže dřevo nemělo značky a papíry neseděly. A výmluvy v mokrém lese rychle stěžknou. Kratochvíl se k tomu postavil po svém.
Přišel na služebnu sám a položil na stůl starou účtenku a potvrzení, že o průkaz žádal znovu už před týdny. Ne proto, aby se očistil, spíš proto, že ho uráželo, že ho někdo použil jako štít. Konečný mu podal ruku, neochotně, ale poctivě. A já jsem si všiml, že Kratochvíl na chvíli sklopil oči jako člověk, který má chuť říct „já vám to říkal“, ale spolkne to, protože ví, že to teď není důležité.
Když jsem pak večer psal závěrečnou zprávu, měl jsem v hlavě pořád stejný obraz. Adam schovaný pod kořenem, zuby cvakající zimou, a přitom pořád schopný říct: „Nechtěli mě zabít. “ V té větě bylo víc odvahy, než by člověk čekal od někoho, kdo se sotva drží při vědomí. A bylo v ní i poučení pro nás.
Les má stíny, má ticho, ve kterém se člověku rozjede představivost. Má místa, která si lidé obalí pověstmi, protože pověst je jednodušší než přiznat, že zlo bývá obyčejné. Ale to, co je opravdu nebezpečné, nejsou stíny mezi stromy. Je to stín v hlavě, který nám šeptá, že už to máme, že už víme, kdo za to může, a že už můžeme přestat hledat.
Táta mi kdysi řekl, že když se bojím, nemám dělat nic rychle. Dýchat a dívat se. Dnes jsem tu větu slyšel znovu, jen měla jiný tvar. Nespěchej s rozsudkem.
Dívej se na člověka, ne na jeho kulhání. Na důkazy, ne na pověry. Na příběh celý, ne jen na část, která se ti hodí. Ráno po noci v lese bylo překvapivě čisté.
Déšť konečně polevil a mezi mraky se ukázal úzký pruh světla. Svatyně stála pořád stejně. Kameny omyté vodou, zbytky vosku rozměklé a bezvýznamné. Nezbylo v ní nic nadpřirozeného.
Jen připomínka, že lidé si z tichých míst někdy udělají zástěrku pro věci, které by na světle vypadaly směšně a hanebně. Adam přežil, protože jsme ho našli včas. A já jsem si odnesl ještě něco jiného než uzavřený případ. Pocit, že i zkušený člověk může snadno sklouznout, když se mu nabídne jednoduché vysvětlení.
A že největší služba, kterou můžu udělat, není jen najít ztraceného v lese. Je nenechat se ztratit ve vlastních předsudcích.
