Probudilo mě zvonění telefonu. Venku byla ještě tma, typický začátek listopadu. Šéf, to nemohlo znamenat nic dobrého. „Hruško, musíš okamžitě vyrazit na Šumavu.
Do vesnice Kvilda. Našli tam mrtvého pastýře,“ oznámil mi bez okolků. „A proč voláte mě? Není to spíš případ pro místní?
“ zeptal jsem se rozespale. „Původně to vypadalo jako přirozená smrt, ale objevily se nesrovnalosti. Starosta volal krajskému řediteli osobně. Chtějí někoho zkušeného a nezaujatého.
Ty jsi původem z hor, ne? “ Měl pravdu. Narodil jsem se v Krkonoších, i když v Českých Budějovicích žiju už patnáct let. Asi proto mě šéf vybral.
Znám mentalitu lidí z hor – uzavření, nedůvěřiví k cizím, pevně spjatí s krajinou. Zaujalo mě, že šéf mluvil o starostovi, přitom šlo o starostku, ale nechtěl jsem ho opravovat. „Za hodinu vyrážím,“ řekl jsem a ukončil hovor. Cestou autem jsem přemýšlel o tom, co mě čeká.
Šumava v listopadu není zrovna přívětivé místo. Mlha, zima, krátké dny – ideální kulisy pro ponuré vyšetřování. Po třech hodinách jízdy jsem konečně dorazil do Kvildy. Typická horská vesnice, několik stavení rozházených podél hlavní silnice, kostel na kopci, hospoda, obecní úřad.
Zaparkoval jsem před radnicí, kde na mě čekala starostka Adéla. Drobná žena kolem čtyřicítky, ale s výrazem, který prozrazoval, že toho v životě už hodně viděla. „Vojtěch Hruška, kriminálka České Budějovice,“ představil jsem se. „Adéla Březinová,“ podala mi pevně ruku.
„Děkuji, že jste přijel tak rychle. Pojďte dovnitř, všechno vám vysvětlím. “
V její kanceláři bylo teplo. Nabídla mi kávu, kterou jsem vděčně přijal.
„Včera ráno byl nalezen mrtvý Jaroslav Kodrle, místní pastýř,“ začala vysvětlovat. „Našel ho hajný Bohumil na pastvině asi dva kilometry od vesnice. Zprvu to vypadalo jako přirozená smrt, srdeční selhání. Jarda měl přes sedmdesát a žil sám.
“ „Co způsobilo ty pochybnosti? “ zeptal jsem se. Adéla se napila kávy, jako by hledala správná slova. „Hajný Bohumil tvrdí, že našel tělo v divné poloze, a navíc Jarda byl sice starý, ale zdravý jako řípa.
Nikdy si na srdce nestěžoval. A pak jsou tu ty věci v jeho chatě. “ „Jaké věci? “ zpozorněl jsem.
„To musíte vidět sám. Chata je zapečetěná. Čekali jsme na vás. “
Po další kávě mě Adéla odvezla terénním autem k pastýřově chatě.
Stála na okraji lesa, osamocená, tichá. Vypadala překvapivě zachovale na to, že v ní žil starý mládenec. Roztrhl jsem pásku a vešli jsme dovnitř. Překvapil mě pořádek.
Vše mělo své místo. Žádné známky zápasu nebo vloupání. V krbu byl popel, ale už dávno studený. „Tělo našli předevčírem ráno.
To znamená, že zemřel nejspíš v noci předtím,“ poznamenal jsem. „Přesně tak,“ přikývla Adéla. „Teď se podívejte sem. “ Otevřela dveře do ložnice.
Jednoduchá místnost, železná postel, skříň, stolek. Na stolku ležela stará kniha vázaná v kůži. „Tohle je to, co mě znepokojilo,“ ukázala na knihu. „Je to stará kronika.
“ Opatrně jsem knihu otevřel. Byla to skutečně kronika psaná ručně. Některé záznamy staré přes sto let. Jaroslav do ní vkládal papírky s poznámkami.
Většina z nich obsahovala data, místa v lese a podivné symboly. Jeden zápis mě zaujal: „Strážce pokladu předává svůj úkol dalšímu. Tajemství musí zůstat skryto. “ „Víte, co to znamená?
“ zeptal jsem se Adély. „Nemám tušení. Jarda byl podivín, ale oblíbený. Znal Šumavu jako své boty.
Lidé říkají, že znal každý kámen, každý strom. Některé rodiny jsou tu po generace, včetně Kodrlů. Jeho předkové byli také pastýři. “ Prolistoval jsem kroniku dál a našel vložený novější papír.
Byl na něm napsán kontakt na nějakou Kláru z Národního muzea v Praze. „Znáte tuto ženu? “ ukázal jsem Adéle lístek. „Ne, nikdy jsem o ní neslyšela.
“
Pokračoval jsem v prohlídce chaty. V kuchyni jsem našel jídlo připravené na vaření – čerstvý chléb, sýr, zeleninu. Jako by se Jaroslav chystal vařit večeři, ale nikdy k tomu nedošlo. „Byl Jaroslav v poslední době nervózní, choval se jinak než obvykle?
“ zeptal jsem se. Adéla se zamyslela. „Teď, když to zmiňujete, před dvěma týdny přijel do vesnice nějaký Němec. Turista, říkal.
Zajímal se o válečnou historii. On a Jarda spolu několikrát mluvili. Někteří je viděli, jak se hádají před hospodou. “ To byla první zajímavá stopa – válečná historie.
Šumava byla během druhé světové války pohraničním pásmem plným příběhů o pašerácích, uprchlících a partyzánech. „Ten Němec je stále ve vesnici? “ „Ne, odjel před třemi dny, tedy den před Jardovou smrtí. “ To bylo podezřelé.
Rozhodl jsem se zavolat na ústředí a požádat o prověření toho turisty. Potřeboval jsem jeho jméno a další údaje. Venku se začalo stmívat. Podzimní dny jsou krátké a já jsem cítil, že se mi do tohoto případu nechce pouštět v noci.
Šumavské lesy mají ve tmě zvláštní atmosféru. „Je tu nějaké ubytování? “ zeptal jsem se. „Můžete přespat v penzionu u Vlčků, nebo…“ zaváhala.
„Nabízím vám pokoj v našem domě. Bydlím sama. Místa mám dost. “ Poděkoval jsem, ale rozhodl se pro penzion.
Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Něco na tomto případu mě zneklidňovalo. Možná to byl jen pocit, ale za ty roky u kriminálky jsem se naučil svým instinktům věřit. V penzionu jsem povečeřel a pak si sedl ke stolu s notebookem.
Začal jsem si dělat poznámky: Jaroslav Kodrle, přes sedmdesát, dobrý zdravotní stav, nalezen mrtvý na pastvině. Žádné známky násilí, předběžná příčina smrti srdeční selhání, ale několik věcí nesedí. Stará kronika s poznámkami o jakémsi pokladu a strážci. Kontakt na historičku z muzea.
Německý turista, který odjel den před smrtí. Rozhodl jsem se, že zítra navštívím místo, kde bylo tělo nalezeno, a pak se pokusím spojit s tou Klárou z muzea. Možná ona ví, co Jaroslav hledal. Než jsem šel spát, podíval jsem se z okna.
Vesnice byla tichá, jen několik světel v oknech. Nad lesy visela mlha a měsíc byl zakrytý mraky. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě něco sleduje. Zavřel jsem závěs a lehl si do postele.
Další den mě probudilo klepání na dveře. Byla to majitelka penzionu s tím, že mě dole čeká nějaký muž. Rychle jsem se oblékl a sešel dolů. V jídelně seděl starší muž v myslivecké uniformě.
Odhadoval jsem ho na něco přes šedesát, i když jeho tvář ošlehaná větrem a sluncem mohla klamat. „Bohumil Kratochvíl,“ představil se a pevně mi stiskl ruku. „Jsem místní hajný. To já jsem našel Jaroslava.
“ „Vojtěch Hruška, kriminálka České Budějovice,“ odpověděl jsem. „Jsem rád, že jste přišel. Chcete mi ukázat, kde přesně jste tělo našel? “ „Kvůli tomu jsem tady,“ přikývl vážně.
„Ale nejdřív bych vám chtěl něco říct mezi čtyřma očima. “ Objednal jsem nám kávu a čekal, co mi chce starý hajný sdělit. „Znám Jaroslava od dětství,“ začal tiše. „Byli jsme přátelé, a věřte mi, že jeho smrt nebyla přirozená.
“ „Máte proto nějaké důkazy? “ zeptal jsem se. „Důkazy? To ne, ale znám ho a vím, že v posledních týdnech něco našel.
Něco, co ho znepokojovalo. Neřekl mi, co přesně, ale mělo to co dělat s jeho rodinou a s tím, co se tu dělo během války. “ „Souvisí to s tou kronikou? “ Bohumil se na mě překvapeně podíval.
„Takže jste ji našel? “ „Ano, myslím, že ano. “ „Ta kronika patřila jeho dědovi. Byl to také pastýř.
Ale nejen to. Během války někteří místní pomáhali. Pomáhali lidem přes hranice. Chápete?
“ Chápal jsem. Pašovali uprchlíky přes hranice do neutrálního Švýcarska. To nebylo nic nového. „Ale co to má společného se smrtí starého pastýře teď, o desítky let později?
“ „A ten Němec, ten, co tu byl nedávno…“ Bohumil se zamračil. „Nevím, kdo to byl, ale Jarda mi říkal, že se ho vyptával na místa v lese, na staré stezky. Říkal, že píše knihu o válce, ale Jarda mu nevěřil, a já taky ne. “ Tohle začínalo být zajímavé.
Starý pastýř, který zřejmě něco ví o válečné historii, je nalezen mrtvý krátce po návštěvě německého turisty zajímajícího se o válku. „Myslíte, že ten Němec mohl Jaroslava zabít? “ „To netvrdím. Jen říkám, že jeho smrt nebyla přirozená.
“
Dopili jsme kávu a vydali se k místu, kde Bohumil našel tělo. Byla to odlehlá pastvina asi dva kilometry od vesnice. Musel jsem uznat, že bylo zvláštní, co by tam Jaroslav v noci dělal. „Našel jsem ho tady,“ ukázal Bohumil na místo pod starým dubem.
„Ležel na zádech, oči otevřené, jako by se díval na nebe. “ „Všiml jste si něčeho neobvyklého, čehokoliv? “ „Jeho ruka,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Svíral něco v ruce, malý kousek papíru.
Vzal jsem ho, než přijela policie. Byl na něm jen jeden symbol. “ Vytáhl z kapsy složený papírek a podal mi ho. Byl na něm jednoduchý symbol – kruh s křížem uprostřed.
„Co to znamená? “ „Nevím jistě, ale viděl jsem podobný symbol v té kronice, o které jste mluvil. “ Cítil jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Tohle už nebyla obyčejná smrt starého pastýře.
Něco tu nehrálo a já jsem se rozhodl, že zjistím, co. Z pastviny jsme se s Bohumilem vrátili do vesnice. Cítil jsem, že mi neřekl všechno, co ví, ale nechtěl jsem na něj tlačit. Lidé z hor mají svůj vlastní způsob, jak se vypořádat s cizinci, a důvěru si musíte zasloužit.
Zatím mi nezbývalo nic jiného než trpělivost. „Dáte si oběd? “ zeptal se mě Bohumil, když jsme došli k hospodě. Přikývl jsem.
Jídlo mi pomůže utřídit myšlenky a možná se při neformálním rozhovoru dozvím více. Hospoda byla typicky vesnická. Tmavé dřevo, trofeje na stěnách, vůně gulášové polévky. V poledne tu sedělo jen několik místních, většinou starších mužů.
Když jsme vstoupili, všichni se na moment odmlčeli. Cizinec v malé vesnici vždy budí pozornost. Posadili jsme se k zadnímu stolu a objednali si guláš. Bohumil pozdravil několik mužů kývnutím hlavy.
Jeden z nich, podsaditý chlapík s prošedivělým plnovousem, si přisedl. „To je Karel, místní řezník,“ představil ho Bohumil. „Karle, tohle je Vojtěch. Vyšetřuje Jardovu smrt.
“ Karel si mě podezřívavě změřil. „Myslel jsem, že policie už to uzavřela jako přirozenou smrt. “ „Objevily se určité nesrovnalosti,“ odpověděl jsem diplomaticky. „Jen si ověřuji fakta.
“ Karel se naklonil blíž. „Jarda byl podivín, ale byl to dobrý člověk. Jestli mu někdo ublížil…“ Nechal větu nedokončenou, ale význam byl jasný. Vesnice by si to s viníkem vyřídila po svém.
„Znáte německého turistu, který tu byl před pár dny? “ zeptal jsem se. Karel a Bohumil si vyměnili pohled. „Ten psal knihu o válce,“ řekl Karel pomalu.
„Vyptával se na staré časy, na to, co se dělo v lesích, na tajné stezky přes hranice. Jarda s ním mluvil. Nikomu jinému ten Němec nestál za řeč. “ „Víte, jak se jmenoval?
“ „Steiner nebo Steinbach, něco takového,“ odpověděl Karel. „Ubytoval se u Vlčků, tam, co vy. Majitelka by měla mít jeho údaje. “
Když jsme dojedli, Bohumil se omluvil, že musí do lesa.
Domluvili jsme se, že se zítra opět setkáme. Já jsem se vydal zpět do penzionu, abych zjistil více o tajemném Němci. Paní Vlčková, majitelka penzionu, mi ochotně ukázala knihu hostů. Německý turista se jmenoval Klaus Steiner, měl mnichovskou adresu a strávil ve vesnici pět dní.
Poděkoval jsem paní Vlčkové a zavolal na ústředí, aby prověřili jeho totožnost. Mezitím jsem se rozhodl zavolat na kontakt, který jsem našel v pastýřově chatě. Vytočil jsem číslo a po třetím zazvonění se ozval ženský hlas. „Klára Novotná, Národní muzeum, oddělení novodobých dějin.
“ „Dobrý den, tady Vojtěch Hruška, kriminální policie České Budějovice. Volám ohledně Jaroslava Kodrleho z Kvildy. Měl váš kontakt. “ Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Stalo se něco Jardovi? “ zeptala se po chvíli. „Obávám se, že ano. Byl nalezen mrtvý předevčírem.
Vyšetřuji okolnosti jeho smrti. “ Opět ticho, pak hluboký nádech. „Můžeme se setkat osobně? Nerada bych o tom mluvila po telefonu.
“ Domluvili jsme se, že se setkáme zítra v Praze. Nebyl jsem nadšený, že musím opustit místo činu, ale instinkt mi říkal, že informace od Kláry by mohly být klíčové. Večer jsem strávil pročítáním poznámek a zkoumáním symbolu, který mi dal Bohumil. Pokusil jsem se ho najít v kronice, jak naznačoval, ale nebyl tam přesně takový.
Byly tam podobné značky, ale žádná nebyla úplně stejná. Druhý den ráno jsem vyrazil do Prahy. Klára Novotná souhlasila, že se setkáme v kavárně nedaleko muzea. Když jsem dorazil, seděla už u stolu v rohu.
Byla to žena kolem pětatřiceti s krátkými hnědými vlasy a brýlemi. Vypadala nervózně. „Děkuji, že jste přijel,“ řekla, když jsme si objednali kávu. „Nemohla jsem uvěřit, že Jarda je mrtvý.
Ještě minulý týden jsme spolu mluvili. “ „O čem? “ zeptal jsem se přímo. Klára se rozhlédla, jako by kontrolovala, jestli nás někdo neposlouchá.
„Jarda mě kontaktoval před třemi měsíci. Říkal, že našel něco, co by mě mohlo zajímat. Něco, co souvisí s druhou světovou válkou. Dokumenty.
“ „Jaké dokumenty? “ „Nejdřív mi nechtěl říct, jen naznačil, že jde o něco důležitého. Pak asi před měsícem mi poslal fotografii jedné stránky. Byl to seznam jmen, daty a místy.
Německá a židovská jména. “ Vyndala z tašky složku a podala mi fotografii. Skutečně to byl seznam jmen s poznámkami v němčině. „Co to je?
“ zeptal jsem se. „To je to, co mě tak zaujalo. Podle mých prvních analýz to vypadá jako seznam uprchlíků, kteří byli převáděni přes hranice. Ale není to oficiální seznam, spíš soukromé záznamy někoho, kdo ty přechody organizoval.
“ „Myslíte, že Jaroslav nebo jeho rodina pomáhali uprchlíkům za války? “ „Je to možné. Šumava byla jednou z hlavních únikových tras, ale je tu ještě něco jiného. “ Klára ztišila hlas.
„Jarda mi těsně před smrtí volal. Říkal, že našel něco mnohem většího. Prý souvislost s konvojem, který zmizel v šumavských lesích na konci války. “ „Jaký konvoj?
“ „Existují zprávy o nacistickém konvoji, který v dubnu 45 projížděl Šumavou směrem k hranicím. Vezl údajně nějaký cenný náklad uloupený v obsazených územích. Zlato, umělecká díla, dokumenty, nikdo přesně neví. Konvoj se ztratil a nikdy nebyl nalezen.
“ To znělo jako dobrý motiv pro vraždu. Pokud Jaroslav skutečně našel stopu k nacistickému pokladu, někdo by ho mohl chtít umlčet. „Zmínil se Jaroslav o někom jménem Klaus Steiner? “ zeptal jsem se.
Klára se zamyslela. „Ne, tohle jméno mi nic neříká, ale zmínil, že se o jeho pátrání někdo zajímá. Nějaký historik z Německa, který píše knihu o válce. Jarda mu nedůvěřoval.
“ „Proč? “ „Říkal, že se ten člověk příliš zajímá o konkrétní místa v lese, jako by něco hledal, ne jako by studoval historii. A pak těsně před smrtí mi Jarda volal, že toho muže sledoval. Viděl ho, jak se v noci setkal s nějakým dalším mužem v lese.
Předali si něco, ale Jarda neviděl, co. “ Tohle bylo velmi zajímavé. Německý turista, tajná noční setkání, zmizelý nacistický konvoj. Případ začínal připomínat spíš špionážní thriller než vyšetřování smrti starého pastýře.
„Máte tušení, kde by ty dokumenty mohly být? Nebo co přesně Jaroslav našel? “ Klára zavrtěla hlavou. „Říkal, že je má na bezpečném místě, že mi je ukáže, až přijedu.
Měla jsem ho navštívit tento víkend. “
Rozhovor s Klárou byl plodný, ale vyvolal více otázek než odpovědí. Když jsme se loučili, požádal jsem ji, aby mi zavolala, pokud si vzpomene na cokoliv dalšího. Slíbila, že bude také pokračovat ve výzkumu toho seznamu jmen.
Cestou zpět do Kvildy jsem přemýšlel o všem, co jsem zjistil. Jaroslav zřejmě objevil nějaké dokumenty související s nacistickým konvojem. Možná dokonce věděl, kde konvoj skončil. Pokud byl jeho náklad skutečně cenný, mohl by to být motiv pro vraždu.
Bylo pozdě večer, když jsem se vrátil do Kvildy. Vesnice byla tichá, většina oken tmavá. Zaparkoval jsem před penzionem a chystal se vystoupit, když jsem si všiml pohybu na druhé straně ulice. Někdo tam stál ve stínu a pozoroval penzion.
Jakmile si všiml, že jsem ho zpozoroval, rychle zmizel mezi domy. To nebyl dobrý pocit. Někdo mě sledoval, možná stejný člověk, který sledoval Jaroslava. V penzionu jsem našel vzkaz od Bohumila, že mě zítra ráno očekává u pastýřovy chaty.
Prý něco důležitého objevil. Byl jsem zvědavý, ale také opatrný. Případ nabíral temný směr. Ráno bylo chladné a mlhavé, typické listopadové počasí na Šumavě.
Vyrazil jsem k Jaroslavově chatě. Bohumil už tam čekal, kouřil dýmku a vypadal zamyšleně. „Dobré ráno,“ pozdravil jsem ho. „Dobré,“ odpověděl stručně.
„Našel jsem něco, co byste měl vidět. “ Vedl mě dovnitř chaty přímo do malé komory, kterou jsem při první prohlídce přehlédl. Byla to spíše větší skříň než místnost. Bohumil odsunul několik krabic a ukázal na podlahu.
„Tady. Všiml jsem si toho včera, když jsem se sem přišel podívat. Jedna z prken je novější než ostatní. “ Měl pravdu.
Jedno z prken bylo světlejší a nebylo tak opotřebované jako zbytek podlahy. Společně jsme ho vypáčili. Pod ním byla malá dutina a v ní kovová schránka. Vytáhl jsem ji a položil na stůl v hlavní místnosti.
Byla zamčená, ale klíč nebyl nikde k nalezení. „Budeme to muset násilím,“ řekl jsem. Bohumil přikývl a odešel pro nějaké nářadí. Mezitím jsem se rozhlížel po chatě a přemýšlel, kde by Jaroslav mohl ukrýt klíč.
Můj pohled padl na starou fotografii na stěně. Byl na ní mladý Jaroslav s otcem, oba v pastýřském oblečení, s ovcemi v pozadí. Sundal jsem fotografii ze stěny a podíval se na její zadní stranu. Byl tam přilepený malý klíček.
Když se Bohumil vrátil, ukázal jsem mu svůj nález. Klíč pasoval do zámku schránky. Uvnitř jsme našli několik starých dokumentů, malý deník a něco, co vypadalo jako mapa. „To je Jardův rukopis,“ řekl Bohumil, když jsem otevřel deník.
„Psal si poznámky o svém pátrání. “ Začal jsem číst. Jaroslav popisoval, jak našel v rodinné kronice zmínky o tom, že jeho dědeček pomáhal za války židovským uprchlíkům přes hranice. Ale bylo tam něco víc.
Dědeček údajně pomohl i skupině německých důstojníků, kteří se na konci války snažili uprchnout s nákladem uměleckých děl a dokumentů. „To je ten konvoj, o kterém mluvila Klára,“ řekl jsem si spíše pro sebe. „Jaká Klára? “ zeptal se Bohumil podezřívavě.
Stručně jsem mu vysvětlil svou cestu do Prahy a setkání s historičkou. „Jarda nikdy nemluvil o žádném konvoji,“ zamračil se Bohumil, „ale poslední dobou byl tajnůstkářský. Možná něco objevil. “ Pokračoval jsem ve čtení deníku.
Jaroslav popisoval, jak zkoumal staré mapy a porovnával je s poznámkami v rodinné kronice. Byl přesvědčený, že našel přibližné místo, kde konvoj skončil – starou důlní šachtu hluboko v lesích, daleko od značených cest. Poslední zápis byl datován den před jeho smrtí. Psal, že se chystá místo prozkoumat, ale bojí se, že ho někdo sleduje.
Zmiňoval se o německém turistovi, kterého viděl mluvit s neznámým mužem v lese. Podle Jaroslava to vypadalo, jako by si předávali instrukce nebo mapu. „To je podezřelé,“ řekl jsem. „Zdá se, že Jaroslav skutečně něco věděl o tom konvoji, a někdo ho kvůli tomu mohl zabít.
“ Bohumil vypadal znepokojeně. „Musíme být opatrní, pokud je vrah stále ve vesnici. “ „Myslel jsem, že říkáte, že ten německý turista odjel,“ poznamenal jsem. „Ano, ale co ten druhý muž, ten, se kterým se setkal v lese?
Co když je to někdo místní? “ To byla znepokojivá myšlenka. Kdokoliv z vesničanů by mohl být zapletený. Dokonce i Bohumil sám nebo starostka Adéla.
V malých vesnicích má každý svá tajemství. „Co budeme dělat s tou schránkou? “ zeptal se Bohumil. „Beru ji s sebou jako důkaz,“ odpověděl jsem, „a chtěl bych se podívat na to místo, které Jaroslav označil.
“ „Je na té mapě? “ Bohumil přikývl. „Myslím, že vím, kde to je, ale je to hluboko v lesích, daleko od cest. Budeme potřebovat terénní auto a zásoby, a bude to celodenní výlet.
Můžeme vyrazit zítra? “ „Ano, ale nikdo nesmí vědět, kam jdeme. Jestli má Jarda pravdu a konvoj skutečně skončil v té šachtě, může tam být něco cenného, a za některé věci jsou lidé ochotni zabíjet. “ S tím jsem souhlasil.
Dohodli jsme se, že se sejdeme za úsvitu na lesní cestě za vesnicí, odkud vyrazíme k šachtě. Schránku s dokumenty jsem si vzal s sebou do penzionu. Chtěl jsem důkladně prostudovat všechny materiály, abych lépe pochopil, co přesně Jaroslav našel. Večer jsem strávil nad dokumenty.
Většina z nich byly staré dopisy a záznamy v němčině, kterou jsem ovládal jen základně. Ale z map a Jaroslavových poznámek jsem si udělal docela jasnou představu. Konvoj zřejmě vezl nacisty uloupené umělecké předměty a dokumenty z obsazených území, především z Polska a Ukrajiny. Na konci války, když bylo jasné, že Německo prohraje, se skupina důstojníků rozhodla s nákladem uprchnout.
Plánovali se dostat přes Šumavu do Švýcarska, ale někde v lesích konvoj zmizel. Jaroslavův dědeček, který znal Šumavu lépe než kdokoliv jiný, důstojníkům pomáhal jako průvodce. Ale z poznámek nebylo jasné, co se stalo potom. Přešli skutečně hranice, nebo náklad ukryli v šachtě a pak zmizeli?
Zatímco jsem nad tím přemýšlel, zazvonil mi telefon. Byla to Klára z muzea. „Našla jsem něco zajímavého,“ řekla vzrušeně. „Ten seznam jmen, který mi Jaroslav poslal.
Porovnala jsem ho s našimi záznamy. Jsou to jména židovských umělců a sběratelů, jejichž díla byla nacisty uloupena. Některá z těch jmen jsou spojená s takzvaným Ambergovým seznamem. “ „Co je to Ambergův seznam?
“ zeptal jsem se. „Seznam uměleckých děl, která zmizela během války a nikdy nebyla nalezena. Je pojmenovaný po kurátorovi, který ho sestavil. Jsou to mimořádně cenná díla – obrazy, sochy, rukopisy.
Pokud je Jaroslav skutečně našel, měl by někdo velmi silný motiv ho zabít. “ Dokončil jsem její myšlenku. Po skončení hovoru jsem se znovu podíval na dokumenty. Teď dávaly větší smysl.
Jaroslav zřejmě objevil stopu k jednomu z největších nacistických úkrytů uloupeného umění. To bylo něco, za co by někteří lidé byli ochotni zabíjet. Než jsem šel spát, zkontroloval jsem ještě jednou svou zbraň a položil ji vedle postele. Měl jsem pocit, že ji možná budu potřebovat dřív, než jsem očekával.
Probudil jsem se ještě za tmy. Venku byla mlha a teplota těsně nad nulou. Typické šumavské ráno v listopadu. Rychle jsem se oblékl, zbalil nejnutnější věci do batohu a přidal lahev vody a nějaké jídlo.
Noc byla klidná, nikdo mě nerušil, ale stejně jsem měl nepříjemný pocit, že jsem sledován. Než jsem vyrazil, zavolal jsem na ústředí v Českých Budějovicích. Kolega mi sdělil, že Klaus Steiner skutečně existuje. Je to německý historik, který se specializuje na druhou světovou válku, především na nacistické poklady a uloupené umění.
Napsal několik knih na toto téma. Na první pohled tedy vypadal jako legitimní badatel, ne jako zločinec. Ale to ještě neznamenalo, že je nevinný. Za vesnicí na domluvené lesní cestě už čekal Bohumil ve starém terénním autě.
Vypadal nevyspale a nervózně. „Všechno v pořádku? “ zeptal jsem se, když jsem nasedl vedle něj. „Nemohl jsem spát,“ přiznal.
„Pořád myslím na Jaroslava. Byl to můj přítel. Pokud ho někdo zabil, chci vědět, kdo. “ Vyjeli jsme po lesní cestě a brzy opustili značené trasy.
Bohumil řídil jistě, znal tyto lesy dokonale. Po téměř hodině jsme dorazili na místo, kde už auto nemohlo dál. „Odtud musíme pěšky,“ řekl Bohumil a vypnul motor. „Je to asi pět kilometrů k té staré šachtě.
“ Vystoupili jsme a pokračovali po sotva znatelné pěšině. Les byl hustý a tichý, jen občas se ozval zpěv ptáka nebo praskání větví. Mlha se postupně zvedala, ale slunce bylo schované za mraky. Šli jsme mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek.
Po hodině chůze se Bohumil náhle zastavil a pozvedl ruku. „Slyšel jste to? “ zašeptal. Napjal jsem uši.
Z dálky, téměř na hranici slyšitelnosti, se ozývalo praskání větví, jako by někdo šel lesem. A pak ticho. „Někdo nás sleduje,“ řekl jsem tiše. Bohumil přikývl.
„Možná jen zvěř, ale raději buďme opatrní. “ Pokračovali jsme v cestě, ale teď jsme byli mnohem ostražitější. Ruku jsem měl položenou na pouzdře se zbraní. Věděl jsem, že Bohumil má také svou mysliveckou pušku.
Terén začal stoupat. Nacházeli jsme se na úbočí nízkého hřebene pokrytého hustým smrkovým lesem. Podle mapy by měla být šachta na druhé straně. „Tady nahoře býval důl,“ vysvětloval Bohumil, zatímco jsme stoupali.
„Těžili tu stříbro snad už od středověku, ale většina šachet je dávno zavalená nebo zatopená. Jen několik zůstalo přístupných, a jedna z nich je právě ta, kterou hledáme. “ Na vrcholu hřebene jsme se na chvíli zastavili, abychom si odpočinuli a napili se. Výhled byl úchvatný.
Zvlněná krajina Šumavy se táhla do dálky. Lesy střídané občasnými loukami a pastvištěmi. Několik kilometrů daleko byla vidět Kvilda. Vypadala jako hrstka hraček rozsypaná na zeleném koberci.
„Jaroslavova rodina tu žije už přes tři sta let,“ řekl Bohumil zamyšleně. „Jeho prapradědeček tu začínal jako pastevec. Za ta léta nashromáždili spoustu znalostí o těchto lesích. Tajné stezky, staré doly, skrytá údolí.
Tohle všechno se předávalo z otce na syna. Jarda byl poslední v řadě. Neměl děti. “ „Co se s těmi znalostmi stane teď?
“ zeptal jsem se. Bohumil pokrčil rameny. „Zmizí jako mnoho věcí v těchto lesích. Nebo…“ zaváhal.
„Možná je Jarda někomu předal před smrtí, jako by věděl, že se blíží jeho konec. “ „Komu by je předal? “ Bohumil neodpověděl přímo. „Pojďme, měli bychom pokračovat, pokud chceme najít tu šachtu před setměním.
“
Sestupovali jsme po druhé straně hřebene. Terén byl strmější a kamenitější. Několikrát jsme museli hledat cestu mezi skalami a popadanými stromy. Začal jsem pochybovat, že by tudy mohl projet vojenský konvoj.
„Jsou tu nějaké staré cesty? “ zeptal jsem se. „Něco, po čem by mohla jet vozidla? “ „Teď už ne,“ odpověděl Bohumil.
„Ale za války tu byla vojenská cesta. Němci ji používali pro hlídkování podél hranice. Byla dost široká pro nákladní auta. Časem zarostla nebo se sesula, ale jsou místa, kde lze stále vidět její pozůstatky.
“ Po další hodině sestupu jsme dorazili do malého údolí. Bylo to tiché, odlehlé místo obklopené hustým lesem. Uprostřed údolí stál polorozpadlý kamenný domek, zřejmě bývalá hájovna nebo přístřešek pro horníky. „Jsme tu,“ řekl Bohumil.
„Šachta by měla být někde poblíž. “ Začali jsme prohledávat okolí. Bohumil šel k domku, zatímco já jsem zkoumal svahy údolí, hledaje něco, co by mohlo připomínat vstup do důlní šachty. Po chvíli jsem zaslechl Bohumilovo volání.
Stál u zadní stěny domku a ukazoval na něco, co vypadalo jako dveře. „Tady to je,“ řekl, když jsem k němu přišel. „Vchod do štoly. “ Byly to staré dřevěné dveře porostlé mechem a z poloviny zavalené sutí.
Vypadaly, jako by je nikdo neotvíral desítky let. Ale při bližším pohledu jsem si všiml čerstvě rozrytého mechu a hlíny kolem pantů. Někdo tu byl nedávno. „Máte baterku?
“ zeptal jsem se. Bohumil přikývl a vytáhl z batohu dvě silné svítilny. Předal mi jednu z nich. Společnými silami jsme odvalili suť a otevřeli dveře.
Za nimi byla temná chodba vedoucí do nitra kopce. Vzduch, který z ní proudil, byl chladný a zatuchlý. „Jdeme dovnitř? “ zeptal jsem se, i když jsem tušil odpověď.
„Proto jsme sem přišli, ne? “ odpověděl Bohumil a zapnul baterku. Vstoupili jsme do chodby. Byla překvapivě vysoká a široká, vystužená starými dřevěnými trámy.
Naše kroky se rozléhaly v tichu. Po několika desítkách metrů se chodba rozšířila do větší komory. Musela to být nějaká centrální část dolu, protože odtud vedly další chodby do různých směrů. „Je ta správná?
“ zeptal jsem se. Bohumil vytáhl z kapsy kompas. „Podle Jardových poznámek by to měla být ta, která vede na severovýchod. “ Vybrali jsme příslušnou chodbu a pokračovali dál.
Byla to nekonečná klikatá cesta, která postupně klesala hlouběji do nitra hory. Vzduch byl stále chladnější a vlhčí. Na stěnách se třpytily kapky vody. Po dalších několika minutách chůze jsme došli k místu, kde se chodba prudce zúžila.
Dále jsme museli jít za sebou, téměř se sklánějící hlavou. „Jak daleko ještě? “ zeptal jsem se. Začínal jsem mít nepříjemný pocit z tohoto uzavřeného prostoru hluboko pod zemí.
„Už to nemůže být daleko,“ odpověděl Bohumil. „Podle Jardových poznámek bychom měli brzy narazit na další komoru. “ A měl pravdu. Za další zatáčkou se chodba opět rozšířila do prostorné komory, ale tentokrát jsme nebyli sami.
Ve světle našich baterek se cosi zalesklo. Kovový předmět, pak další a další. Celá komora byla plná beden a krabic. Některé byly otevřené a jejich obsah rozsypaný po zemi.
„Proboha,“ vydechl Bohumil. „Jarda měl pravdu. Konvoj skončil tady. “ Přistoupil jsem blíž k nejbližší bedně.
Byla v ní sada stříbrných svícnů, pečlivě zabalených v látce. V další byly knihy se zlatými ořízkami a v další obrazy. Malé, ale zřejmě cenné, v bohatě zdobených rámech. „To je nacistický poklad,“ řekl jsem tiše.
„Uloupené umění a starožitnosti. “ Bohumil přikývl. „To by vysvětlovalo, proč se o to Jarda tak zajímal, a proč někdo zabil. “ Procházeli jsme komorou a prohlíželi si její obsah.
Bylo tu toho mnohem víc, než jsem čekal. Desítky beden plných ceností musely mít obrovskou hodnotu, a to nejen finanční, ale i historickou. V tom jsem si všiml něčeho dalšího. Na zemi byly čerstvé stopy.
Někdo tu byl před námi, a to velmi nedávno. „Nejsme tu první,“ upozornil jsem Bohumila. Sotva jsem to vyslovil, ozval se za námi zvuk. Kroky.
Někdo přicházel chodbou, kterou jsme přišli my. Rychle jsme zhasli baterky a schovali se za bedny. Ve tmě jsme slyšeli, jak se kroky přibližují. Pak se v ústí chodby objevilo světlo baterky a za ním silueta muže.
Muž vstoupil do komory a rozsvítil silnou svítilnu, která osvětlila celý prostor. Byl to vysoký, štíhlý člověk v turistickém oblečení. V ruce držel pistoli. „Vím, že jste tady,“ řekl německy.
„Vylezte. Nechci vám ublížit. “ Zůstali jsme tiše schovaní za bednami. Muž udělal další krok do komory.
„Naposledy vylezte, nebo začnu střílet. “ Položil jsem ruku na svou zbraň, ale než jsem mohl cokoliv udělat, ozval se Bohumil. „Dobře, vycházíme. Nestřílejte.
“ Pomalým pohybem vyšel zpoza beden, ruce zdvižené. Neměl jsem na výběr a následoval ho. Muž s pistolí na nás zamířil, svou baterkou nás oslňující jasným světlem. „Kdo jste?
“ zeptal se stále v němčině. „Jsem policista,“ odpověděl jsem v jeho jazyce. „A vyšetřuji vraždu. Předpokládám, že vy jste Klaus Steiner.
“ Muž viditelně strnul. „Jak to víte? “ „Nebyl jste zrovna nenápadný při svých návštěvách vesnice,“ odpověděl jsem. „A váš zájem o válečnou historii byl dost nápadný.
Co hledáte? “ „To, co mi patří,“ odpověděl Steiner. „Co mi ukradli. “ „Vám?
“ ozval se překvapeně Bohumil. „Tohle jsou nacisty uloupené cennosti. Patří jejich původním majitelům nebo jejich potomkům. “ Steiner se zasmál.
„Přesně tak. Jsem potomkem jednoho z těch původních majitelů. Moje rodina vlastnila galerii ve Frankfurtu. V pětatřicátém roce ji nacisté zabavili, protože můj dědeček byl částečně židovského původu.
Většina děl byla rozptýlena nebo zničena, ale některá byla součástí tohoto konvoje, a já je chci zpět. “ To byla překvapivá informace. Nikoli nacistický lupič, ale potomek jedné z obětí. „Proč jste tedy zabil Jaroslava?
“ zeptal jsem se přímo. Steiner vypadal zmateně. „Cože? Já jsem nikoho nezabil.
Jarda mi pomáhal. On věděl, že jsem potomkem jedné z obětí. Ukázal jsem mu staré fotografie z galerie, dokumenty. Věřil mi.
Řekl, že mi pomůže najít, co hledám. “ Vyměnili jsme si s Bohumilem pohled. Pokud Steiner nelhal, nebyl vrahem. Ale kdo tedy zabil Jaroslava?
„Jestli mluvíte pravdu,“ řekl jsem pomalu, „pak je vrah někdo jiný. Někdo, kdo také ví o tomto pokladu. “ „Ten druhý muž,“ řekl náhle Bohumil. „Ten, kterého Jarda viděl se Steinerem mluvit v lese.
“ Steiner zbledl. „O čem to mluvíte? S nikým jsem se v lese nesetkal. “ Teď už jsem byl zmatený.
Jaroslav ve svém deníku psal, že vás viděl, jak se v lese setkáváte s nějakým mužem. Viděl, jak si předáváte něco, co vypadalo jako mapa. „To není pravda,“ zavrtěl Steiner hlavou. „Ano, byl jsem v lese.
Hledal jsem to místo podle indicií, které mi dal Jarda, ale s nikým jsem se tam nesetkal. “ Pokud mluvil pravdu, znamenalo to, že Jaroslav viděl Steinera s někým jiným. Ale s kým? A kdo byl skutečný vrah?
Než jsme mohli pokračovat v rozhovoru, ozval se z chodby další zvuk. Další kroky. Rychlejší, těžší. Někdo běžel.
Steiner se otočil ke vchodu, pistole připravená. Bohumil se stáhl zpět za bedny. Já jsem také vytáhl zbraň. V ústí chodby se objevila postava.
Byla to žena. Celá udýchaná. V ruce držela malou pistoli. S překvapením jsem v ní poznal starostku Adélu.
„Konečně jsem vás našla,“ řekla, míříc na nás všechny. „Položte zbraně. Všichni. “ „Adélo, co to děláte?
“ zeptal jsem se. „Co tu děláte? “ „To, co musím,“ odpověděla. „Chráním tajemství.
Tajemství, které moje rodina střežila po generace. “ „Vaše rodina? “ nechápal jsem. „Moje babička byla Kodrlová.
Jaroslav byl můj strýc. Naše rodina byla součástí pastýřského bratrstva, skupiny lidí, kteří po generace střežili tajemství Šumavy, včetně tohoto místa. “ To byla novinka. Adéla byla Jaroslavova neteř a očividně věděla o pokladu.
„Vy jste zabila Jaroslava? “ zeptal se Bohumil nevěřícně. Adéla vypadala upřímně zděšeně. „Samozřejmě, že ne.
Byl to můj strýc. Milovala jsem ho. Ale zradil svůj úkol, svou povinnost. Chtěl odhalit tajemství, které mělo zůstat skryté.
“ „Proč by tajemství o uloupeném umění mělo zůstat skryté? “ zeptal se Steiner. „Tyto věci patří potomkům původních majitelů. Jako mě.
“ „Nejde jen o umění,“ odpověděla Adéla. „Je tu něco víc. Něco, co Jaroslav našel a co chtěl odhalit světu. Dokumenty, důkazy.
“ „O čem? “ zeptal jsem se. „O válečných zločinech, o tom, kdo spolupracoval s nacisty, o tom, kdo zradil a kdo pomáhal. Jsou tu jména, jména lidí, kteří po válce unikli spravedlnosti.
Někteří z nich nebo jejich potomci jsou dodnes mocní a udělali by cokoliv, aby ty dokumenty nikdy nevyšly na světlo. “ Najednou mi to začínalo dávat smysl. Jaroslav našel nejen uloupené umění, ale i kompromitující dokumenty. Chtěl je zveřejnit, ale někdo ho zabil, aby to překazil.
„Pokud jste to nebyla vy,“ řekl jsem Adéle, „tak kdo zabil Jaroslava? “ Adéla zavrtěla hlavou. „Nevím, ale bojím se, že vrah je stále ve vesnici. Proto jsem vás sledovala.
Chtěla jsem vás ochránit a ochránit tajemství, dokud nebudu vědět, komu můžu věřit. “ „Co ten druhý muž? “ zeptal se Bohumil. „Ten, kterého Jarda viděl se Steinerem v lese.
“ „Nebyl jsem to já,“ zopakoval Steiner. „S nikým jsem se nesetkal. “ „Ale někdo se v lese pohyboval,“ přemýšlela Adéla nahlas. „Poslední dobou jsem několikrát viděla stopy.
Myslela jsem, že je to Jarda nebo turisté, ale možná…“ Její větu přerušil zvuk, který se ozval odněkud z útrob dolu. Vzdálené kroky. Někdo další byl v komplexu chodeb. „Někdo přichází,“ zašeptal jsem.
„Možná vrah. “ Adéla rychle přemýšlela. „Musíme se schovat. Je tu tajný východ.
Další chodba, která vede ven z druhé strany kopce. Jarda mi o ní řekl. Pojďte. “ Neměli jsme moc na výběr.
Všichni tři jsme následovali Adélu do zadní části komory, kde odvalila několik kamenů a odhalila úzký otvor vedoucí do další chodby. „Rychle,“ pobízela nás, „a buďte ticho. “ Jeden po druhém jsme prolezli otvorem. Adéla ho za námi zavalila několika volnými kameny, aby nebyl vidět.
Pak nás vedla úzkou chodbou, která stoupala mírně vzhůru. Po několika minutách plazení se chodba rozšířila natolik, že jsme mohli jít vzpřímeně. Vzduch byl čerstvější, museli jsme se blížit k východu. „Kdo myslíte, že to byl?
“ zeptal jsem se Adély, když jsme se zastavili, abychom si odpočinuli. „Nevím,“ odpověděla, „ale bojím se, že to může být někdo z vesnice. Možná dokonce někdo, koho dobře známe. “ „Jako kdo?
“ Adéla zaváhala. „Nechci nikoho obviňovat bez důkazů, ale v poslední době se Jarda často hádal s Karlem, tím řezníkem, a také s doktorem Novákem. Zdálo se, že se s mnoha lidmi dostal do sporu. “ „Kvůli těm dokumentům?
“ zeptal jsem se. „Myslím, že ano,“ přikývla. „Jarda byl přesvědčený, že nastal čas odhalit pravdu, že tajemství bylo střeženo dost dlouho. Ale ne všichni souhlasili.
Někteří se báli, co by pravda mohla způsobit. “
Pokračovali jsme v cestě. Chodba se stále zvedala a nakonec ústila do malé jeskyně, částečně skryté za skalním převisem. Byli jsme na druhé straně kopce, asi dva kilometry od místa, kde jsme vstoupili do dolu.
„Co teď? “ zeptal se Steiner, když jsme všichni stáli venku na čerstvém vzduchu. „Musíme zjistit, kdo zabil Jaroslava,“ řekl jsem, „a musíme zajistit ty dokumenty, než se k nim dostane vrah. “ „Ale jak?
“ zeptal se Bohumil. „Nevíme, kdo to je. Může to být kdokoliv z vesnice. “ Měl pravdu.
Situace byla složitá, ale já jsem začínal mít tušení, kdo by mohl být vrahem. Potřeboval jsem si to však ověřit. „Adélo, vy víte, kde jsou ty dokumenty? Ty, které Jaroslav našel?
“ Adéla přikývla. „Ano, část z nich ukryl u mě doma. Další část má Tereza. “ „Kdo je Tereza?
“ zeptal jsem se překvapeně. „Bohumilova dcera,“ odpověděla Adéla. Pohlédl jsem na Bohumila, který přikývl. „Moje dcera je bylinkářka, žije na samotě u lesa.
Jarda jí věřil. Předal jí některé dokumenty. “ To byl zajímavý vývoj. Do příběhu vstoupila nová postava – dcera hajného, bylinkářka, která uchovávala část tajných dokumentů.
„Myslím, že bychom měli nejdřív navštívit Terezu,“ navrhl jsem. „Zjistit, co ví, a zajistit dokumenty. Pak se můžeme vrátit do vesnice a konfrontovat vraha. “ Všichni souhlasili.
Adéla znala cestu k Terezině chalupě, a tak nás vedla lesem daleko od značených cest. Slunce už se sklánělo k západu, když jsme dorazili na malou mýtinu. Uprostřed ní stála útulná dřevěná chaloupka obklopená zahrádkou plnou bylin a léčivých rostlin. Kouř stoupal z komína, uvnitř se svítilo.
Adéla zaklepala na dveře. „Terezo, to jsem já, Adéla. Můžeme dovnitř? “ Chvíli bylo ticho, pak se dveře pomalu otevřely.
V nich stála mladá žena s dlouhými tmavými vlasy. Měla inteligentní oči a vážný výraz. Když uviděla naši skupinu, zvlášť Steinera, zatvářila se podezřívavě. „Co se děje?
“ zeptala se Adély. „A kdo jsou tito lidé? “ Adéla nás rychle představila a ve stručnosti vysvětlila situaci. Tereza poslouchala s kamennou tváří, ale viděl jsem, jak jí v očích rostou obavy.
„Takže nevíme, kdo zabil Jaroslava,“ shrnula, když Adéla skončila, „ale víme, že to má co dočinění s dokumenty, které mi svěřil. “ „Přesně tak,“ přikývl jsem. „Můžete nám ty dokumenty ukázat? “ Tereza zaváhala, pak se podívala na svého otce.
Bohumil přikývl. „Dobře,“ rozhodla se. „Pojďte dovnitř, ale nejdřív musím něco zkontrolovat. “ Nechala nás čekat před chalupou a sama vešla dovnitř.
Po několika minutách se vrátila ve dveřích s vyděšeným výrazem. „Dokumenty jsou pryč,“ řekla tiše. „Někdo je ukradl. “ „Pryč?
“ zopakoval jsem nevěřícně. „Kdy jste je naposledy viděla? “ „Dnes ráno, než jsem odešla sbírat bylinky,“ odpověděla Tereza a nervózně si prohrábla vlasy. „Byly ukryté pod podlahou v ložnici.
Nikdo o tom úkrytu nevěděl. Jen já a Jaroslav. “ „A přesto jsou pryč,“ řekl jsem zamyšleně. „To znamená, že někdo věděl, kde hledat, nebo že vás sledoval a viděl, jak je ukrýváte.
“ Tereza vypadala zděšeně. „Ale kdo? Žiju tady sama, daleko od vesnice. Málokdo sem chodí.
“ Rozhlédl jsem se po útulné chalupě. Byla jednoduchá, ale čistá a uspořádaná. Stěny byly obloženy dřevem. Na policích stály sklenice s bylinkami a sušenými rostlinami.
V krbu plápolal oheň, který příjemně vyhříval místnost. „Můžu se podívat na ten úkryt? “ zeptal jsem se. Tereza přikývla a vedla mě do malé ložnice.
Ukázala na místo pod postelí, kde bylo jedno prkno v podlaze volnější než ostatní. „Tady byly, v kovové schránce podobné té, co jste našli v Jardově chatě. “ Klekl jsem si a prozkoumal prkno i prostor pod ním. Bylo tam prázdno, jen trochu prachu, ale na okraji dutiny jsem si všiml něčeho zvláštního – malého kousku látky, který se zachytil o třísku.
Opatrně jsem ho vyjmul a prohlédl si ho. „Tmavě modrá vlna,“ řekl jsem. „Vypadá to jako kousek svetru nebo kabátu. “ Tereza zamyšleně svraštila obočí.
„Tenhle kousek tu předtím nebyl. Musí být od zloděje. “ „Znáte někoho, kdo nosí oblečení z takové látky? “ Tereza se zase zamyslela a pak pomalu přikývla.
„Karel, ten řezník z vesnice, má takový modrý svetr. Nosí ho skoro pořád. “ To bylo zajímavé. Karel, místní řezník, ten, o kterém se Adéla zmínila, že se s ním Jaroslav často hádal.
„Mohla by to být náhoda,“ řekl jsem, „ale stojí za to to prověřit. Víte, o čem se Karel s Jaroslavem hádali? “ Tereza vyměnila pohled s Adélou, pak s otcem. Bylo jasné, že všichni tři něco vědí, ale váhají, jestli mi to mají říct.
„Je to složité,“ začala opatrně Adéla. „Souvisí to s těmi dokumenty, s tím, co obsahují. “ „A co obsahují? “ zeptal se Steiner netrpělivě.
Celou dobu byl tiše, ale teď už to nevydržel. Adéla si povzdechla. „Jak jsem říkala, jsou to záznamy o tom, kdo během války s nacisty spolupracoval a kdo pomáhal uprchlíkům. Ale jsou tam i dokumenty o poválečném dění, o tom, jak někteří lidé po válce změnili stranu a předstírali, že byli celou dobu vlastenci.
“ „A Karel byl jeden z nich? “ zeptal jsem se. „Ne, on,“ zavrtěla hlavou Tereza. „Jeho otec.
Byl to konfident, udával lidi gestapu. Po válce se mu podařilo svou minulost zakrýt. Dokonce se vydával za odbojáře. Dostal vyznamenání, respekt.
“ „A Jaroslav to věděl. “ „Dozvěděl se to teprve nedávno,“ vysvětloval Bohumil. „Když našel ty dokumenty, byly tam důkazy – jmenné seznamy, hlášení, data, místa. Karel svého otce uctívá jako hrdinu.
Jeho podobizna visí na čestném místě v jeho domě. Kdyby se pravda dostala najevo, zničilo by to jeho představu o vlastním otci. “ Dokončil jsem větu. „Motiv k vraždě.
“ „Ale je tu ještě něco,“ řekla Tereza tiše. „Něco, o čem Karel možná ani neví. V těch dokumentech je důkaz, že jeho otec se po válce podílel na ukrývání nacistických zločinců. Pomáhal jim získat novou identitu, dostat se do Jižní Ameriky, za podíl na jejich uloupeném majetku.
“ Tohle byla bomba. Pokud by se takové informace dostaly na veřejnost, byl by to mezinárodní skandál. Karel by ztratil nejen svou představu o otci jako hrdinovi, ale jeho rodina by byla navždy spojována s nacistickými zločiny. „Musíme ty dokumenty najít,“ rozhodl jsem, „a Karla konfrontovat.
Ale opatrně. Pokud zabil Jaroslava, je nebezpečný. “ „Možná to ani nebyl on,“ namítla Adéla. „Třeba se o dokumentech dozvěděl někdo jiný.
Někdo, koho by pravda také poškodila. “ Měla pravdu. Nemohli jsme si být jisti, že vrahem je skutečně Karel. Potřebovali jsme důkazy.
„Co budeme dělat? “ zeptal se Bohumil. Chvíli jsem přemýšlel. „Tereza zůstane tady pro případ, že by se zloděj vrátil.
Vy, Bohumile, půjdete s Adélou zpět do vesnice a budete dělat, jako by se nic nedělo. Já a Steiner prověříme Karlův dům. Možná tam najdeme dokumenty nebo jiné důkazy. “ Všichni souhlasili s plánem.
Domluvili jsme se, že se ráno setkáme znovu u Terezy. Pak jsme se se Steinerem vydali zpět k vesnici. Šli jsme mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Když jsme byli asi půl kilometru od Kvildy, Steiner najednou zastavil.
„Něco tu nehraje,“ řekl tiše. „Co máte na mysli? “ zeptal jsem se. „Proč by Karel kradl dokumenty z Terezina domu, ale nechal poklad v dole nedotčený?
Pokud ví o dokumentech, musí vědět i o pokladu. A ten má mnohem větší hodnotu. “ Byla to dobrá otázka. „Možná proto, že dokumenty ho přímo ohrožovaly, zatímco poklad ne.
Nebo proto, že nevěděl, kde přesně poklad je. Nebo…“ Najednou mě něco napadlo. Vzpomněl jsem si na Terezin obličej, když nám říkala o ukradeném dokumentu. Na její oči.
Byl v nich strach, ale také něco jiného. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat. „Pojďme zpátky,“ řekl jsem náhle. „Zpátky k Tereze?
“ podivil se Steiner. „Ano. Myslím, že jsme něco přehlédli. “ Otočili jsme se a rychlým krokem se vraceli k chalupě.
Slunce už téměř zapadlo. Les kolem nás se ponořil do stínů. Když jsme došli na mýtinu, uviděli jsme, že v oknech Tereziny chalupy se svítí. Ale něco bylo jinak.
U dveří stálo terénní auto, které jsem neznal. Přiblížili jsme se opatrně. Z chalupy se ozývaly hlasy. Jeden patřil Tereze, ten druhý byl mužský, ale nebyl to hlas Karla ani Bohumila.
Byl to hlas, který jsem ještě neslyšel. Přikrčili jsme se pod oknem a naslouchali. „Všechno jsem připravil,“ říkal mužský hlas. „Auta čekají u hranice.
Jen musíme počkat do půlnoci, až se ten policajt vrátí do vesnice. “ „A co Bohumil a Adéla? “ ptala se Tereza. „Co s nimi?
“ „To nech na mě. Nebudou problém. Hlavní je, že jsme získali ty dokumenty a víme, kde je poklad. Všechno jde podle plánu.
“ Vyměnili jsme si se Steinerem pohled. Tohle bylo nečekané. Zdálo se, že Tereza je ve spolčení s někým jiným, někým, kdo plánuje odnést poklad a dokumenty pryč ze země. Rozhodl jsem se jednat.
Vytáhl jsem zbraň a gestem naznačil Steinerovi, aby udělal totéž. Pak jsem prudce otevřel dveře chalupy. Uvnitř stála Tereza vedle vysokého muže v černém kabátě. Muž měl krátké šedivé vlasy a ostré rysy.
Na první pohled vypadal jako cizinec. Oba na nás překvapeně pohlédli. „Ani se nehýbejte,“ nařídil jsem a namířil na ně zbraň. „Ruce tak, abych je viděl.
“ Muž pomalu zvedl ruce, ale tvářil se spíše pobaveně než vystrašeně. Tereza vypadala klidně, téměř vyrovnaně. „Takže jste na to přišel,“ řekla tiše. „Dřív, než jsme čekali.
“ „Na co jsem přišel? “ zeptal jsem se. „Na to, že jste ve spojení s někým, kdo chce ukrást poklad. Že jste nám lhala o ukradených dokumentech.
“ Tereza se usmála, ale nebyl to příjemný úsměv. „Dokumenty nikdo neukradl. Jsou v bezpečí. A my nechceme nic krást.
Chceme to jen vrátit právoplatným majitelům. “ „O čem to mluvíte? “ nechápal jsem. Muž v černém kabátě promluvil.
Měl lehký přízvuk, který jsem nedokázal zařadit. „Dovolte, abych se představil. Jsem Jakub Šternberg. Pracuji pro mezinárodní organizaci, která pátrá po uloupeném umění a snaží se ho navrátit potomkům původních majitelů.
“ „Jako jsem já,“ řekl Steiner. Šternberg přikývl. „Přesně tak. Pan Steiner je jedním z mnoha, kteří hledají rodinné dědictví.
Ale v tomto případě jde o víc než jen o umění. Jde o spravedlnost, o odhalení pravdy, která byla příliš dlouho skrytá. “ „A Jaroslav? “ zeptal jsem se.
„Kdo ho zabil? “ Tereza a Šternberg si vyměnili pohled. „To nevíme jistě,“ odpověděla Tereza. „Ale máme podezření.
Někdo, kdo se dozvěděl, co Jarda našel, a chtěl to za každou cenu zastavit. Někdo, kdo věděl o dokumentech, ale ne o jejich přesném umístění. “ „Karel,“ navrhl jsem. „Možná,“ přikývl Šternberg, „ale možná také někdo jiný.
Někdo, koho byste nepodezíral. Někdo, kdo má mnohem větší vliv a moc. “ „Co tím myslíte? “ zeptal jsem se.
Šternberg sáhl do kapsy kabátu. Instinktivně jsem zvedl zbraň, ale on vytáhl jen složku papírů. Pomalu ji položil na stůl. „Tohle jsou kopie některých dokumentů, které Jaroslav našel.
Podívejte se na jména v této části. “ Sklonil jsem se nad papíry, stále držící zbraň namířenou na Šternberga a Terezu. Byl to seznam jmen s poznámkami. Některá jména byla podtržená červenou tužkou.
S překvapením jsem zjistil, že mezi nimi je i Novák. „Doktor z Kvildy? “ zeptal jsem se nevěřícně. „Není to jeho pravé jméno,“ vysvětlil Šternberg.
„Jeho skutečné jméno je Werner Strauss. Byl důstojníkem v nacistické jednotce, která operovala v této oblasti. Po válce změnil identitu a usadil se zde. Díky svým lékařským schopnostem byl pro komunitu užitečný.
Nikdo jeho minulost nezkoumal. “ „Ale Jaroslav to zjistil,“ řekla Tereza. „Když našel ty dokumenty, konfrontoval Nováka, a krátce na to byl zabit. “ Tohle všechno měnilo situaci.
Doktor Novák, respektovaný člen komunity, byl ve skutečnosti bývalý nacistický důstojník. Měl mnohem větší motiv k vraždě než Karel. „Proč jste mi to neřekli dřív? “ zeptal jsem se.
„Nemohli jsme vám věřit,“ odpověděla Tereza upřímně. „Nevěděli jsme, na čí straně stojíte. Potřebovali jsme čas, abychom vás prověřili. “ „A jak to dopadlo?
“ zeptal jsem se ironicky. „Prošel jste,“ usmála se Tereza. „Jinak bychom tu teď takhle nemluvili. “ Zůstal jsem ve střehu, ale pomalu jsem začínal věřit jejich vysvětlení.
Přesto jsem potřeboval více důkazů. „Máte nějaký důkaz, že Novák je vrahem? “ Šternberg zavrtěl hlavou. „Přímý důkaz ne, ale máme svědectví.
Svědectví člověka, který viděl Nováka v noci, kdy Jaroslav zemřel, jak se vrací z lesa se zakrvácenou rukou. “ „Kdo je tím svědkem? “ „Já,“ ozval se hlas ode dveří. Všichni jsme se otočili.
Ve dveřích stál Bohumil. Vypadal unaveně, ale odhodlaně. „Bohumile,“ zeptal jsem se překvapeně. „Myslel jsem, že jste s Adélou ve vesnici.
“ „Adéla tam je. Já jsem se vrátil. Potřeboval jsem mluvit s Terezou a zjistit, jestli vám už všechno řekla. “ „Co přesně jste viděl?
“ zeptal jsem se. Bohumil vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Byl jsem tou nocí v lese. Hledal jsem pytláky.
Viděl jsem Nováka, jak spěchá lesní cestou zpět k vesnici. Jeho ruka byla zakrvácená, a nebyla to krev z ošetřování pacienta. Byl rozrušený, nervózní. Když jsem se ho druhý den ptal, co dělal v lese, řekl, že byl na pozdním výletě za pacientem.
Ale v tom směru, odkud přicházel, nikdo nebydlí. “ „Proč jste mi to neřekl dřív? “ Bohumil si povzdechl. „Bál jsem se.
Novák je vlivný člověk, a neměl jsem důkazy, jen své svědectví. Kdo by věřil starému hajnému proti doktorovi? “ Teď už to všechno začínalo dávat smysl. Doktor Novák, alias Werner Strauss, se bál odhalení své pravé identity a minulosti.
Když Jaroslav našel inkriminující dokumenty a konfrontoval ho, zabil ho, aby ho umlčel. „Co teď? “ zeptal se Steiner. „Co s pokladem a s těmi dokumenty?
“ „Plán byl jednoduchý,“ odpověděl Šternberg. „Převést umělecké předměty do specializovaného zařízení, kde by byly identifikovány a případně navráceny potomkům původních majitelů, a dokumenty předat Mezinárodnímu soudu, aby pravda vyšla najevo. “ „A co Novák? “ zeptal jsem se.
„Víte, že pokud je skutečně Strauss a válečný zločinec, měl by být souzen? “ „Proto jsme tu,“ přikývl Šternberg. „Spravedlnost musí být naplněna i po tolika letech. Ale nejprve musíme zajistit důkazy a poklad, než Novák zjistí, co víme, a pokusí se všechno zničit.
“ Přemýšlel jsem rychle. Situace byla složitá, ale začínala se vyjasňovat. Pokud Šternberg a Tereza mluvili pravdu, jejich cíle byly ušlechtilé. Chtěli vrátit uloupené umění právoplatným majitelům a odhalit válečné zločince, kteří unikli spravedlnosti.
Na druhou stranu postupovali nezákonně. Ale ve výjimečných situacích jsou někdy nutná výjimečná opatření. „Dobře,“ rozhodl jsem se. „Pomůžu vám, ale budeme postupovat podle zákona.
Nejprve musíme zajistit důkazy proti Novákovi. Pak ho zatkneme a předáme spravedlnosti. “ Tereza a Šternberg si vyměnili pohled, pak přikývli. „Souhlasíme.
“
Následující hodinu jsme plánovali postup. Dohodli jsme se, že já a Bohumil půjdeme do vesnice a budeme sledovat Nováka. Tereza a Šternberg zatím zajistí dokumenty a připraví vše potřebné pro převoz uměleckých děl. Steiner se nabídl, že jim pomůže, zvláště když některé z těch děl mohly patřit jeho rodině.
Před odchodem mě Tereza vzala stranou. „Děkuji, že nám věříte,“ řekla tiše. „Vím, že to pro vás není snadné. Porušujete předpisy.
“ „Nejde o předpisy,“ odpověděl jsem. „Jde o spravedlnost. “ „A někdy jsou to dvě různé věci,“ usmála se. Byl to hezký, upřímný úsměv, který rozzářil její vážnou tvář.
„Jarda by vás měl rád. Říkal, že potřebujeme více lidí, kteří dokážou vidět za hranice pravidel, kteří rozumí, že svět není černobílý. “ „Byl to moudrý muž,“ řekl jsem. „Škoda, že jsem ho nepoznal lépe.
“ „Možná poznáte,“ odpověděla tajemně. „Jeho odkaz žije dál v dokumentech, které našel, ve znalostech, které předal, v tajemstvích, která odhalil. “ S těmito slovy mi podala malý balíček. Byl to notes v kožené vazbě, podobný tomu, který jsme našli v Jaroslavově chatě.
„Jeho osobní deník,“ vysvětlila. „Dal mi ho týden před smrtí. Řekl, že pokud se mu něco stane, mám ho předat někomu, komu budu věřit. Někomu, kdo bude pokračovat v jeho práci.
“ Byl jsem dojat její důvěrou. Opatrně jsem přijal deník a uložil ho do kapsy. S Bohumilem jsme se pak vydali zpět do vesnice. Noc byla temná a tichá.
Na obloze zářily hvězdy a nad lesy visel srpek měsíce. Šli jsme mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Když jsme došli na okraj Kvildy, Bohumil mě náhle zastavil a ukázal směrem k jednomu z domů. Byl to Novákův dům.
Poznával jsem ho. Svítilo se tam a před domem stálo auto s nastartovaným motorem. „Vypadá to, že se chystá odjet,“ zašeptal Bohumil. „Možná zjistil, že víme pravdu.
“ Museli jsme jednat rychle. Pokud by Novák uprchl, možná bychom ho už nikdy nenašli, a s ním by zmizela šance na spravedlnost pro Jaroslava. „Půjdeme k němu,“ rozhodl jsem, „ale buďte opatrný. Pokud je to skutečně vrah, je nebezpečný.
“ Přikradli jsme se k domu. Z okna jsme viděli Nováka, jak spěšně balí kufr. Na stole ležel pas a svazek bankovek. Skutečně se chystal k útěku.
Obešli jsme dům a vstoupili zadním vchodem. Novák byl tak zaměstnaný balením, že si nás nevšiml, dokud jsme nestáli ve dveřích obývacího pokoje. „Doktore Nováku,“ oslovil jsem ho klidně, „nebo bych měl říct Wernere Straussi? “ Novák strnul, pomalu se otočil.
V jeho tváři se mísil šok a strach, ale také vzdor. „Nevím, o čem mluvíte,“ řekl chladně. „Myslím, že víte přesně, o čem mluvím,“ odpověděl jsem. „O vaší pravé identitě, o vaší minulosti, o tom, co jste udělal Jaroslavu Kodrlemu, když zjistil, kdo ve skutečnosti jste.
“ Novák se rozhlédl, jako by hledal únikovou cestu, ale byl v pasti. Pomalu si sedl do křesla. Náhle vypadal jako zlomený starý muž. „Jak jste na to přišli?
“ zeptal se tiše. „Jaroslav byl důkladný,“ odpověděl jsem. „Dokumenty, které našel, jsou velmi přesvědčivé, a máme svědka, který vás viděl v noc vraždy. “ Novák se podíval na Bohumila a hořce se zasmál.
„Ty starý lišáku, vždycky jsem věděl, že jsi nějak zapletený, ale myslel jsem, že budeš mlčet. Pro dobro vesnice. “ „Pro dobro vesnice? “ ozval se Bohumil rozhořčeně.
„Zabil jste mého přítele, člověka, který celý život pomáhal druhým, který střežil tajemství, jež by tě mohla zničit. A když se rozhodl, že nastal čas pravdu odhalit, zavraždil jste ho. “ Novák pokrčil rameny. „Co jste čekali?
Že se vzdám, že půjdu do vězení v mém věku? Prožil jsem tady dobrý život. Pomáhal jsem lidem. Zachránil jsem životy.
To nemůže vyvážit to, co bylo dávno? “ „Ne,“ řekl jsem pevně. „Některé zločiny nelze odčinit. Některá tajemství nelze navždy skrýt, a některé dluhy musí být splaceny, bez ohledu na to, jak je to těžké.
“ Natáhl jsem ruku. „Jste zatčen za vraždu Jaroslava Kodrleho a také za válečné zločiny. Pokud se potvrdí vaše identita, máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám.
“ Novák se usmál, ale byl to prázdný, beznadějný úsměv. „Myslíte, že to takhle skončí? Že mě jednoduše odvedete, že vyjde pravda najevo a všechno bude v pořádku? “ zavrtěl hlavou.
„Jste naivní. Některá tajemství by měla zůstat pohřbena. Pro dobro všech. “ „To není na vás, abyste o tom rozhodoval,“ řekl jsem.
„Ani na mě. Pravda si najde svou cestu, vždycky. “ V tu chvíli se něco změnilo v Novákově pohledu. Záblesk odhodlání, nebo možná zoufalství.
Prudce vstal a sáhl do kapsy saka. Nečekal jsem, že by mohl být ozbrojen, a tak mě jeho pohyb překvapil. Ale Bohumil reagoval rychleji. Vrhl se na Nováka a srazil ho na zem.
Ozval se výstřel. Když se kouř rozptýlil, viděl jsem Bohumila, jak leží na Novákovi. Obával jsem se nejhoršího, ale pak se Bohumil pohnul a pomalu vstal. Novák zůstal ležet na zemi.
Z rány na hrudi mu vytékala krev. Jeho vlastní zbraň ležela vedle něj. „Je po něm,“ řekl Bohumil tiše po kontrole pulsu. Stáli jsme tam v tichosti, ohromeni tím, co se právě stalo.
Venku začalo svítat. První paprsky slunce pronikaly do místnosti. „Co teď? “ zeptal se Bohumil.
Hluboce jsem se nadechl. „Teď musíme dokončit to, co Jaroslav začal. Odhalit pravdu, vrátit poklad právoplatným majitelům a zajistit, aby spravedlnost byla naplněna. “
Následující dny byly hektické.
Musel jsem vysvětlit svým nadřízeným, co se stalo. Naštěstí s dokumenty, které Jaroslav našel, a s výpovědí Bohumila a Terezy byl případ jasný. Novák, alias Strauss, zabil Jaroslava, aby zakryl svou pravou identitu, a při zatýkání se pokusil zabít i mě, ale místo toho zemřel vlastní rukou. Umělecké předměty a další cennosti z opuštěného dolu byly pečlivě zdokumentovány a převezeny do specializovaného zařízení, kde experti začali pracovat na identifikaci původních majitelů.
Steiner mezi nimi skutečně našel několik děl, která patřila jeho rodině. Proces navrácení bude dlouhý a složitý, ale konečně mohl začít. Dokumenty, které Jaroslav našel, byly předány příslušným úřadům a mezinárodním organizacím. Některé z nich vedly k identifikaci dalších válečných zločinců, kteří žili pod falešnými identitami.
Jiné pomohly odhalit pravdu o lidech, kteří byli nespravedlivě obviněni, a další umožnily potomkům obětí konečně zjistit, co se stalo s jejich předky. Týden po Novákově smrti jsem se vrátil do Kvildy. Vesnice se pomalu vzpamatovávala z šoku. Pravda o doktorovi, kterého všichni znali a respektovali, byla těžká k přijetí, ale postupně se život vracel do normálních kolejí.
Adéla pokračovala jako starostka. Slíbila, že bude hájit odkaz svého strýce a že pravda o minulosti vesnice i její rodiny bude konečně otevřeně sdílena. Bohumil se vrátil ke své práci v lese, ale teď měl nový úkol. Stal se neoficiálním kronikářem, který zaznamenával příběhy z války – příběhy o odvaze, zradě, oběti a naději.
Příběhy, které byly příliš dlouho skryté. A Tereza. Tereza se stala mým pojítkem s tímto místem. Začal jsem se do Kvildy vracet stále častěji.
Nejprve pod záminkou vyšetřování, pak abych zkontroloval, jak postupují práce na identifikaci uměleckých děl, a nakonec prostě proto, abych ji viděl. Jednoho večera jsme seděli spolu na lavičce před její chalupou. Slunce zapadalo za šumavské hory. Obloha hořela odstíny červené a oranžové.
„Co bude dál? “ zeptala se tiše. „S případem je téměř uzavřen. Novákova identita byla potvrzena.
Bylo nalezeno několik dalších osob spojených s jeho činností za války. Umělecká díla jsou postupně identifikována a navracena. Je to dlouhý proces, ale jde správným směrem. “ „Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Myslím s námi. S tebou. Vrátíš se do Českých Budějovic, ke své práci, k svému životu tam? “ Zamyslel jsem se.
Můj život v Českých Budějovicích se zdál vzdálený, skoro neskutečný. Za ty týdny v Kvildě, mezi lesy a horami, jsem se změnil. Našel jsem něco, co jsem ani nevěděl, že hledám. „Požádal jsem o přeložení,“ řekl jsem nakonec, „do Vimperka.
Je to nedaleko odtud. Mohl bych… mohl bych být nablízku, pokud bys chtěla. “ Usmála se a položila svou ruku na mou. „Chtěla bych to velmi.
“ Seděli jsme tam dlouho mlčky a pozorovali, jak se nad Šumavou rozsvěcují první hvězdy. V tu chvíli jsem pochopil, co mi Jaroslav Kodrle zanechal. Nebyl to jen deník plný tajemství a znalostí. Byl to dar mnohem cennější.
Dar pravdy, dar spravedlnosti a dar nového začátku. V jeho odkazu žila dál odvaha čelit minulosti, jakkoli temná může být. Jít za pravdou, i když je bolestná. A hlavně pochopit, že některá tajemství nejsou střežena proto, aby zakryla zlo, ale aby v pravý čas mohla vyjít najevo a přinést uzdravení.
Šumavské lesy budou vždy střežit svá tajemství, ale některá z nich už nejsou břemenem, nýbrž svědectvím o lidské odvaze, vytrvalosti a naději. A v tom spočívá jejich skutečná hodnota. Ne ve zlatě, umění či dokumentech, ale v příbězích, které vyprávějí, příbězích, které nesmíme zapomenout. Když jsem to večer zapsal do Jaroslavova deníku, věděl jsem, že jsem konečně pochopil jeho poselství.
A také to, že někde mezi stromy a hvězdami starý pastýř stále bdí nad svým krajem jako strážce příběhů, které musí být vyprávěny. Jako svědek pravdy, která musí být poznána, jako pastýř, který vedl zbloudilé domů. A já jsem se rozhodl jít v jeho stopách, stát se novým strážcem, novým vypravěčem příběhů, novým pastýřem pravdy. Protože některá tajemství potřebují být střežena.
Ne, aby zůstala skrytá navždy, ale aby byla odhalena ve správný čas, správným lidem, pro správný účel. A v tom spočívá umění pastýře. Umění, které jsem se teprve začínal učit. Umění, které by trvalo celý život zvládnout, ale byl jsem připraven na tu cestu.
Cestu, kterou mi ukázal starý pastýř ze Šumavy.
