Praha, 1875. Město se chystalo na novou éru, ale stíny minulosti stále ležely na dlážděných ulicích. Anna Novotná, dvaadvacetiletá dcera uznávaného profesora, kráčela po Staroměstském náměstí. Její plavé vlasy zdobila modrá sametová stuha, vínové šaty s černou krajkou působily střízlivě a elegantně.
Společnost z ní chtěla mít jen ozdobu, ale Anna snila o tom, že půjde v otcových stopách a zasvětí život studiu. V zakázaných knihách v otcově knihovně nacházela příběhy žen, které se vzepřely pravidlům, a cítila, jak ji pouta doby dusí. Jednoho podzimního odpoledne se přidala k demonstrantům před Lobkovickým palácem. Protestovali proti rakouské nadvládě a žádali práva pro český lid.
Anna zpívala s davem, když její pohled sklouzl k muži opřenému o strom. Byl vysoký, štíhlý, s černými vlasy a pronikavýma zelenýma očima. Díval se na ni s nenápadným úsměvem, jako by viděl přímo do její duše. Na okamžik se jí zastavil svět.
Věděla, že tenhle muž změní její život. Tomáš Veselý byl spisovatel a novinář, známý svými pokrokovými názory a kritikou vlády. Jako sirotek se vypracoval vlastní pílí a nikdy nezapomněl na svůj skromný původ. Jeho články inspirovaly mnohé, ale také mu přinesly mocné nepřátele.
Anna na něj nemohla přestat myslet. Začala chodit do kaváren a knihkupectví, kde se pohyboval, a jednoho deštivého odpoledne ho našla v malém knihkupectví v židovské čtvrti. Seděl u stolu a psal. Přistoupila k němu a představila se.
Mluvili spolu celé hodiny o knihách, politice a svých snech. Zjistili, že sdílejí stejné hodnoty a touhu po lepším světě. Jejich vztah se prohluboval, ale museli se scházet tajně. Anna věděla, že její rodina nikdy neschválí vztah s radikálním novinářem.
Její starší sestra Tereza, ctižádostivá a povrchní, jí vždy záviděla. Když se dozvěděla o Annině tajemství, prozradila ho matce. Paní Novotná byla zděšená. Přísně Annu napomenula, připomněla jí společenské povinnosti a zakázala jí Tomáše znovu vidět.
Pohrozila jí vyděděním, pokud neposlechne. Jedné chladné zimní noci se Anna setkala s Tomášem na mostě přes Vltavu. Světla města se odrážela ve vodě. Se slzami v očích mu řekla o matčině zákazu.
„Nemůžu bez tebe žít, Tomáši, ale nemůžu ani neposlechnout svou rodinu. Nevím, co mám dělat. “ Tomáš ji objal. „Nikdy bych po tobě nežádal, abys volila mezi mnou a rodinou, ale nemůžu se vzdát naší lásky.
“ Pak dostal nápad. Měl přítele ve Vídni, vlivného novináře, který by mu mohl pomoci najít práci. Pokud se mu podaří dostat z Prahy, mohli by se tajně setkávat a budovat společný život. „Udělal bys to pro mě?
“ zeptala se Anna. „Udělal bych pro tebe cokoli,“ odpověděl a políbil ji. Tomáš odjel do Vídně. Anna zůstala a čekala na jeho dopisy, které rakouská vláda cenzurovala.
Když jí konečně napsal, že získal práci a že je vše připravené, Anna jásala, ale také se bála. Věděla, že útěk bude vzpourou, která může mít následky pro celou rodinu. Rozhodla se svěřit otci. Profesor Novotný ji vyslechl s pochopením.
„Musíš jít za svým srdcem. Nemůžu ti bránit ve štěstí, ale buď připravená na následky. Tvoje matka ti to nikdy neodpustí. “ Anna otce objala a poděkovala mu.
Následující noci se vydala na cestu. Když procházela temnými ulicemi, ucítila, že ji někdo sleduje. Dva muži v černém se k ní vrhli a chytili ji. Anna se bála o život.
Vtom se z temnoty vynořil Tomáš s kusem dřeva a zaútočil na její únosce. Boj byl prudký, ale Tomáš bojoval statečně, aby ochránil ženu, kterou miloval. Podařilo se mu muže srazit a společně uprchli do bezpečí. Prozradil, že se vrátil do Prahy, protože tušil, že její útěk bude nebezpečný.
Ráno nastoupili do vlaku do Vídně. Věděli, že jejich cesta bude těžká, ale byli spojeni poutem, které nemohlo nic zničit. O deset let později žili Anna a Tomáš šťastně ve Vídni se třemi dětmi. Tomáš se stal respektovaným novinářem, Anna se věnovala rodině a dobrovolnické práci v nemocnici.
Paní Novotná jí nikdy neodpustila, ale Tereza se provdala za bohatého muže a nikdy nebyla šťastná. Vždy záviděla Annině svobodě a vášni. Jednoho podzimního odpoledne Anna dostala dopis, že její otec zemřel. Vrátila se s Tomášem do Prahy na pohřeb.
Na hřbitově se setkala s matkou a sestrami. Paní Novotná zůstala chladná, ale Tereza Annu objala se slzami a prosila o odpuštění. Po pohřbu Anna a Tomáš stáli u hrobu profesora. Anna položila květiny a zašeptala: „Děkuji ti, tati, že jsi mi věřil.
Nikdy na tebe nezapomenu. “ V tu chvíli pocítila mír. Věděla, že její život byl těžký, ale stálo to za to.
Následovala své srdce a našla štěstí po boku muže, kterého milovala.
