Večer, který měl být oslavou lásky, se pro mě proměnil v noční můru. Stála jsem tam, zatlačená do tmavého kouta, v šatech, které mi matka vybrala, protože byly „dost skromné“. Slyšela jsem jejich šepot, viděla jejich pohledy plné lítosti a opovržení. “Chudák, na tom vozíku vypadá tak uboze,” dolehlo k mým uším.
Sevřela jsem v ruce vyšívaný kapesník, jediný dárek od mého otce, a cítila jsem, jak se mi nitky zaryvají do dlaně. Bouře ve mně rostla, ale já pevně zavřela oči a počítala do deseti. Když jsem je otevřela, zahrada byla stále stejně krásná, světýlka blikala, ale měla jsem pocit, že se celý svět točí kolem té jediné bolesti v mém srdci.
