Ten pohled znám a pokaždé mě bodne do hrudi. Když nebral pevnou linku do klubovny, kde občas vysedávali, něco se v ní zlomilo. Občas mě šlehla do obličeje. Musel jsem se znovu nadechnout a vrátit se do přítomnosti.
Mám za sebou případy, které by dětský strach zadupaly do země. Ne ke značkované stezce, kterou chodí turisté, ale stranou do houstnoucího porostu. Les kolem nás potem měl, i když do západu zbývalo ještě dost času. Udělal jsem první krok z vyšlapané stezky do neznámého směru.
Mezi kapkami byly otisky podrážek nejasné, rozjeté do stran, jako když se někdo snaží udržet rovnováhu. Zahnal jsem ho a přinutil se počítat do pěti, abych si srovnal dech. Jméno se mi zarezlo do uší. Měl vousy, kapuci do čela, velký batoh.
Žádný kluk, žádná další krev, jen starý strach, který se mi vysmál do tváře. Mozek už si skládal jednoduchý příběh, který tak hezky zapadal do mých starých křivd. Ne do nich rvát sílu jen proto, že se nám to hodí do představy. Starosta chtěl jméno ještě než jsme vyjeli do lesa.
Do té doby je pro nás oba jen možnost, nejistota. Šeptal do mikrofonu. Hučel motor, hlubší, těžký, do toho útržky vět zdobené větrem a vzdáleností. To jméno mě bodlo, jako by mě někdo píchl do zátylku ledovou jehlou.
Ten nahoře se nám v hlavách okamžitě přeložil do jednoho jména. A 16letý kluk mu vlezl do cesty s mobilem v ruce. Vrátili jsme mobil do igelitu, jako by to byl křehký důkazní předmět i záchranné lano zároveň. U vchodu do úkrytu jsem se na chvíli zastavil a přečetl si ještě jednou nápis Holubí doupě.
Motor sílil, pak se ozvalo skřípění brzd a tupé žuchnutí, jako když těžký náklad najede do výmolu. Do tmy dole ve svahu se rozlila slabá žlutá záře. Do úzké pěšiny vpadl druhý stín, silnější v plátěné bundě s čelovkou staženou na krk. Oba se do sebe pustili tak prudce, že jsem měl co dělat, abych uskočil.
Vrazil jsem koleno do skalní stěny, natáhl ruku a chytil Hajného za zápěstí. Opatrně, připomněl jsem mu a ukázal do tmy pod sebou. Zabořilo se to do mě hlouběji než všechna předchozí slova. Směrem do hloubky se trochu rozšiřoval.
Natáhl jsem ruku do škvíry. Nesmí se jim dostat do ruky. Žena se mu skoro vrhla na nosítka, líbala ho do vlasů. Záchranáři ho naložili do sanitky.
Jednoho podvečera, několik týdnů poté, jsem se do borovicového lesa u Holubích skal vrátil sám. Vždycky je lákavé ukázat na toho, kdo se do naší představy nehodí.
