„Prosím vás, nechtějte po mně, abych se do toho pletl. ” Toman se opřel do křesla a jeho pohled klouzal po místnosti, jen aby nemusel čelit Lenčiným očím. Lenka stála před jeho pracovnou, pořád ještě v uklízecí uniformě. Večer předtím se za ní lidé otáčeli, šeptali si a ukazovali prstem.
Univerzitní uklízečka, která na semináři dokončila příklad, na němž profesoři selhávali celé hodiny. „Ve finále budete mít jenom 20 minut,” řekl Toman a pohlédl na ni s povýšeným úsměvem. „A soutěžit budete s lidmi, kteří mají doktoráty. ”
Lenka ho nechala mluvit.
Neřekla mu, že před dvaceti lety napsala disertační práci, kterou vedení univerzity z pochopitelných důvodů uložilo do archivu. Neřekla mu, že zná řešení té nerovnosti nazpaměť, protože ji kdysi nechal nedokončenou její vlastní školitel. Den předtím seděla ve skladu v suterénu, kde univerzita skladovala vyřazené učebnice a stará čísla odborných časopisů. Helena jí přinesla další učebnici a položila ji na hromadu.
Lenka ji otevřela, uviděla prázdné místo na okraji stránky a vzala křídu. Na tabuli v prázdné posluchárně, kam večer nikdo nechodil, dopsala řešení, které chybělo celé roky. Někdo ji ale viděl. Studenti si ukazovali video, jak uklízečka dokončuje příklad na křídě, bez jediného zaváhání.
Další den se pokusila přihlásit do soutěže, ale zjistila, že její zaměstnanecký účet už nemá přístup do digitální knihovny. A pak ji zavolali do Tomanovy pracovny. „Nechtějte po mně, abych se do toho pletl,” opakoval Toman. Lenka mlčky položila na stůl starý modrý sešit.
Všechna řešení, která léta zapisovala v tichosti skladu, byla uvnitř. „To není vaše,” řekla klidně. „To je můj výzkum. Celý život.
”
Toman sevřel čelist. „Před více než 20 lety,” začal, „byl váš školitel Pavel Černý nalezen s rukopisy, které nebyly jeho. Univerzita rozhodla, že se do archivu nepovolané osoby nepustí. ”
Lenka se usmála.
„A vy jste ho tam dostal. A nechala si ho 20 let ležet v krabici. ”
Do soutěžního sálu přišlo čtyřicet účastníků z několika vysokých škol. Lenka seděla mezi nimi v civilním oblečení, ale pořád to byla uklízečka, která v noci řešila rovnice.
Porota jí zadala úlohu. Po pěti minutách zjistila, že zvolená metoda vede do slepé uličky. Otočila list, vzala pero a začala psát jinak. „Pouze, pokud platí tato podmínka, dopsala nerovnost do horního rohu, a když neplatí, použije se standardní postup.
”
Toman vstal a udeřil dlaní do stolu. „Paní Horáková, musíte se vrátit do soutěžního sálu. ”
„Někdo doplnil soutěžní úlohu do prázdného místa,” řekl, „a snažil se napodobit její rukopis. ”
Lenka se otočila.
Helena Veselá stála ve dveřích s okopírovanými stránkami v ruce. „A potom ji vrátit do vaší kapsy,” řekla tiše. Do vyjasnění případu nesměl Toman vstoupit do archivu, ovlivňovat soutěžní komisi ani kontaktovat Lenku v pracovních záležitostech. Rektor oznámil, že Toman zůstává suspendován a jeho publikace bude podrobena nezávislému přezkoumání.
Lenka se opřela do židle a podívala se do zadní části sálu. Tentokrát nevstoupila do budovy v uklízecí uniformě. Do začátku programu jí nabídli místo odborné asistentky v přípravných kurzech. První den svého vlastního kurzu vstoupila do přeplněné posluchárny.
Vzala křídu, otočila se k tabuli a začala psát. Pak se podívala do poslední řady. Helena seděla vzadu, tiše, s modrým sešitem v ruce. Lenka se pousmála.
Kývla směrem k ní a řekla jen: „Vítejte. “
