Všechno, co dlouhá léta držela pohromadě, se najednou sesunulo do jediného okamžiku. Marta seděla u kuchyňského stolu a hleděla na dopis, který jí před chvílí přinesl pošťák. Její dcera Miluše utekla s Alexem, mužem, kterého Marta nikdy nepřijala. Po promoci nastoupila Miluše do místního závodu na zpracování olejnin.
Byla to skromná práce, ale dívka si nestěžovala. Do kanceláře se vracela roztržitá, dvakrát sáhla po nesprávné složce. Marta to viděla, ale mlčela, dokud do jejich života nevstoupil Alex. Vstupoval do restaurací i kanceláří bez váhání, jako by mu všechno patřilo.
Marta ho neměla ráda od prvního setkání, ale Miluše byla zaslepená. I malá chyba v závodě mohla znamenat ztrátu odměny, někdy i místa. Dívka psala do výkazů jména, ale kolonku s datem nástupu nechávala prázdnou. Říkala si, že začne pořádně pracovat, až syn nastoupí do školky.
Jenže nejmladší dítě přišlo do rodiny jako dar, který už nikdo nečekal. Marta vedla domácnost a smířila se s tím, že do zaměstnání už nenastoupí. Alex si všechno, co řekla, zapisoval do telefonu, ale jeho pohled byl chladný. Miluše si nevšímala náznaků, byla ponořená do svého světa plného nadějí.
Jednou Miluše přivedla dceru z výtvarného ateliéru a řekla, že už tam s matkou jezdit nechce. Marta se nepustila do sporu, jen jí ta slova zasáhla. Věděla, že dcera se vzdaluje rychleji, než si chce přiznat. Nemoc přišla tiše, ale neúprosně.
Když už nebylo možné ji přehlížet, rozhodl se Alex odvézt kočku do Prahy. Naděje je přivezla do Prahy, ale ani tam se nic nezměnilo. Miluše tvrdila, že po ateliéru zamíří s kamarádkami do kina, ale Marta jí nevěřila. Jedné noci Miluše přes noční košili přehodila kabát, vklouzla do bot, popadla klíče a vyjela.
Když auto zastavilo, Alex ustoupil do stínu. Marta mu neviděla do tváře, ale věděla, že to je on. Marta nalila vodu do hrnků, aby zamaskovala třes rukou. „Jen nevím, jestli oba chápete, jak rozdílné zkušenosti si do vztahu nesete,“ řekla tiše.
Miluše popadla svetr a rychle ho ukryla do tašky. „To je moje věc,“ odsekla a odešla do pokoje. Druhý den ráno Marta zavolala do ordinace. Termín další kontroly si Miluše zapsala do kalendáře pod neutrální zkratkou.
Bedřich, Martěin manžel, dlouho hleděl Mileuši do očí, ale pak řekl jen: „Dohodneme se, že rozhovor odložíme do konce týdne. “
Marta vešla do místnosti právě ve chvíli, kdy Alex ztichl. Každá jeho podrobnost se jí překládala do dalšího důvodu, proč mu nevěřit. Přesto doufala, že všechny výhrůžky zůstanou jen výhrůžkami.
Pak jednoho dne Alex položil odebrané klíče do zásuvky pracovního stolu. Dveře zůstaly zavřené, postel nedotčená, okno v patře pootevřené do chladného vzduchu. Na stole ležel dopis. „Odjedeme do vzdáleného města a tam začneme znovu,“ stálo v něm.
„Mrzí mě, že vám to neříkám do očí. “
Policista si nechal dopis přečíst od začátku do konce. Marta dlouho stála u okna, pak otevřela skříň, kde měla schované věci z dceřina dětství. Mezi nimi našla šperk – první věc z matčina dětství, kterou Miluše dostala.
Teď jí ho nechala jako vzkaz. Alex opakovaně najímal vyšetřovatele a osobně jezdil do měst, kam vedla i slabá stopa. Až do posledního dne odmítal dceřino jméno vyslovit. Marta po jejich odjezdu skládala hrnky do myčky a znovu slyšela jen tikání hodin.
Teď však ustoupila a otevřela dveře do kořán. Šperk zůstal v její dlani, jako poslední spojení s dcerou, kterou už nikdy neviděla.
