„Vdává se,“ oznámila mi máma po telefonu. „Za koho? “ zeptal jsem se a polkl jsem naposledy. „Za Marka.
“
V tu chvíli se přede mnou zastavil svět. Marek, ten, co mě na střední šikanoval tak, že jsem dvakrát skončil v nemocnici. Ten, co mi způsoboval panické záchvaty a jehož stížnosti se vždycky „ztratily“. Moje vlastní sestra, můj nejlepší přítel z dětství, si chce vzít mého nejhoršího nepřítele.
„Jak mu můžeš vůbec dát šanci? “ vyhrkl jsem. Sestra jen pokrčila rameny, že se po návratu do města „změnil“. Navrhla, že by se mi omluvil, kdybych mu dal šanci.
Nevěřil jsem mu. Nevěřil jsem jí. Chtěla, abych byl na svatbě družbou, a dokonce mi svěřila do péče své děti, které jsem nikdy neviděl. Když jsem se svěřil rodičům, přikývli, že mě chápou.
„Ale nemůžeme ji jen tak nechat,“ řekli. Sestra mezitím přišla o práci a rodiče jsou pod tlakem, finančně i citově. Já jsem si ale vzpomněl na všechny noci v nemocnici. Začal jsem přemýšlet o tom, že na svatbu nepřijdu.
Ale pak mi došlo, že pokud to neudělám, ztratím sestru navždy.
