„Nikdo z vás to nedokáže zahrát,“ řekl Viktoros a opřel se o okraj černého klavíru. Sál plný bohatých hostů, hudebníků a žen v drahých šatech ztichl. Před chvílí slavný pianista Adrian Falk dokončil skladbu, o které tvrdil, že ji bez vážné chyby zvládne jen několik žen na světě. Nikdo se však nepohnul.
„Dobře,“ řekl Viktor pobaveně. „Ožením se s tou, která to zahraje. “
Sálem se rozlehl smích. Jedna z hostek ukázala na pokojskou stojící u stěny.
„Možná by to mohla zkusit ona. Má dost silné prsty. “
Další žena se podívala na Eleninu plnoštíhlou postavu. „Nejdřív by se musela vejít na stoličku.
“
Hosté se znovu rozesmáli. Elena Marešová sklopila oči. Podobné urážky slýchala často. Nosila větší zástěry, stahovala si vlasy do přísného uzlu a při chůzi skláněla ramena, jako by chtěla zabírat méně místa.
„Taková postava se hodí spíš do kuchyně, než mezi hosty,“ řekla jí kdysi paní Beatrice Kolerová, manželka bohatého podnikatele. Nikdo netušil, že si Elena každou melodii dokázala zapamatovat po jediném poslechu. A nikdo nevěděl, proč se před lety vzdala kariéry, kterou jí všichni předpovídali. Elena přešla k pódiu.
Hosté ztichli, spíš ze zvědavosti než z respektu. Posadila se na stoličku, která se pod její vahou zachvěla, a položila prsty na klávesy. První tóny zněly tiše, nejistě. Pak se její ruce rozjely a sál oněměl.
Hrála dokonale. Každý tón přesný, každý přechod hladký. Adrian Falk zbledl. Viktoros se přestal usmívat.
Když dohrála, nikdo se neodvážil zatleskat. Elena vstala a beze slova odešla do služebního křídla. Věděla, že tím okamžikem otevřela dveře, které měly zůstat zavřené. Té noci za ní do pokoje přišel Adrian Falk.
„Právě proto nechci, aby ses do toho zapletla,“ řekl tiše. „Ale Kolera stále zvete do domu, protože člověka nemůžete sledovat, když ho držíte daleko. “
Elena nerozuměla. Adrian jí vysvětlil, že Viktoros už léta pátrá po ukradených rukopisech, které zmizely z jeho sbírky.
Tušil, že je má rodina Kolerů, ale neměl důkazy. Elena byla klíč, protože ji nikdo nepodezříval. „Chci, abys našla čísla beden,“ řekl Adrian. „Jsou v pracovně Leopolda Kolery.
“
Elena váhala. Služba jí dávala střechu nad hlavou a otci platila léky. Ale když viděla Adrianův pohled, věděla, že nemá na výběr. O několik dní později, když všichni hosté odešli, vstoupila Elena do Viktorovy pracovny.
Hledala cokoli, co by ji nasměrovalo. Našla dopis, který popisoval přesun rukopisů do soukromé sbírky, včetně čísel beden. „Pane Vosi, potřebujeme, abyste šel s námi,“ ozvalo se náhle za ní. Otočila se.
Ve dveřích stáli dva policisté. Ale nešli k ní. Šli k Viktorosovi. Elena nechápala.
Viktoros se na ni podíval a pokývl. „Dopis jsem našel já. Předal jsem ho policii. Leopold Kolera ho ukradl a Adrian Falk mu pomáhal.
“
V tu chvíli se jí celý obraz poskládal. Adrian nebyl oběť. Byl součástí plánu. Viktoros ji celou dobu používal, aby se dostal k důkazům, které potřeboval.
„Proč já? “ zeptala se šeptem. „Protože jsi jediná, komu nikdo nevěnoval pozornost,“ odpověděl. Policisté odvedli Leopolda Kolery, který se mezitím objevil v chodbě a křičel, že ho podrazili.
Adriana zadrželi o den později při pokusu odjet do zahraničí. Elena zůstala sama. Otec jí umíral v nemocnici a ona přišla o místo. Viktoros jí nabídl peníze, ale odmítla.
Nechtěla být součástí jeho her. O rok později se po koncertě vrátila do prázdného hlavního sálu. Seděla u klavíru a hrála stejnou skladbu, kterou ten večer zahrála před všemi. Viktoros vešel tiše a postavil se k ní.
V ruce držel krabičku, ale neotevřel ji. „Vždycky jsem věděl, že nejsi jen služka,“ řekl. Elena nepřestala hrát. „A já vždycky věděla, že nejsi jen mafiánský boss.
“
Viktoros se usmál. Položil krabičku na klavír a odešel. Elena ji nechala ležet a dohrála skladbu, tentokrát pro sebe.
