„Jdu do toho,” řekla jsem si tehdy ráno a vyrazila na kurz jógy poblíž našeho bytu. Bylo to poprvé, co jsem šla cvičit sama, a trochu jsem se styděla. Kamil měl zrovna službu, takže jsem měla celé odpoledne pro sebe. Eduard, ten přátelský padesátník z kavárny, se usmál, když mě uviděl.
„Sindy, ty taky cvičíš jógu? ” zeptal se a posadil se vedle mě. Netušila jsem, že právě tenhle rozhovor všechno změní. Když kurz skončil, nabídl mi odvoz.
„Máš auto? ” podivila jsem se. „Jasně, že jo. Rád tě svezu, bydlíme kousek od sebe,” odpověděl.
Cestou jsme si povídali o práci, o městě, o životě. „Víš, Sindy, nejsi šťastná,” řekl najednou. Zarazila jsem se. „Co tím myslíš?
” „Vidím to na tobě. Kamil je hodný kluk, ale ty potřebuješ někoho, kdo tě ocení. ” Nechtěla jsem to přiznat, ale něco v jeho slovech rezonovalo. Poslední měsíce jsme se s Kamilem odcizovali.
On pořád v práci, já v kavárně. Večer jsme sotva prohodili pár vět. Eduard se mi začal dvořit. Malé pozornosti, květiny, večeře.
„Nejsem si jistá, jestli je to správné,” říkala jsem mu. „Slyš, Sindy, život je krátký. Kamil si tě nezaslouží. Podívej se, co všechno jsem ti schopen nabídnout,” odpověděl.
A já byla slabá. Začali jsme se tajně scházet. Kamil nic netušil, pořád stejně hodný, pořád stejně slepý. Pak jednoho dne Eduard vytáhl z kapsy krabičku.
„Sindy, pojďme spolu žít. Navždy. ” Řekla jsem ano. Když jsem se Kamilovi přiznala, zůstal stát jako opařený.
„Já ti věřil, Sindy. Věřil jsem ti,” řekl tiše a jeho hlas se chvěl. Odešel z bytu a nechal mi všechno. Necítila jsem vinu, jen úlevu.
Eduard byl úspěšný, staral se o mě, kupoval mi dárky. Myslela jsem, že konečně žiju správně. Ale jak šel čas, začal jsem vnímat každou drobnost jinak. Eduard si pořídil závodní auto, pořád měnil šperky, ale aby zaplatil nájem, nebylo o tom ani řeči.
„Zvládneš to, ne? ” říkal. „Já ti platím večeře a dárky, ale účty jsou prostě tvoje věc. ”
Začala jsem chodit na brigády, protože jsem sama nezvládala náklady.
Eduard mezitím sedával v kavárně a rozprávěl s jinými ženami. „To je jen přátelství,” omlouval se. Přestala jsem mu věřit, ale neměla jsem odvahu odejít. Jednoho dne jsem našla v jeho šuplíku dopis od právníka.
Vilém, jeho starší bratr, zemřel. A v závěti bylo napsáno, že Eduard zdědil sto procent majetku, včetně bankovního účtu s více než sedmdesáti tisíci. „Proč jsi mi to neřekl? ” zeptala jsem se.
„To není tvoje věc, Sindy. Ty se staráš o domácnost a já se starám o tohle,” odpověděl studeně. Pak přišel náš poslední spor. Chtěla jsem, abychom si pronajali lepší byt.
„Nemáme na to,” řekl. „Ale ty máš sedmdesát tisíc,” opáčila jsem. „Ty peníze jsou moje. Já ti nic nedlužím,” uhodil.
V tu chvíli mi došlo, že jsem vyměnila jednoho hodného muže za sobce. Kamil mi občas psal, ptal se, jestli jsem v pořádku. Nikdy jsem neodpověděla. Jednou za ním šla přes celé město, jen aby se mu podívala do očí.
Stál s jinou ženou a smál se. Bylo mi do breku, ale neměla jsem právo. Nakonec mi Eduard zabouchl dveře před nosem. „Jdi si za svým Kamilem, když je tak dokonalý,” křičel za mnou.
Stála jsem před prázdným bytem, bez peněz, bez přátel. Rodiče mi řekli, že jsem přinesla rodině hanbu. Zavřela jsem se do malého pokoje u nich doma na Vysočině. Přes den jsem spala, v noci brečela.
Psala jsem Kamilovi dlouhé dopisy, ale nikdy jsem je neodeslala. Až jednou jsem našla jeho starou zprávu: „Sindy, kdybys chtěla začít znovu, stačí říct. ” Sedím u stolu, telefon v ruce, a přemýšlím, jestli mám odvahu zmáčknout tlačítko volat. Možná to nejde napravit.
Ale možná je ještě šance, o kterou se musím pokusit.
