“Slib mi, že to nepustíš,” řekla Markéta a podala mi diktafon zabalený v ručníku. V ruce jsem držela důkaz, který mohl zničit nejen Radka, ale i celou jeho rodinnou firmu. Do oslavy výročí zbývaly necelé dvě hodiny a já měla ve vlasech cizí vůni a na rtech jeho lež. “Přijeď do kadeřnictví hned,” ozvala se Růžena do telefonu.
Její hlas byl ostrý jako střep. Cestou přes centrum jsem mačkala volant a v hlavě se mi točily věty z přepisu hovoru. “Personál ale nezapojím do vašeho rodinného sporu. ”
Radkův plán byl dokonalý – dokud jsem neuslyšela nahrávku.
V tmavomodrých šatech, co jsem nosila na pohřeb tety, jsem vstoupila do sálu. Stál u pódia, objímal hosty a usmíval se. Když mě uviděl, natáhl ruce. “Zlato, konečně jsi tady.
”
Přede všemi mě políbil do vlasů. Já zůstala rovně a podívala se mu přímo do očí. Věděl, že vím.
A pak jsem vytáhla diktafon.
