Seděl jsem sám u stolu na charitativním galavečeru v hotelu Plaza a celý sál se mi vyhýbal. Dva roky po pádu, který mi vzal nohy, jsem si myslel, že už nikdy nezažiju nic, co by stálo za to. A pak přišla ona. Jmenovala se M.
a její úsměv byl to první upřímné teplo, jaké jsem pocítil od chvíle, kdy se mi zhroutil svět. Všichni ostatní se dívali jinam, ona si ke mně přisedla, jako bych byl jediný člověk v místnosti. Zeptala se, jak se mám, a v její otázce nebyl soucit ani rozpaky. Jen opravdový zájem.
Ten večer jsem pochopil, že jsem dva roky nežil. Jen jsem přežíval a přesvědčoval se, že samota je volba. Ona mi ukázala, že jsem se mýlil, a než jsme se rozloučili, vzala mi číslo. Slíbila, že se ozve.
Když jsem se vracel domů, poprvé po dlouhé době jsem cítil, že stojí za to čekat na další den. Nevěděl jsem ještě, že tenhle večer byl jen začátek něčeho, co mi úplně převrátí život. A že to, co přijde potom, mě naučí, že láska není o tom, co máš, ale o tom, kdo tě vidí takového, jaký jsi.
