Radek práskl dveřmi od pracovny tak, že se otřásly obrazy v obýváku. Veronika seděla u stolu s rukama v klíně a dívala se na dveře, za kterými právě skončilo jejich manželství. „Ty ses mi dostala do pracovních věcí,“ vyštěkl před chvílí. „Já ti do nich nemám co mluvit.
Nezatahuj mě do svých problémů. “ Jenže ona do nich nikdy nevstoupila. Do jeho pracovních věcí se dostal audit. Ráno toho dne našla v kuchyni střepy z rozbité mísy, které Andrea uklízela do útěrky.
„Jedeme do nemocnice,“ řekla tehdy Andrea a Veronika poslušně nastoupila do auta. Do rána lze zabránit mazání souborů a změnám u vybraných systémů, vysvětlovala Andrea cestou. Takže dál může pracovat, dokud nerozhodne soud. Radek mezitím bušil dlaní do stolu a křičel, že do jejich soukromí tahá cizí lidi.
Veronika tehdy ještě nevěděla, že muž, se kterým žije dvacet let, si celou dobu vozí do sídla skupiny služební vůz a nesedá si do čela jednání. Neznala obsah spisu, který Andrea předala majetkové správě. Pracovníci přišli do předsíně, ale Andrea je požádala, aby počkali, než odejde do ložnice. „Včera jste mě vítala do bytu, který není jeho,“ řekla jí Andrea tiše.
Pracovní technika, obraz zapůjčený do bytu, část nábytku a elektronika – to všechno patřilo firmě. Do záznamu se uvede bez závěru, kdo počítač použil. Odpoledne se rozpadlo do telefonátů. Radek se pokusil přihlásit do pracovního emailu, ale přístup už neměl.
Večer vzal do ruky účtenku a dlouze se na ni díval. „Může to počkat do rána,“ řekl a posadil se do křesla u okna. „Ale myslím, že bys to měla vidět. “ Veronika se opřela do židle a čekala.
Andrea text mezitím zavřela bez odeslání. „Andrea mě do toho tlačila,“ řekl Radek a položil účtenku do malé krabičky vedle lékařské zprávy. Veronika text přečetla a telefon odložila. Vložila obálku do krabice a nechala dveře do obývacího pokoje otevřené.
Druhý den seděli v pronajaté kanceláři, protože do původní už neměl přístup. „Do té doby nic nemažte,“ řekla Andrea. „Ona mě do toho zatáhla,“ opakoval Radek. Majetková zpráva dovolila stěhování rozdělit do dvou dnů.
„Můžu si jeden klíč nechat do konce týdne? “ zeptal se. Veronika se podívala do prázdné koupelny a lístek s žádostí vložila do zásuvky. Text už tehdy popisoval Radka jako jediného původce a Andreu jako člověka bez znalostí.
Její advokátka ji po výslechu zavolala do kanceláře. „Radek mě do toho dostal,“ řekla Veronika a uložila dokument do desek. O Radkovi mluvila jen tam, kde patřil do dokazování. Proto neodcházel do výkonu trestu přímo ze soudní síně.
Veronice se nelíbilo, že u cizí nouze slyší slova limit, kapacita a vyhodnocení. Do kanceláře jednou přišla žena v mikině s rukávy přetaženými přes dlaně a Veronika jí dala peníze beze slov. Později vstoupila do dozorčích struktur dalších společností. Jaroslav text přečetl a zavolal ji do pracovny.
Před vstupem do kanceláře sundávala snubní prsten a schovávala ho do kapsy. „Do přání jsem se snažil být snesitelný,“ řekl Jaroslav a podal jí obálku. „Adresa by se dostala do médií,“ namítla Veronika. „Napíšu to do výroční zprávy, pak dar stáhnu,“ odpověděl.
„Známe ho dvacet let. “ Takže dar putoval do kanceláře fondu. „Jen potřebuji vědět, kdy dát kuře do trouby,“ řekla Veronika a změnila téma. Kdysi před vstupem do toho domu sundávala Matčin prsten, aby se po návratu k Radkovi nezapomněla přepnout do menší verze sebe sama.
Teď stála přede dveřmi svého nového bytu, klíč v ruce, a poprvé po letech věděla, že žádnou verzi sebe sama nemusí nikomu předkládat. Zasunula klíč do zámku a vstoupila.
