„Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat,“ řekl Tadeáš a odvrátil pohled. Stála jsem uprostřed ložnice a v ruce držela jeho mikinu, kterou jsem mu chtěla dát do prádla. Tep mi bušil v krku a já cítila, jak se ve mně něco zadrhlo. Do čeho mě nechceš zatahovat?
Slova mi zamrzla na jazyku a on už byl u dveří. Byl starší, přibližně o pět či šest let, a do naší firmy přijížděl za partnerskou společností. Ze začátku si ho nikdo nevšímal, byl tichý a strohý. Když se s ním některý z řadových zaměstnanců pokusil dát do řeči, odpověděl stručně nebo vůbec.
Sednout si rovnou do jeho auta a odjet někam o samotě mi připadalo příliš. Romana jsem byla, prostá účetní z třetího patra, a on byl ten důležitý partner, na kterého se chodilo dívat. Jednou čekal před vstupem do kancelářské budovy. Viděla jsem ho opřeného o zeď, sledoval mě pohledem, který neuhýbal.
Neřekl skoro nic, jen: „Pojď. “ A já šla. Byla v tom nějaká jistota, které jsem nerozuměla, ale nechala jsem se vést. Auto nechal stranou za vjezdem do areálu a čekal venku.
Sedla jsem si k němu a on mlčky nastartoval. Jindy dlouho telefonoval a odcházel s mobilem do jiné části bytu, aby se mohl soustředit. Vracel se s prázdným výrazem a já jsem se ptala, s kým mluvil. „S nikým,“ odpověděl a já jsem to nechala být.
Dny ubíhaly a já jsem si všímala, jak se mu mění nálada. Ráno vstával dřív než já, večer chodil spát pozdě. Po škole nastoupil do místní technologické firmy, říkal, a já jsem mu věřila. Jenže tentokrát se nic nevracelo do normálu.
Při odchodu do práce jsem se toho rána přesvědčovala, že nejhorší už je za námi. Tadeáš odjede do Harachova, možná potom do Prahy, dokončí, co musí. Řekl to tak, jako by to byla samozřejmost. Stála jsem přede dveřmi a on ještě spal, protože k počítači sedl předchozí večer a do postele se dostal až za svítání.
Složila jsem mu utěrku do přesného obdélníku, jako vždycky, a odešla. Místo jeho zprávy přišlo oznámení, že se mám dostavit do notářské kanceláře. Seděla jsem tam, poslouchala řeči o nemovitostech a vkladech do katastru, a teprve když se přede mnou objevil návrh na vklad, zastavila jsem se. Kolem mě šli lidé do práce, k tramvaji pro oběd, a já jsem držela papír, který mi převracel celý svět.
Do té chvíle jsem tu druhou možnost jen obcházela. Tadeášův otec do té chvíle skoro nepromluvil. Seděl naproti mně, ruce složené na stole, a najednou řekl něco, co mě zasáhlo přesně do místa, které jsem si pořád rozebírala. Každé vysvětlení dávalo smysl jen do určitého bodu.
Vytáhla jsem jeho tmavou mikinu, složila ji do kartonové krabice a chvíli na ni hleděla. „Já vím,“ řekla jsem nahlas do prázdného bytu, ale neznělo to přesvědčivě. Nejdřív jsme se prošli centrem, potom jsme si sedli do restaurace. Byla jsem unavená, zírala jsem do talíře a on pořád mluvil.
Nebyla jsem si jistá, jestli ho poslouchám, nebo jestli už jen přikyvuju. Do svého města jsem dorazila za svítání. Venku byla zima a já jsem stála před domem, který jsem znala, ale najednou vypadal jinak. Romana se musela víc opřít do chodidel, protože její kolena na okamžik změkla.
Dívala jsem se jí do očí a touha uvěřit byla skoro bolestivá. „Jinak byste si do toho přidala něco, co nepotřebujete,“ řekla. Právě ta obyčejnost odstranila poslední pochybnost dřív, než jsem jí vůbec stačila pořádně pohlédnout do tváře. Tadeáš mě sevřel a já jsem se do něj opřela celou vahou.
Do domu jsme vstoupili vedle sebe, skoro jsme se dotýkali rameny. V bytě jsme zamířili bez domlouvání do kuchyně. A tehdy mi do sebe zapadly poslední dva díly příběhu. Vyslovila jsem je nahlas a on mlčel.
„Ty víš, že to není pravda,“ řekla jsem. „Ty víš, že jsi nikdy nebyl v Harachově. “
Neodpověděl. Jen si sedl ke stolu a položil ruce na desku.
A já jsem věděla, že už nikdy nebudu moct předstírat, že nerozumím. Do stejného života se nevrátím.
