Pan Mendeville, majitel divadelního souboru, rychle kráčel chodbou pod pódiem. Vypadal elegantně, možná až příliš elegantně – knoflíková dírka, třpytivé boty, dokonalý oblek. Ale jeho vzhled nebyl vůbec elegantní. Byl to velký muž s býčím krkem a hustým obočím, které se dnes mračilo ještě víc než obvykle.
Člověk v jeho postavení je denně obležen stovkami starostí. Ale tato chodba byla pro něj obzvlášť nepříjemná. Byly tu vysypané kulisy starých pantomim – safírová brána Modrého paláce, kousky začarované nebo zlaté jeskyně pokryté pavučinami, ohlodané myšmi. Právě těmito hrami začínal svou kariéru.
Pak musel přejít k vážnějšímu klasickému repertoáru, který mu značně ubral z jmění. Tyto kulisy v něm nevyvolávaly sladký pocit návratu k jednoduchosti, ale spíš hořkost. Otec Brown šel vedle něj a mlčky pozoroval tu změť starých dekorací. „Než spácháte sebevraždu, rozhodně nerozbíjíte zrcadla tím, že do nich kopete,“ řekl najednou herec, který je doprovázel.
Potom vyšli do foyer spolu s hercem, který je přivedl – blízkým přítelem a souvěrcem, což není v divadelním prostředí tak vzácné. Ukázal na široká černá záda Mendevilla, který mluvil se dvěma dámami, jež si ho vyžádaly do foyer. Pak je zavedl do další chodby. „No, jedna žena,“ řekl otec Brown.
„Bigamie a vydírání jdou ruku v ruce,“ odpověděl herec. „Nejsem zapojený do této scény,“ usmál se Jervis. „Můžeme se vrátit a podívat se, jestli chcete. “ A znovu sestoupil do chodby.
„Viděla jsem ho, jak šel do své kanceláře asi před dvěma minutami,“ poznamenala jedna z dam. „No, zdá se, že zkouška pokračuje navzdory všem výstřednostem seory Marony,“ dodal herec. „No, alespoň o dalších zamčených dveřích,“ řekl otec Brown. „No to už se vůbec nedá předpokládat.
Pravda, její toaleta je v suterénu, ale pravděpodobně tam má nějaké okno do ulice nebo do dvora. “
Zvedl hlavu a dlouze se díval do stropu. „No, o mrtvých jen dobře,“ řekl. „No nemyslím tu Italku,“ odpověděl herec.
„Je možné,“ řekl otec Brown a díval se do nebe, „že je to jeho manželka. Mám důvod si myslet, že je zamilován do paní Mendevilové a své city neskrývá, ale je mimo podezření. “
„Protože nás zase vedou do slepé uličky,“ řekl Brown. Brown se podíval do nebe bezvýznamným, téměř idiotským pohledem.
„No, podařilo se mi vyhnout se nejtěžšímu rozhodnutí svého života. Je jednou z těch lidí, kteří se dívají do zrcadla, než se podívají z okna. Víte, nejsem si úplně jistý, zda jsou lidé na tomto základě vpuštěni do nebe. “
Ponořili jsme se do psychologie a šli jsme daleko od vraždy.
„No, nejsem si tak jistý,“ usmál se otec Brown. Potom herec řekl: „Myslíte, že prošla poklopem do jeho kanceláře? “
Sklonil hlavu do dlaní. „Nemohu uvěřit, že by tak překvapivě klidná žena mohla ztratit, jak se říká, moc nad svým tělem do takové míry, nemluvě o duši.
“
Otec Brown se zamračil, což se mu stávalo velmi zřídka, a vrásky na čele se mu nevyhladily, ani když vstal, vzal svůj klobouk a vyšel do noci.
