Tiše vstala, přehodila si župan a šla do kuchyně. Jen si sedl ke stolu, vzal modrý hrnek a zabořil se do telefonu. „Možná do pozdního večera,“ odpověděl, aniž zvedl oči od obrazovky. Dívala se, jak pije kávu, a snažila se vzpomenout, kdy spolu naposledy mluvili doopravdy.
Seznámili se před dvaceti lety ve frontě u dětského lékaře. „Počítám, jestli bude dost peněz na zaplacení zásilky cementu,“ řekl a odešel do ložnice. Svět kolem ní se ponořil do jakési vaty. Zvuky k ní doléhaly jako přes masu vody a světlo noční lampičky jí řezalo do očí.
Stál u okna a díval se do zahrady. Dny pohřbu se slily do šedivé kaše. „Možná bych měla zajet do banky a vyjasnit si to,“ říkal Daniel a skládal dokumenty do složky. Zítra pojedu do banky.
Uložila papíry do tašky, zhasla světlo v kuchyni a šla do ložnice. Autobus do centra jel půl hodiny. Uplynulo asi dvacet minut. Zatnula zuby, zaklesla se do okraje židle a přinutila se vstát.
Mladá kolem třiceti nebo trochu starší, s tmavými vlasy staženými do culíku. Ricardo se díval do telefonu. Nastoupila do autobusu, přitiskla čelo ke studenému sklu a zavřela oči. Doma Ana zamkla dveře, prošla do kuchyně a posadila se ke stolu.
Položila telefon a zapsala si do bloku. „Možná se všechny nehody dostávají do veřejně dostupných záznamů, ale ten most, to je federální silnice. “ Bylo v něm Rardovo jméno, datum, místo, most, takový a takový kilometr. Částky byly velké, sto až sto padesát tisíc pesos každý měsíc.
Ana počkala, až jeho auto zmizí za zatáčkou, a vyšla do jeho pokoje. Daniel chce jet do banky zavírat účty. Tři slova, do kterých se vešlo všechno, čím pro Richarda byla. Polina zapsala Matveje do fotbalového oddílu.
Jen občas si dělal poznámky do žlutého bloku. „Ale ano, musím vás upozornit,“ dodal Vian Veiva a díval se jí do očí. Doma před Danielem zůstávala stejná, tichá, poslušná, ponořená do smutku. Zapisovala si do bloku, do toho samého, ve kterém začala svůj seznam.
Ana stála u kuchyňského okna a dívala se do zahrady. Zima je obrala do posledního listu. Odjel do malého městečka na pobřeží a nastoupil na venkovskou kliniku. Při výslechu přiznal, že mu Ricardo zaplatil tři sta tisíc za falešný lékařský posudek.
Sedala si do třetí řady u uličky. Udělal chybu, zamotal se do toho, jednal ve stavu zoufalství. Daniel seděl na lavici, měl sepjaté ruce a díval se do podlahy. Do krabic složila své oblečení, ložní prádlo, několik knih z nočního stolku, Richardovy věci, košile, boty, holicí soupravu, kolínskou, kterou si nikdy neodnesl, odnesla na charitu do sousední ulice.
A nasávala z polic hrnky, talíře, hrnky a balila je do novin. Ana do ní vyšla k večeru, když už bylo všechno ostatní sbaleno. Dva pokoje, kuchyň s oknem do dvora, koupelna s náladovým kohoutkem a balkon s výhledem na moře. Prostor byl maličký, dvacet metrů, ne víc.
Starší žena ze sousedního domu koupila kytici chryzantém do kostela. Dny v přímořském městečku se skládaly do pravidelného, klidného sledu. Potom šla do krámku, otevřela dveře, zazvonil zvoneček a začal den. Slunce zapadalo za majákem a nebe bylo takové, jaké bývá jen u moře, růžové u obzoru, přecházející do fialové a potom do hluboké modři.
Lodě se houpaly u mola, kdesi v dálce se smály děti a vonělo to solí a jasmínem. Ana dopila vodu, sebrala nádobí a šla do kuchyně. Umyla talíř a postavila ho do odkapávače.
Zhasla světlo, lehla si do postele a zavřela oči.
