Ruce se mu třásly tak silně, že nedokázal zasunout klíč do zámku. Stál jsem za ním a viděl, jak se mu podařilo otevřít dveře chatky číslo tři, kde spala děvčata. Uvnitř bylo ticho, ale postele byly prázdné. Jáchimovi bylo sotva dvacet a při každé odpovědi se díval k lesu, jako by čekal, že se odtamtud někdo vynoří.
Filip, s nímž se Tobiáš pohádal, se tvářil vzdorovitě jen do chvíle, než jsem před něj položil fotografii sourozenců. Pak zbledl a odvrátil oči. Mokré větve nás šlehaly do ramen, když jsme prohledávali okolí. Půda klouzala pod nohama a déšť neustával.
Dvě děti odešly dobrovolně, oblečené do deště, s baterkou a patrně s mapou. Jenže do té verze nezapadala pohlednice, neznámý podpis ani pohled mezi vedoucími. Když jsme dorazili k řece, Leona mi cestou sdělila něco, co mi obrátilo celý případ naruby. Ukázala na prohlubeň pod hranou skály, která mohla v dětské představivosti snadno vypadat jako vchod do tunelu.
A pak jsem zahlédl lano uvázané do pevného uzlu, jako značku, kterou tu někdo zanechal schválně. Stál jsem nad hučící vodou a poprvé od příjezdu mě naplno zasáhl strach, který jsem do té chvíle držel stranou. Pes nešel k vodě, vracel se k batohům, obcházel olši a pak táhl vzhůru do svahu. Nechal jsem ostatní pod převisem a rozběhl se do svahu sám.
V blátě jsem našel červený střep. Zvedl jsem ho do rukavice a v jeho povrchu zahlédl svůj pokřivený odraz. Pak jsme postupovali mezi stromy roztažení do půlkruhu. Pod větvemi panovalo téměř šero a déšť bubnoval do kapucí.
Vozidlo přijelo ze severu, zacouvalo do bláta, otočilo se a vrátilo se stejnou cestou. Žlutá pláštěnka vypadala přesvědčivě pouze do chvíle, než ji Leona obrátila na ruby. Uvnitř byla podsádka, která nepatřila žádnému z dětí. Jáchim nepřemýšlel od začátku do konce, ale věděl víc, než přiznával.
Děti se do řeky nezřítily a nikdo je nenaložil do auta. Oldřich ukázal na úzkou pěšinu podél náhonu a varoval nás, že hlavní most byl stržený při jarní povodni. Vedle stezky byla do bláta vtlačená kulatá stopa látkového králíka. Někdo tudy prošel nedávno.
Namířil jsem svítilnu do patra starého mlýna a dal Leoně znamení, aby zůstala u schodů. Vedly do posledního pokoje, kde byly dveře zavřené. Zavolal jsem Tobiášovo jméno, ale odpověď nepřišla. Seběhli jsme do přízemí a našli otvor do větrací šachty.
Pak jsme se s Leonou opřeli do dveří rameny. U jezu seděl starý muž, chytal do sklenice vodní brouky a znal všechny stezky kolem řeky. Do tábora nesměl už léta. Řekl nám, že děti ukázal starý náhon, zbytky lávky i skálu, kterou Filip považoval za vchod do pašeráckého tunelu.
A že Tobiáš se rozhodl dojít do mlýna sám, sotva deset minut poté, co je Jáchim odvedl do chatek. Než jsme stačili vyjít, udeřil blesk do stromu vedle mlýna. Zvuk se šachtou nesl do patra, takže jsme se nejprve vydali špatným směrem. Leona se vrátila do patra s jedním hasičem.
Našli papíry zabalené do voskovaného plátna, ale pořád jsme nevěděli, kdo děti do mlýna nalákal a proč je tam nechal. Starý telefon jsem vložil do sáčku. Kolem potrubí, které odvádělo vodu od kola do usazovací nádrže, jsem zaklepal a zeptal se, jestli se dá do komory dostat od kola. Zevnitř někdo bušil do potrubí.
Edvarde, zavolal jsem do trubky. Ozvala se odpověď. Asi dvě stě kroků od samoty pes zavětřil a strhl psovoda do ostružiní. Našli jsme jiskry vystříknuté do mokré trávy a pach rozpáleného kovu.
Pod ním vedl krátký žebřík do komory sotva větší než táborová chatka. Marek přistihl Edwarda, udeřil ho a odvedl do revizní komory. Kolem potrubí tehdy procházel Tobiáš, a tak Edward zastrčil do škvíry lístek se zprávou, že je ve mlýně. Odvaha není jít do nebezpečí bez rozmyslu.
Edward podal Tobiášovi malý kámen, kterým tloukl do potrubí, aby věděli, že je naživu. A pak jsme otevřeli dveře komory a našli je oba, živé, schoulené u stěny.
