Šofér se vyhnul zácpě v Lazarské ulici a vyjel Vodičkovou na Karlovo náměstí. Zach mlčel, ale myšlenky mu vířily hlavou. Slíbil si, že se Haně omluví za to, že na ni zapomněl, ale teď, když se k ní blížil, cítil, jak mu svírá hrdlo. Věděl, že ho čeká nepříjemný rozhovor, ale doufal, že jí aspoň vysvětlí, co se stalo.
Vůz projížděl kolem paláce Báňské a Hutní, odkud proudily davy lidí z Burianova divadla. Smích a hovory se mísily s nočním vzduchem, ale Zachovi připadaly cize. Všechno, co ho obklopovalo, se zdálo být součástí jiného světa – světa, do kterého už nepatřil. Když taxi zabočilo na Jiráskův most, uvědomil si, že se blíží k rozhodujícímu okamžiku.
Zastavili před kavárnou, kde měla Hana čekat. Zach zaplatil a vystoupil. Jeho kroky zněly dutě na dlažbě, když mířil ke vchodu. Uvnitř bylo šero a kouř z cigaret se vznášel ve vzduchu.
Hledal ji očima mezi stoly, ale nikde ji neviděl. Nervózně si přejel rukou po klobouku a přemýšlel, co teď. „Pane Zachu? “
Otočil se.
Za ním stál číšník s ubrouskem přes paži. „Paní Hana tu byla, ale odešla. Nechala vám vzkaz. “
Zach vzal z jeho rukou složený lístek a rozbalil ho.
Stálo na něm jen pár slov: *„Přišla jsem. Čekala jsem. Proč nejsi nikdy tam, kde slíbíš? “*
Zach zmačkal papír v dlani.
Věděl, že to pokazil, ale ještě nebylo pozdě to napravit. Rozhodl se, že půjde za ní – rovnou k ní domů. Vyrazil z kavárny a zamířil do postranních uliček, které znal nazpaměť. Ulice byly téměř prázdné, jen občas kolem prošel opozdilec nebo zahřměla vzdálená tramvaj.
Když došel k jejímu domu, zastavil se. V oknech svítilo. Takže byla doma. Zhluboka se nadechl a zazvonil.
Po chvíli se otevřely dveře. Stála v nich Hana, ještě stále v kabátě. Na tváři měla smutek, ale i vzdor. „Zachu.
Přišel jsi. “
„Omlouvám se,“ řekl rychle. „Zmeškal jsem tě v divadle. Bylo toho příliš…“
„Vždycky je toho příliš,“ přerušila ho.
„A já si vždycky nechám ujít všechno, co je důležité. Dneska večer se stalo něco, co mě donutilo přemýšlet. O nás. O tom, jak to mezi námi chodí.
“
Zach se pokusil přiblížit, ale ona couvla. „Našla jsem dopis,“ pokračovala a vytáhla z kapsy kabátu složený list. „Dopis, který mi připomněl, co jsem celou dobu nechtěla vidět. Nejsem si jistá, že chci dál hrát roli, kterou mi přiřazuješ.
“
Zach mlčky hleděl na papír v její ruce. Téma, o kterém se bál mluvit, bylo najednou tady. A nebylo cesty zpět.
