Když mi tchán předložil nabídku, myslela jsem, že si dělá legraci: „Dáme ti 200 000 dolarů, jen se rozveď s naším synem a opusť tenhle byt.“ Seděla jsem v obýváku, který mi kdysi patřil, a oni se…

„Dáme ti 200 000 dolarů výživného, tak se prosím rozveď s naším synem a opusť tento byt. Met za to nemůže, ale protože tenhle byt dostáváme my, měli bychom ti zaplatit odškodné. “

Když jsem slyšela tchána, jak předkládá tenhle návrh, nejdřív mě zarazilo, že to vůbec říká nahlas. Ale místo aby mě to urazilo, najednou se ke mně začali chovat přátelsky, jako by mi tím nabízeli něco velkorysého.

Jakmile manžel a tchánovci odešli, zavolala jsem bratrovi a postěžovala si: „Proč jsi lhal, že ten byt je můj? Matovi rodiče jsou teď úplně vedle. “
„To je pravda,“ přiznal. „Řekl jsem to, protože jsem věděl, že by ti chtěli vzít všechno.

“

Plánovala jsem navštívit tchánovy rodiče, ale k mému překvapení přijeli oni – tchán, tchyně i švagrová – rovnou k nám do bytu. Myslela jsem, že se jdeme podívat na Vánoce, ale oni se usadili, jako by to byl jejich domov. Když jsem se zeptala, při jaké příležitosti přijeli, jen mávli rukou. „U vás dneska přespat nemůžeme, už jsme objednali jídlo, abychom tě neobtěžovali.

Kelly, jen se postarej o zaplacení,“ řekla tchyně a švagrová se v obýváku okamžitě pustila do příprav na večírek. Zkoušela jsem do toho zasahovat, ale tchán mě neustále přerušoval. Když se mi podařilo promluvit s bratrem, tchán mu skočil do řeči: „To ti tak vadí, že si Kelly užíváme v tom nádherném bytě? Nebo žárlíš, protože je lepší než tvůj starý dům?

“

Kdybych tam byla já, asi bych vybuchla vzteky, ale bratr to jen vydržel a požádal je, ať už k nám nechodí. Švagrová se otočila: „Zavolal jsi nás sem jen proto, aby ses nám vysmíval? Jaká ztráta času. “ A všichni odešli.

I když se bratr smál, vycítila jsem, že ho to mrzí. „Ta rodina je opravdu zvláštní,“ řekla jsem mu po telefonu. „Možná bys měla přehodnotit celé to manželství,“ odpověděl tiše. O pár dní později se u nás zase objevil tchán a bez obalu začal: „Dáme ti 200 000 dolarů na výživném, ale rozveď se s naším synem a opusť byt.

Za to, že tě podvedl, ti zaplatíme odškodné. “ Jeho sebevědomí mě rozzuřilo, ale peníze mě zaskočily. Pak se přidala švagrová: „No není to špatné. Obvykle nedostanete tolik peněz za to, že vás někdo podvedl.

“

Skutečně to vypadalo, jako by mi chtěli zaplatit za to, abych jim byt nechala. Ale něco mi nesedělo. Druhý den jsem šla s bratrem znovu k nám do bytu, kde mě tchán přivítal se smlouvou v ruce: „Dnes je přece den, kdy to podepíšeš. “ Jenže když jsem mu ukázala doklady, že byt je můj, zbledl.

„Odejděte,“ procedila tchyně skrz zuby. Když jsme nastoupili do výtahu, bratr zavrtěl hlavou: „To je neuvěřitelný. Ani po přečtení dokumentů to nechápou. Jsou přesvědčení, že byt je jejich.

“ Pak se zamyslel: „Ale kde se vzalo těch 200 000 dolarů? Nepamatuju si, že by Matova rodina byla tak bohatá. “

Měla jsem stejnou otázku. Jenže odpověď přišla dřív, než jsem čekala.

Druhý den se u nás objevil tchán v panice: „Nemůžeme si dovolit tak vysoký nájem. Zaplatili jsme ti odškodné v domnění, že byt dostaneme, ale my jsme nevěděli, že je to nájemní byt. Potřebujeme ty peníze zpátky. “

V tu chvíli mi došlo, že si vzali půjčku a chtěli byt použít jako zástavu.

„Vraťte nám ty peníze,“ žadonila tchyně. „Nemůžeme splatit 200 000 dolarů. “ Překvapilo mě jejich přiznání. „Kde je vaše sestra?

“ zeptala jsem se, protože švagrová s nimi nebyla. Zdálo se, že i ona podváděla, ale to už bylo jedno. Rodina, která mi chtěla diktovat podmínky, teď stála přede mnou a prosila o milost. Ale já jsem jen zavřela dveře a nechala je řešit jejich vlastní průšvih.