Otázka padla mezi nimi jako kámen do suché studny. „No, znala jsem ho. ” Aneška přimhouřila oči proti větru, který jí foukal do tváře, a zadívala se na ženu v šatech, které do téhle vesnice nepatřily. Bílé růže, které žena položila na hrob, vypadaly jako něco z jiného světa.
Tahle žena nepatřila do jejího světa. A přesto stála tady, u hrobu jejího dědy, a mluvila o něm, jako by ho znala. Aneška si schovala papír, který jí žena dala, do kapsy zástěry spolu se šátkem. To příjmení si vryla do paměti, jako se vypaluje cejch do kůže dobytka.
Děda Josef ji odvezl na nádraží do Hradce Králové ve své staré dodávce ve čtyři ráno. „Když se nevrátíš za tři dny, pojedu pro tebe do Prahy,” řekl jí tehdy. Aneška si oblékla své čisté šaty, ty tmavě modré, které nosila jen do města. Učesala si šedé vlasy do pevného copu.
Přejela prsty po látce šátku, jako by cítila teplo toho, kdo ho nosil, a schovala ho do kapsy. V kapse měla sotva dost na jednosměrnou autobusovou jízdenku do Prahy. Autobus dorazil do Prahy v devět večer. Vzala si městský autobus do té čtvrti, kterou jí žena ze hřbitova popsala.
Trvalo to hodinu a půl, ale když autobus vjel do ulic Barandova, Aneška pochopila, proč žena z hřbitova nosila to, co nosila. Zelené ulice, stromy ostříhané do tvarů, jaké nikdy neviděla. Vešla do lékárny a zeptala se na rodinu Králových. Kráčela dvacet minut do kopce, až došla k vile, před kterou seděla na chodníku naproti pod ubohým stínem stromu, který zahradníci udržovali ostříhaný do tvaru koule.
Nevyšla rodina. Vyšla žena asi čtyřicetiletá v uniformě služebné s bílou zástěrou a vlasy staženými do síťky. Aneška se jí podívala do očí, sáhla do kapsy a dotkla se šátku. Služebná pochopila.
„Paní Kamila chodí každé úterý na trh do Holešovic,” řekla. Aneška si to zapamatovala. Mikuláš se zabavil ubrouskem, který mu Aneška složila do tvaru slepičky. No, jedno slovo, tři písmena.
To slovo změnilo všechno. Petr přijel jednoho večera do Matějova bytu. O týden později byl Matěj převelen na stavbu v Beskidech do rizikové oblasti s levnými materiály a bezpečnostními opatřeními, která existovala jen na papíře. Kamila se jí podívala přímo do očí.
Nebyl to smutek, byl to vztek, černý, horký vztek, který stoupal od žaludku až do krku jako žluč. Aneška se podívala na šátek ležící na stole, sáhla do kapsy a vytáhla svůj. Dva stejné šátky. Dvě ženy.
Jeden muž. Aneška věděla, že musí promluvit. „Mami, potřebuji, abys něco slyšela, a potřebuji, abys poslouchala až do konce, než promluvíš. Tři roky jsi se mi dívala do očí.
” Divné opakující se gesto, které do ničeho nezapadalo. Petr vstoupil do obývacího pokoje se zmačkaným sakem a povolenou kravatou, jako by řídil tři hodiny bez zastavení z Ostravy. „Řekni mi, že jsi to nevěděl, a já ti uvěřím, ale podívej se mi do očí, když to řekneš. ” Petr se podíval na svou matku, podíval se jí přímo do očí, jak si přála.
Mlčel. Následující den Helena zavolala Petrovi do jeho kanceláře. Pak nasedla do auta toho rána s adresou hotelu v ruce. Byla blízko k tomu, aby se přesvědčila, že to může vyřešit jinak – s právníky, s odstupem, s penězi.
Že nepotřebuje jít do toho levného hotelu a sedět naproti ženě, která jí řekla pravdu do očí, zatímco ona jí plýtvala povržením. Ale jela. Žena z chalupy a žena z vily, sandály a podpadky zabořené do stejné země. Aneška položila šátek na stůl mezi ně.
Druhý šátek ležel vedle něj. Stejná látka, stejný vzor, stejná ruka, která je kdysi uvážala. Aneška se napila vody a začala mluvit.
Příběh, který začal na hřbitově, teď končil tady, u stolu, s ženami, které spojovalo víc, než si kdy myslely.
