Do pensiónu jsem přijel za deště, který neměl sílu bouřky, ale vytrvalost staré výčitky. Ten menší kufr prý obsahoval rodinné šperky určené k předání kuplířce, která měla přijet na soukromou schůzku. Kdo vozí drahé šperky do penzionu a nechává je stát u zadního schodiště? Cestou jsme minuli úzkou chodbu s háčky na kabáty, dveře do kuchyně a starý výtah, který vypadal, že si pamatuje víc stížností než cestujících.
Zadní schodiště vedlo ze dvora do malého přístavku, kde jsem kufr našel a uložil do papírového sáčku. U popelnic postával radym vysoký mladík s kulichem naraženým do čela. Jakmile mě uviděl, cigaretu zašlápl do mokrého listí. Žofie řekla, že v době zmizení loupala jablka, a že jestli někdo vlekl kufr přes jídelnu, musel by být duch, protože ona slyší i myš spadnout do mouky.
Požádal jsem všechny, aby zůstali v penzionu, a vyzval ji, aby šla se mnou do kanceláře za recepcí. Do toho volali z pokoje, že jim teče voda pod umyvadlem. Uklouzl jsem, narazil do schodu, ale vzal jsem hadr do sáčku a vrátil se do haly. Břetislav stál u pultu a mluvil do telefonu.
Jaromír si opíral berly o koleno a nervózně klepal prsty do opěrky křesla. Mně se nelíbilo, jak rychle Břetislav schoval telefon do kapsy. Kdy jste přijela do Piješťan? Pršelo do parapetu, začal Dalibor.
Prohledali jsme sklad prádla, komoru s úklidovými věcmi, vstup do sklepa a malou kancelář správce, o které se Žofie zatím nezmínila. Když Štefan zasunul dlouhý klíč do dveří sklepa, ozval se přesně ten dutý zvuk, který Dalibor popsal. Dole však bylo jen uhlí, police se zavařeninami, bedny s minerálkami a vlhko, které lezlo do kostí. Vrátili jsme se do haly a najednou se ozval zvonek.
Člověk by nevěřil, kolik významů se vejde do jedné věty, když se kolem ní dívají vyděšení lidé. Požádal jsem Žofii, aby nás zavedla do růže a lípy. Břetislav nešel, sedl si do křesla, ruce položil na kolena a najednou vypadal jako muž, kterému někdo oznámil výsledek dlouho odkládané nemoci. V pokoji jsem si nejdřív nevšiml budíku, protože neměl ciferník obrácený do pokoje, ale ke zdi.
Žofie si něco schovala do klína. Host bez klíče se do lípy nedostane. Když se zpozdila, přišly dopisy do penzionu – měla dát vědět, až Břetislav přijede, a pustit ji do lípy. Najednou vyběhl Dalibor do haly a v ruce držel obálku mokrou na okrajích.
Tohle bylo za dveřmi do sklepa. Vzkaz stál: Kdo chce kufr zpátky, zaplatí dluh do dnešní noci, jinak se všichni dozvědí, co bylo skutečně uvnitř. Milada, která dosud jen šeptala modlitby do kapesníku, najednou zvedla hlavu. Žofie pohlédla do seznamu, ale odpověď už znala.
Do javoru jsem vzal Štefana. Zuby trhliny do sebe zapadly skoro tak přesně, jako když se po letech potkají dvě poloviny rozbitého talíře. Dveře se otevřely do tmavé šachty. Pak se ukázalo, co se skutečně stalo: kufr byl přemístěn do výtahu při zmatku a později, když jsme hledali ve sklepě, stopa vedla nahoru, aby podezření přilepila na správce.
Štefanovi se ruce třásly tak, že se klíček netrefil do zámku napoprvé. Uvnitř nebyla žádná hromada pohádkového bohatství, spíš zbytek života uložený do tvrdého pouzdra. Správce řval do telefonu. Najednou vyšly najevo její půjčky, směnky a výhrůžky, které už nepatřily do stínu.
Břetislav přiznal dluhy a slíbil doložit, jak se do nich dostal. Myslel jsem, že chráním památku na ženu, řekl, a přitom jsem ji tahal do lží. Slzy jí znovu vstoupily do očí, ale tentokrát nebyly bezmocné.
A tak se do penzionu u Zlaté lipky vrátil tichý klid.
