„Nella zmizela asi před třemi hodinami,“ řekla Dominika do telefonu a hlas se jí lehce zadrhl. Držela v ruce tmavě modrý obojek, posázený drobnými kamínky, a dívala se na prázdnou boudu na zahradě. Bílá fenka, která k ní přišla před osmi lety, byla pryč. „Prosím, přijďte,“ dodala a v hlase měla něco, co donutilo dispečerku na druhé straně linky zmlknout.
Dominika položila telefon na kuchyňskou linku. Její muž Ivo seděl u stolu v obleku a bez zájmu sledoval zprávy na mobilu. „Půjdeš ji hledat? “ zeptala se a hlas se jí chvěl.
Ivo pokrčil rameny. „Vždyť se vrátí. Dycky se vrátí. “ Dominika na něj chvíli hleděla, pak vzala z věšáku starou bundu, do kapsy strčila sáček se kousky vařeného kuřete a vyšla ven.
Volala Nellu, chodila ulicemi, ptala se sousedů, ale nikde žádná stopa. Až před domem staré paní Renáty zahlédla v křoví kus bílé srsti. „Nello! “ vykřikla a rozběhla se tam.
Srst ale patřila jen kousku plyšové hračky, kterou fenka milovala. Dominika ji zvedla, zmáčkla v dlani a cítila, jak se jí pod kůží roztáčí studený vzduch. Druhý den obešla veterináře, zalepila město letáky s fotkou Nelly, vložila inzerát do všech skupin, které znala. Lidé psali, že viděli bílou fenku u nádraží, na sídlišti, u lesa.
Pokaždé vyběhla hned, pokaždé to byla jen falešná stopa. Večer seděla v kuchyni, před sebou otevřený laptop, a hledala na mapě místa, kam by se pes mohl zatoulat. Ivo si mezitím převlékl do tepláků a starého trička. „Nechala sis ten obojek?
“ zeptal se, když uviděl na stole tmavě modrý pás s kamínky. „Neříkej mi, že ho ještě držíš. “ Dominika zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Je to všechno, co po ní mám.
“ „Měla bys to nechat být,“ řekl a odešel do kuchyně, nalil si vodu, vrátil se do obýváku a pustil si televizi. Dominika zůstala sedět. Zítra ráno půjde znovu hledat. Tentokrát do lesa.
Druhý den vyrazila ještě za tmy. Baterku, v kapse kuře, v druhé kapse letáky. Prošla celý les, volala, pískala na píšťalku, kterou Nella znala. Kolem poledne našla v hlubokém křoví starý fleecový svetr, který byl celý roztrhaný, jako by na něm někdo pracoval dlouhé hodiny.
Nebyl to svetr Nelly. Ale v jeho kapse našla vzkaz, napsaný na kousku papíru. Byl adresovaný jí. Stálo tam: „Nehledej ji.
Je v pořádku. Ale nebudeš ji mít zpátky, dokud nepřestaneš lhát. “ Dominika si papír přečetla třikrát a pokaždé jí došel dech. Vrátila se domů, svetr i vzkaz schovala do skříně, zamkla na klíč.
Večer se Ivo zeptal, jaké bylo hledání. „Nenašla jsem nic,“ řekla. A poprvé v životě mu zalhala. V noci nemohla spát, ležela vedle něj, dívala se do stropu a přemýšlela, kdo ví, že před deseti lety podepsala papír, který neměla.
Který měnil všechno. Druhý den ráno přišla zásilka. Bez odesílatele. Uvnitř byla fotografie.
Na fotografii stála Dominika před domem, který už deset let nebyl její, a vedle ní žena s kočárkem. Na zadní straně fotky bylo napsáno tužkou: „Vzpomínáš? Já ano. “ Dominika položila fotku na stůl a ruka se jí třásla tak, že jí spadla na zem.
Sklonila se, zvedla ji a všimla si, že na zadní straně je ještě malý text, téměř nečitelný, skoro jako by byl schovaný: „Neříkej mu to. Nebo ti ukážu, kam jsem dala Nellu. “ Dominika se opřela o kuchyňskou linku a dlouho hleděla na prázdnou boudu za oknem. Telefon znovu zavibroval.
Přišla zpráva z neznámého čísla: „Sedí u tvých zadních dveří, když ji chceš. “ Dominika se otočila. Bílá fenka stála na terase, tiskla se ke dveřím, dech v mlžných obláčcích. Ale místo obojku měla na krku červenou stuhu.
A na té stuze byl přivázaný malý klíček. Dominika natáhla ruku a odemkla dveře. Nella vešla, otřela se jí o nohy a položila jí klíček k nohám. Dominika ho zvedla.
Byl to klíč od starého domu, ve kterém bydlela před deseti lety, deset let, co si myslela, že do něj už nikdy nevstoupí, deset let, co si myslela, že ten příběh skončil. Večer schovala klíček do krabice po mámě, do spodní přihrádky, pod staré fotky. Ivo seděl v obýváku u televize. Dominika si sedla do křesla, vzala Nellu do náruče a dívala se na něj.
„Ivo,“ řekla tiše, „musím ti něco říct. “ Ivo se otočil a podíval se na ni. Jeho tvář zůstala beze změny. „Já vím,“ řekl.
„Ty víš co? “ zeptala se Dominika a držela Nellu pevněji. Ivo odložil ovladač, vstal, přešel k oknu, rukama se opřel o parapet a chvíli mlčel. „Že Nella nikdy nebyla tvoje,“ řekl bez ohlédnutí.
„Že jsi ji před osmi lety vzala ženě, která ji potřebovala víc než ty. “ Dominika ztuhla. „Kdo ti to řekl? “ Ivo se otočil.
„Ona sama,“ řekl. „Přišla sem vlastně kvůli ní. “ Dominika se zhluboka nadechla, ale vzduch se jí zasekl v krku. „Kdy?
“ zeptala se. Ivo se na ni dlouze podíval a pak řekl: „Před dvěma dny. Když jsi byla v lese. Seděla tady u mě v kuchyni.
“ Dominika postavila Nellu na zem a pomalu vstala. „A co jí jsi řekl? “ Ivo se vrátil k oknu, rukama přejel po skle a tiše odpověděl: „Že je Nellu připravená vrátit. “ Dominika stála uprostřed místnosti a dívala se na muže, se kterým žila dvacet let, a na chvíli jí přišlo, že ho vůbec nezná.
Nella si lehla k jejím nohám a zůstala tichá, jako by rozuměla každému slovu. Druhý den ráno zazvonil telefon. Dominika zvedla. Na druhém konci byl ženský hlas.
„Je to moje fenka,“ řekla žena bez pozdravu. „Chtěla bych se s tebou setkat. “ Dominika mlčela. „Kde?
“ zeptala se nakonec. „Na hřbitově,“ řekla žena. „U hrobu své matky. “ Dominika věděla, o který hrob jde.
Chodívala tam, když ještě bydlela v tom domě. Položila telefon, podívala se na klíček na stole a pak na Nellu, která spala v rohu kuchyně. Vzala si kabát, strčila klíček do kapsy a vyšla ven. Hřbitov byl prázdný, jen vítr posouval spadané listí po kamenných cestičkách.
Dominika došla k hrobu a zastavila se. U náhrobku stála žena s dlouhými tmavými vlasy. Otočila se, když Dominika přišla blíž. „Děkuju, že jsi přišla,“ řekla.
Dominika se podívala na hrob a pak zeptala: „Kdo to byl? “ „Moje máma,“ řekla žena tiše. „Máš v kapse klíček, že jo? “ Dominika přikývla a vytáhla ho.
Žena se usmála, poprvé od té doby, co se setkaly. „Tak ho použij,“ řekla. „Uvnitř toho domu je ještě jedna věc, kterou ti máma nechala. “ Dominika se podívala na klíček, pak na ženu a potom na starý dům, který stál přes ulici.
„Proč mi to neřekla? “ zeptala se. Žena se otočila zpátky k hrobu a řekla: „Protože to nebyla tvoje máma. “ Dominika ztuhla.
„Cože? “ Žena se na ni otočila a v očích měla něco, co vypadalo jako stará, dlouho skrývaná křivda. „Máma byla tvoje bioloická matka,“ řekla. „A já jsem tvoje sestra.
“ Dominika se zapotácela, chytila se plůtku u hrobu a zůstala stát s klíčkem sevřeným v dlani.
