Zlaté pruhy zapadajícího slunce pronikaly okny Jimova salonu a ozařovaly sklenice i tváře mužů, kteří se sem sjeli z celého městečka. Všichni rozebírali šokující zprávu, jež se šířila jako požár. Řeč padla na Waltera Steedmana, mladíka asi šestadvacetiletého, který přijel z velkoměsta právě v nejhorší době a sháněl práci. Místo pomoci se dočkal výsměchu a krutého uvěznění v dusné městské věznici, ačkoli stále opakoval: „Jsem nevinen.
”
Toho odpoledne, když se Walter krčil na podlaze cely a propadal zoufalství, naskočil několik mil od města do nákladního vozu muž tulák. Skupina maskovaných mužů mezitím jednoho večera obklíčila salon, vedena jedním, kdo k mladíkovi choval tichou nenávist už od jeho příjezdu. V přestávkách bouře se ozývalo podivné houkání a štěkot kojotů zněl jako ďábelský smích. Později se formovala smyčka, která obepnula fialový krk, a pod ní se houpalo tělo muže.
Říkali, že šlo o proslulého zločince popraveného roku 1736 za to, že svou manželku hodil po hlavě do studny a pak oběsil v kostelní věži kněze, který je oddal. Po hodině jsem ho opustil a vrátil se do svého pokoje. Jednou se mi zdálo, že se mi do bytu někdo vloupal, vstal jsem a prohledal skříň i místo pod postel. Oči měl do kořán, zorničky strnule hleděly s hrůzou na cosi příšerného.
Když jsem nadzvedl přikrývku, spatřil jsem na jeho krku hluboké otisky prstů zarývající se do masa. Lékaři je nepochybně odstranili, aby se vyhnuli poznámkám těch, kdo vcházeli do místnosti, neboť ta ruka byla děsivá. Doktor Borden ve zprávě uvedl, že útočník musel mít neobyčejnou sílu a velmi tenkou šlachovitou ruku, protože otisky pronikly do masa skoro až k setkání. Jelikož byl muž sirotek, připadlo mně dopravit jeho tělo do vesnice P v Normandii, kde byli pochováni jeho rodiče.
Tělo bylo uloženo do olověné rakve. Mechanicky jsem utrhl pár květů a vložil do úst. „No podívejte se,” zvolal jeden z mužů. Druhý den bylo vše završeno a já se vrátil do Paříže.
Nedávno jsem byl povolán do bohaté židovské rodiny v St. Zavedli mě do předního salonu, kde ležela mrtvá žena. Dcera si přála, aby rakev byla postavena svisle, aby tvář zesnulé lépe hleděla do objektivu. Vytáhl jsem je z blázna, kde ležely spolu s dalšími, a pustil se do práce.
Když jsem přinesl fotografie a podal jí je do rukou, začala váhavě a trochu se začervenala. Pak přikývla a hodila fotografie do plamene.
