Probudil mě telefon dřív, než se stihla dovařit káva. Nebylo to tím drnčením, to mám za ty roky vrytý pod kůži. Bylo to tím pocitem, co přijde vždycky zároveň s prvním tónem. Kdyby to nebylo vážné, nikdo by mi nevolal takhle brzy.
Bez svědků. Málo lidí, moc spisů a k tomu moje hlava, co si ukládá cizí příběhy jako kameny do kapsy. Když jsem dorazil, Kantorová už stála nad okrajem trávy a něco držela v pinzetě. Zvedla drobný předmět do sáčku a beze slova mi ho podala.
Je v autě, řekla tiše. Dýchá do sáčku, ale je ochotný mluvit. Otevřel jsem zadní dveře. Muž ucukl, ale hned se přinutil podívat se mi do očí.
Zeptal jsem se ho, co tam dělal. Ne, řekl příliš rychle. Nechtěl jsem mu dávat slova do úst, ale stejně mi to sedlo do hlavy jako háček. Zapsal jsem si to a všiml si, že se dívá mimo mě na okno auta do prázdna.
Vystoupil jsem do studeného vzduchu a ono mě to praštilo do tváře. Když mi doma visí na lednici dětské slunce, jako by mě chtělo zachránit a já přesto odcházím do mlhy za mrtvým, jsem k tomu náchylnější. On pracoval ve firmě, co dodává vybavení do hotelů. Taková věc, co se člověku zarývá do paměti, aniž by o to stál.
Trhl sebou, jako bych jí sáhl do zásuvky. Ale uvnitř se mi to spojovalo do provázku. Pak jsem šel k domu Kavanové. Zastrčil jsem ruce do kapes a ucítil v prstech chlad.
Pár kroků po něčem tvrdém a do toho tiché hlasy tak nízko, až to znělo jako šepot do dlaní. Do toho křoví ne, prosím. V tom okamžiku se ozvalo rychlé šustění, krátký úder, jako když někdo narazí do dřeva nebo kovu, a Havelka vydechl bolestí. Otočil jsem se, ale tam už nikdo nestál.
Cestou dolů z kopce jsem přemýšlel, jak divně do sebe začíná zapadat vůně levandule a cinknutí tramvaje. Uvnitř bytu bylo teplo, vlhko a vůně, která mě trefila hned do obličeje. Levandule, čerstvá i sušená, svázaná do svazků, narovnaná v košících, rozložená mezi růže a zelené větvičky. Ne svazek do vázy, takové ty pytlíčky do skříně a jeden větší prý pro někoho, kdo špatně spí.
Představoval jsem si, jak se takový pytlíček otře o kabát, jak se vůně chytí do látky a drží se jí jako vzpomínka, které se nejde zbavit. Na okamžik se k sobě naklonili a přesně v tu chvíli, jako na záznamníku, tramvaj cinkla. A jestli měl páku na malou, mohl ji mít i na Kavanovou, na Šedu, na kohokoli, kdo se mu připlete do cesty. Slovo kamery mi v hlavě cvaklo do stejného místa, kde mi už dřív cvakla levandule a tramvaj.
Blažek si odfrkl, jako by se mu ulevilo, že se konečně něco chytá do ruky. Hruška zamrkal, jako by mu někdo rozsvítil do očí. A sedí i záznam, že jste byl v noci přihlášený do zprávy záznamů. Strčili jste do něj?
Z kabelky vytáhla obálku, jako by ji pálila do dlaně. Podala mi ji, aniž by řekla slovo. Uvnitř byl jenom jeden list. Stálo na něm jméno, které jsem neznal, a datum, které odpovídalo noci, kdy se to všechno stalo.
A pod tím jediná věta: „Věděl jsem, že to uděláte. “
