Zhasla jsem lampu v obýváku a šla do kuchyně, protože jsem potřebovala zaměstnat ruce. Topení hučelo do zmrzlých prstů, když jsem vytáhla starou krabici s papíry. Táta tam kdysi schoval skleněný glóbus z první cesty do Chicaga. Ale teď jsem našla něco jiného – výpisy z účtu.
“Komunální služby, předpis náplní do léků… Od roku 2016 měsíčně 1800,” mumlala jsem si. Pak přišlo číslo, které mi zastavilo dech: 25 000 schovaných na účtu, kde bylo moje jméno, ale v duchu její. Maminka se smála něčemu na displeji, vlasy jí padaly do obličeje. Řekla, že jede na Vánoce do Paříže.
Žádné vysvětlování, žádné pozvánky. Jenom já a ta čísla, která jsem držela v ruce. Sbalila jsem si svetry, zastrčila džíny a do postranní kapsy strčila pas. Nechala jsem kufr napůl sbalený a zavolala taxi.
Cesta se klikatila kolem šedivých předměstí, až se otevřela do ulic posetých světly. V Paříži jsem si koupila kroasán a kávu, ale když jsem ji nalila do dřezu, sledovala jsem, jak víří kolem odtoku. Večer mi recepční podal lístek. Vzkaz od maminky: “Zničila jsi mi pověst.
”
Zavěsila jsem telefon a zašeptala do prázdné místnosti. Druhý den jsem našla dopis, který čekal na odpověď. Stála jsem u okna, když se obloha zbarvila do levandulové barvy. Vyhladila jsem papír, popsala ho a zapečetila do obálky.
Našla jsem červenou schránku poblíž pekárny, kde vzduch voněl kardamonem a máslem. Zasunula jsem dopis do škvíry a poslouchala, jak dopadl na dno. Pak jsem se vrátila do postele.
