Nevím, jestli si to ještě pamatuješ, ale všechno to začalo jednou větou u večeře. „Vejdeme se do rozumné částky,“ řekla tehdy Kristýna a Lukáš si oddechl. Jenže já už jsem věděl, že se nevejdeme. Díval jsem se na svou peněženku, kde zbývalo méně než osm tisíc korun, a v bankovní aplikaci svítil úvěrový limit téměř vyčerpaný.
„Tati, do výplaty mi pár dní chybí,“ řekl jsem tehdy Lukášovi, ale on jen mávl rukou. „Ale no tak, tati, jednou to stejně zůstane nám a Matějovi. “ Pro něj to byla jen věta do řeči. Pro mě to byla věta, která mi nedala spát.
Celá dovolená v Turecku se měla platit z mé karty, z mého účtu, z mých peněz, které už dávno nebyly moje. Druhý den jsem šel do banky. Léky, dítě, cesta do nemocnice – to všechno jsem musel zaplatit. Úřednice se na mě dívala přes sklo a řekla: „Do ukončení šetření musíte dál hradit minimální splátku.
“ Takže jsem si přepsal číslo účtu do bloku a schoval ho do horní zásuvky komody. Nechtěl jsem do toho tahat matku, ale starý telefon se z komody sám do Turecka nepřenesl. Krátce po jedenácté vstoupil Lukáš do domu. „Tati, nežeň to do krajnosti,“ řekl, když uviděl papíry na stole.
Jenže já už jsem byl rozhodnutý. Potvrzení z cestovní agentury jsem založil do pořadače a začal psát inzerát. „Rodinné drama do inzerátu nepatří,“ řekla mi Kristýna, ale já jsem věděl, že patří. Přesně tam, kde ho nikdo nečeká.
„Do Olomouce,“ řekl jsem, když se mě ptali, kam se stěhuji. Do té chvíle pro mě ten dům představoval jistotu. Pak jsem pochopil, že jistota se do katastru nezapisuje. Očekávání se tam taky nezapisují.
„Do rozhodnutí katastru nebudete zapsaná jako vlastnice,“ řekla úřednice a já jsem věděl, že už nikdy nebudu chtít být zapsaný nikde. Daniela odvezla většinu věcí do charitního skladu. Používané nářadí šlo do krabice. „Matěj nerozhoduje o tom, koho musíš pustit do bytu,“ řekl jsem a ona se na mě podívala, jako bych mluvil cizím jazykem.
Zavolal jsem do skladu hned. „Jednu sadu klíčů si nechte do předání, ostatní předáte kupující,“ řekla žena na druhém konci linky. Klíč jsem naposledy zasunul do staré vložky. Zajel do zámku, ale neotočil se.
Jednu sadu jsem si schoval do kapsy, druhou vložila do desek pro Petru. „Do povolení vkladu zůstáváte jako vlastník zapsaný vy,“ řekl úředník a já jsem se usmál. Hněv se vešel do jedné hlasové zprávy. „Uvědomuješ si, do jaké situace nás dostáváš?
“ křičel Lukáš. „Alespoň do návratu kartu odblokuj. “
Nevstoupil jsem do hádky. Udělal jsem snímek obrazovky, připsal čas a založil ho do pořadače.
Kristýna stála u okna a dívala se do dvora, kde děti ráno křičely cestou do školy. „Do rodinného sporu se nemusíte zapojovat,“ řekla mi Milada, když mi podávala obálku. Jenže já už jsem byl zapojený. Celý život jsem byl zapojený.
Lukáš vzal do ruky můj dopis. „No a znamená to, že se jen neurazil,“ řekla Kristýna. „Radku, nepleť se do toho. “ Matěj půjde za chvíli do školy, pomyslel jsem si.
Lukáš dopis jen zasunul houběji do obálky a vrátil mi dokumenty. Do týdne zavolá. To jsem si řekl. Do týdne zavolá.
Mladý bankéř se podíval do formuláře a já jsem vložil poslední dokument do krabice. Rozstříhané potvrzení o zrušení dodatkové karty jsem zabalil do papíru a odnesl do kontejnerů ve dvoře. Bez řeči. Bez obřadu.
Jen ticho, které bylo hlasitější než všechny výčitky, které jsem za ta léta slyšel.
