Zvonek nade dveřmi cinkl, když Marek vstoupil do curišské kavárny. Přes zamlžené sklo ji zahlédl už předtím – Barboru, jak si rozkládá náčrty, přidržuje rohy papíru lžičkou a sklenicí vody. Klidná. Soustředěná.
Živá. V kapse kabátu svíral nůž, který koupil na čerpací stanici cestou z letiště. Ještě před měsícem by někomu přikázal, aby ji přivedl. Ještě před měsícem měl firmu, jméno, peníze a lidi, kteří plnili jeho příkazy.
V Curychu z toho nezůstalo nic. Byl cizinec v pronajatém voze, muž bez moci, který čekal, že jeho příchod bude stačit. Nejvíc ho ničila ta nejprostší možnost: Barbora odešla, protože život s ním už nechtěla. „Tady jsi.
”
Zvedla oči. Na zlomek vteřiny ji překvapilo, jak moc se změnil. Pak položila tužku vedle náčrtu. „Marku.
Hezky sis to zařídila. Moje peníze, nový život a nový chlap. ”
K vedlejšímu stolu si právě sedl muž v šedém kabátě – Roman, právník, který Barboru zastupoval. Viděl Marka stát u stolu s rukou v kapse a zvedl se.
„Jmenuji se Roman Šimek. Jsem právní zástupce paní Havlíčkové. Na tebe jsem nemluvil, ale stojíš u našeho stolu a vyhrožuješ mé klientce. ”
Marek se zasmál krátce, bez radosti.
„Klientce? Tak tomu teď říkáte. ”
Barbora se opřela o židli. „Ty peníze nikdy nebyly tvoje.
A já ti už nic vysvětlovat nebudu. ”
„Kvůli tobě jsem přišel o firmu. ”
„O funkci jsi přišel kvůli rozhodnutím, která jsi sám podepisoval. ”
U vedlejšího stolu někdo opatrně odložil šálek.
Marek sáhl do kapsy. Roman udělal krok mezi něj a Barboru – přesně tolik, aby Marek musel buď ustoupit, nebo se ho dotknout. „Ruku nechte tam, kde ji všichni vidíme,” řekl Roman klidně. „U pultu už drží telefon.
Jestli je v té kapse zbraň, nevytahujte ji. ”
Marek znehybněl. Poprvé se rozhlédl. Hosté mlčeli.
Číšnice u pultu mluvila do telefonu. Nikdo neuhnul pohledem, nikdo mu neuvolnil cestu. V tu chvíli pochopil, že ho nikdo nezná. Jeho jméno tady neotevíralo žádné dveře.
Prsty na rukojeti nože povolily. „Já jsem si jen chtěl promluvit. ”
„Tak jste měl požádat svého právníka, aby domluvil schůzku,” odpověděl Roman. Barbora vstala a oblékla si kabát.
Marek se na ni podíval. „Řekni jim, že mě znáš. ”
Zapnula poslední knoflík. „Znala jsem tě.
”
Nebyla v tom nenávist ani triumf. Jen minulý čas. Policie dorazila během pár minut. Marek nůž odevzdal bez odporu.
Seděl na židli u stěny, zatímco kontrolovali jeho doklady. Když Barbora odcházela, čekal, že se zastaví. Nezastavila se. Venku padal hustý sníh.
Roman otevřel deštník, i když proti vločkám neměl velký smysl. „Jsi v pořádku? ”
Barbora se nadechla studeného vzduchu. „Teď ano.
”
„Můžeme projekt odložit. ”
Podívala se na složku v jeho ruce. „Právě naopak. Zítra podepíšeme smlouvu.
”
Následující noc skoro nespala. Tělo si pamatovalo nebezpečí déle než rozum. Pokaždé, když na ulici zabrzdělo auto, otevřela oči. Když výtah v domě zastavil, zadržela dech.
Ráno si uvařila kávu a sedla si ke smlouvě na galerii. Ruce se jí při podpisu mírně třásly. Pero zanechalo na začátku jména tmavší skvrnu. Mohla požádat o nový výtisk – neudělala to.
„Je to stopa po dnešku,” řekla, když Roman ukázal na inkoust. Přípravy galerie pokračovaly bez slavnostních gest. Barbora vybírala světla, která nezrazují barvy obrazů, mířila stěny, objednávala rámy. Jedno odpoledne klečela na dřevěné podlaze a odstraňovala zaschlou barvu, protože po malířích zůstaly bílé kapky.
Dřív by takovou práci zadala zaměstnancům. Teď ji bavilo, že místnost pod jejíma rukama získává podobu. Milan přijel na první prohlídku ještě před otevřením. Fyzioterapeut mu pomohl vystoupit, ale když Barbora přisunula vozík, otec zavrtěl hlavou.
„Dovnitř sám. ”
Cesta od chodníku ke dveřím trvala dlouho. Opíral se o chodítko, mezi kroky odpočíval a zlobil se, kdykoli se ho pokusila přidržet. Když konečně překročil práh, rozhlédl se po prázdných stěnách.
„Tvoje? ”
„Moje. ”
Otec přikývl. Sedl si, z kapsy bundy vytáhl složený papír a třesoucí se rukou na něj napsal několik slov.
Písmo bylo kostrbaté, ale věta se dala přečíst: Ať tu nikdo nestojí v koutě. Barbora papír dlouho držela mezi prsty. Při instalaci první výstavy ho nechala zarámovat a pověsila v malé kanceláři, kam hosté běžně nechodili. Nebyl určený veřejnosti.
Připomínal jí, proč galerie nemá být jen drahá místnost s obrazy. Proč se tu nikdo neměl stát kulisou proto, že přišel s tišším hlasem. Když procházela první přihlášky, zakryla jména v horním rohu a dívala se jen na samotné práce. O tři měsíce později se v curišské čtvrti Engge otevřela komorní galerie.
Dvě světlé místnosti, dřevěná podlaha, malé zázemí a výloha, v níž se večer odrážely projíždějící tramvaje. Na první výstavě visely práce mladých autorů, kteří spojovali malbu s rodinnými fotografiemi a nalezenými dopisy. Barbora měla jednoduché černé šaty a u vstupu vítala hosty. Už nepůsobila jako žena, která dokonale plní přidělenou roli.
Občas zapomněla nabídnout katalog. Jednou odložila sklenici na podstavec, kam nepatřila. Při rozhovoru se studentkou se smála příliš nahlas. Byla živá.
Roman přišel krátce před zahájením s kyticí bílých tulipánů. „Pro majitelku galerie. ”
„Pro spolupachatelku dlouhých nájemních smluv,” opravila ho. Pak jí zavibroval telefon.
Milan poslal fotografii z rehabilitace. Stál mezi dvěma bradly, tentokrát bez vozíku. V ruce držel ceduli, na kterou kostrbatě napsal: „Příště přijdu pěšky. ”
Za výlohou tiše padal sníh.
Minulost nezmizela. Zůstala v dokumentech, v jizvách po tichých večerech i v domě u Průhonic, který jednou nechá znovu otevřít dětem. Už ji však nedržela. Schovala telefon, vzala katalog a vstoupila mezi hosty.
Tentokrát nikdo neurčoval, kde má stát, co má říkat, komu má patřit. Ten život nebyl odměnou za to, co vydržela. Vznikal z rozhodnutí, která za ni už nikdo nedělal.
A když se dveře galerie znovu otevřely, Barbora už nestála v koutě.
