Seděla na kraji tůně, celá mokrá a promočená, když ji detektivové vytáhli z vody. Její záchrance, muž v elegantním obleku, ležel na trávníku s prostřeleným stehnem a na rukou mu cvakla pouta. Nevypadal jako vrah, ale tady na blatech už jednou někdo utopil ženu. „Považte,” řekl štábní kapitán Salák, zatímco muži prohledávali zadrženého.
„Před rokem jsme z této tůně vytáhli jednu mrtvou. ” Dívka se otřásla, ale ne zimou. „Tomu nemohu uvěřit,” zašeptala. „On přece nemohl nikoho zabít.
” V očích jí planula tvrdohlavá jistota, že když mu bude věřit, zachrání ho. Zadržený se jmenoval Alfred Konečný, osmatřicetiletý profesor etikety z pražské konzervatoře. Když se ho Salák zeptal na ženy, se kterými se stýkal, dlouho odpovídal vyhýbavě. „Se čtyřmi nebo pěti,” řekl nakonec.
Pak si vzpomněl na Annu Morávkovou. Tu, co našli v tůni. „Byl jsem s ní na výletě v jižních Čechách několikrát,” připustil, „ale skutečně si nepamatuji, jestli jsem byl právě na tomto místě. ”
Salák si ho prohlížel.
„Ukažte ruce. ” Pod poutem na zápěstí byla patrná drobná jizva. Muž sebou trhl. „To jsem si udělal už jako chlapec,” vysypal ze sebe rychle.
„Tady na té ruce. ” Salák se usmál. „Z čeho usuzujete, že jsem se díval na tu jizvu? ” Muž zbledl.
„Jiného nic na rukou nemám. ” Salák přikývl svému muži. „Poznamenejte si, že se zatčený domnívá, že jsem pátral po jizvě na jeho ruce. ”
Vrah cítil, jak se mu smyčka stahuje kolem krku.
Ta jizva byla svědek. Musí ji nějak skrýt, ale pouto bylo hladké a nedalo se o něj poranit. „My už víme dost,” řekl Salák. „Přejeďte sem autem.
”
Naložili ho do vozu, dívku posadili k Salákovi. „Kam mě máte zavést? ” ptala se. „Do Prahy.
” „A kde bude on? ” „Zatčen. Zůstane ve věznici krajského soudu v Táboře. ” „Mohla bych s ním mluvit?
” „Až bude skončeno vyšetřování. ” Dívala se z okýnka na muže v prvním autě. „Budu se modlit, aby ho osvobodili,” řekla tiše. „Pochybuji,” odpověděl Salák, „ale o tom rozhoduje soud.
”
V prvním autě seděl profesor etikety a přemítal. I kdyby ho usvědčí z té první vraždy, nedokážou mu přece úmysl utopit tu druhou. Dostane žalář, ale šibenice mu přece nehrozí. Člověk přežije i několik let a pak může zase žít.
Bude si potřebovat zručného advokáta. Možná mu nedokáží ani tu první vraždu. Přemýšlel o tom, jak se zachrání, ale ani jednou ho nenapadlo pomyslet na Annu, kterou utopil v tůni. Žádná lítost se v něm neozvala.
Jeho vlastní život byl jediný, na kterém záleželo. Všichni ostatní byli jenom stíny na plátně, které ho mohly vzrušit svou smrtí, ale nikdy ne pohnout k lítosti.
