Kriminalistická balistika. Dnes se pod tímto pojmem rozumí především zkoumání střelných zbraní, střel, nábojnic, stop po výstřelu a ranivých účinků. Anglosaská literatura to přesněji nazývá identifikací střelných zbraní nebo forenzní balistikou. V soudní a policejní praxi se ale tento termín už dlouho používá šířeji pro vědecké zkoumání střelby a jejich stop.
Balistika tak spojuje techniku zbraní, stopovou analýzu a důkazní využití v trestním řízení. Zkoumá, z jaké zbraně bylo stříleno, z jaké vzdálenosti, jakým směrem, jaké stopy zanechal mechanismus zbraně na střele a nábojnici a zda lze konkrétní zbraň spojit s konkrétním skutkem. Vznik tohoto oboru má dva historické počátky. První je raný, praktický a kazuistický – jde o první doložený případ, kdy byla střela použita jako individuální stopa vedoucí k pachateli.
Druhý je moderní, oborový a institucionální – chvíle, kdy se z ojedinělých pozorování stala samostatná disciplína s vlastní metodikou, laboratořemi a specializovanými znalci. Za první doložený případ se běžně uvádí rok 1835 a vyšetřování Henryho Godarda v Anglii. Za vznik moderní kriminalistické balistiky se pokládá práce Calvina H. Godarda ve 20.
letech 20. století, včetně zavedení srovnávacího mikroskopu a jeho aplikace v mediálně sledovaných kauzách. Případ z roku 1835 bývá označován jako moment, který tomuto odvětví dal historický impuls. Podle dochovaných přehledů šlo o vraždu ženy známé jako paní Maxwellová ze Southamptonu.
Na místě vystupoval jako zdánlivý obránce domácnosti její komorník Joseph Randall. Tvrdil, že do domu vnikli lupiči, došlo k přestřelce a paní domu byla přitom zabita. Randall se stylizoval do role statečného muže, který se střelcům postavil se zbraní v ruce. V tehdejší době by takové vyprávění mohlo snadno obstát, protože šlo o událost bez přímých svědků a bez moderních forenzních metod.
Rozhodující se však stala hmotná stopa – samotná střela a její výrobní nedokonalost. Henry Godard, příslušník Bow Street Runners, rané londýnské detektivní služby, nepostupoval jen intuicí, ale pečlivým ohledáním fyzických stop. Na vystřelené olověné střele si všiml charakteristické vady, drobného výstupku, který nevznikl nárazem, nýbrž už při odlévání střely ve formě. Tento detail byl klíčový.
Když následně zkoumal Randallovu zbraň a střelivo, našel stejnou zvláštnost i na ostatních střelách. Ještě důležitější bylo, že v licí formě na střely byla nalezena odpovídající drobná porucha, která tuto vadu pravidelně vytvářela. Nešlo jen o to, že střela byla stejného typu, ale že nesla individuální výrobní znak, který ji spojoval právě s konkrétní formou a tím i s okruhem střeliva, jež měl Randall k dispozici. Vedle toho byla v některých popisech případu zmiňována i papírová ucpávka či patch použitý při nabíjení, který měl souviset s materiálem nalezeným v Randallově prostoru.
To dále oslabovalo jeho verzi o neznámých pachatelích. Vyšetřovací logika byla na svou dobu mimořádně moderní. Godard nevyvracel Randallovu výpověď psychologicky, ale materiálně. Jestliže Randall tvrdil, že došlo k výměně střelby s vetřelci, musely by se na místě objevit stopy po nejméně dvou zbraních.
Namísto toho se ukazovalo, že smrtící střela i další střely vykazují tutéž anomálii a tedy pocházejí z téhož zdroje. Randallova verze o cizích útočnících se tím zhroutila. Podle pozdějších shrnutí byl Joseph Randall usvědčen jako pachatel. Některé rekonstrukce uvádějí, že se po konfrontaci přiznal.
Jiné stručně konstatují, že byl z vraždy odsouzen. V jádru je výsledek stejný – rozhodla materiální individualizace střely, nikoli pouze svědecké domněnky. Právě proto je tento případ považován za zrození kriminalistické balistiky. Je ale třeba dodat, že tehdejší balistika ještě nebyla samostatným oborem v dnešním smyslu.
Šlo o průkopnické užití jedné technické úvahy – že střela může nést individuální znaky svého původu. V 19. století se podobné úvahy objevovaly často. Soudy začaly připouštět pokusy se zkušební střelou, expertní výpovědi o vzdálenosti střelby, posuzování otvorů v oděvu a tvaru střel.
V americké občanské válce například analýza tvaru a ráže střely pomáhala určit typ zbraně. V roce 1907 už americký Frankford Arsenal porovnával nábojnice a spojoval je s konkrétními puškami podle otisků na zápalkách. To všechno byly mezikroky od izolovaného nápadu k systematické metodě. Moderní kriminalistická balistika se zrodila až ve 20.
letech 20. století. Zásadní osobností byl Calvin Hooker Goddard, americký lékař, armádní důstojník a průkopník identifikace zbraní podle stop na střelách a nábojnicích. Náhodná podobnost jmen s Henrym Godardem je právě jen náhodná – nejde o tutéž osobu ani o přímou kontinuitu.
Calvin Goddard bývá v americkém kontextu označován za otce identifikace střelných zbraní. Rozhodující nebylo jen to, že tvrdil, že každá zbraň zanechává charakteristické stopy, ale že tuto tezi opřel o laboratorní postup. Spolu s Phillipem Gravellem v roce 1925 upravil srovnávací mikroskop tak, aby bylo možné pozorovat dvě střely či dvě nábojnice současně vedle sebe. Tím odpadl starší méně přesný způsob, kdy znalec střídavě přikládal předměty pod jeden mikroskop a spoléhal na svou paměť.
Ve stejném období veřejnost o nové metodě informovala i široce čtená tisková série „Fingerprint Bullets – The Silent Witness”. Jako první slavná zkouška této nové éry bývá připomínán případ Sacca a Vanzettiho. Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti byli obviněni z loupežné vraždy v South Braintree v Massachusetts v dubnu roku 1920. Proces se stal celosvětově sledovanou kauzou, protože se do něj promítly protiimigrační nálady, strach z anarchismu i pochybnosti o férovosti řízení.
Z hlediska balistiky je podstatné, že v roce 1927 zvláštní komise nechala důkazy znovu přezkoumat právě Calvinem Goddardem. Ten použil srovnávací mikroskop a další tehdy nové pomůcky a dospěl k závěru, že jedna smrtící střela a jedna nábojnice souvisejí se Saccovou pistolí. Pozdější přezkoumání v letech 1961 a 1983 tento závěr potvrdilo. Z právního hlediska to nic nezměnilo – Sacco i Vanzetti byli odsouzeni za vraždu prvního stupně a 23.
srpna 1927 popraveni na elektrickém křesle. Tento případ moderní balistiku výrazně zviditelnil, ale nebyl jejím prvním zrodem. Spíše ukázal, že nová metoda může mít mimořádnou váhu v kauze světového významu. Ještě větší význam pro samotné ustavení oboru měl případ svatovalentýnského masakru v Chicagu z 14.
února 1929. Tehdy bylo zastřeleno sedm mužů z prostředí organizovaného zločinu a veřejnost zároveň zaplavily spekulace, že se na činu mohli podílet i policisté. Velká porota proto přizvala Calvina Goddarda, aby přezkoumal střely, broky, brokové nábojnice i nábojnice z automatických zbraní. Goddard určil, že pachatelé použili jednu brokovnici ráže 12 a dva samopaly Thompson, přičemž jeden střílel z padesátiranného bubnového zásobníku a druhý z dvacetiranného zásobníku.
Následně porovnal zajištěné stopy se samopaly chicagské policie a vyloučil, že by policejní zbraně byly vražednými zbraněmi. Poté spojil vražedné zbraně se zbraněmi zajištěnými při domovní prohlídce v domě podezřelého. Tato expertíza měla dvojí efekt. Jednak očistila policii od podezření z přímé účasti, jednak přesvědčivě předvedla veřejnosti i orgánům činným v trestním řízení, že balistika je schopna individualizovat konkrétní zbraň a rekonstruovat průběh střelby.
Právě po tomto případu vznikla soukromně financovaná Scientific Crime Detection Laboratory napojená na Northwestern University School of Law, jejímž ředitelem se stal Goddard. Tím se z balistiky stala nejen dovednost několika mimořádných mužů, ale institucionalizovaný kriminalistický obor. Na otázku, který případ dal vznik balistice jako odvětví kriminalistiky, je proto nejpřesnější odpověď dvojí. Chceme-li hledat první historický zrod myšlenky, pak je to případ paní Maxwellové a Josepha Randalla z roku 1835 vyšetřovaný Henrym Godardem.
Tam se poprvé jasně ukázalo, že střela není jen prostředek útoku, ale i nositel individuální informace, která může usvědčit pachatele. Chceme-li hledat vznik balistiky jako moderního, samostatného a laboratorně zakotveného kriminalistického oboru, pak rozhodující roli sehrál Calvin Goddard ve 20. letech, zejména přes zavedení srovnávacího mikroskopu, přezkum v kauze Sacco a Vanzettiho a definitivní veřejné prosazení metody po svatovalentýnském masakru v Chicagu. Shrnuto bez zkratek: kriminalistická balistika nevznikla náhle, ale zrodila se z jedné revoluční myšlenky a poté dozrála v plnohodnotnou disciplínu.
Henry Goddard ukázal, že i primitivní olověná střela může prozradit svého původce. Calvin Goddard o necelé století později ukázal, že střely a nábojnice lze srovnávat systematicky, opakovatelně a laboratorně, tak aby výsledek obstál před soudem i před veřejností. První případ dal oboru jeho princip, druhý jeho metodu a třetí jeho instituci.
