Elibern Blackwood, Strašidelný ostrov. Následující události se odehrály na malém ostrově, osamoceně ležícím uprostřed velkého kanadského jezera. V létě sem jezdívali obyvatelé Montrealu a Toronta, aby unikli horku a načerpali síly. Je jen škoda, že příběh tak pozoruhodný pro opravdového badatele v oboru duchovních jevů zůstává zcela nepodložený svědectvími.
Bohužel, tomu tak je. Naše skupina, čítající téměř dvacet osob, se toho dne vrátila do Mondreolu a já zůstal na ostrově sám na týden či dva, abych dohnal důležité čtení, které jsem přes celé léto hloupě zanedbával. Byl už konec září a velcí pstruzi i štiky začínali vyplouvat z hlubin jezera, protože severní vítr a první mrazíky ochlazovaly vody. Javory se zbarvily do červena a zlata a v chráněných zátokách se rozléhal divoký smích potápek, které v létě nikdy nekřičely.
Mít celý ostrov jen pro sebe, dvoupatrovou chatu, kánoi a za společnost jen veverky, čipmanky a farmáře, který jednou týdně přivezl vejce a chleba. To všechno nabízelo ideální podmínky pro soustředěné studium. Ovšem záleží, jak se to vezme. Zbytek společnosti odjížděl s varováním, ať si dám pozor na indiány a hlavně ať tam nezůstanu tak dlouho, aby mě dostihl mráz, který se klidně spouští při čtyřiceti stupních pod nulou.
Jakmile odpluli, samota na mě začala nepříjemně dotírat. Nebyly tam žádné jiné ostrůvky v okruhu šesti či sedmi mil, ačkoli pevnina ležela sotva dvě míle za mnou. Táhla se ale dál a dál nekonečnými lesy bez jediného náznaku lidského obydlí. Přestože byl ostrov dokonale opuštěný a tichý, skály a stromy, které celé dva měsíce odrážely lidský smích a hovory, musely přece jen nést ozvěnu těch časů.
Nepřekvapilo mě tedy, že se mi občas zdálo, jako bych zaslechl výkřik nebo dokonce své vlastní jméno, když jsem se toulal od kamene ke kameni. Chata měla šest drobných ložniček oddělených jen holými prkennými příčkami z borovice. V každé stála dřevěná postel, matrace a židle. Zrcadla jsem našel jen dvě.
Jedno z nich bylo navíc rozbité. Když jsem chodil po chatě, prkna hrozivě vrzala a stopy po nedávném pobytu lidí byly tak čerstvé, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem tam sám. Měl jsem skoro dojem, že někdo zůstal pozadu a snaží se napěchovat do bedny víc věcí, než se tam vejde. Jedny dveře se navíc vzpíraly a nechtěly povolit a nebylo těžké si namluvit, že je někdo zevnitř drží a že za nimi uvidím lidské oči.
Po pečlivé prohlídce jsem si pro spaní vybral malý pokojík s miniaturním balkónem nad verandou. Místnost byla malá. Ale postel velká a matrace nejlepší ze všech. Pokoj ležel přímo nad obývacím pokojem, kde jsem měl strávit dny čtením.
A z okénka směřujícího k východu slunce byl hezký výhled. Ostrov byl hustě porostlý javory, jedlovci a cedry. Jen úzká cestička vedla od verandy k molu. Stromy se tlačily těsně k chatě, takže i sebemenší vánek rozechvíval větve, které škrábaly o střechu a klepaly na stěny.
Jakmile slunce zapadlo, nastala neproniknutelná tma. Sotva deset kroků od světla lamp v obýváku už člověk neviděl na krok a narážel do stromu. Ten den jsem strávil stěhováním věcí ze stanu do chaty, prohlížením zásob a nasekáním dřeva na celý týden. Krátce před setměním jsem ostrov dvakrát obeplul v kánoi.
Opatrnost, která by mě ve společnosti ostatních nikdy nenapadla. Ale když je člověk sám, začne dělat věci, o kterých by jinak neuvažoval. Jak osaměle působil ostrov, když jsem znovu přistál. Slunce zapadlo a na severu neznají šero, jen náhlý příchod noci.
Kánoi jsem obrátil dnem vzhůru a vyškrábal se úzkou pěšinou k verandě. V obývacím pokoji brzy plápolalo lamp, ale v kuchyni, kde jsem povečeřel, bylo světla málo a stíny tak husté, že mezi trámy střechy prosvítaly hvězdy. Šel jsem spát brzy, ačkoliv byla noc klidná a bez větru. Nebylo to jen praskání rámu postele a šplouchání vody o skály, co se mi dostávalo do uší.
Jak jsem ležel, začal jsem vnímat strašlivou prázdnotu domu. Chodby a pokoje se zdály naplněné kroky, šouráním, šustěním sukní a podivným šepotem. A když mě konečně přemohl spánek, všechny ty zvuky se nenápadně propojily s hlasy mých snů. Uplynul týden a čtení šlo kupředu.
Desátého dne samoty se ale stalo něco podivného. Po klidné noci jsem se probudil a náhle mě zaplavil silný odpor k mému pokoji. Vzduch mě dusil. Čím víc jsem se snažil přijít na příčinu, tím nesmyslněji mi to připadalo.
V tom pokoji bylo něco, čeho jsem se bál. Zní to absurdně, ale ten pocit se mě urputně držel po celou dobu oblékání. Několikrát jsem se přistihl, že se mi třese tělo a že chci z místnosti co nejrychleji ven. Čím víc jsem se tomu smál, tím hmatatelnější to bylo.
Když jsem konečně vyšel na chodbu a sešel do kuchyně, pocítil jsem úlevu, jakou bych si dovedl představit při útěku z dosahu nakažlivé choroby. Při přípravě snídaně jsem se snažil vybavit si všechny noci strávené v tom pokoji, jestli ten odpor nemohu spojit s nějakou nepříjemností, která se tam stala. Jediné, co jsem dokázal vytáhnout z paměti, byla bouřlivá noc, kdy jsem se náhle probudil a prkna na chodbě vrzala tak hlasitě, že jsem byl přesvědčen, že je v domě někdo cizí. Byl jsem si tím tak jist, že jsem sešel dolů se zbraní v ruce, jen abych zjistil, že dveře i okna jsou pevně zavřená a že podlahu mají zcela v držení jen myši a švábi.
To sotva vysvětlovalo sílu dnešního odporu. Dopoledne jsem poctivě četl. Když jsem kolem poledne přerušil práci kvůli koupání a obědu, překvapilo mě a trochu i zneklidnilo, že odpor k pokoji ještě zesílil. Když jsem šel nahoru pro knihu, cítil jsem pronikavou nechuť do pokoje vůbec vstoupit a zatímco jsem v něm byl, nepolevil nepříjemný pocit napětí a obav.
Místo čtení jsem tedy strávil odpoledne na vodě s pádlem a prutem. Když jsem se za soumraku vrátil, nesl jsem půl tuctu nádherných černých okounů k večeři a do zásoby. Spánek byl pro mě v té době klíčový, a tak jsem se rozhodl, pokud se ten odpor po návratu ukáže stejně silný, přestěhuji si postel dolů do obývacího pokoje a přespím tam. Není to ústup směšnému strachu, říkal jsem si, jen opatření pro zajištění dobré noci.
Špatně prospaná noc by znamenala ztracený další den a to jsem si nemohl dovolit. Podle toho jsem jednal. Snesl jsem postel do rohu obýváku proti dveřím a byl jsem nezvykle rád, když bylo hotovo a dveře ložnice se definitivně zavřely za stíny, tichem a tím zvláštním strachem, který s nimi pokoj sdílel. Kuchyňské hodiny zachraptěly osmou, když jsem domyl nádobí a zavřel kuchyň.
Vešel jsem do předního pokoje. Všechny lampy svítily a leštěné reflektory, které jsem si přes den poctivě vyleštil, vrhaly do místnosti záplavu světla. Venku bylo teplo a bezvětří. Vlny mlčely.
Stromy se ani nepohnuly. Na nebe se jako těžká opona zavěsily mraky. Tma padla nezvykle rychle, bez nejmenšího zbytku barvy po západu. Vzduch měl onen tísnivý, vše pohlcující klid, který často předchází prudké bouři.
Posadil jsem se ke knihám s nezvykle jasnou hlavou a s příjemným vědomím, že v lednici leží pět černých okounů a že ráno dorazí farmář s čerstvým chlebem a vejci. Brzy jsem byl do četby ponořen. Jak noc postupovala, ticho houstlo. I čipmankové utichli.
Přestala vrzat prkna. Četl jsem dál, dokud se ze šera kuchyně neozvalo chraplavé odbíjení deváté. Jak hřmotně ta rána zněla, jako údery velkého kladiva. Zavřel jsem jednu knihu, otevřel druhou s pocitem, že se právě dostávám do tempa.
Nevydrželo to dlouho. Brzy jsem zjistil, že čtu tytéž odstavce dvakrát, jednoduché pasáže, které to nevyžadovaly. Mysl se začala toulat jinam a vracet ji bylo čím dál obtížnější. Soustředění se každou chvílí rozpadalo.
Přistihl jsem se, že jsem otočil dvě stránky najednou a chybu si uvědomil až o kus níž. To už bylo vážné. Co mě rušilo? Únava sotva.
Naopak. Hlava byla nezvykle svěží. Udělal jsem nový pevný pokus o soustředění a na chvíli se zadařil. Za pár minut jsem se ale přistihl, jak sedím opřený v křesle a zírám do prázdna.
Zjevně pracovalo podvědomí. Něco jsem zanedbal. Možná není zavřená kuchyň. Šel jsem zkontrolovat.
Oheň. V pořádku. Zkontroloval jsem lampy, obešel všechny ložnice nahoře, prošel dům dokola, dokonce i lednici. Nic nebylo špatně.
Vlastně všechno na svém místě. A přesto bylo něco špatně. To přesvědčení ve mně sílilo. Když jsem si znovu sedl a pokusil se číst, poprvé jsem si uvědomil, že v místnosti je chladno.
Den byl dusný a večer nepřinesl úlevu. Šest velkých lamp vydávalo teplo a přesto se do pokoje vkrádal chlad snad od jezera a donutil mě zavřít prosklené dveře na verandu. Chvilku jsem stál a díval se do kuželu světla, který padal z oken dolů na cestu a pár stop nad hladinu, a tehdy jsem ji uviděl. Kánoi vklouznout do světelného pruhu a hned jej přeříznout a zmizet ve tmě.
Byla asi sto stop od břehu a klouzala velmi rychle. Překvapilo mě, že by v tu hodinu někdo míjel ostrov v kánoi. Letní hosté z protějšího břehu odjeli už před týdny a ostrov neleží na žádné vodní trase. Od té chvíle četba vázla.
Obraz té kánoe, tak tiše a rychle protnuvší úzký pruh světla na černé vodě, se mi neodbytně vtíral do mysli. Spal jsem mezi oči a písmena. Čím víc jsem o ní přemýšlel, tím víc mě udivovala. Byla větší než jakákoli, které jsem to léto viděl.
Spíš jako staré indiánské válečné kánoe s vysokou klenutou přídí i zádí a širokým břichem. Snažil jsem se číst marně. Zavřel jsem knihy a vyšel na verandu. Projít se a vytřepat z kostí chlad.
Noc byla dokonale klidná a temná jako dno studny. Zakopl jsem cestou na molo. Pod trámy sotva slyšitelně klokotalo jezero. Z pevniny, kdesi daleko, praskl ve tmě zvuk padajícího stromu a udělal v těžkém vzduchu ozvěnu jako první salva útočného děla.
Nic jiného ticho nerušilo. Stál jsem na molu v široké šmouze světla, jež se sem valila z oken obýváku, a spatřil jsem druhou kánoi, jak přejela přes vodní pruh světla a zmizela ve tmě. Tentokrát jsem viděl jasněji. Byla jako ta první.
Velký březový člun s vysokou čnící přídí a zádí širokého boku. Pádlovali v ní dva indiáni. Ten zadní, kormidelník, byl zjevně obrovský chlap. Viděl jsem to dost zřetelně.
Ač druhá kánoe jela blíž k ostrovu než první, soudil jsem, že míří domů na vládní rezervaci asi patnáct mil po pevnině. Přemítal jsem, co by v tu noční hodinu hnalo indiány až sem, když tu se kolem konce mola neslyšně přehoupla třetí kánoe úplně stejného typu a také se dvěma indiány. Tentokrát byla mnohem blíž břehu. A náhle mě napadlo, že všechny tři jsou ve skutečnosti jedna a tatáž a že jedna jediná kánoe krouží kolem ostrova.
Nebyla to příjemná myšlenka. Pokud je to správné vysvětlení podivného zjevení tří kánoí v téhle osamělé části jezera v tak pozdní hodinu, pak by záměry těch dvou mužů patrně souvisely se mnou. Nikdy jsem neslyšel, že by indiáni útočili na usedlíky, s nimiž sdíleli tento drsný kraj. Nebylo to však úplně nemožné.
Tuhle možnost jsem ale nechtěl v hlavě ani na okamžik rozvíjet a rychleji utopil v jiných hypotézách. Ty sice přicházely snadno, ale přesvědčivost žádná. Instinktivně jsem ustoupil ze světla do hlubokého stínu skal a vyčkával, zda se kánoe znovu objeví. Odtud jsem viděl, aniž bych byl viděn, a opatrnost se zdála rozumná.
Za méně než půl minuty se, jak jsem čekal, ukázala počtvrté. Teď nebyla ani dvacet yardů od mola a bylo zřejmé, že chtějí přistát. Poznal jsem stejné dva muže. Kormidelník byl opravdu obrovitý.
Nebylo už pochyb, že z nějakého důvodu krouží kolem ostrova a vyhlížejí chvíli k vylodění. Napínal jsem zrak, ale noc je spolkla a ani lehounké šplouchnutí pádel ke mně nedolehlo. Budou tu za chvilku znovu a tentokrát mohou vystoupit. Bylo záhodno se připravit.
O jejich úmyslech jsem nevěděl nic a dva najednou. Ještě když jsou to velcí indiáni uprostřed noci na pustém ostrově. To nebyla představa příjemného rozhovoru. V rohu obýváku opřená o stěnu stála má malorážka Marlin.
Deset nábojů v zásobníku a jeden hezky v namazané komoře. Právě tolik času zbývalo, abych doběhl do domu a zaujal v tom rohu obranné postavení. Nezaváhal jsem. Proběhl jsem mezi stromy tak, aby mě nebylo vidět ve světle.
Vešel dovnitř, zavřel dveře na verandu a co nejrychleji zhasl všech šest lamp. Sedět v pokoji rozsvíceném jako výklad, kde by mě zvenčí viděli do posledního kroku, zatímco mě by za okny vzala neproniknutelná tma. To by byla podle všech válečných pravidel zbytečná výhoda pro nepřítele. A tenhle nepřítel, pokud jím měl být, byl příliš mazaný a nebezpečný, než abych mu takové výhody daroval.
Postavil jsem se do rohu zády ke stěně, ruku na studené hlavni. Stůl s knihami byl mezi mnou a dveřmi. Prvních pár minut po zhasnutí byla tma tak hutná, že nebylo vidět nic. Pak se obrysy místnosti začaly pomalu vynořovat.
Rámování oken se mi rýsovalo před očima. Za chvíli se zvlášť jasně vyjevily dveře z horní poloviny prosklené a dvě okna na verandu. Byl jsem rád. Uvidím jejich příchod.
Nemýlil jsem se. Brzy ke mně dolehl dutý zvuk přistání a opatrného vytažení kánoe přes kameny. Jasně jsem slyšel, jak po dni ukládají pádla, a ticho, které následovalo, jsem po právu vyložil jako znamení, že se blíží k domu. Bylo by pošetilé tvrdit, že jsem nebyl vyplašen, dokonce vystrašen vážností situace a tím, co mohlo přijít.
Ale když říkám pravdu, nebyl jsem ochromen strachem o vlastní život. Už tehdy jsem si začínal uvědomovat, že se propadám do zvláštního stavu mysli. Smysly byly vybičované, ale pocity jakoby cizí. Strach o tělo ustupoval do pozadí.
Byla to spíše hrůza duševní než fyzická. Občas se mi dokonce zdálo, že nejsem skutečným účastníkem toho, co se děje, nýbrž pouhým divákem, a to divákem ne na hmotné, ale na jakési podivné přízračné scéně. Stál jsem v rohu, zády ke stěně, prsty sevřené kolem hlavně pušky a čekal. Dům byl tichý jako hrob, ale ticho nebylo prázdné.
Dunělo mi v uších. Krev mi hučela jako bubny v orchestru a každý úder srdce zněl, jako by ho slyšelo celé okolí. Pokud by indiáni šli dozadu, narazili by na zamčené dveře i okno v kuchyni. Tam by museli nadělat hluk a to bych zaslechl.
Jediná cesta vedla tudy, přede dveřmi, a na ně jsem upíral oči bez přestání. Ani mrknout jsem si nedovolil. Oči si pomalu zvykaly na šero. Viděl jsem obrys stolu, který téměř vyplňoval místnost a nechával jen úzké průchody po stranách.
Poznal jsem židle natlačené k desce, dokonce i lesk inkoustové lahvičky na olejovém ubruse. Vzpomněl jsem si na veselé tváře, které u toho stolu sedávaly v létě, a nikdy jsem netoužil po slunci víc než v té chvíli. Najednou tiché kroky na verandě. Tak nesmírně jemné, že to bylo spíš jako otisk v mozku než zvuk v uchu.
Hned na to se proti sklu dveří objevila černá silueta. Obrovitá postava, široká ramena, hlava skloněná, tvář přitisknutá k horním tabulkám. Přes chvění, které mi proběhlo po zádech a zježilo vlasy, jsem vnímal každý rys. Orlí nos, vysoké lícní kosti, velké oči, jejichž bělmo se na okamžik zablesklo.
Hleděl dovnitř, pátral, pátral všude. Za ním se v pozadí houpala stínová postava druhého muže. Půl minuty. Možná věčnost stáli u dveří, zatímco mi podél páteře běhaly pramínky ledu.
Chtěl jsem vykřiknout, rozbít to napětí, udělat cokoliv, ale rty mi stuhly. Snažil jsem se pozvednout pušku, mít ji připravenou, ale svaly odmítaly poslechnout. Byl jsem jako přimražený, bezmocný divák. Ozvalo se zadrnčení kliky.
Dveře se pomalu pootevřely. Chvíle ticha a pak ještě. A pak dovnitř vkročili oba beze slova. Ten druhý za sebou zavřel.
Byli v místnosti se mnou. Viděli mě nebo ne? Zadržel jsem dech, ale i tak mi připadalo, že v pokoji hučí vítr, a to bylo jen mé vlastní dýchání. Následující okamžiky byly ještě horší.
Muži se pohnuli, zjevně chtěli obejít stůl. Kudy? Jestli půjdou po mé straně, bude jejich krok sotva o pár centimetrů ode mě. Napjatě jsem je sledoval.
Menší z obou, menší jen srovnáním, náhle zvedl paži a ukázal ke stropu. Druhý se podíval tím směrem. Pochopil jsem. Chtěli nahoru do mé ložnice, do té, v níž jsem dnes ráno cítil ten nevysvětlitelný odpor a z níž jsem postel odnesl.
Beze slova se vydali kolem stolu a samozřejmě po mé straně. Kráčeli tiše, ale já slyšel každé našlápnutí, jako dva obrovští černí kocouři se sunoucí krokem. A tehdy jsem zpozoroval cosi horšího. Ten menší něco táhl.
Vlekl to po podlaze s měkkým šustivým zvukem. Zdálo se mi. Přísahám, že se mi zdálo, že je to velké mrtvé tělo s roztaženými křídly nebo mohutná cedrová větev. Nedohlédl jsem to.
Hrdlo jsem měl sevřené strachem, svaly zkamenělé a ani hlavu jsem nedokázal vysunout, abych se přesvědčil. Blíž. A blíž. Ruka obrovského vůdce se opřela o stůl sotva na dosah ode mne.
Rty jsem měl slepené, víčka zkamenělá, nohy stuhlé jako kameny. Ještě horší bylo, že jsem cítil, jak ztrácím rovnováhu, jak mě cosi táhne vpřed, že spadnu na ně v okamžiku, kdy mě míjejí. A pak už byli za mnou. Prošli těsně, asi o půl stopy.
Necítil jsem víc než proud studeného vzduchu, který je doprovázel. Dokonce i to, co táhli, se nedotklo mých nohou. Byli pryč, šplhali po schodech vzhůru. Nad hlavou jsem zaslechl, jak přešli chodbou, a pak těžký, ohromný krok vstoupil do pokoje přímo nade mnou.
Do mého pokoje. Kdybych si tu postel nepřestěhoval, ležel bych tam právě teď a ten obr by stál u mé postele. Následovalo ticho. Ticho strašnější než vše předtím.
Pak dlouhý kvílivý výkřik hrůzy, který se rozlehl nocí a usekl se v jakémsi polknutí. Druhý muž vběhl za ním, vlekl sebou ono něco. Ozvala se rána, těžké tělo dopadlo na podlahu a pak se rozhostilo opět mrtvé ticho, a právě v té chvíli se spustila bouře. Nebe se roztrhlo.
Jeden blesk za druhým osvětloval pokoj, stromy venku i jezero kolem. Hromy duněly tak, že se zdálo, že se celý svět otřásá. Déšť bubnoval na střechu, stékal proudy po stěnách a šuměl v korunách stromů. Ale přesto vše nad rámusem přírody jsem slyšel, jak se ti dva muži opět hnuli.
Vydali se od postele zpět ke schodům a po schodech dolů. Tentokrát s nákladem. Slyšel jsem, jak se to těžké cosi, co vlekl ten menší, otřásá a padá ze stupně na stupeň. Už to nebylo lehké.
Bylo to tělo. Když byli napůl cesty, napadlo mě cosi hrozného. Co když v tu chvíli zase udeří blesk a já uvidím, co nesmím vidět? A co horšího?
Oni uvidí mě. Sestoupili do místnosti. Vedoucí obrovský indián stál pár kroků ode mě, otočen k druhému, který vlekl po podlaze břemeno. A právě tehdy se zablesklo.
Pokoj se rozzářil oslepujícím světlem a já uviděl všechno. Obrovského vůdce, jeho orlí nos, vysoké lícní kosti, silnou bradu, tvář, která se mi navždy vypálila do paměti. Viděl jsem i druhého, menšího, shrbeného, jak táhne cosi po podlaze. A pak jsem to spatřil.
To břemeno. Na cedrové větvi, jako stan, vláčeno leželo tělo bílého muže. Čelo a tváře potřené krví, vlasy stržené, skalp odňatý. Pohlédl jsem mu do tváře a poznal ji.
Byla to moje vlastní tvář. Teprve tehdy mě opustilo to hrozné strnutí. S výkřikem, který mi roztrhl hrdlo, jsem se vrhl, ruce napřažené k hrdlu obrovského muže. Ale sevřel jsem jen prázdný vzduch a upadl k zemi v bezvědomí.
Ráno mě probudil hlas farmáře. Stál nade mnou s bochníky chleba v náručí. Pomohl mi vstát, zeptal se, co se stalo, ale moje odpovědi mu sotva dávaly smysl. Dům byl prázdný.
Nikde po ničem ani stopy. Jen já a hrůza, která mi zůstala v srdci. Ještě toho dne jsem ostrov opustil. Už nikdy jsem tam nepřenocoval sám.
Ale později, když jsem se tam vrátil, zahlédl jsem znovu na vodě kánoi. Byla veliká, se zdviženou přídí, a v ní seděli dva indiáni, tiší, temní, věčně kroužící kolem ostrova. A od té chvíle jsem věděl, že ostrov už nikdy nebude patřit živým.
